Okřik

Údaje o textu
Titulek:	Proti hostinským, v Čechách se do kostelův tlačícím jazykům na nedbalého Čecha učiněný Okřik
Autor:	Pavel Stránský ze Záp
Zdroj:	Pavel Stránský ze Záp. Okřik, ,
Licence:	PD old 70

Proti hostinským v Čechách se do kostelův tlačícím jazykům

na nedbalého Čecha učiněný okřik,

jejž léta Páně 1618 sepsal přirozeného jazyka svého milovný Čech

Sanctius Lamprus M. P. S.

Discat posteritas mores servare parentum.

Supra vestibulum senaculi Lunaeburgensis hic legitur versiculus.

Na česko můž se takto vyložiti:

Učte se, potomci, svých milých předkův ostříhati práv, řádů, dobrých skutkův

Chronicon Boleslaviense, cap. 70.:

Když německý jazyk v Čechách vstane,

tehdy našeho rodu vše čest skane,

neb zradíť země i knížata,

pro něž bude naše koruna do Němec vzata.

Kterak netoliko člověk jeden druhému, ale také obec obci a národ národu obmysly chytrými častokráte tak mnoho, neb i více než brannou rukou, na škodu, nýbrž i k dokonalé skáze býti může, toho v historiích mnoho jest příkladů, o kterýchž, kdyby od mne to, co bych sem mohl případného shledati, všecko psáno býti mělo, snad by se i mně s vypisováním i tobě, Čechu nedbalý, s čtením postyskovati muselo. Hledě já však dosti tuze na tebe, an dívaje ty se na to, že s českých Němcův a zněmčilých Čechův pošlá rodina německého pláště svého do naší vlasti české vždy dále a dále všudy na vůkol prostírati a z mnohem, nežli země naše jest, vzácnější i prostrannější říše Německé vlka beranem přikrývajících Nečechů na naši a jazyka našeho konečnou záhubu do našich Čech den po dni více vábiti nepřestává, neřku-li se tomu nižádným od Boha i přirození propůjčeným spůsobem nechceš opírati, ale ani, coť neb jazyku a národu tvému škodného pod tím leží a roste, všímati zanedbáváš: protož nemohu k té tvé nedbánlivosti mlčeti, ale musímť prvé, než se se mnou smlouvati zapomeneš, a jestli snad přitom i dřímáš, okolo uší okřik učiniti, a poněvadž před němčinou mnoho domův radních zamýkati’s obmeškal, aby aspoň kostelův, ní ještě nenaprzněných a preč ji od nich puditi nezanedbal, napomenutíčko učinil.

Nemyslím, aby o tom mohl nevěděti aneb toho neviděti, že jest ten z Nečechův zde v Čechách pošlý a v češtině neb naprosto němý neb nevybroušeným otců svých jazykem zatrhající rozplodek, zmohv se téměř všudy při vlasti naší horách, na vůkol dosti opodál jazyk náš již zhola opovrhl, sobě zošklivil a ovšem ním o zem dal, němčinu pak naproti tomu vůbec po všech těch koutech tak rozplemenil, že ji odtud vystrčiti, bychom snad i nejpilněji v tom pracovali, možné nám nebude. Nepřestanouť jistě na tom nesejtové a nestudové takoví, nýbrž napotom ani jazyka našeho, kdež ještě jest, ani nás, kteří po jejich notě choditi nebudem, při pokoji nechávat chtíti nebudou.

Již zajisté i nyní dost patrně to na sobě znáti dávají, když se s svou němčinou i tu a v těch místech, kdež toho co pátého kola u vozu jest potřeba, do kostelův na náš Čechy nutkají. (Obsequuntur hac in re Thudescones HENRICO BEBELIO, qui de victoria Maxmiliani I. contra Bohemos in Paraenetico hecatosticho sic Germaniae principibus accendit:

... Datur (inquiens) o vobis occasio semper

vincere Christi hostes et duro Marte Bohemos

pellere Teotinicisque plagis gentemque rebellem

subdere vel Christo vel ferro excindere totam etc.)

Díval’s se nepochybně na to aneb’s při nejmenším o tom slyšel, kdy a kteří takoví na díle mezi našimi Čechy odrostli, na díle pak z ciziny přivábení hosté Němci v království Českém nejen na obyvately některé, jenž při kostelích onde i onde podací kostelní mají, ale také i na pány defensory, akademí a konsistoří pražské podobojí k ochraně zřízené, a potom teď nedávno podobně na pány direktory k správě země ustanovené z protřelého čela s spisy nabíhali; kde jsou do kterých kostelův českých s svou němčinou puštěni býti žádali; či z osob národu českého pomoci proti vrchnostem těch mést a osadním těch kostelův nejen přímluvy, ale i poručení přinášeli. Čehož že jest týmž Němcům, kdyby jazyka našeho pomalu z země vytisknouti, svou pak němčinou všudy po Čechách zasívat a zavorávat nepomýšleli, před se bráti nenáleželo a nenáleží, že také my Čechové v tom jim folku pouštěti nemáme, mocné a (jakž za to mám) podstatné nacházím příčiny tyto.

