Olivový sad a jiné novelly/Miss Harrietova

Olivový sad a jiné novelly
Kdož ví?!	Miss Harrietova

Údaje o textu
Titulek:	Miss Harrietova
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	Miss Harriet
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Olivový sad a jiné novelly. Praha : F. Šimáček, 1891. s. 109–132. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

français

Bylo nás sedm v breaku, čtyři ženy a tři muži, z nichž jeden na kozlíku vedle kočího, a volně, jak krokem brali se koně, jeli jsme táhlou strání, jíž vzhůru vinula se silnice.

S úsvitem opustivše Étretat, abychom navštívili sříceninu lancarvillskou, opojeni svěžím ranním vzduchem, všickni dřímali jsme na svých sedadlech. Zvláště ženy, málo zvyklé na lovecké přivstání a nepřístupné vzruchu procitujícího dne, zívaly každou chvíli, přimykaly víčka a chýlily k rameni hlavy.

Byl podzim.

Na obojí straně cesty prostírala se pustá pole, nažloutlá krátkými strnisky pokoseného obilí, jež pokrývala půdu jako špatně oholený vous. Rosou skropená země dýmala vůkol mlhou. Skřivánci pěli v povětří a jiní ptáci švitořili v houštinách.

Konečně nad dálným obzorem rudě před námi vyšlo slunce a tou měrou, jakou vystupovalo, stále jasnící se krajina zdála se probouzet, usmívat a setřásat a odvrhovat se sebe jako dívka povstalá z lože lehký svůj háv, utkaný z bílých par.

Hrabě d’Étraille sedící na kozlíku náhle zvolal:

― Podívejte se… zajíc!

A zvednuv ruku, v levo ukázal na jeteliště, potroušené hrstěmi suché píce.

S ušima schlípenýma pádilo zvíře příč polem, chvatně míhajíc se mezi kopkami, přeběhlo změť, zastavilo se, pak znova dalo se v divý úprk, změnilo směr, stanulo opět, plaše větřilo na vše strany, nevědouc, kudy mělo by se dát, načež na další pustilo se útěk, vůčihledě se vzdalovalo skokem a zmizelo posléz v hustých řádcích řepového lánu.

V breaku všickni probrali se z dřímoty a každý sledoval běh zajícův.

Vesele ozval se René Lemanoir:

― Nejsme dnes právě zdvořilí!

A obrátiv se ke své sousedce, mladé baronce de Sérennes, jež bránila se spánku, pravil tlumeně:

― Vzpomínáte na svého manžela, madame. Upokojte se, přijede až v sobotu. Do té doby jsou ještě čtyři dny.

Odpověděla s ospalým úsměvem:

― Ah, jste vy bláhovčík!

Pak násilně vytrhla se ze své ochablosti a doložila:

― Nu, vypravujte něco, abyste nás rozesmáli a třeba vy, pane Chenale. Jde o vás jeden hlas, že míval jste u žen větší štěstí nežli vévoda de Richelieu! Povězte nám tedy nějakou milostnou historku, jež se vám přihodila, a kteroukoli jen chcete…

Léon Chenal, starý malíř, jenž býval velmi sličný, statný, smělý a oblíbený, dlaní přejel si svoje dlouhé bílé vousy, usmál se, na několik okamžiků zabral se v přemítání, načež z nenadání velice zvážněl.

― Nebude to veselé, mesdames; sdělím vám nejžalostnější příběh milostný celého svého života. Přál bych přátelům svým, aby nikdy vykázat se nemohli podobným…

I.

Bylo mi tehdy dvacet pět let a honil jsem se za uměním po březích normandských. Zovu „honit se za uměním“ potulky s tlumokem na zádech od hospody k hospodě pod záminkou studia krajin dle přírody. Neznám nic lepšího nežli bludný tento život, stále spějící vstříc nové a nové náhodě. Jste volni, beze všech pout, bez starostí, bez trampot, ano i bez myšlenek na druhý den. Ubíráte se cestou, kterou se vám líbí, bez jiného průvodce nežli své fantasie a bez jiného rádce nežli potěšení svých zraků. Zastavujete se, poněvadž zvábil vás klikatý potok či roklinatý úval a jelikož libě zavanula k vám vůně smažených zemáků otevřenými dveřmi hostince. Mnohdy volbu vaši rozhodne chladivý stín břečťanu nebo zálibný pohled vesnické dívčiny.

Nevzpomínejte nijakž s pohrdáním na venkovské ony křehotinky. Dívky ty mají ducha, mají také bystrosť a hebké líce a svěží rty a vroucí jejich polibek jest sladký a lahodný jako plané ovoce. Láska vždycky má cenu, nechť přichází odkudkoli. Srdce, jež bije, když objevíte se, a oko, jež pláče, když odcházíte, jsou věci tak vzácné, tak příjemné a tak drahocenné, že nesmíme jimi opovrhovat. Ve vzpomínce tane mi dostaveníčko na lukách pokrytých petrklíči, v hájích plných ptačího zpěvu a na polích vlahých dotud celodenním vedrem. Na paměti utkvívá mi vřelá náruč, upřímná žalosť a prostá úlisnosť, půvabnější ve své nelíčené srdečnosti něžných rozkoší, jimiž zahrnouti nás mohou ženy vnadné a urozené.

