Patery knihy plodů básnických/Oldřich a Božena

Patery knihy plodů básnických
Příchod jara	Oldřich a Božena	Jeseň

Údaje o textu
Titulek:	Oldřich a Božena
Podtitulek:	(1806 v Hlasateli.)
Autor:	Josef Jungmann
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 7 - 9.
Licence:	PD old 70

Víš ty, kde selskou děvici
vzal kníže za ženu?
Proč Peruc ves a studnici
tam zovou Boženu?
Své vlasti neznaje běh,
jsi-li ty Čech?

K své vůli Oldra kníže byl
a pro své trampoty
kdys v troubu lovčí udeřil;
tu šlechta s holoty
se hrne z Postoloprt,
i lovec i chrt.

A hurrá! honba v lesině,
a z lesa hlučí v plaň,
a knížeti tu v dědině
se jeví dražší laň.
I jal se v pocitu stát',
se divit' a ptát:

»Hle, peroucí tu děvici
tam při tom roubení;
o div! v té malé vesnici
tak pěkné stvoření!
Kdos kvítku v pustině nám,
jak zvát tebe mám?«

Dí ona: »Slovu Božena.«
A její hled se rděl.
»Ta Božena jest má žena!«
on zase pověděl.
A zeman volně se smál,
lid v podivu stál.

»Ó lovče, netrop, kdoskoli,
si smíchy z prostého,
jsem dívka, veská jakkoli,
však ducha čestného.
Tvůj, Pane, v městě je svět,
tam kvete ti květ.«

»Hoho! ty děvo, knížeti
květ kde chce rozkvetá,
ty měj mé slovo v paměti,
Bůh zítra vice dá.«
Stál zeman do země vryt,
má potěchu lid.

A hurrá! honba klopoce
a zmizne v lesině.
Ó jak se troudí hluboce,
ó jak je dívčině!
A zeman jitra se bál,
však lid jeho přál.


»Ať na hrad choť mi vypraví
dvůr slušny ústrojně,
a knížecí mi oslaví
trůn žena důstojně.
Kde kvete krása i ctnost,
tam urozenost.«

A z jitra slyš, tu ve vrata
cos náhle drnčelo,
a stál tu vůz, i od zlata
se všecko třpytělo.
I vejde družina k ní
a v úkloné dí:

»Svou velí kníže ústrojně
choť na hrad vypravit,
tvá ctnost a krása důstojně
má trůn mu oslavit.
Ctí jak urozenost
on krásu a ctnost.

Změň, choti panská, sprostý šat
v ten skvoucí zlatohlav,
však na panovný vezmi hrad
ten tichý, prostý mrav.
Ten tichý prostoty mrav
jest nad zlatohlav.

Vděj na ty zlaté kadeře
to drahé kamení,
jest jeho leskot krásy tve
jen slabé znamení:
Co s krásou rovnané tvou
démanty, co jsou?

Těch perel mírná jasnota
tvá ňádra ozdobí;
jim ctnota tvá i dobrota
se v ceně podobí.
O pro tvou ctnotu a čest
co perla, co jest?«

Odína dívka v drahý šat
a v perly, kamení,
a vypravena strojně v hrad
pro trůnu zkrášlení.
Tu, ačtě národu vděk,
vstal zeman i řek':

»O kníže! chceš ty, — právěli?
nám kněžnu selku dát?
Vždy páni z panstva brávali,
svůj k svému má se znát.
Aj, předky v paměti měj
a zemana dbej!«

Ha! ty zemanstvo blahové
měj ve cti rodný rod!
Ze Stadic tvoji vůdcové
svůj vyvodili plod.
I platí krása i ctnost
co urozenost.«

Či vezmu cizozemkyni
a v hřívu lepík dám,
bych zjednal vrahům vůdkyni,
bič strojil Čechům Vám?
Líp kněžnu z národu míť,
než z ciziny vzíť.«

A ulovené dívčině
dal kníže korunu,
a byla prostá Čechyně
hle! sláva na trůnu.
I plesal vysoko lid,
byl s zemany klid.

Víš nyní, kde tu dívčici
jal kníže za ženu,
proč Peruc ves a studnici
tam zovou Boženu?
Své vlasti poznaje běh,
tak jedno jsi Čech!