Odlišné stanovisko soudce Jana Musila k usnesení Pl. ÚS 24/09

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Odlišné stanovisko soudce Jana Musila k usnesení Pl. ÚS 24/09
Autor: Jan Musil, soudce Ústavního soudu ČR
Zdroj: Ústavní soud ČR
Vydáno: 3. září 2009
Licence: PD CZ
Související: Usnesení Pl. ÚS 24/09, Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky k usnesení Pl. ÚS 24/09
Související články ve Wikipedii:
Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2009

Nesouhlasím s výrokem a s odůvodněním usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 1. září 2009, sp. zn. Pl. ÚS 24/09, kterým byla odložena vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Podle § 13, resp. § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:

1. Domnívám se, že nejsou splněny podmínky pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Citované ustanovení praví, že Ústavní soud může odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí na návrh stěžovatele. V ústavní stížnosti Miloše Melčáka, zastoupeného advokátem Janem Kalvodou, není žádný takový návrh obsažen. Ústavní soud tedy rozhodl nad rámec návrhového žádání (ultra petitum), aniž by zákon o Ústavním soudu poskytoval k takovému procesnímu postupu právní podklad. Rozhodnutí Ústavního soudu může být vnímáno jako projev jeho aktivismu a projev nerovnosti ve vztahu k ostatním účastníkům řízení, aniž by pro to byly transparentně vysvětleny relevantní důvody.

Ohledně možnosti, že lze překročit návrhové žádání, je argumentováno právním názorem, vysloveným Evropským soudem pro lidská práva v rozsudku ve věci Kadlec a další proti České republice (viz Soudní judikatura. Přehled rozsudků ESLP, č. 4, 2004). Takové zdůvodnění nepokládám za případné. Argumentace (výtka přílišného formalismu), obsažená v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, byla založena na zcela odlišném skutkovém stavu a na nyní posuzovanou věc vůbec nedopadá.

2. Domnívám se, že není splněna ani další podmínka odkladu vykonatelnosti, stanovená v § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, totiž že „…by výkon rozhodnutí … znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám“. Stěžovatel sám žádnou argumentaci ohledně neproporcionality újmy, která mu údajně hrozí, neuvádí, a ani odůvodnění usnesení Ústavního soudu se tímto aspektem konkrétně nezabývá.

3. Především však jsem toho názoru, že v nastalé situaci je velmi pochybné, zda poslanec Miloš Melčák je osobou, která by byla legitimována k tomu, aby spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky podala též návrh na zrušení zákona.

Institut ústavní stížnosti slouží k tomu, aby chránil subjektivní, ústavním pořádkem garantovaná základní práva nebo svobody samotných stěžovatelů [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst.1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Obsahem napadeného rozhodnutí prezidenta republiky není však nic jiného, než určení konkrétního termínu voleb. Nelze nijak dovodit, jak a proč by měla být dotčena subjektivní práva stěžovatele právě tím, že volby se mají konat ve stanoveném termínu 9. a 10. října 2009. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že jejím smyslem ve skutečnosti není zpochybnění termínu voleb, nýbrž samotného přijatého ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny.

Za této situace je ovšem velmi diskutabilní, zda spolu s ústavní stížností, směřující proti rozhodnutí o stanovení termínu voleb, lze vůbec spojit návrh na zrušení zákona ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Ustálená judikatura Ústavního soudu vychází důsledně z akcesorické povahy návrhu na zrušení zákona, který „sdílí osud“ ústavní stížnosti. Pokud by bylo v dalším řízení shledáno, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná nebo zjevně neopodstatněná, musel by být automaticky odmítnut i připojený návrh na zrušení zákona.

Vyřešení této otázky aktivní legitimace stěžovatele k podání spojeného návrhu na zrušení zákona je složitou záležitostí, vyžadující zohlednit též stanoviska dalších účastníků řízení, k čemuž v tomto řízení nebyl prozatím vytvořen žádný procesní prostor.

Za takto komplikované situace nebylo namístě přistupovat k vydání předběžného opatření o odložení vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky, neboť toho předběžné rozhodnutí může vyvolat dalekosáhlé sekundární dopady do práv všech účastníků řízení i do veřejnoprávních poměrů.

V Brně dne 1. září 2009

Jan Musil
Soudce Ústavního soudu