Co však především milo, jest tento shon po dobrodružství, krajina, les, východ slunce, soumrak a svit luny. To jsou malíři svatební cesty se zemí. Jste zcela sami s ní za dlouhých a tichých těchto schůzek. Uleháte na zelenou stráň mezi sedmikrásy a mochny a očima otevřenýma za jasných paprsků slunečních díváte se v dálku na malou vísku, s jejíž hrotité věže doléhá k vám zvuk poledního zvonu. Sedáte vedle pramene, jenž prýští u paty vrchu, doprostřed pažitu husté vysoké trávy, bující životem. Kleknete, schýlíte se a pijete chladivou, průzračnou onu vodu, jež smáčí vám vous i nos, a srkáte s rozkoší, jako byste zřídlo líbali v ústa. Mnohdy, nahodíte-li se k tuni, jíž v toku svém míří mělká tato stružka, pohroužíte se v ni úplně nazí a po celém těle jako ledový a libý pocelek cítíte bystré a lehké víření proudu. Veseli jste na vrších, zadumáni na březích rybníků a nadšeni, kdy slunce noří se v záplavu rudých oblaků a na hladinu řeky sesílá červený svůj jas. A večer, když luna nízko plyne nad obzorem, dumáte o tisíci věcech podivných, jež nepřišly by vám na mysl za skvělého světla denního.

Nuž, co takto bloudil jsem v krajině, kamž letos jsme si vyjeli, přibyl jsem kdys v podvečer do malé vesnice Bénouvillu na pomoří mezi Yportem a Étretatem.

Přicházel jsem z Fécampu po vysokém břehu, strmém jak stěna s výběhy křídových skalisk, srázně stápějících se do siných vod. Byl jsem na cestě od rána, stále ubíral se po drobném trávníku, hebkém a jemném jak koberec, jenž bujně pučel na kraji rozsedlin, ovíván slaným větrem širého oceanu. Zpíval jsem z plna hrdla a statně si vykračoval, pohlížeje brzo na zvolný kruhovitý let racka, po modré obloze bílými křídly svými rýsujícího oblouk za obloukem, a brzy na zelené moře, kdež několik rybářských lodic křížilo s rozpjatými hnědými plachtami a ztrávil jsem bezstarostný, příjemný a šťastný den.

Poukázán jsem byl na malý statek, kde bytovali cestující, jakýs hostinec, vedený samostatnou selkou a položený prostřed dvora obklíčeného dvojí řadou buků.

Opustiv mořské pobřeží, dal jsem se k vísce, v brzku ocitl jsem se ve stavení dokola uzavřeném vysokými stromy a ohlásil se u matky Lecacheurové.

Byla to stará vrasčitá a vážná venkovanka, jež odevždy zdála se vítat hosty s nechutí a nedůvěrou.

Právě byl máj: rozvité jabloně stínily dvorek krytbou vonných květů a neustále rozsívaly vířivý déšť růžových lístků, jež porůzno pršely na křoví a pažit.

Tázal jsem se:

„Nu, paní Lecacheurová, máte pro mě pokojík?“

Překvapena, že znal jsem její jméno, odpověděla:

„Přijde na to, prozatím všecko je pronajato, ale uvidíme.“

V pěti minutách jsme se dohodli a složil jsem cestovní svůj tlumok na hliněnou podlahu malé jizby, jejíž zařízení záleželo z postele, dvou židlí, stolu a umývadla. Dvéře vedly do veliké začazené kuchyně, kde strávníci jídali s čeledí a s hospodyní, jež byla vdovou.

Umyl jsem si ruce, načež vyšel jsem opět ze světnice.

Stařena k obědu pekla slepici na širokém ohništi, nad nímž zaraženo bylo pro kotlíky několik kouřem zčernalých háků.

„Máte zde právě snad více hostí?“ tázal jsem se.

Odpověděla se zdrželivým svým výrazem:

„Je zde ještě jedna dáma, letitá Angličanka; bydlí ve druhé jizbě.“

Zvýšením nájmu svého denně o pět sous domohl jsem se práva, že za pěkné pohody jídávat budu samoten ve dvoře.

Bylo mi tedy prostřeno přede dveřmi a jal jsem se zuby pokoušet o hubené údy normandské slepice, zapíjet sousta jasným moštem a přikusovat zatvrdlý bílý chléb od čtvrtého dne, ale přes to chutný a výborný.

Nenadále otevřela se dřevěná branka, jež vedla na silnici, a k stavení blížila se podivná osoba.

Byla velmi vyzáblá, velmi vysoká a tak stěsnána do skotského červeně kostkovaného šálu, že zdát se mohla bezrukou, kdyby od boků nebyly vydíraly se dlouhé prsty, držící bílý turistický slunečník. Mumiová její tvář, na skráních objatá kučerami stočeného šedého vlasu, jež při každém kroku se kývaly, opomněla mě, aniž věděl jsem proč, na uzenou tresku, která nosí papilotky.

Přešla mimo mne s očima sklopenýma k zemi a zmizela v předsíni.

Zvláštní tento zjev spůsobil mi obveselení.

Byla to beze vší pochyby letitá Angličanka, o níž hostitelka moje byla se zmínila.

Toho dne více jsem ji neuzřel.

Na zítří, když k malbě jsem se připravil v pozadí rozkošného údolí, jež znáte a které níží se až k Étretatu, zvednuv nenadále zraky, spatřil jsem divného cos trčeti na vrcholu stráně jak vlajkami ověšený stožár. Byla to ona. Jakmile mě shlédla, mžikem se ztratila.

O polednách vrátil jsem se k obědu a zaujal místo u společného stolu, abych seznámil se se starou touto podivínkou. Leč na zdvořilosti mé neodpovídala a k úslužnostem mým chovala se netečně. Vytrvale naléval jsem jí vodu a horlivě podával jsem jí mísy. Lehký, jedva patrný pokyn hlavou a anglické slůvko zašeptané tak tiše, že ani jsem je nezaslechl, byly mi jediným díkem.

Přestal jsem se jí zabývat, ačkoli i nadál zajímala moje myšlenky.

Za tři dny věděl jsem o ní tolik podrobností jako sama paní Lecacheurová.

Jmenovala se miss Harrietova. Pátrajíc po odlehlé vsi, kde ztráviti by mohla léto, šest neděl předtím zastavila se v Bénouvillu a nezdálo se, že by chystala se tak brzy odejet. U stolu nikdy nehovořila, jedla rychle. všecka pohroužena ve čtení malé knížky protestantské jakés propagandy. Brožury takové rozdávala každému. Sám farář obdržel čtyři po výrostku kteréms, jemuž od cesty dostalo se pokaždé dva sous.

