Odpovědnost polské politiky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Odpovědnost polské politiky
Autor: Josef Matoušek
Zdroj: Národní listy, roč. 78, č. 149. s. 1
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 31. 05. 1938
Licence: PD old 70

Ve dnech právě minulých, kdy otázka války a míru v Evropě se hrozivě přiblížila, obracely se zraky všech k Polsku. Neboť více než kdy jindy rozhoduje a bude rozhodovati náš slovanský soused o této osudové otázce. Národní listy snažily se opětovně vyložiti svým čtenářům nepředsudně polskou zahraniční politiku posledních let. Není pochyby, že jako vždy vnitropolitická situace a osobnosti vůdčích státníků nemálo ji usměrňovaly. Ale hlavní příčina základní směrnice polské zahraniční politiky byla přece nadstranická a nadosobní: skutečnost polohy mezi dvěma velmocemi, otevřených hranic na obě strany, starých účtů na západě i na východě. Tato politika nutně a přirozeně směřovala a směřuje k tomu, aby se Polsko nestalo německo-sovětským bojištěm. Je to politika rovnováhy mezi Německem a Sověty, neztrácející spojení s Paříží, nad jiné dbalá rad Londýna a nezanedbávající Řím. Je pochopitelné, že přirozené podmínky byly by vedly leckdy polskou politiku na jiné cesty, než československou i kdyby nebylo bývalo zbytečných sporů mezi oběma státy, i kdyby nebylo bývalo těch omylů, jichž se dopustila politika v Praze i ve Varšavě, omylů, jichž netřeba dnes vzpomínati. V politice nelze dodatečně napraviti, co se v pravý čas nestalo. Jestliže se Národní listy snažily klidně a věcně vyložiti československé veřejnosti i ty činy polské politiky, které nebyly u nás populární, jako byla polsko-německá smlouva z r. 1934, dálo se tak v přesvědčení, že v rozhodující chvíli přes dočasná nedorozumění uplatní se přirozené, životní zájmy polské i k Československu.

Německo dosáhlo dnes územně, vojensky a diplomaticky takového postavení, že se věru nemusí obávati útočné aliance proti sobě namířené, stejně jako snah, vyloučiti tuto velmoc politicky nebo hospodářsky z Podunají. Za pět let změnilo se jeho postavení velmi důkladně. Československá vláda v poslední době slovy i skutky projevila pevný úmysl nedopustiti sice nic, co by se dotýkalo územní nedotknutelnosti a plné svrchovanosti samostatného státu, na druhé straně však zároveň žíti s Německem v dobrém sousedství. Pokud se budou vztahy mezi námi a Německem zlepšovati či zhoršovati, záleží na Německu. Československá vláda si přeje a usiluje o to, aby tyto vztahy se zlepšovaly. Československo by chtělo žiti s Německem v právě tak dobrém sousedství jako Polsko.

Chápeme přirozený zájem polské vlády na tom, aby nedošlo ve střední Evropě k válce, do níž by zasáhly Sověty. Takový konflikt ohrozil by nutně samu existenci Polska. Je však třeba, aby z této správné premisy polská vláda vyvodila také nutný závěr. Nechce-li polská vláda, aby Sověty obnovily ve střední Evropě mocenskou rovnováhu v případě německého útoku proti Československu, musí si uvědomiti důležitost této chvíle. Jestliže Polsko opravdu usiluje o velmocenské postavení, nemůže se zříkati i povinností, z toho plynoucích. Je to přirozený zájem Polska, aby si uvědomilo, že mocensky hranice s Německem pro ně nekončí ve Slezsku. Politika velmocenské rovnováhy v Evropě, politika míru ve střední Evropě, jejímž výrazem byla i polsko-německá smlouva r r. 1934, nutně vyžaduje, aby Polsko jasně projevilo, že v případě německo-československého konfliktu by nezůstalo lhostejným divákem.

Polská vláda se přesvědčila o zájmu Velké Britanie na zachování míru ve střední Evropě. Britská vláda jej projevila velmi důrazně, ač nebyla k tomu nijak smluvně vázána. Polsko-německá smlouva z r. 1934 nemůže Polsku překážeti v tom, aby projevilo v Berlíně svůj zájem na mírových vztazích mezi Německem a Československem. Právě přátelské vztahy, které trvají mezi Varšavou a Berlínem, umožňují Polsku, aby účinně působila v Berlíně.

Projevi-li Polská vláda, aniž poruší své přátelské vztahy k Německu, svůj životní zájem na zachování míru ve střední Evropě, nedojde k válce. Nedojde k té válce, jíž se Polsko právem obává, k válce, v níž by se objevila rudá armáda v Podunají. Takový postup odpovídal by zajisté celkové linii, již Polsko v zahraniční politice sleduje, téže linii, v níž je i polsko-německá smlouva z r. 1934. Tento postup měl by však nepochybné další důsledky pro zahraniční politiku polskou i československou a pro mírovou konsolidaci střední Evropy. Dnes jen zdánlivě je Československo více ohroženo než Polsko. Evropská válka, jež by vzplanula z ozbrojeného konfliktu německo-československého, zasáhla by oba státy svými důsledky stejně.

Pro další vývoj středoevropské politiky má Polsko postavení opravdu klíčové. Nejen může otevříti cestu k míru a válce, ale přispěti rovněž k tomu, oč usiluje také britská diplomacie, aby mír ve střední Evropě byl zachován aniž by rostla možnost sovětského zásahu. Dnes není doba vhodná pro rekriminace toho co se stalo, či nestalo. Dnes bylo by hříchem jitřiti staré rány. Bude ve Varšavě i v Praze dosti porozumění pro veliké úkoly této chvíle, které zastiňují vše osobní a stranické? Jde nejen o dva sousední slovanské státy, vzešlé z konflagrace světové války, jde nejen o evropský mír, jde o společnou západoevropskou civilisaci, jež by snad nové evropské války nepřestála. Po projevu, jejž měl v Budapešti francouzský kardinál Verdier, mělo by si zejména katolické Polsko uvědomiti, že polský nezájem o mír mezi Německem a Československem, nezájem o zachování Československa, hovící snad chvilkové škodolibosti, mohl by se svými důsledky nejen obrátiti proti Polsku ale i ohroziti celou Evropu bolševismem, před kterým mluvčí katolické církve výmluvně varoval.

Od naší vlády očekáváme, že učiní vše, aby takový vývoj polské politiky usnadnila. V tomto přání shodují se jistě všichni upřímní Čechoslováci. Z války, jež by polská lhostejnost usnadnila, těžil by posléze především bolševismus a nepřátelé Polska na západě i na východě. Potřebujeme silné Polsko, ale také Polsko potřebuje silné Československo. Hranice obou států jsou celkem jediným.