Odsouzený

Údaje o textu
Titulek:	Odsouzený
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Sebrané spisy. Díl I., svazek I. Velké Meziříčí : J. F. Šašek, 1891. s. 407–425. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Květy 1884
Licence:	PD old 70

Celičká dědina postrašena, kde kdo na návsi. Však to byla hrozná novina, kterou si lidé povídali! Soused Neplašil zabil Trúfalových synka. — Ale je-li pak to možná? Neplašil, ten tichý, bohabojný člověk, vrahem? Ten, který by „ani muchy nezadlábil“, zabíjeť? Snad že se jim cosi snilo, či popletl se některý a blkotal nevěda co? Neplašil a zabíjeť! Slyšeli jste kdy divnější, ba řekněte směšnější noviny? — A toť se jich žene celý zástup zděšených od strání, kam se byli z dědiny vyhrnuli, nazpět na náves, a za nimi kráčí smutný průvod: Dva sousedé nesou Trúfalových Jana zsinalého na řebříčku, a za nimi kráčí Neplašil nesvůj, zraku vytřeštěného a bledý jak uhaslá svíce.

V němém úžasu odstupují lidé se silnice k chalupám, kudy se průvod beře, a žádný posud ani uvěřiti nechce tomu, co právě na vlastní oči spatřil.

Došli k Trúfalovým; branka se rozlítla, a Trúfalová vrhla se s divokým výkřikem k bezduchému chlapci.

Neplašil se chvěje na celém těle, rty jeho se pomalu, pracně pohybují, ale hlasitého slova ze sebe nevypraví.

„Tetka,“ ptají se sousedé, „máme chlapce složiť u vás, či zanesem’ jej až k rychtáři?“

„K rychtáři, k rychtáři!!“ vříská Trúfalová. „Zaneste jej k rychtáři a tam hned svažte tuhle toho lotra lanem a bijte ho, tlučte ho, zabijte, jako on zabil mého Janíčka —“

„Tetka, pro pět ran Krista Pána, odpusťte mi, já to takhle nemínil —“

„Nemínils, ale udělals, bohaprázdný vražedníku, lúpežníku hanebný.“

„Tetka, dá Bůh, že je chlapec jen omráčen, složme jej tu a křísme hned! Tam nebylo vody.“

„Křísiť! Křísiť — praví! Jakoby se kdy vzkřísiti dalo, co pod jeho lotrovskými pěstmi ducha vypustilo. Svažte jej, bijte jej —“

„Súsedé,“ prosebným hlasem pravil Neplašil, „ve jménu Páně, pojďte dál! Bůh se slituje, chlapec nemůže býť mrtev.“

Za hrozného povyku Trúfalové chlapec k rychtáři odnášen. Zase kráčel Neplašil se sousedy hned podle něho; za ním vykračovala Trúfalová, vyzývajíc kde koho k pomstě na Neplašilovi, a někdy ho pěstí plnou silou udeřila, ale posud se neoptala, co a jak se přihodilo.

Než došli k rychtářovým, přidružila se k zástupu i Neplašilová nesouc nejmladší v náručí; byla tak ubledlá jako manžel její, a jata úzkostí jen zašeptala: „Pro živého Boha, jak se to stalo?“

Smutně se jí manžel do očí zahleděl, ramenoma pokrčil, maličko svislé ruce rozpřáhnul a tiše odvětil: „Neštěstí!“

Vhrnuli se všichni do rychty; rychtářka shrnula rychle peřiny s lože, služebnou vypravila navážit chladné vody a zase do komory zaběhla pro hrsť peří, že je chlapci zapalovati budou pod nosem; rychtář zašel do sklípka pro líh, a potom všemožně usilovali vzkřísiti chlapce ze mdlob.