Mnohdy z nenadání, aniž co příčiny by zavdalo k projevu podobnému, obracela se k naší hostitelce:

„Miluju Hospodina nade vše; obdivuju se mu v celém jeho stvoření, uctívám jej v celé jeho přírodě a nosím ho v celém svém srdci!“

A v zápětí strčila užaslé selce jednu z oněch knížek určených k obrácení světa.

Na vsi nijakž nebyla oblíbena.

„Je bludařka!“ vyjádřil se učitel.

A od té doby lpěla na ní všeobecná jakás kletba. Paní Lecacheurovou v poradu vzat, prohlásil se farář:

„Je kacířka, ale Bůh nechce zkázu hříšníkovu a pokládám ji za osobu dokonale mravnou.“

Slova ‚bludařka‘ a ‚kacířka‘, jejichž význam nebyl určitě znám, v pochybnosť uvedla všecky mysli a mezi jiným šla pověsť, že Angličanka byla bohatá a že celý dosavadní život svůj ztrávila na cestách ve všech dílech světa, jelikož rodina její právě za příčinou bezbožnosti byla vyhnala ji z domova.

Ve skutečnosti byla to jedna z oněch náboženských horovatelek a zarputilých puritánek, jichž tolik plodí Anglie, a jedna z oněch starých a řádných nesnesitelných panen, jež po Evropě hosty plaší od hostinského stolu, kazí Italii, otravují Švýcary a neobyvatelným činí pobřeží Středozemního moře, všady vláčí s sebou svoje bizardní zvyky, svoje škrobené vestalské spůsoby a svoje pitvorné toiletty, páchnoucí po kaučuku, jako by přes noc ukládaly je do desinfikovaných pouzder.

Sám, jakmile shlédl jsem některou v hotelu, prchl jsem jak pták před polním strašákem.

Nicméně tato zdála se mi tak naprosto zvláštní, že nijaké neměl jsem k ní nelibosti.

Paní Lecacheurová, již povahou nevraživá na vše, co nebylo selské, v obmezeném duchu svém zášť jakous cítila k přepjatému chování staré panny a k označení její našla jizlivě povržlivý výraz, jenž na rtech ocitl se jí následkem záhadné a nepochopitelné mi duševní procedury.

Říkávala: „Je posedlá!“

A slovo to ve spojení s přísnou a zasmušilou bytostí touto připadalo mi neodolatelně komickým. Od té chvíle sám nazýval jsem ji nejinak, veselou zálibu působilo mi nahlas pronášet několik slabik těch, kdykoli jsem ji jen spatřil.

Tázal jsem se kdys paní Lecacheurové:

„Nu, co dělá dnes naše posedlá?“

A selka odpověděla s tváří rozhořčenou:

„Považte si, pane, že sebrala někde ropuchu s přeraženou tlapkou a přinesla si ji do své komory a že dala si ji do umývadla a že přiložila jí obvazek jako nějakému člověku! Je to hotové rouhání se Bohu!“

Jindy mezi procházkou po břehu koupila velkou rybu právě ulovenou a to za nejiným účelem, než aby zpět vhodila ji do moře. A plavec, ač hojně bylo mu zaplaceno, hrubě vylál jí, více popuzen, nežli kdyby peníze byla vzala mu z kapsy. Ještě za měsíc nebyl s to o příhodě se zmínit, aniž by se rozzuřil a dal se do výhrůžného spílání.

Oh, ano, byla opravdu posedlá, miss Harrietova, a paní Lecacheurová měla božské vnuknutí, že takovým obdařila ji jménem.

Kočí, jemuž přezdíváno bylo Sapeur, jelikož za mládí svého pobyl si v africkém vojště, choval jiné mínění a říkával s potměšilým důrazem:

„Je to stará remonta, která odsloužila si už svoji kapitulaci!“

Mladá služka Céleste neobsluhovala Angličanku ráda, aniž domyslet jsem se mohl toho příčiny. Snad proto jen, že byla tato cizinka, jiného původu, jiného jazyka a jiného náboženství. Ostatně, byla to — posedlá!

Čas svůj trávila procházkami v údolí, hledajíc a uctívajíc Boha v přírodě.

Kteréhos večera nalezl jsem ji na kolenou v husté smrčině. Spatřiv červeného cos prosvitati jehličím, rozhrnul jsem větve a miss Harrietova, všecka zmatena, že tak jsem ji přistihl, vzchopila se a polekaně upřela na mě své oči jak sova za bíla dne překvapená ve své skrýši.

Často, když pracoval jsem na skalách, shlédl jsem ji na kraji příkrého břehu stojící zpříma jako tyč pomořského telegrafu. Neodvratně zírávala na rozsáhlé moře, zlacené sluncem, a na obzor vznícený rudým zážehem. Mnohdy zastal jsem ji v rohu zahrady, sedící v trávě ve stínu jabloně s malou biblickou knížkou svojí rozloženou na klíně a s pohledem těkajícím ve vzdušné dáli. Někdy uzřel jsem ji nízko v údolí, ana chvatně a pružně béře se klikatými stezkami.

A bezděčně dal jsem se jí pokaždé v ústrety, puzen jedině touhou z blízka uvidět vážnou suchou a mírnou její tvář zjasněnou vnitřní a hlubokou spokojeností.

Sám rovněž neměl jsem se k odchodu, sdružen s klidným, útulným a idyllickým krajem sterými pouty půvabné libosti. V zátiší tom, neznán a vzdálen všeho, v bezprostřední blízkosti volné, prosté, krásné a zelené země, již sami někdy zúrodníme svým tělem, dařilo se mi dobře. A snad — což tajiti netřeba — zdržovala mě u matky Lecacheurové také trocha zvědavosti. Toužil jsem poněkud zevrubněji poznati tuto zvláštní miss Harrietovu a zvěděti, co děje se v opuštěných duších podobně bludných starých panen.