Němci tito a při nich všelijací málo v sobě krve české mající, jakž dotčeno, zmetenci toho sobě berou ku pomoci, a proč by jim kostelův našich k užívání postupováno býti mělo, dosti se příčiny míti pokládají: že se (prý) v týchž kostelích slovem Božím málokdy sloužívá, oni pak že by se do nich začasté k službám Božím scházeti a k rozšíření cti a slávy Boží i rozmnožení náboženství evangelického napomáhati a prostředkův k spasení duší svých potřebných docházeti mohli. Ale poněvadž žádost ta jejich na přerušení zákona přirozeného a nečinění jinému toho, co by mílo nebylo, světle a patrně čelí, nepodobnáť jest věc, aby tudy pocta Boží a čest množena, náboženství rozšiřováno a k spasení duší lidských posluhováno a tak co Pánu Bohu líbezného učiněno býti mohlo. Kdyby zajisté by to tak býti mělo, tehdy proti každému přikázání Božímu všecko by před se bráno a takovou předestřenou příčinou, že se to pro slovo Boží a pro duše spasení děje, zastavováno a líčeno býti mohlo.

Pravíť by tak byli ti, kdož (jak praví) pro horlivější Boží poklonu modly dělají! Pravíť by byli ti, kdož pro domnělé náboženství svého rozšíření slibův závazkem skrze Boží jméno utvrzených nedrží! Pravíť by byli, kdož se pro duše své spasení krví otcův, matek a krevních svých, ani i králův Páně pomazaných a vrchností v světě od Boha vyvýšených, rukou svých hanebně barviti a obraziti nestydí!

Jsou-liť Němci ti naši tak horlivě o rozmnožení Boží cti a slávy i také duší svých spasení starostlivi, proč těch k tomu míst a prostředkův nehledají, nimiž by nám, bližním a znamenitým dobrodincům jich, bezpráví činěno a (jakž takových v potřebě hrdých a prosbu za hanbu kladoucích Němcův jest povaha) pod zámyslem půjčky naše vlastní zchytrale bráno nebylo. Pán Bůh všudy a na každém místě ctěn býti může, modlitby z vroucího srdce pocházející, jako také i v slovu svém vyměřenou pobožných a věrných ctitelův svých poctu a poklonu tak dobře v prostém domu, ano i v hustém lese, jako v kostele slyšeti a sobě libovati ráčí.

Bývaliť jsou dávno prvé mezi námi nejen německého, ale také i jiného všelijakého národu lidé, kteříž, jestliže pocty Boží, duší svých spasení a pravé nepokryté pobožnosti daleko nad tyto všetýčky nynější pilnější nebyli, aspoň opravdu jim byli nic napřed v tom dáti nechtěli, avšak ti všichni (jako také i nynější tito až dosavad) tak se chovali a větším dílem naučivše se našemu jazyku s námi spolu v kostelích, někteří pak (a to vždycky v skrovném počtu) jinde v místech jim přístupných a již prvé zněmčilých Pánu Bohu sloužívali, a tudy, jakž nepochybná jest naděje, při spasení duší svých žádného skrácení nenesli a neponesou.

Mohouť tehdy i napotom a mají slušně Němci, tito naši hosté, pokudž mezi námi bydleti a živnosti hledati líbost mají, nás při pokojném kostelův našich užívání nechati a jazyku našemu českému se učíce v nich spolu s nimi češtinou Pánu Bohu sloužiti, anebo míst jiných sobě k bytu a provozování v nich jazykem svým náboženství jinde než v Čechách ptáti a hledati. (CICERO, lib. Offic. 1: Peregrini et incolae officum est nihil praeter suum negotium agere, nihil de alio inquirere minimeque in aliena esse republica curiosum.)

A ačkoliv praví, že v kostelích našich některých málokdy s rok do roka služby Boží konány bývají, a že za touž příčinou týchž kostelův nětco má jich k užívání propuštěno býti, však ani tím nic všetečné a neslušné žádosti své přibarviti nemohou.

Nebo mají-liť chrámové Boží čeští pro jich nečasté k službám Božím užívání cizího národu lidem propůjčováni a postupováni býti, měloť by jim i hradův i zámkův, jichž nemálo v zemi prázdných stojí a zřídka bytem užíváno bývá, podobně býti příno a postoupeno; pakliť tímto žádný jim nejní (jakož nejní) povinen, proč onoho na kom žádáno býti má? Sic jinak kostelův, jak v městech a městečkách, tak i v vesnicích Čechům velmi málo zanecháno a velmi mnoho cizozemcům postoupeno býti, a tak Čechův den po dni ubývati a Nečechův den ode dne (což se již pohříchu i bez toho příliš děje) přibývati musí!

