Olomoucké povídky/Tuto sě píše rozprávka velmi pěkná o jednom rytieři jménem Julianovi, ješto jemu bylo mluveno od jelena, když na lov jel.

Olomoucké povídky
Tuto sě píše o jednom pohanu, ješto sě byl pokřtil, co sě jemu divného přihodilo jednu chvíli.	Tuto sě píše rozprávka velmi pěkná o jednom rytieři jménem Julianovi, ješto jemu bylo mluveno od jelena, když na lov jel.	Tuto sě píše o jedné prázdné ženě rozprávka velmi pěkná a divná.

Údaje o textu
Titulek:	Tuto sě píše rozprávka velmi pěkná o jednom rytieři jménem Julianovi, ješto jemu bylo mluveno od jelena, když na lov jel.
Autor:	neznámý
Zdroj:	Petrů, Eduard [ed.]: Olomoucké povídky. Příspěvek ke studiu vývoje staročeské zábavné prózy Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1957
Licence:	PD old 140

Rytieř jeden bieše jménem Julianus, jenž otce svého i svú matku nevěda zabil. I stalo sě jest, když ten Julianus, jsa u mladých letech velmi urozený a vzácný, i událo sě jemu na lov jeti i uzřel na tom lovu jelena, an chodí; i chtieše jeho polapiti. A obrátiv sě jelen, vece jemu: »Ty mě chceš zabiti a nevieš toho, že máš otce svého i matku svú zabiti.« A když on to uslyšel, velmi sě poče lekati a báti, aby [sě] snad jemu nepřihodilo to, což slyšel od jelena. A opustiv všecko své sbožie, otce i máteř, tajně jest odjel a velmi do daleké vlasti bral sě.

A tu sě k jednomu kniežeti přikázal a přivinul. A tak sě poctivě velmi měl na dvoře toho kniežete, takže jeho to knieže rytieřem povýšenějším nežli dřéve učinil. A jednu svú urozenú přietelkyni jemu dal za manželku a jeden svój hrad dal jemu miesto věna.

I stalo sě jest, když otec Julianóv i jeho matka, zateskše sobě velmi po svém synu, počeli sú sě s pilností ptáti, zda by jeho mohli nalézti. A tak dlúho chodivše přišli až do toho hradu, kdež jich milý syn přebýváše Julianus. A když ty časy jeho doma nebieše, kdyžto jeho manželka je uzřela a oni všecky věci počeli sú jeho paní rozprávěti, co sě jest jich synu přihodilo, a ona těm řečem porozoměvši, poznala, že by otec a matka byla hospodáře jejieho, neb takové věci od svého hospodáře častokrát slýcháše, i přijala jest je velmi ochotně a přívětivě a pro lásku a milovánie svého hospodáře, jehožto mějieše, svého vlastnieho lože jim postúpila a sama sobě jinde, v jiném pokojíku připravila. A když bylo ráno, paní Julianova šla nábožně do kostela. A aj Julian, její muž, ráno přijev, i jide k svému loži, jako by chtěl svú manželku zbuditi. A všed do pokojíku, nalezl, an muž s ženú leží na loži spiece. I domnieváše sě, že by žena jeho s jiným mužem přiebytek měla, a inhed vytrh svój meč tiše, oba dva jest na tom loži zabil. A když vyšel z domu, potkal manželku svú, ana sě béře proti němu z kostela. I poče jie tázati, kterací by to lidé byli, kteříž by na jich loži a na posteli odpočivali. A ona jemu odpověděla: »Rodičové tvoji sú, otec tvój i matka tvá, jenž sú nás dlúhého času hledali a nemohli sú nás naleznúti. A já pro tu lásku jich k nám velikú postúpila sem jim lože svého.« A on to uslyšev, náramně sě velmi lek a poče převelmi hořce plakat a řéci: »Běda mně hřiešnému, co učiním?! Najmilejšie své přátely sem zahubil. Aj, zajisté naplnila sě řeč jelenova, kteréhožto hřiechu já biedný a hubený mnoho sem sě varoval, avšak sem sě jeho nemohl uvarovati. A již buoh tě žehnaj, dcero má najmilejší, neb již chci sě toho hřiechu káti, a to tak dlúho, donidž mi jeho pán buoh neodpustí.« Jemužto ona vece: »Nedaj toho pán buoh, mój bratře najmilejší, abych tě měla opustiti, ale chci s tebú sě těch hřiechóv káti. A poněvadž sem s tebú byla v utěšení, chci také i v zamúcení býti.«

Tehda odtavad vyšedše za někakú řěku velmi velikú, jeden špitál krásný velmi udělali a v tom špitále sě káli. A ktož sú koli chtěli sě přes tu řěku vésti, rádi sú pro pána boha převozovali a je do špitálu přijímali a jim potřebu dávali, a to velmi laskavě pro milého pána Ježíše. Tehdy po mnohém času, kdyžto Julianus o puolnoci ustav odpočíváše, a mráz veliký té noci bieše, uslyšel hlas velmi žalostivý, plačící, an prosí, aby jeho převezl. A když to Julian uslyšal, ihned vstal. A když uzřel, ano jeden člověk zimú sě velmi třese, vzav jeho velmi laskavě a milostivě do svého špitálu a učiniv oheň i poče jeho rozhřévati. A rozhřěv i položil na svém loži a dobře jeho přioděl. A po malé chvíli ten jistý nemocný, jsa učiněn jako malomocný, velmi krásný sě ukázal, bera sě do nebes, a Julianovi, hospodáři svému, řekl: »Juliane, pán buoh mě k tobě poslal, zvěstuje tobě, že jest pokánie tvé přijal a že oba dva, i ty i tvá žena, máte brzo umřieti a pánu bohu sě dostati.« A inhed ten člově zmizal.

A když to Julianus uslyše i s svú ženú, po malém času, jsa pln dobrých skutkóv a almužen plný, v pánu bohu i s svú ženú otpočinul a do nebeského královstvie sě dostal.