II.

Seznámili jsme se dosti podivně.

Dokončil jsem právě jakous studii, jež zdála se mi směle založenou a také skutečně byla. Patnáct let později prodala se za deset tisíc franků. Ostatně sujet byl jednoduchý jako dvě a dvě jsou čtyři, ale jinak naprosto mimo pravidla akademická.

Celá pravá strana plátna představovala omšelou skálu, zbrázděnou výmoly a pokrytou hnědými, žlutými a rudými chaluhami, po níž světlo rozlévalo se záplavou. Slunce, jež skryto bylo za mnou, plným paprskem padalo na pískovou kameninu a zlatilo ji ohnivým reflexem. Tak měla se věc: popředí oslňující skvělým jasem a žárem a z leva zobrazeno kalně zelené a klidně sčeřené moře, nad nímž klenula se temně modrá obloha.

Byl jsem tak spokojen se svým dílem, že po cestě k domovu tančil jsem s kabelí pod paží. Přál jsem si a toužil, aby neprodleně popatřit spěl na ně celý svět. Pamatuju se, že ukázal jsem je i krávě, pasoucí se po hrázi vyschlé stružiny.

„Koukej, starucho!“ vzkřikl jsem na ni. „Něco podobného hned tak zas’ neuvidíš!“

Jedva ocitl jsem se před dvorcem, bez meškání volal jsem na paní Leracheurovou, hřímaje z plna hrdla:

„Ohé, ohé! Pojďte se podívat, matko a dejte se slyšet, co tomu říkáte!“

Selka přichvátala a zahleděla se na obraz můj mdlým svým zrakem, jenž mnoho as nerozeznával a nepozoroval nejspíše, zda představuje to koně či stodolu.

Tou chvílí vracela se domů miss Harrietova a právě ubírala se mimo mě, když oběma rukama rozvinul jsem malbu před starou naší hostitelkou. Pohledu na plátno posedlá nebyla s to se vyhnout, něboť popílil jsem si zúmysla přidržet je tak, aby uniknout nemohlo její oku. Stanula rázem jako uchvácena zmámeným strnutím. Byla to, jak podobalo se, její skála, na niž uchylovala se vzhůru, aby nerušeně dumat mohla o samotě.

„Aoh!“

Jedva zašeptané slůvko to mělo do sebe tolik příjemně lichotivého výrazu, že kvapně k ní jsem se obrátil a pravil:

„Poslední moje studie, slečno.“

Komicky rozechvěle a dojatě zamumlala na odpověď:

„Oh, pane, vy přírodu chápete spůsobem vpravdě vroucím!“

Zarděl jsem se, věru, zarděl jsem se snad až po uši, více vzrušen tímto projevem uznání, nežli kdyby býval pocházel od nějaké královny. Byl jsem překonán a přemožen, že s chutí býval bych ji objal — na mou česť!

U stolu jako vždycky posadil jsem se jí po bok.

Puprve sama od sebe se ozvala, nahlas pokračujíc ve sledu svých myšlenek:

„Aoh, tak velice miluju přírodu!“

Podával jsem jí chleba, vodu a víno.

Nyní přijímala vše s lehkým úsměvem mumiovým.

A jal jsem se hovořit o venkově.

Po snídani zvedli jsme se zároveň a společně dali se dvorkem, načež zváben bezpochyby zářným pableskem, jímž zapadající slunce žíhalo moře, otevřel jsem branku vedoucí k pobřeží a spokojeně jak dvě osoby, jež rozuměly si a pochopily se, oba vyšli jsme ze vsi.

Byl večer vlažný a tichý, jeden z oněch příjemných večerů, kdy tělo i duše pociťují blaho. Vše vůkol bylo půvab a rozkoš. Vzduch teplý, balsamický a plný vůně travin a řas libě lichotil čichu, lichotil chuti a lichotil duchu pronikavou svojí lahodou.

Kráčeli jsme podél kraje roklinatého srázu nad rozsáhlým mořem, jež sto metrů pod námi čeřilo se mírnými vlnami. A ssáli jsme v sebe ústy otevřenými a plícemi rozšířenými svěží vánek, přesycený slanými výpary, jenž přeletěl oceanem a lehce táhl nám kolem hlav.

Stěsnána ve svůj kostkovaný šál, tvář vznícenu a rty nadhrnuly, Angličanka dívala se, jak ohromné slunce zvolna kloní se k moři.

Daleko před námi na nejzazším dohledu trojstěžník, zahalený plachtami, od planoucí oblohy odsláněl svoji silhuetu a něco blíže koso plavil se parník, chrlící kotouče dýmu, jež zůstavovaly za sebou nepřetržitý sled mlhy přes celý obzor.

Zardělá koule pomalu klesala níž a níže. A brzy dotekla se hladiny právě za nehybným korábem, jenž zjevil se jako v ohnivém rámci prostřed skvoucí hvězdy. Tato znenáhla hroužila se do vody, pohlcována oceanem, a zříti bylo, kterak stápí se, zmenšuje a mizí. Konečně zanikla úplně a pouze malá loď tmavým profilem svým vystupovala nadál z ozlacené vzdálené oblohy.

Miss Harrietova pozorovala šeřící se sklon zářného dne pohledem vášnivým, v němž netěžko postříci bylo žádostivou touhu objati oblaka, moře a celou zemi.

Šeptala: „Aoh, jak ráda… ráda… ráda…“

Zamlčela se, načež doložila s očima zamženýma slzami:

„…ráda byla bych malým ptáčkem, abych vzlétnout mohla k nebesům!“

A stanula nehybně, jakž často vídal jsem ji vzpřímenu na mořském břehu, všecka rudě vzhlížející v červeném svém šálu.