Předkové naši milí mnoho set let Pána Boha bez Němcův zde v Čechách oslavovali, dříve ho nežli Němci v čistotě a obnovené pravdě ctíti uměli, a Němcům ani žádnému národu nic v tom napřed nedávali. Tím také jako by čest a slávu Boží tísniti a zastavovati měli, od žádného nikdy dojímáni nebyli, a aby patrněji své v náboženství křesťanském horlivosti dokazovati mohli, přede všemi národy a zeměmi jinými o to se starali, že jsou s znamenitým nákladem ihned od té doby, jakž se víra křesťanská od Řekův napřed do Moravy a potom i do Čech dostal a tu hlásána byvši růsti počala, chrámy Boží nákladně národu svému českému zhusta stavěli, a aby Pán Bůh jazykem českým nebo slovanským a ne některým cizím jiným v nich byl ctěn, toho dle dobré rady a učení kazatelův i církevních služebníkův svých všelijak příčinou býti, ano také i v tom se, proč cizím jazykem Božích služeb v týchž kostelích svých vykonávati nemohou, římskému biskupu (pokoje jinak proto před ním míti nemohši) vyměřovati nepominuli. Více pak, nežli k potřebě a každodennímu užívání dosti bylo, kostelův, podobně jako i jiní národové v svých zemích, dali nastavěti, jakož pro těl mrtvých pohřby, takž také, kdyby tento neb onen nenadálou nějakou příhodou skázu vzal, aby služby Boží opuštěny býti nemusely, nýbrž aby ihned jiný k nim potřebován a užíván býti mohl, jakož pak že se to vzláště po ohni i jinak vzatých škodách za předkův našich v rozdílných místech dálo, nejeden se najíti může příklad. An byť i to bylo, že by se (což sice v pravdě jinak často jest) kostelové naši někteří, jakž Němci praví, namále k Božím službám užívali, ne hned to z toho jíti může a musí, že bychom my (jakkoliv nám pod tím a za tím záhuba a skáza naše na paty stoupala) museli aneb povinni byli jim jich postupovati.

Nemálo ve vlasti jich, říši Německé, jest kostelův, v nichž pořídku Boží služby držány bývají. Proč těm dříve a radče z té pustoty pomáhati, proč v nich cti a slávy Boží množiti nehledí? Proto-li medlé, že u Čecha souseda chléb lepší cítí? (HORATIUS, Epist. lib. 1: Cui placet alterius, sua nimirum est odio sors.)

Mnoho jest, díka Bohu, v světě ještě lidí těch, kteříž nejen životu vezdějšímu pohodlných, ale také i jiných všelijakých věcí mimo svou potřebu nemálo nazbyt mají, avšak žádný v to, aby komu (mnohem pak méně takovým urvalcům, jenž málo, ani co dobrého přejíce, nětco by na něm loudili) bezděčně čeho z takových zbytkův svých musel buďto půjčovati neb odstupovati, podrobován ani kterým právem přidržán býti nemůže a nemá.

Že pak Němci tito naši (nebo o celém velice slavném národu německém nic takového nesmýšlím ani nemíním), tito, pravím, Němci že nám a národu našemu českému nebo máloco dobrého přejí anebo nás sprosta za lid nějaký nehodný (ať nedím zlopověstný) drží, to tím na sebe pronášejí, když se v věcech mnohem nad tuto špatnějších a chatrnějších nám a národu našeho lidem, Čechům pravým, užíti dáti a propůjčovati nechtějí. V řemeslech zajisté jistých někteří se cechy a pořádky i sic všemi obyčeji od nás a národu našeho oddělují, někteří pak pravého a pouhého Čecha žádného k řemeslu svému (čehož sice německých biřicův dětem neodpírají) žádnou měrou na učení přijímati a učiti nechtějí. Příkladové toho jsou místy na tesařích, zámečnících a provaznících, vůbec pak a všudy na uzdařích, jirchářích, nůží soukenických brusičích. I poněvadž se v těch tak malých a hmotných potřebách nám a národu našemu užíti dáti nechtějí, slušněť také té tak veliké věci, kostelův našich, k nečeštině žádati nemohou a užíti nemají.

Nemáť jim pak v té tak všetečné vynášelivosti od žádného Čecha věrného a syna vlasti pravého býti napomáháno. Odporníku zajisté svému meče na sebe dobývati a podávati k bližních neb potomkův svých vyvrácení, záhubě a z vlasti vyležení sloužiti, věc jest i všemu přirození i lidskému rozumu naprosto odporná; znáti pak své vlastní skázy nechtíti a budoucího zlého nic nevšímati neb nevážiti, věc jest oplakání hodná. V horách a pod lesy při mezech vlasti naší vůkol a vůkol, podál, na šíř, národ náš, jakž svrchu jest povědíno, od takových ježkův již pomalu jest vypíchán a vyležen, jazyk náš naprosto vybyt a vytlačen, rodové starožitní, právě a vlastně čeští, v těch místech se zněmčili; jména měst, městeček, tvrzním vesnic, vrchův, potokův, od starých našich předkův, Čechův, (jakž kronikáři naši svědčí) ne bez jistých příčin jim oddaná, jsou zavržena, spotvořena a mnohá i neužíváním v věčné zapomenutí pohřbena, na to pak místo nová, cizí a jazyku našemu neznámá s lidem cizím přestěhována a dána.