Přišla i stařenka Kotúčková, odňala chlapci podušku — kterou mu byli pod hlavu uložili, aby se na rovnu dříve vzkřísil — třela mu spánky, prsa i šlépěje lihem. Nikdo jí v tom nebránil, neboť byla žena zkušená. Konečně vzala od rychtářky jedno pérko a Janovi k nosu je pošinula. Pérko se slabounce zachvělo. „Žije!“ pravila. „Žije!“ opakovali okolostojící. „Žije!“ zvučelo celou jizbou, ohlášelo se ozvěnou po dvoře, po návsi. Po všech koutech voláno, křičeno: „Janek žije!“

„Buď Bohu chvála!“ vzdechla z hloubi srdce Neplašilová, a rozechvělé její rty v tiché modlitbě se pohybovaly. Manžel její ani slova ze sebe nevypravil, ale radostně starostlivý pohled, jímž na omráčeném chlapci utkvěl, a slza, která pomalu po líci osmáhlém splývala, také věstila, co nitrem jeho zachvívalo. Přítomní skoro všickni nějakým slovem potěšení své projevovali nad radostným obratem tímto, jen jediná Trúfalová lála a křičela bez ustání.

„Tetka už přestaňte!“ napomínal ji rychtář.

„A na teho bych sa podívala, kdož by mi naříkať zapovídal!“

„S tým chlapcovi nepomožete. Děkujte raděj Pánu Bohu, že zase ožil.“

„Že ožil! Že ožil! Pohybuje sa? Řečňuje? Směje sa? Utíká?“

„Tetka, ticho! Vždyť ani ještě nevíme, kterak sa to přihodilo.“

„Rychtářů, pošlite pro starého Brusíka: chlapec má zpřerážená žebra,“ pravila stará Kotúčková.

„Trýzníte ho, jak on chlapca trýznil; oko za oko, zub za zub! praví Písmo svaté,“ vřískala Trúfalová.

„Jestli nestichnete, vyvedem’ vás ven. Neplašile, počni, jak to bylo?“

„Však víte, strýčku, koli let sa juž tam žďárám v stráni, abych štěpným třešním přístojnú půdu upravil. Stromky růstly, až milo sa podívať, opatroval jsem je jako oko v hlavě, ku kolíčkům pospřivazoval, všelijak ošetřoval a k nim dohlížel. I dnes vraceje sa z rolí, povídám si: zastavíš sa na stráni. Zdáli juž vidím, že sa kole stromků kdosi oplítá. Hledím, hledím, a toť vyletí kolík ze země, stromek sa rozklátěn hází semo tamo, až jej toto zlopověstné klučísko —“

„A co ty jsi, darebo?“ huláká tetka.

„Vy včil mlčte,“ napomíná rychtář, „na vás ještě nedošlo.“

„A já snad mám čekať, až sa vám zlíbí!“

„Vyveďte ju ven!“

„Nepůjdu.“

„Tož mlčte. — A co dál, Neplašile?“

„Stromek se klátil, až ho Janek toť zachytil, o koleno přehnul a odlomil. Mne plným varem krev polila, vzchopím sa na nohy zrovna naň ho a volám: Zatrolené klučísko, necháš toho! a on zahlédňa mne chopí sa křiváka a šmík, šmík páře kůru po všech stromkách, kteréž dohmátrati může než doběhnu. Však sa sami přesvědčíte.

Mne jak by byl do živého trhal, srdce v těle sa mi obracelo a zlostí jsem sa třásl. Uchmatnu — iďa kolem — tu přelomenú třešňu a pustím sa za klučískem v skoku. On letí jak by ho z brku vyrazil a zrovna proti skalné stráni. Já za ním v patách. On — však to víte všichni — loziť umí jako koza; na to sa spoléhal, skočí vám přímo do skal, a já neznaje sa skočím za ním a tím stromkem jej švihnu po zádech.“

„Švihnul, švihnul, až mu žebra pozpřerážel.“

„Tetka, Bůh mi svědkem, že málo tak lehkých ran kdy od vás dostal. Tlúkáváte doň ho jako do rži.“

„Věrná pravda!“ shromáždění přizvukují.

„A co bych joj netlúkla, však je můj.“

„A jak dál dopadlo?“ ptá se rychtář.

„Takhle. Nezachytil jsem ho vida propasť před sebú, a toť má chyba; kdybych jej byl hned uchytil a byl bych mu vysázel tím stromkem třeba nečítaných, dobře mělo býť —“

„Je ti, lotře, líto každé, která mimo padla; nelituj — však byly vydajné.“

„Líto je mi, jak jsem pravil, že jsem Janka nezachytil a teprů na dobro nezmastil; jen napřáhnu ruku k druhé ráně a tu škobrdúc letí juž do skalisk. Jest-li dobrovolně seskočil —“

„Do propasti!!“ ozývá se Trúfalová.