Sterou chuť měl jsem načrtnouti si postavu její do svého alba — pravá karikatura v extasi — a odvrátil jsem se, abych zakryl svůj úsměv.

Pak jal jsem se rozmlouvat s ní o malbě jak se známým druhem a rozhovořil jsem se o rysu, tonu a rázu odborným spůsobem.

Poslouchala mě bedlivě a chápala či snažila se uhádnout smysl mých slov a proniknout význam mých vysvětlivek.

Ob chvíli svědčila:

„Oh, rozumím, rozumím. Je to zřejmé a patrné!“

Konečně vrátili jsme se opět do dvorce.

Nazítří jedva že mě spatřila, neprodleně podala mi ruku.

A spřátelili jsme se dokona.

Byla řádná osoba duše vnímavé a snadno vznětlivé k horování, ale nedostávalo se jí rozvahy jako každé ženě, jež do padesáti let zůstala svobodnou. Nevinnému předráždění zdála se podlehat, ale v srdci zachovala si cosi velmi mladého a ohnivě planoucího. Milovala přírodu a živočichy náruživostí nadšenou a kypící jak šumný nápoj a láskou smyslnou, již nikdy nebyla věnovala muži.

Nepochybno jest, že pohled na březí kravku, na klisnu loukou se pasoucí se svým hříbětem, na ptačí hnízdo plné pisklatých mláďat s otevřenými zobáčky, s velikými hlavičkami a s holými tílky rozechvěl ji k nesmírnému vzrušení.

Ubohé opuštěné bytosti, smutně těkající životem, ubohé bytosti směšné a žalostné, lituji vás od té doby, co poznal jsem miss Harrietovu!

Brzo pozoroval jsem, že míní se mnou něco svěřit, k čemu není s to se odhodlat, a ostychavosť její působila mi zábavu. Když odcházel jsem ráno s kabelí svojí přes rameno, mlčky a teskně vyprovázela mě až na konec vsi, zřejmo shánějíc se po vhodných slovech, jimiž mohla by začít. Pak pokaždé náhle se obrátila a zpět dala se k domovu hopkavým svým krokem.

Kteréhos dne dodala si konečně odvahy:

„Ráda bych viděla, jak vedete si při svých malbách. Dovolil byste? Velice byla bych vám vděčna!“

A zarděla se, jako bývala by pronesla cos nejvýš smělého a opovážlivého.

Vzal jsem ji a sebou do Petit-Valu, kdež počínal jsem velikou studií.

Postavila se za mne a s napjatou bedlivostí sledovala každý můj pohyb.

„Děkuji!“ ozvala se z nenadání.

A obávajíc se bezpochyby, že mi na závadu, kvapně se vzdálila. Leč za krátko stala se důvěrnější a provázela mě každodenně s patrným potěšením. Pod paží přinášela si skládací svoji židli, nedopouštějíc nikterak, abych jí posloužil, a usedala vedle mně. Setrvala se mnou celé hodiny bez pohnutí a beze slova a jen zrakem stíhala konec mého štětce v každém jeho obratu. Když rozestřel jsem širokou plochu barvy nanesené rychle nožem — efekt působivý a neočekávaný — nemohla zdržeti se bezděčného výkřiku překvapení, radosti a obdivu. Chovala dojemnou vážnosť k mým obrazům a úctu téměř nábožnou k této lidské tvorbě, částici díla božského. Studie mé jevily se jí jaksi posvátnými reprodukcemi a začasté v hovor dávala se o Bohu, pokoušejíc se obrátit mě na svoji víru.

Oh, byl to komický staroch, ten její Bůh, jakýs vesnický filosof bez valné vědomosti a valné mohoucnosti, neboť představovala si ho stále zkormouceného nad páchanými nepravostmi před jeho zraky, jako by nebyl s to jim zabránit!

Ostatně žila s ním ve velmi dobrých stycích a zdála se zasvěcena být u veškery jeho tajné starosti. Říkala ‚Bůh chce‘ nebo ‚Bůh nechce‘, jak oznamoval by poddůstojník rekrutovi ‚nařídil pan plukovník‘.

Z hloubi srdce svého želela mojí nechápavosti nebeských svých cílů, k nimž usilovala mě povznést. A každého dne nacházel jsem buď v kapse své či v klobouku svém, kdykoli pohodil jsem jej po zemi neb ve schránce své na barvy či ve střevících svých vyleštěných přede dveřmi jednu z oněch malých pobožných brožur, jež nejspíše přímo dostávala z ráje.

Jednal jsem s ní upřímně a srdečně jako s dávnou přítelkyní.

Za nedlouho spozoroval jsem, že chování její poněkud se změnilo, ale v prvém čase nebylo mi to nijakž nápadno.

Když pracoval jsem buď dole ve svém úvalu či kdekoli v úvoze, vídal jsem náhle, jak blíží se svým pravidelným chvatným krokem. Prudce sedala udyšena, jako bývala by běžela či jako bývalo by jí zmítalo jakési hluboké rozčilení. Bývala velmi zarděla oním anglickým ruměncem, jenž vyskytá se toliko na Albionu. Pak bez příčiny bledla až do barvy popelavé a zdálo se, jako by nedaleko měla do mdloby.

Posléz znenáhla nabývala opět obvyklého svého vzhledu a dávala se do řeči. Na to nenadále zamlčovala se v polou větě, zvedala se a prchala tak rychle a tak podivně, že pátral jsem, zda nedopustil jsem se něčeho, co mohlo ji pohněvat či urazit. Konečně soudil jsem, že to obyčejné její chování, změněné poněkud na moji počesť pro prvý čas naší vzájemné známosti.

Když vracívala se do dvorce po celohodinných procházkách na mořském břehu, dlouhé její kadeře, zakroužené v závity, mnohdy povolily a v neladu splývaly jí kolem spánků, jako by spruhy jejich se byly polámaly. Druhdy dost málo toho nedbala a scuchána větrem bez rozpaků přicházívala k obědu. Nyní však odebrala se pokaždé do své světnice, aby upravila si staropanenské svoje kučery.