Chce se k tomu čím dále vždy více příčin podávati, to zlé vždy den po dni se dále rozžírá a jazyk náš český, hojný, volný, prostranný a znamenitě ozdobný (jejž sobě však sami so zvečeřadlé krmě ošklivíme a v něm se zoumyslna cvičiti a zostřovati nechceme) v zlechčení a neužívání přichází, nýbrž i z mnohých neposledních v své vlasti míst se již vyhostil a hostiti musí. Zemským zřízením od starodávna v Čechách to za právo s znamenitě dobrým rozmyslem jest nalezeno, aby každý a všeliký člověk v místech výsadních a před soudy všudy samým českým jazykem mluvil a v něm své všecky věci přednášel. Nicméně nemálo již v této naší milé vlasti jest měst a míst, kdež se to svobodně opomítá a kdež němčina jazyku našemu českému jak jinde vůbec, tak ani při právě žádného zniku a místa nedá, avšak se až posavad žádný vydařiti nechce a po některém snad čase, by i chtěl, mocti nebude, kdo by tak starožitný a vzáctný jazyk svůj výš dotčeným právem zastoupal a zastával. Bude-liť němčině pod zámyslem cti a slávy Boží rozšiřování i do kostelův a škol pomoženo, jižť teprva po češtině bude veta. Teprv ona do těsna jíti a dříve se, než kdo ucítí a sezná, z vlasti své vystěhovati, děti naše zcvikýřiti, vnukové pak dokonce zněmčiti musejí. Kdo se medle tehdáž tomu bude moci opříti? Kdo o jazyk náš zasaditi? Kdo Němce z té kostelův půjčky upomínati? Kdo co vyupomínati?

Nevím, co jsou za Čechy někteří z pánův a rytířstva zde v Čechách, že dostanouce v poddanost dvouch neb tří z Němec sedlákův, ihned se jim po zněmčilém knězi ptají, ihned ním podací svá kostelní osazují, a aby jednak česky, jednak německy kázal, povolují. Neměla by se zúmyslnost a nepříkladnost taková sněmem naprosto zameziti? Neměla by pokutována býti? Neměli-li by takoví podacích kostelních páni slušně těch svých neubaurův k tomu míti, aby když pod ním zemi českou vorat a český chléb jísti zvykají, také i jazykem českým mluviti přivykali?

Ne darmoť jsou staří naši slovanského národu předkové Němcům, nemohše se s nimi smluviti, od němoty jméno dali: my, jejich potomkové, po chvíli tomu naopak sami s své vlasti němými býti aneb opovrhouce svůj jazyk Němcům-hostem kvůli němčinu lámati musíme!

Učí se tomu, tuším, Němci, tito labužilové a tuláci, od oněch starých loupežných, onde i onde spaběrovaných Romulových sebrancův, kteřížto s dotčeným vůdčím svým Romulem mezi Sabiny a jinými v zemi vlaské starožitnými národy obydlí sobě zvolivše, dotud se k nim jako hosté pěkně, šetrně a pokojně chovali, dokud se všelijakými lstnými obmysly a licoměrností mezi nimi nevkořenili a nezmohli. Nebo sprvu toliko prosté místo na kopci Palatinu příkopem, až pomalu i zdmi obehnavše, potom na něm chrám a posvátný háj, asylum aneb útočiště řečený, naposledy pak i Capitolium hrad vzdělali; čehož když dovedli, dotčené dobrodince své pod zámyslem jednak her kratochvilných, jednak sňatkův manželských, jednak smluv a v jedno se spolčování i jinak z vlasti a schránek jejich vyhleděti, vyležeti, podmaniti a vyhladiti usilovali. Jakož pak těmi tak slibnými a svábnými prostředky k své vůli je připravivše, ano i krále jejich Tita Tatia zamordovavše, tudíž se jich tak zmocnili, že netoliko ten jazyk sabinský a tušský, ale i jména těch národův jsou vyplneněna a místa jejich těmi spaběrovanými hosty, kteříž se Římané jmenovati začali, v brzkém času osazena. Římané tehdy ti po té své cestě vždy dále a dále postupovati a s okolními svými sousedy nikdy se nesnaditi a svářiti nepřestávali, nýbrž koho mocni býti mohli, toho nebo o vlast připraviti, nebo k užívání řádův, řeči a jazyka svého přidržeti hleděli, z čehož časem svým to pošlo, že jest široce a daleko tak jazyk jich jako panství po vší Evropě, ať nic víceji nedím, roznešen a rozšířen. Sám hetrošský král (kterýž také ve Vlaších nejposléze od nich byl podmaněn), ačkoliv ve všecko jiné snadno jim jíti chtěl, však aby jazyka jejich zlatininělého, svůj přirozený opovrha, měl užívati, k tomu nijakž nemohl přiveden býti, v čemž nemůže se mu nic za zlé míti. Nebo tomu dobře rozuměl a samé také to tak v sobě jest, že národ od národu ničímž jinším spíše jako jazykem nebývá rozeznán, a že cizí jazyk cizí jho a cizí jho porobu, poroba pak brzkou národu skázu nese, ani i hanbu věčnou plodí.