„Či ho ruka má ještě zasáhla, to při samém Pánu Bohu nevím, to nechť Janek poví, až sa probere.“

„Jestliže sa probere!“

„Také nevím, jak jsem sa dole u něho octnul; jen to vím, že jsem ho ze skalisk zanesl na lúku, tam uložil a zaběhl k Strúhalově chalupě; tam neptaje se, uchytnu řebříček a běžím s ním k lúce. ‚Súsede, co je?‘ volá na mne Strúhal. ‚A Bůh mne navštívil,‘ pravím, ‚neštěstí! Pojďte se mnú.‘

On šel a i Kotal, a ostatek víte. Tak to bylo a jinak nic. Na to ať mi Pán Bůh dopomáhá.“

„Co včil?!“ uvažuje rychtář.

„Co jiného, půjdu k súdu a udám sa.“

„Pro Boha, nechoď!“ štká Neplašilová.

„Mosí,“ křičí Trúfalová; „sám-li sa neudá, udám ho já. Však já mu i tak připepřím.“

„Ani vy, ani on,“ rozhoduje rychtář; „já to udám sám.“

„Vy mu budete přidržovať.“

„Ani jemu, ani vám, věc půjde po spravedlivém — k čemu bych byl rychtářem? Chlapca odneste k Trúfalům, a vy ostatní běžte domů!“

„Lehce rozkazovať ‚chlapca k Trúfalům‘; ten jej omrzačí, a já ho mám ošetřovať?“

„Tetka, vždyť já vám vše nahradím.“

„Nechť si jej opatruje sám.“

„Když nám ho dáte, s radostí!“ praví Neplašilová a vzhlednouc k manželovi s vděčným jeho zrakem se potkává.

Janek odnešen k Neplašilům, lidé se rozešli kam kde, a konečně i Trúfalová do své chalupy pozalezla, když nikoho nebylo, kdo by jí přizvukoval nebo alespoň lání její poslouchal. Poklízela v domě jako jindy; nebylo právě na ní poznat, že se snad příliš trudí nebo svého „Janíčka“ vzpomíná, jen někdy zaťatou pěstí pohrozila a zlostně zabroukala: „Však mu dám! však sa mu hojně odměním! Co on mě loni měl okřikovať, abych pořád neštěkala a dětí neotloukala. Včil si zaštěknu já na něj z hruba, počkaj!“

*

Bylo v ten večer, než se odebíral Neplašil do vězení. Měl býti souzen pro těžké poškození zdraví, neopatrností jeho povstalé.

Hospodář manželce přikazoval, jak by si mohla těžkou starosť s hospodářstvím usnadniti po čas jeho uvěznění.

Nejeden těžký povzdech tuto řeč doprovázel, a nejedna horká slza líce manželů smáčela. Co oni v takové duševní tísní dleli, tři jejich dítky nemocného Janka Trúfalova na loži ležícího obskakovaly a vesele s ním si hrály, kdežto čtvrté nejmladší peřinkami obloženo s ním na loži sedělo a veselý ten rej pozorujíc, radostně ručičkama o peřinu pleskalo.

Celičkou noc manželé Neplašilovi ani oka nezamhouřili, a když časně z rána hospodyně byla doprovodila hospodáře na rozcestí, vracela se k těm drobným dětem jako ztracena. — Pořád jí zaznívala poslední slova jeho v uších: „Opatruj vás tu Pán Bůh a ostříhej všeho zlého!“

A on stále vzpomínal, co žena naposled pravila: „I tebe opatruj a povzbuď ti tam dobrodince!“

Největší starosť obou byla ovšem, jak si pomohou přes nejhorší čas — totiž přese žně, kdy hospodáře nejvíce třeba.

Neplašil stál před soudem. Právě rozsudek pronešen, jímž usouzeno mu pět neděl vazby. I obyčejná otázka učiněna, zdali proti tomu co namítá?

„V slušnosti prosím, co bych já namítal, já jenom pánům súdcím v uctivosti děkuju za spravedlivý úsudek a žádám, by juž tu opletu se mnú ve zlé nepokládali.“

Soud byl ukončen, a odsouzený měl hned nastoupiti trudnou cestu do žaláře. Hlava mu klesla k prsoum, ruce sklesly bez vlády podle těla, mysl zalétla k domovu.