Někdy prohodil jsem s důvěrnou galantností:

„Dnes krásna jste jak hvězda, miss Harrietova!“

Zdvořilosť moje uváděla ji v pohoršení, ale přes to na tváři objevoval se jí slabý dívčí šestnáctiletý ruměnec.

Pak úplně podlehla tomuto plachému ostychu a přestala v atelieru mém pod širým nebem mě navštěvovat.

„Krise!“ mínil jsem. „Však pomine!“

Leč nemíjela nikterak. Když nyní mluvil jsem s ní, odpovídala mi buď s líčenou lhostejností či s tajenou nevrlostí. Nedůtklivý rozmar ten stupňoval se začasté až k netrpělivému osopení a k nervosnímu záchvatu. Posléz vídal jsem ji toliko u stolu a i tam hovory naše znenáhla umlkaly. Domníval jsem se skutečně, že něčím byl jsem jí ublížil, a kteréhos večera obrátil jsem se k ní s otázkou:

„Miss Harrietova, proč nejste ke mně takovou jako dříve? Co udělal jsem vám, že nejste se mnou spokojena? Věřte, že působíte mi tím opravdový zármutek!“

Odvětila s přízvukem komické rozhorlenosti:

„Jsem k vám stále taková jako dříve. Není to pravda, není to pravda!…“

A zvedla se, odkvapila a zamkla se ve své jizbě.

Chvílemi dívávala se na mne zvláštním pohledem a nejednou napadlo mi v době té, že tak zírati mohou pouze odsouzení na smrt, oznamuje-li se jim poslední den jejich života. Ve zraku její spočíval výraz jakés nyvé a vroucí blouznivosti a dychtivé a bezmocné touhy po něčem, co nedalo se uskutečnit. A zdálo se mi, že v nitru její býval také boj, že srdce její zápasilo proti síle neznámé, již snažila se překonat a utlumit a snad i cos ještě jiného, o čem nedovedl jsem si učinit dotud správný úsudek.

III.

Bylo to odhalení skutečně podivné! Nějaký čas pracoval jsem každodenně od úsvitu na obraze, jehož sujet byl následovní: Hluboký údol s příkrými svahy, na nichž bujely ostružníkové houští a habrové stromy, zahalené kalnou onou parou, jež splývá mnohdy nad údolím při východu slunce. A v pozadí husté a prosvitné této mlhy zříti či spíše tušiti bylo dvojici — dívku s hlavou zvednutou vzhůru a mladíka k ní skloněného dolů — v těsném objetí a se rty na rtech. První paprsek sluneční vkrádal se větvemi, pronikal jitřní touto chmurou a do růžova vyjasňoval postavy vesnických milencův a matné stíny jejich vrhal na stříbřitou běl.

Bylo to pěkné, opravdu velmi pěkné!

Pracoval jsem na stráni, jež mírně nížila se v mělkou kotlinu étretatskou. Toho dne výšinou vláčela se lehká mžina, jíž bylo mi k ukončení malby nevyhnutelně potřebí. Z nenadání cosi ze křoví zjevilo se přede mnou jak přízrak. Byla to miss Harrietova, jež kvapem, jedva byla mě spatřila, mínila se opět vzdálit. Zavolal jsem na ni a zadržel ji ve chvatném spěchu.

„Neodcházejte, pojďte sem, slečno! Mám pro vás malý obrázek!“

Přiblížila se zvolna a jako by z nucené zdvořilosti. Podal jsem jí svoji skizzu. Chvíli upjatě beze slova pohlížela na kolorované plátno, až propukla pojednou v pláč. Křečovitý vzlyk uchvátil celé její tělo a zřejmě poukazoval na bolesť ženy, jež dlouho bránila se slzám a podlehla trudu svému s poslední silou svého odporu.

Rázem ocitl jsem se na nohou, sám vzrušen tímto zármutkem, jemuž jsem nerozuměl a za ruce ujal jsem ji s něžným, právě francouzským citem, jenž rychleji jedná nežli myslí. Několik vteřin nechala ruce svoje v mých a pozoroval jsem, kterak chvějí se. jako by trnuly všecky jejich nervy, načež prudce je odtáhla či spíše vytrhla jediným pohybem.

Leč záchvěv ten poznal jsem dobře, často cítíval jsem jej předtím a nic nebylo s to mě zmýlit. Ah, záchvěv lásky ženy buď šestnáctileté či padesátileté, buď venkovské či městské tak přímo sahá mi k srdci, že okamžik nebývám v pochybnostech.

Celá bytosť její tonula v rozčilení a v mdlobě — věděl jsem to. Pak mlčky se odvrátila k odchodu a zůstavila mě užaslého jako nad zázračným divem a sklíčeného, jako bych spáchal byl zločin. Ke snídani do dvorce jsem nešel, ale dal se procházkou po strmém mořském břehu.

Bylo mi právě tak k pláči jako do smíchu, dobrodružství to zdálo se mi veselým i truchlivým zároveň a situaci svoji pokládal jsem za komickou a postavení její za bědné až k zoufání. Přemítal jsem, co měl bych počít, a dospěl posléz k náhledu, že nezbývá mi jiného nežli odejet.

Takž rozhodnutí moje bylo hotovo! Celý den stráviv na potulce v okolí, s večerem vrátil jsem se do vsi, stále poněkud ještě zasmušil a rozladěn. Usedlo se ke stolu jak obyčejně. Miss Harrietova rovněž byla přítomna, jedla vážně, s nikým nemluvila slova a od talíře svého neodvracela oči. Jinak ve vzhledu, tvářnosti a chování její nejevilo se nic zvláštního a nápadného.