Dobře o tom M. JAN HUS Exegesi in Decal., cap. 40, napsal takto: „Knížata, páni, rytířstvo, vládyky, měšťané mají se o to starati, aby česká řeč nehynula. Pojme-li Čech Němkyni, aby se hned děti česky učily a nedvojily řeči, neb řeči dvojení jest hotové závidění, roztržení, popuzení a svár. Protož svaté paměti císař Karel, král český, byl přikázal Pražanům, aby své děti česky učili a na radním domu, jemuž německy říkají rathouz, aby česky mluvili a žalovali. A jistě, jakož Nehemiáš, slyšev, ano dítky židovské mluví odpolu azotsky a neumějí židovsky, proto je mrskal a bil, též by nyní hodni byli mrskání Pražané a jiní Čechové, ješto mluví odpolu česky a odpolu německy!“

Nám i všemu světu za příklad toho jsou Slávové nebo Slováci, jinak po řecku Henetové, jimž nyní Srbi říkáme, někdy od slávy řečení „slavní“, nyní pak z míry opovržený našeho jazyka národ. Bydleli ti někdy a panovali mocně od Žulavy (nyní slove Sála) mezi Labem a Odrou, i také s oné strany Odry, široce a dalece při březích moře Baltického, tak dobře jako i my nyní knížata, vůdce, panstvo, práva, svobody, řády a obyčeje své zvláštní znamenité měli, ale že jsou jejich ourodné, zvolné, zdravé a k obchodům příhodné země hrubě Němce v oči bodly, protož všecko to jim od nich na díle chytrostí, na díle pak válečnou mocí jest pobráno a oni u věčnou porobu podrobeni. Nebo když Slávové dotčení od náboženství svého, sice pohanského, upustit a cizozemcům nad sebou vlásti dáti nechtěli, tehdy nejprv Adolf, hrabě holsacké, a po něm potom Jindřich Lev, kníže saské a brunšvické, též Albrecht, příjmím Nedvěd, markabě etc. z rozličných krajin od moře německého Němce hladovité na ně sezvali a seštvali, kteřížto (ač ne bez mnohých nesnází) knížata a vývody jejich zjímali, zmordovali, kostely aneb obětnice, města, hrady opanovali, svobody i kubla jim odňali, práva a panství se ujali, němčinu do míst právních, církevních i školních uvedli, a ať se krátce dí, tak je nejen podmanili, ale i vytříbili, že se z tak mocného národu a jazyka lidí v těch někdy jejich krajinách toliko ve vsech malý některý prostý sedláček ještě nachází, a ti všichni Němcům za podvrhel, otroky a robotníky býti musejí. O tom obšírně píše M. SIMEON DE SLANA Oratione ad regem Georgium takto: „Idioma (inquit) Slavorum, apprime auctum, nunc per Teutones quantum sit oppressum, luce meridiana clarius patet; regiones namque occidentales, utpote Brandeburgica, Saxonia, Misnia, Srbia, Foitlandia, olim Slavis abundabant. Jam monstro simile est Slavum his in regionibus, specialiter tamen in civitatibus, ostentari. Negligentia certe principum id efficit.“

Což aby na vlast tuto naši a milé potomky uvedeno nebylo, jeden pravý každý Čech, vzláště pak zemanstvo, má to jako rak rozjídavé a se jako nedůtklivý nežit jítřící zlé napřed znáti a k konečné své záhubě podnětí ani posily nenaskytovati, hadův za ňadra, sršňův za obojek nesázeti, cizozemcům se v své vlasti, v církvi nebo obci hnízditi nedati a tak se jejich obmysly a pěkně představenými příčinkami nic viklat nedopouštěti a naprosto k nezhojitedlné zbitině sám na se zbraně své vlastní nedobývati.

Ponuknouti k tomu mohou a mají každého vzáctní slavných našich předkův Čechův příkladové. Oni zajisté s nepříznivými a závistivými Němci, sousedy svými, hned od začátku svého do této země příchodu za mnoho set let o tuto vlast milou divné, časté a znamenité nesnáze mívali a těžké půtky vystáti museli. Jednak Míšňáci a Sasové (kteříž sice, jak vejš jest dotčeno, Slávy, národ náš, také pod pokličkou cti a slávy Boží z týchž zemí předtím vytiskli), jednak Bavořané, jednak Rakušané na ně se sem brannou rukou třeli a oddechu téměř žádného jim nedali. Vojen, Boleslav, Břetislav, Spytihněv, Vladislav, knížata, Václav první i druhý, králové čeští, a podle nich vzáctní z lopotův a vládyk i také nižšího řádu, naši milí předkové, dosti s nimi činiti měli; zvláště v létu Páně 1278 po přemožení krále Přemysla Otagara od Rudolfa císaře a potom následujících let 1279, 1281, 1282 utěšeně Němci v Čechách hospodařili. A aby ani do církve a kostelův němčina se vtlačiti nemohla, staří Čechové neradi, málokdy a právě bezděk biskupy a kněží, Němce pouhé, do nich vpouštěli a dosazovali, o ně se s vrchnostmi svými (jako s Vladislavem knížetem o Mejnharta, s Vladislavem králem a Jitkou královnou o Bedřicha, to jest Fridricha, a o Valentina a s jnými o jiné) tuze nesnadili. Nález od Karla, krále Janova syna, toho jména Čtvrtého, biskupa pražského, mezi kněžími v Čechách učiněný, také Němcům v kostelích zde v zemi může a má na zamlčenou dáti, jenž dí: poněvadž (prý) jest země česká a národu slovanskému neb českému náležitá, ve všech kostelích a klášteřích aby se kázalo česky; chtěl-li by pak kdo kázati německy aneb jakoukoliv jinou řečí, aby kázal v kaple neb v ambitě, bez překážky kazateli českému, a to však s povolením správce vrchního téhož kostela nebo kláštera. Zikmund císař, syn Karlův, také vzláštním majestátem, jsa v Jihlavě, Čechům přiřekl, že Němcům vně, Čechům pak v kostelích slovem Božím slouženo býti má (20. Julii A^o 1436).