Viděl před sebou obraz sluneční září jasně osvětlený, slyšel zvonivé ostření kos, slyšel v duchu ostré svištění, když kosy probíhaly houští stébel, a viděl klasy těžké po řadách se ukládati na rodnou půdu; navázané snopy se kupily, při veselém zpěvu všech dělníkův odvážel je potah do stodol, hudba vesele o dožinkách hrála, chasa výskala, každý jásal, že Bůh tu tvrdou, mozolnou práci celoroční hojnou úrodou požehnal, každý se těšil, že po vymlácení opět kousek perně dobytého vlastního chleba hladovým dětem rozdělí; jen jeho dobrá tichá žena stála před stojatým ještě obilím, obklopena čtyřmi dítkami a plakala usedavě. Nastanou-li plíště, povyroste-li zrno, čím ty děti přes celičký rok uživí? — Jen kdyby směl přes žně domů!

„Přes žně domů —“ zaslechl v tom jako ve snu pronésti cizím hlasem. Nivy domácí, vroubené horami i lesy zelenými, mžikem zmizely, před ním stůl zeleným suknem potažený a za ním soudci sedí. Přetřel si Neplašil čelo dlaní, aby se vzpamatoval. Ale jak se mu jen vedralo do sluchu to o těch žních.

„Jakube Neplašile, neslyšel jste?“ praví nyní zvučným hlasem předseda. „Tu pan sudí,“ ukazuje po pravém boku, „za vás se přimlouval za odročení trestu, abyste žně ještě doma strávil, a my jemu všichni přisvědčili. Bude-li vám tedy tak příhodněji, můžete trest nastoupiti až po práci nejpilnější.“

Neplašil stojí jako zkamenělý, s rukama sepjatýma hledí k soudcům a slova nepromluví; jen slza za slzou, bohatá jako hrách, řine mu na halenu. Ale i leckteré jiné oko se zarosí, a ten který soudce kvapně odchází, snad aby pohnutí své zatajil. — Neplašil sotva se probral, aby „Pán Bůh zaplať!“ za ním zavolal.

Pak rovnou cestou k domovu zamířil. Lačný vyšel ráno, lačný se večer vrací. Hospodyně byla dítky uspala, sedí na lavici při stole, hlavu o roh opírá a tiše pláče. Tu zazněl z nenadání ode dveří hospodářův hlas:

„Pozdrav tě Pán Bůh, Margítko!“

A ona radostným leknutím vykřikla.

— „Tos ty mne vymodlila, Bůh mi vzbudil dobrodince; pustili mne na žně domů.“

Co tu útěchy, co vděčné radosti! Málem by byli manželé skrovňoučké večeře zapomněli, která posud nedotknuta na stole stála. —

Zase seděli spolu jednou při večeři a tentokráte již podpopelnice z „nového“ na stole leží; na chvat semleli, než hospodář na trest odejde, aby se s nimi zaradoval nad sporou letošní a živnou moukou. Klidněji než před několika nedělemi o všem rozmlouvají, hospodář nejednu zase radu udílí a konečně se ptá: „Juž obeschla?“

„Věru že a je nad sníh bílá.“

„Dobřes jí podestlala?“

„Ba no, celou otep, vždyť máme slámy do Boha.“

„Nechť sa jen neumaže, zaskoč ještě do stodoly a přihlédni, potom ulehnem’.“

Hospodyně vše shledala v pořádku, a protož ulehli brzo ke klidnému spánku.

*

Ve městě chystal se soudní rada R. k odchodu do úřadu. Když na síň vykročil, stál před ním rolník v bílé haleně. Z pod haleny na prsou rozevřené vyhledala husí hlava sněhobílá se zobákem jako z korálů.

„Vzácný pane súdci, nemějte mně za zlé,“ počal rozpačitě venkovan, „přišel jsem dnes nastúpit trest, a tož má žena vzkazuje vám ‚Pán Bůh zaplať‘ a toť tu babulku — jakože ctí a darem — vaší panímámě — já — já bych tu juž dávno byl býval, ale jména jsem nevěděl — byl jsem tenkráte, když jste mi odročení trestu vymohl, jako zmatený — ale chvála Bohu, dnes jsem vás našel.“

„Ale člověče,“ mrzí se rada, „co vás to jen napadlo? Běhá tu po domech s husou, ptá se po mně a do daremných řečí mne přivádí.“

„Já? Bože uchovej!“ zaříká se Neplašil.