Sečkal jsem k závěrku oběda, načež obrátil jsem se k hospodyni:

„Nu, paní Lecacheurová, dlouho se u vás již nezdržím a odjedu v několika dnech.“

Stará žena zvolala s lítostným překvapením:

„Co pravíte, pane Chenale! Chcete nás opustit? Už měli jsme vás tak, jako byste byl náš!“

Úkosem pohlédl jsem po miss Harrietové — rysy její ve výrazu svém nezměnily se dost málo. Za to pozvedla zraky své ke mně mladá hezká služka Céleste, svěží, růžolící, buclatá as osmnáctiletá dívčina, kypící zdravím a silou a honosící se vzácně údobným a švarným zevnějškem, již mnohdy v ústraní objal jsem ze zvyku osvojeného na hospodských svých toulkách.

Oběd byl u konce. Odebral jsem se pod jabloně, abych vykouřil dýmku tabáku, a jal jsem se přecházet dvorkem od jednoho kraje ke druhému. Všecky úvahy, jimiž obíral jsem se během dne, podivná zkušenosť ranní, komická a náruživá tato láska, vzpomínky vzniklé následkem tohoto objevu, příjemné i trudné a snad i pohled služčin, utkvěvší na mně při oznámení mého odjezdu — vše to zmateno a sloučeno vdechlo mi v tělo čilou křepkosť, na rty svědivou laskominu a v žíly neurčitou onu touhu, jež pudí k pošetilým kouskům.

Posléz šeřila se noc, zvolna stíny svými ploužíc se pod stromy, a spatřil jsem Céleste, ana ke druhé straně dvora ubírala se zavřít kurník. Chvatně a lehce, aby neslyšela mne, přiblížil jsem se od zadu a když zvedala se, spustivši záklop, kudy slepice vycházely, sevřel jsem ji plnou náručí a pokryl boubelatou její tvář přívalem polibků. Vymykala a smála se zároveň, zvykla podobně nenadálému přepadení.

Proč náhle pustil jsem ji z objetí? Proč kvapně jsem se obrátil jako na elektrickou jiskru? Kterak stalo se, že vytušil jsem kohosi těsně za sebou?

Byla to miss Harrietova, jež mířila domů, uzřela nás a nepohnutě stanula jako před zjevivším se přízrakem, aby v následujícím okamžiku zmizela opět v noční tmě.

Zaraženě a teskně vrátil jsem se do své jizby a zoufaleji, že takto jí jsem byl překvapen, nežli kdyby mě bývala přistihla při zločinném jakéms skutku.

Ač v údech pociťoval jsem ochablosť, dlouho nebyl jsem s to usnout pro všeliké myšlénky, jež rojily se mi hlavou. Chvílemi zdálo se mi, jako bych slyšel pláč, a několikráte rovněž připadalo mi, jako by ve stavení ozývaly se kroky a otevíraly domovní dvéře, ale snad byl to jen klam.

K ránu konečně přemohla mě únava a spánek snesl se na moje víčka. Procitl jsem pozdě, ale neukázal jsem se až k snídani, stále podléhaje jakés sklíčenosti a nevěda, jaké chování měl bych zaujmout.

Miss Harrietové do toho okamžiku nikdo nespatřil, čekalo se na ni. ale neobjevila se ani po nové čtvrthodině. Paní Lecacheurová vešla do světnice staré panny. Angličanky tam nebylo. Mohla vzdálit se již za svítání, jakž často činívala, aby přítomna byla východu slunce. Nad okolností tou nikdo nepozastavil se s podivením a klidně sedlo se k jídlu. Bylo jasno a slunečno a s modré oblohy sálalo úpalné vedro, v němž nehýbal se ani lístek. Stůl nalézal se venku pod jabloní a Sapeur přes tu chvíli odcházel do sklepa natočit žbán moštu k uhasení žízně. Céleste z kuchyně přinášela mísy — skopové ragoût se zemčaty a pečeného králíka se salátem a posléz třešně, prvně sčesané se stromu.

Míně je omýt a ochladit, požádal jsem mladou služku, aby navážila mi okov čerstvé vody.

Céleste zpět přišla za pět minut se zprávou, že studna je vyschla; stočila dolů celý řetěz, vědro doteklo se dna, ale nahoru zvedlo se prázdné.

Paní Lecacheurová zamýšlela přesvědčit se sama, zašla podívat se k obrubni; vrátila se s oznámením, že nachází se ve studni cos nepatřičného a snad vích slámy, jejž soused kterýs byl tam vhodil ze msty.

Doufaje, že lépe věc rozeznám, chtěl jsem rovněž přihlédnout a naklonil jsem se přes úzké dřevěné zábradlí. V hlubině bělal se neurčitě jakýs předmět. Ale co? Připadlo mi na mysl do studny po provaze spustiti lucernu.

Žlutavé světlo kmitalo mezi kamenným zdivem a níž a níže klesalo dolů.

Všichni čtyři — neboť Sapeur a Céleste za námi dostavili se k okovu — schýleni jsme byli nad otvorem. Svítilna zastavila se na nezřetelné, bílé a černé, podivné a nepochopitelné hmotě.

„Je to kůň!“ zvolal Sapeur. „Vidím kopyto! Odněkud s louky zbloudil do dvora a v noci tam spadl!“

Leč náhle zachvěl jsem se až do nejvnitřnější útroby: spatřil jsem chodidlo, pak lýtko vztýčené z vody; druhá noha a celé ostatní tělo pohrouženo bylo pod hladinou.

Ruka tak silně se mi zatřásla, že světlo prudce rozkývalo se v hlubině a přerývaně jsem zakoktal:

„Je to žena… tam… tam… dole… miss Harrietova…“

Toliko Sapeur zachoval klid — jiné příhody zažil as v Africe — kdežto matka Lecacheurová a Céleste propukly v srdcelomný křik a skokem daly se na útěk.