Rozum pak to ukazuje, poněvadž se jsou dotčení naši předkové tehdáž s Němci v náboženství vůbec vedením tak dobře jako i my s Němci nynějšími zajedno srovnávali, že jsou ne proto jim kostelův svých a církve svěřovat a ustupovati nechtěli, jako by cti a slávě Boží v cestě býti a překážku činiti mínili, ale proto, aby tudy národu cizího do země nenavnadili, základního jednoho důstojnosti práva sobě vzíti nedali a tudy na sebe i potomky hanby uvoditi nedopustili. Aniž jim to také (jako se nyní o nás smysliti a mluviti chce) mohlo býti aniž bylo k neúčinnosti, nevlídnosti, nepřízni a závisti přičítáno, neb ten, kdož by, věda svou hanbu a vykořenění, toho cítiti a se stříci (moha) nechtěl, ne za neúčinného závistníka, ale za nerozumného a ničemného hulváta držán býti má. Kazatel náš věrný a mučedlník svatý M. Jan Hus pracně nám to spůsobil a s pomocí krále Václva Čtvrtého slavné paměti jak v školách, tak i v obcech českých Němcům přednost vydřel a tudy jich nemálo z Čech povyprovodil.

A co k tomu starých pamětí jest třeba? Před desíti lety, když Karel z Lamberka, Němec, na arcibiskupství pražské proti svobodám, zvyklostem a sněmovním snešením království a národu českého byl dosazen, mezi jinšími zemskými stížnostmi páni stavové také i to před J. M. C. Rudolfem II. slavné paměti sobě stěžovali, a aby budoucně ani na arcibiskupství ani na opatství a proboštství žádný cizozemec sázen nebyl, opatření neb reversu žádali i také dostali. Vevedeni snad byli příkladem svých předkův za krále Vladislava v létu 1171, kteříž pro podstrčení jim Fridricha, Němce, od královny Jitky za biskupa lakomého, nezbedně se na krále domlouvali, a aby jim toho budoucně se nedálo, dostatečně ho zavázali. Item za knížete Soběslava na sněmě plném zavříno, aby žádný Němec ani jiný cizozemec v českém knížetství nižádným úředlníkem nebyl učiněn pod uřezáním nosu, a to ani v duchovním ani světském ouřadu, ale aby za hosty držáni byli.

Nemají-li a nemohou-liť tedy na duchovní ouřady straně podjednou (mezi ninmiž však není se co báti, aby nám kázáními svými Nečechův do země nahnali) žádní cizozemci býti podáváni a sázeni, slušněť se také ani straně podobojí do duchovních povinností na místa přirozených a pravých Čechův (jimž chrámové Boží a nadání jich po předcích jejich Češích vlastně k užívání náleží) vkládati a vtírati nemohou.

Svobody zajisté zemské i všecka českých králův J. M. taková a těm podobná obdarování a ujištění tak dobře na stranu podobojí, jako na podjednou vztahují a jí proti cizozemcům ku pomoci býti mají. Národové všickni podobně v zemích svých jazykům cizím všechněm (praví) takovou svobodu v obcech a tak (poněvadž chrámové Boží v obcech jsou) následovně i v chrámích Božích zamezili.

Chválu u Římanův má císař Claudius, o němž čteme, že poslův od Lyckých do Říma vypravených maje odbývati, s některým z nich, jenž sice z Lycie byl rodilý, ale potom městské právo v Římě přijal, řečí latinskou promluvení míti chtěl; že pak ten dotčený, sic jinak dosti onaký římský z Lycie měšťan, co k němu bylo mluveno, nerozuměl, protož Claudius právo městské s něho sňal, řka: „Nemáť Římanem býti ten, kdo řeči římské neumí.“

Rudolf, z hraběte habšpurského císař, toho jména První, po celé říši Německé v místech výsadních samé němčiny užívati, ní samou všecky rozkazy, nálezy, trhy, smlouvy a jiné jakékoliv zápisy a lidské potřeby zaznamenávati poručil; jiným jazykům, nýbrž ani latině, tak na kazatedlnách, jako v světnicích soudních místa žádného nenechal.

Korytani s knížetem svým, když mu správu knížetství poroučejí, jinak než svým starým, v zemi přirozeným jazykem slovanským nemluvívají.

Francouzové, jichž se Němci vlastními bratry praví, Františka I. a Englišové Edvarda III., králův svých, rozkazy a jiní jiná práva svá ukazují a neradi kterému cizozemci do míst svých výsadních, ku povinnosti přístupu dopouštějí, a to také slušně vedle přirozeného rozumu činiti mohou, aniž proto za cti Boží lechčitele aneb nevlídné a nepříznivé lidi počítáni a jmíni býti mají, nad čímž také pro své obecné dobré bez pochyby ruky ochranné i budoucně držeti nepominou a od národu našeho žádná se protimyslnost v tom díti jim nebude.

