Okno/Oheň

Okno Viktor Dyk
Okno	Oheň	Píseň

Údaje o textu
Titulek:	Oheň
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	ceska-poezie.cz Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

„– a doložil v jarém unešení: Budeme-li tak všichni se chovati, pak ovšem musí zahynout náš národ –; já aspoň, kdybych byl třebas cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si pokládal, přičiniti se všemožně k tomu, aby aspoň čestná památka po něm zůstala v dějinách člověčenstva.“
Nástin životopisu Františka Palackého. Sepsal Josef Kalousek.

I

Na nebi hvězdy svítily čistě.
Pes ve vsi na měsíc vyl.
Já byl
na smutném místě.

Leskl se v měsíci sníh.
Ztrnula země.
Hledal jsem němě
v závějích.

V bělostném příkrovu nebylo břehu.
Hlas živý nezavolal.
Hledal jsem v sněhu
plamen, jenž by zaplápolal.

Dobrodružném na pochodu
cikáni si oheň zapálili.
Ohnivé písmeny se pro mne ve sníh vryly:
„I kdybych byl cikánského rodu…“

Jiskérka z ohně zbývala dosud.
Ten oheň touha má.
Slabýma rukama
vyzýval jsem osud.

Zhasne jiskra nebo vzhoří?
Osud neodpovídal.
Čekání moří.
A já jsem dlouho oheň hlídal.

II

Cítil jsem únavu těžké chůze
k bdění se nutě.
A jak jsem sahal pro haluze,
mrazilo krutě.

Kapka potu řinoucí se s čela
v mrazu a vánici
na mé tváři zledovatěla.
Vzplane ta jiskra v hranici

pro bloudící, čeleď pro ubohou
jako na znamení,
že zde chladná srdce hřát se mohou,
že mrazu není?

Cítil jsem strašné olovo svých víček,
chtělo se mi spát.
Křehnoucí rukou věrně na ohníček
suché větve jsem klad’.

Vítr zhasit plápol usiloval,
zdvojnásoboval svůj vztek.
Přikládaje jsem si opakoval:
„– a poslední jeho potomek – !“

III

Celou noc zápasil vítr a mráz.
Přemáhala mne mdloba.
Usínal jsem a procit’ zas,
až přišla doba.

Zimou a vichrem jsem se chvěl,
čekaje příští zoři.
Ráno jsem uviděl
hranici, jež hoří.