Bylo třeba utonulou ze studně vytáhnout. Řetězem pevně kol pasu přivázal jsem čeledína do vědra a pomalu spouštěl jsem ho pomocí hřídele dolů, dívaje se, jak hloub a hlouběji noří se v temnotu; v jedné ruce držel lucernu a ve druhé provaz. Brzy ozval se, jako by přicházel ze středu zemského, ze zdola jeho hlas:

„Dost!“

A spatřil jsem, kterak vylovil cosi z vody, druhou to nohu, načež zachytil i prvou a ozval se znova:

„Táhněte!“

Jal jsem se točiti rumpálem, ale cítil jsem, jak svaly mi chabnou a paže slábnou, a zmocňoval se mne strach, abych nepustil kliku a chasníka nenechal spadnout do prohlubně. Když hlava jeho objevila se nad roubením, tázal jsem se chvatně:

„Nu, co je?“

Jako býval bych očekával, že jinou může mi dáti zprávu o nešťastné ženě, nežli že jest mrtva!

Oba postavili jsme se na kamenný schod a schýleni nad studnou, vzhůru zvedli jsme bezvládné mrtvé tělo. Matka Lecacheurová a Céleste, schovány za domovní zdí, přezvídaly z dálky. Když viděly z otvoru vystupovati černé střevíce a bílé punčochy utopené, zmizely s novým pronikavým křikem, čeledín konečně sám chopil obě nohy v kotnících a v poloze velmi neslušné vytáhl ubohou starou pannu přes nízké zábradlí.

Hlava mrtvoly byla strašlivě zohavena, černá a zedraná a dlouhé šedé její vlasy, úplně a navždy uvolněné, splývaly nazad, prosáklé vodou a pokálené bahnem.

Sapeur zamumlal s povržlivým výrazem:

„Hrome, ta je hubená!“

Odnesli jsme ji do její světnice a ježto domácí ženy se neukazovaly, ustrojil jsem ji v umrlčí roucho s přispěním chasníkovým.

Umyl jsem vpadlou strhanou její tvář. Pod dlaní mojí jedno oko její poněkud se pootevřelo, utkvělo na mně mdlým a studeným pohledem mrtvol, jenž zdá, se přicházet ze světa záhrobního. Upravil jsem jí neobratnými prsty svými rozpuštěné vlasy její, jak nejlépe jsem dovedl, a na skráních přihladil jsem je v neobvyklý zvláštní účes. Pak jal jsem se převlékat ji z promočeného její šatu v oděv nový a s ostychem, jako bych neúcty jakés se dopouštěl, odhaloval jsem její ramena, ňadra a dlouhé paže, tenké jako pruty. Po té natrhat jsem šel květiny, chrpy, sedmikrásy a zvonky a svěží a vonné traviny a jimi vystlal jsem úmrtní její lůžko.

Posléz vyplnit zbývalo mi konečné formalie. Listem nalezeným v kapse a psaným před samým zoufalým činem žádáno, aby pohřbena byla v oné vsi, kde ztrávila poslední svoje dny.

Nebylo k vůli mně, že přála si pochována býti na tomto místě?

S večerem počaly scházet se ze sousedství kmotry, aby pozřely na mrtvolu, ale každé návštěvě zabránil jsem přístup, neboť chtěl jsem ostat s nebožkou o samotě.

Bděl jsem u ní celou noc.

Při světle svící pohlížel jsem na nešťastnou neznámou mrtvou ženu, zhynulou tak daleko a tak bídně.

Zůstavila kdes přátele a příbuzné? Jaké bylo její dětství a jaké její osudy? Odkud přicházela tak úplně sama, bludná a ztracená jak z domova vyhnaná fena? Jaké tajemství útrapy a zoufalosti zavřeno bylo v tomto uvadlém a sešlém těle, neúhledném přívaží, tížícím ji po celý její život, a v neúdobné sebrané, jež odpudila od ní veškeru náklonnosť a veškeru lásku!

Kolik tvorů tak jest nešťastných!

Cítil jsem na lidské této bytosti spočívati věčnou křivdu přírody. Dotrpěla, aniž snad vůbec měla opory nejvyvrženějších — naděje, že někdy kým bude milována. Či proč skrývala se tak a prchala před lidmi? Proč lnula něžností tak vášnivou ke všem věcem a ke všemu živoucímu stvoření, jehož jméno nebylo muž?

A uznával jsem, že věřila v Boha a že jinde doufala náhrady za svoji bědu. Nyní podlehne rozkladu a sama stane se rostlinou. Vykvete na slunci, schrupnuta bude kravou, jako zrno sezobnuta ptákem, přejde v maso zvířecí a z toho přetvoří se opět v tělo lidské. Leč to, co zove se duší, shaslo v černé hloubce studně. Více trpěti už nebude. Změnila život svůj za životy jiné, jímž dá vznik a vznět!

V trudné a tiché společnosti této hodina míjela za hodinou. Matný svit, jenž od východu se rozjasňoval, zvěstoval ranní rozbřesk. Pak rudý poblesk šlehl oknem až k úmrtnímu loži a zářivě zakmital na polštářích a na rukou skřižených přes ňadra. Nadešla chvíle, v níž tak velice byla si libovala. Procitlí ptáci švitořili ve stromových haluzích.

Dokořán otevřel jsem okno, odhrnul záslony, aby nebe celé nás vidělo, a schýliv se nad studenou mrtvolou, vzal jsem do dlaní stuhlou hlavu a pomalu bez hrůzy a odporu vtiskl jsem dlouhý polibek na ony rty, jež nikdy nebyly pocelovány z lásky — — — — — —

Léon Chenal skončil své vypravování.

Mladým ženám stály slzy v očích.

Na předním sedadle hrabě d’Étraille ze šosu vytáhl kapesní šátek a horlivě přetíral si kníry.

Jediný kočí klímal na kozlíku s hlavou kleslou k rameni.

Koně, kteří necítili nad sebou bič, zvolnili svůj chod a krokem jen brali se silnicí.

A break sotva hýbal se s místa a náhle podivně ztěžkal, jako by vezl náklad kormutlivého žalu.