Slušná-liž tehdy jest věc, aby který Čech věrný a pravým vlasti synem býti chtějící, proti tak chvalitebným předkův svých i národův jiných příkladům, cizozemcům v dosazení českých kostelův, při nichž by oni potom i školy své sobě zdělati chtěli, měl na ruku býti a tak český svůj jazyk již v mnohých místech potlačený a od mnohých, od kterýchž vzděláván býti měl, opovržený, dále k mizině a porušení přivoditi?

Pakli by se kdo vždy přesto vytrhl, an by se tak dalece a hluboce nad vlastí svou, nad samým sebou a nad svými potomky, jako i krajany zapomenouti mohl a proti jiným vlasti milovníkům a jazyka českého obhájcům těm tak z rozdílných německých zemí a míst sem příchozím shledancům posilu dávati chtěl, toho jako Čech věrný Čecha milého přátelsky a staročeským srdcem žádám: aby na toto ještě s pilností myslil a pamatoval, že kostelové v Čechách ne od cizozemcův, ale od našich milých předkův Čechův ne cizozemcům, ale nám, jejich pravým potomkům a náměstkům, k provozování v nich služeb Božích v jazyku našem českém jsou vystavěni, pro opatření a vyzdvižení při nich kněžstva, žákovstva a chudiny hojně nadáni a ku kterýmž v mnohých městech a místech nemálo lidí, Čechův přirozených, přísluší a jichž oni také k kázání slova Božího a pohřbům začasté užívají a užívati mohou. Pročež kdyby ti tak lechce a s velikou v Pánu odpočívajících předkův našich potupou komu cizímu proti mínění zakladatelův k užívání puštěni, kněží pak a žákovstvo, jako i jiní nuzní lidé o své almužny připravováni, nicméně také i držitelové nynější, věrní a praví Čechové, tak mnozí, chase a tak malému (od ledakuds přišlých, nás a jazyk náš tupících cizozemcův) počtu kvůli od svého dědictví odstrkováni býti měli, mohlo by nám to od koho jakéhokoliv jazyka a národu rozumného člověka schvalováno aneb za rozšafnost pokládáno býti?

Vážiti také sluší i toho, budou-li cizozemcům a vzláště takovým z vlasti jich vyšlým a mezi námi větším dílem toliko přistaveným Němcům kostelové v Čechách propuštěni a propůjčeni, že mezi nimi a námi nevolem, různicím a svárům nikdy konce nebude. Nebo kohout kohouta na jednom smetišti druhého ne brzy nechává s pokojem. Čechové pro dno, zakládatele, důchody a kostelní pomoci, Němci pak (jakož jsou národ spurný) pro jazyka svého v nich užívání přednost míti a oněmno v ničemž ustoupiti chtíti nebudou. (CICERO, Offic. lib.1: Gradus plures sunt societatis hominum. Ut enim ab illa infinita discedatur, propior est ejusdem gentis, nationis, linguae, qua maxime homines cunjungantur.)

Půjdou z toho vrchnostem časté zaneprázdnění, časté vády, rvačky, pranice, až třebas nějaké žalostivé krve prolití, z čehož by žádné pobožné křesťanské srdce potěšení, mnohem pak méně čest a sláva Boží vzdělání žádného míti a bráti nemohla. Jest nám toho za příklad město Beroun, v kterémž, jak jsou se někdy k Čechům Němci nepokojně chovali a posměšně měli, máme sobě kde přečísti, ano i vejstrahu z čeho vzíti, jak Němci českému knězi psa křtíti dali a pro tu příčinu odtud vybyti na věčné časy býti museli.

A byť se pak i toho zlého v některém městě a místě obávati a takových vád neb šarvátek stříci potřeba nebylo, předce i na to každému z nás Čechův jest mysliti a hleděti, aby takovým, již mezi našeho národu lidmi zhusta brky rozkládajícím hrdého ducha ptáčkům k větší nějaké a horší praesumcí neb opovážlivosti příčiny podáno, našim pak domácím zemkům milým in praejudicium a na výtku nětco učiněno nebylo.

O nastydlém a od zajíčka do teplé hospody neb doupěte z útrpnosti přijatém ježku, hostu nevděčném a nepokojném, staré básně oné tuto nechci připomínati. Milosti císaře Rudolfa II. slavné paměti, ani také tomu vzáctnému stran podjednou a podobojí Porovnání vejkladu žádného nechci dávati. V obém tom ovšem nacházím, kterak kněžstvo svěcením, ne jazykem německé jest opatřeno; než aby komu z stavův království Českého neb které buďto malé neb veliké obci aneb osadě německý neb jiný jaký cizí jazyk od kostelův pouštěti a uvoditi dopouštělo, toho nikdež nenacházím.