„A kdož jiný? Hnedle plné město bude řeči, že jste mne podplatil.“

„Vzácný pane súdci, vždyť temu, kdo by tak bezbožně lhal, hned by mosel jazyk zdřevěnať.“

„Myslíte, že je každý tak poc… bláhový, jako vy? Již jen běžte, běžte a déle s tou husou nezlobte.“

„Vzácný pane —“

„Konec a dosť!“

„Vždyť neračte ani vědět, jaké dobrodiní jste nám prokázal —“

„S Pánem Bohem!“ Rada chvátá se schodů.

„Vzácná paní —“

Manželka rady R. kroutí záporně hlavou.

„Ale taková babulka — nestojí to za řeč —“

„Jděte s Pánem Bohem a doma pozdravujte.“

Dvéře se zavřely, a rolník stojí sám. Hledí na sněhobílou babulku a rozpaky rostou, co s ní? Jak se s manželkou těšili, že něčím dosvědčí, že nejsou nevděční, a nyní — ještě prý by lidé řekli, že soudce podplatil. Rozvažuje stále, přemýšlí. Těžko jest mu vpraviti se v myšlénku, že babulky zde nenechá. Ale toho dobrého pána za to, že mu z útrpnosti dopomohl k odročení trestu přes nejpilnější čas, toho pána do „klebet“ přece nepostaví.

Tiše a na mysli skormoucen nastupuje Neplašil zpáteční cestu; za to babulka dala se do hlasného kýhání až se siní rozléhalo.

Polekán zachycuje rolník korálový zoban a „ždgá“ jej i s bělostným hrtánem mocí pod paždí, aby pana súdcího do zlopověstných klebet nepostavil.

*

Jaro se rozvíjí, slunce se usmívá, příroda slaví vzkříšení ze spánku zimního po dolech, po nivách, po horách — všude, kam oko zasahuje. I v chrámích Páně zaznělo velebné „Haleluja!“ a dům od domu, statek od statku hlásky dětské prozpěvují:

Hody hody o provody
dej červené vajíčko a t. d.

nebo

Vzkázal tkadlec i tkadlčka,
byste dali dvě vajíčka a t. d.

A tenkráte stál opět rolník v bílé haleně před bytem rady R. a ze záňadří vynímal tré červeňoučkých vajíček, ale jak překrásně, jak uměle rejsovaných! Uprostřed každého snopek žita povázaný místo povřísla stuhou s vlajícími konci a na ní nápis: „Bůh popřej zdraví a dlouhá léta!“ Na opačné straně srdce plamenné, k němuž se dvě holubice sklánějí, a kolem všude hojnosť květů pučí. Tak na dvou vejcích rejsováno; na třetím ptáci poletují nad košatými stromy, pod nimiž jezdec na bujném oři na vlídný pozdrav kloboukem mává.

„Vzácný pane sudí,“ prosí, „přijměte tato vajíčka pro vaše dítky. Tyto s holubičkami jsú pro dívčičky a toto pro synka. Jak jsem uměl, tak jsem je vyrejsoval.“

„Neplašile, ani těch přijat nemohu.“

„Ani těch!“ leká se rolník. „I z teho by lidé klebet nadělali?“

„Možná, že i z toho. Jak jste si zasloužil, tak jste byl potrestán; mně ničím povinen nejste.“

„A kdož mně, vzácný pane, úrodu, o kterú my sedlští po celičký rok sa ošťáráme, zachránil než vy?“

„To sem nepatří.“

„A hnul-li sa který z ostatních, než jste vy, vzácný pane sudí, připomenul? A to bych mohl kdy zapomenúť? Když z teho i s ženú a dětmi zavždy trávím? A ani za zbla ničím odvděčit bych sa neměl?“

„To ne; vzpomínat můžete, to vám zabraňovat nemohu.“

„Juž vím,“ praví Neplašil hlavou přisvědčuje, „vy, taký spravedlivý pán, nemůžete sa ‚špinit‘ s odsúzeným. Opatruj Pán Bůh a odplať to dobrodiní vám i vašim dětem!“

Smutně kráčí po schodech dolů a neslyší za sebou slova: „Tak ne, Neplašile, tak ne —“

Opakuje jen stále: „Juž vím, juž vím —“ a stíraje slzu z oka a odchází.