Mám se a (bez ohledu na kterékoliv v zemi naší zmohlé, buďto na nečeských loktech odchované a jinde než v Čechách kolébance) volně mohu na sněmovní, za dobře uváženými podstatnými příčinami nedávno učiněné snešení (kteréž, byť je kdo chce jak chce valchoval, u nás všech již za právo a zřízení zemské jmíno a zachováno býti má) ohlédnouti a tobě, Čechu věrný, také na ně ukázati.

Víš, že to (mezi jinými k zachování starožitného jazyka našeho českého posluhujícími prostředky a cestami) do kostelův, v kterýchž po tehdejší čas slovo Boží jazykem českým bývalo kázáno, cizího jazyka kněží a kazatelé, kteříž by česky neuměli neb nekázali, uvoditi a dosazovati patrně zapovídá a brání. Nad kterýmžto národu našemu velice platným právem a nařízením ruku ochrannou tuze držeti jest velmi na času. Chce-li kdo zajisté (jakž obecně říkáme) škody nemíti, nedej jiskře ohněm býti.

Vezmou-liť kdy naši takoví Němci na se srst jinou a přijdouc někdy (jakž naděje vede) v tom k sobě sami, budou-li mocti jak právu přirozenému, tak také i těmto všem, ano i jiným národu českého obranám dobře vyrozuměti: tehdy i to, jak kterak jsou se takovou svou kostelův našich žádostí k nám, svým dobrodincům, nevděčně zachovali, a aby jim jako onomu hosti nevděčnému také nějaká nevděčnosti znamínka na čelo byla sazena, zasloužili, snadničce budou mocti poznati, nýbrž i naší při zdržení a mnoho sobě vážení týchž kostelův stálosti a k předkům našim, jich zakládatelům a nadalcům, tudy dokázané šetrnosti znamenitě pochváliti. Porozumějí zajisté tomu, že tu ani na potupu neb lehkost, ani na vzdoru neb protimyslnost slavnému a po všem křesťanstvu i mezi námi Čechy vysoce roznešenému národu německému ode mne nic dokonce ani míněno neb psáno, ani vášním nějakým slouženo nejní.

Já zajisté, ačkoliv jazyka německého nevelmi sem povědom, však se proto v obchodích, kteréž s Němci z Míšně dosti často mívám, užívati ho, jak umím, nestydím. A ačkoliv Němcům a jiným cizozemcům, aby se v Čechách kořenili, pomáhati a jim k jejich němčině kostelův českých, proč a vedle čeho, půjčovati nevím, však nenesu na ně oka tak nepříznivého, abych jim místa, pohodlí a obchodův žádných v Čechách příti a povoliti nechtěl. Mívaliť jsou předkové naši a máme i my posavad s okolními sousedy našimi Němci dobré srozumění, smlouvy, přátelství, takže země jejich zemi naší a naše země zemím jejich věcmi těmi, kterýchžto se buď nám nebo jim nedostávalo, pomoc činila, a jakž nás k tomu křesťanská dověrnost a víry domácnost vede, činiti bude. (CICERO, Offic. lib.3: Esse pro cive, qui civis non sit, rectum est non licere; usu vero urbis prohibere peregrinos sane inhumanum est.)

Kolikráte se jim tehdy koliv líbiti bude a buďto v prodaji neb koupi potřeba nastane, nechť svobodně, avšak jako hosté přijdou, a zřídíc svou potřebu, tak se jako hosté zase odeberou. Mám jim od nás všelijaká přátelská, na předcích našich u kronikářův mnoho chválená vlídnost i pohodlí činěno i také v těchto časných, nám mimo naši domácí potřebu zbývajících věcech zdílnost a volnost sousedská prokazována býti, čehož také i my Čechové od nich na druhou stranu touž měrou očekáváme a žádáme.

A poněvadž vše to tak jest, mám tu k každému rozumnému, na přirozené i všech národův obecné právo patřícímu a na domácích ohnišť dýmu dost majícímu Němci, že v tom, kdež žádosti některých v vlasti, v kteréž se zrodili, nevím jak dobře mínících, jeho snad krajanův místo dáti a v příčině půjčování jim v Čechách kostelův za slušné uznati nemohu, tu přátelskou náději, že se proto na mne k hněvu a záští hnouti ani popuditi nedá. O Čechu pak jednom každém, jakožto synu vlasti věrném, mám to smýšlení, že se s Němci němčiti a jim v vynášelivé jejich všetečnosti proti právu přirozenému, proti památky hodným slavných předkův svých i národův jiných příkladům, proti zemským právům a zřízení napomáhati, lidu obecnému k častým vádám a rvačkám, vrchnosti k ustavičnému zaneprázdnění, sobě, potomkům i všemu národu a jazyku svému českému k hanbě, potupě, skáze a záhubě cesty stláti, pro tento pak na nedbanlivost jeho během přátelským a potřeby učiněný pokřik, jestli sem mu ním nějak o přívěť zavadil, na mne se horšiti nebude.

Chronicon Boleslaviense, cap. 63, 67.:

Z svéj země se dobrý nepostrojí,

kdo se doma nezchová, ten u nás stojí.

Kakoť móž cizozemec věren býti,

kterýž s svými nemohl zbýti?

Bude-li se tobě zle vésti,

kdo jemu nedá do svéj země lézti?