Od nás/Sirotek

Od nás Josef Karel Šlejhar
	Sirotek	Nekřtěňátko

Údaje o textu
Titulek:	Sirotek
Autor:	Josef Karel Šlejhar
Zdroj:	archive.org
Vydáno:	Praha, J. Otto 1907.
Licence:	PD old 70

Z neděle na noc, asi do půlnoci, zavládla vsí obvyklá vřava. Ne masopustní — masopust již minul — ale postní; to je zde všechno jedno. Vřava schlastaných starých i mladých, vracejících se z hospody od karet a pití. Šla to dobře tkalcovina, v pazdernách se vydělalo, a co zbylo z týdne v kořalce a splátkách na módní hadry nedobraného, dorazilo se starými i mladými, jak mužskými tak ženskými, v neděli. — Tak obvykle světily se ty neděle na vsi. Jaksi moderně, socialně — aspoň podle domnění těch všech zdejších mladíků, vesměs již s napálenými, napomádovanými, do čela a skrání nízko načesanými a uhlazenými vlasy a s rudými, vybraně zakončenými kravatkami na náprsenkách úzkostlivě vyžehlených místní pradlenou, jež již za těch dob i na vesnici měla jen z toho žehlení a praní takové slušné živobytíčko. Ti mladíci pozůstávali z tovaryšů, ze synků prodlužených statků a chalup (neprodlužených nebylo), i z čeledínů, i z jiných lidi. Nebylo rozdílu o masopustu a postu — leda že se nyní netančilo, ale za to s holkami bylo styků jiných, snad ještě vydatnějších a všelikého trdlování také dost… Vřava byla zrovna bohopustá, jaksi rozlehlá, nemírná, ale nijak neobyčejná, překvapující. Skvěčely v ní holky, vojenské písničky se rozlehaly, harmonika drsně úpěla, chvílemi se něco popralo. A zase všeobecný chechtot. Tak vše jest zcela obvyklé u nás na vsi v neděli, bez čehož jakoby ani neděle nebylo.

Těžce chmurná, v nehybných zásvitech jakoby na všech stranách číhajících tanoucí a vyvstávající z černých zejivých propastí jara, jež neznalo a nemělo dosud ničeho jiného než oné černé, posupně rozevřené nekonečné rozlohy země — značila se ta březnová nedělní noc. Temněla, choulila se v chomáčích, jakoby nabírala své změti — a zase podivně se vynořovala z propastí jarních a zasvítala bludně zároveň. Takové noci jakoby ukrývaly samé tuchy a vznikala v nich tajemství osudu i života.

Ale tuch ani tajemství nedbala vřava — až do samé půlnoci hlásala své socialní právo vší brutalnosti života.

Ale asi k půlnoci, dnes rozhodně i ku podivu dříve než obvykle, zanikla téměř náhle. Jakoby přespříliš alkoholu a přebrané smyslnosti praštilo všemi těmi lidmi kamsi do těch propastí noci. Jakýs zvířecí výkřik kořalečního hrdla zajikal se ještě chvíli návsí, mezi chalupami se potáceje, a zase od návrší kostelního se pustě vrhaje na opáčnou stranu — a zase za okamžik jakoby nad mlýnským jezem prorýval nepohnutou tmáň. Ale již jako sražen s ostatním, rovně pohroužil se v úžasnou a posupnou němotu noci. Vše, celý svět zabral se nenadále touto němotou jara, v níž domíraly i znova připravovaly se celé světy. Řady olší temnějších a prázdnějších vší té jarní obklopující je poušti tak náhle osaměly tím zaniklým výkřikem, osaměly zbaveny všeho styku s tím životem dosavadním; a v řadě nekonečně splynulé, jako v pozastaveném chodu příšer jiného života, světa a záhad, kladly se od jezu podél náhonu. A celá ves, toho života mizerného, surového, jakým do chvíle se jevila, zdála se náhle obvláčena týmž světem tajemného, záhadného, výstražného života …

Nebylo by světla a bdění celým tím světem nočním, snad ani rodění ani umírání, ani ničeho — to vše jakoby již druhdy naplněno anebo teprv u vyčkávání — kdyby z jednoho okna, věru ojedinělého v celé vsi, netrousilo se mdlé, rozplyzlé světlo, patrně tam uvnitř vykonávajíc jistý úkol, neboť na vsi nadarmo se v noci světlem nemrhá.

To nebylo nadarmo — čekali tam ve statku kobylu k hříběti.

Již čtrnáctou noc tak svítili, hlídajíce, ale pořád marně, jak se to u kobyl děje. Všichni byli zmořeni, sedlák nejvíce. A zdálo se, že uplyne ještě více dní, než přijde co k čemu — býváť u kobyl i nejzkušenějšímu těžko co rozpoznati na delší dobu a určiti pravou chvíli, počítej jak počítej a suď dle čeho. A hlídej sebe ostražitěji, tak často se nedohlídáš. Hlídati však přes to svrchovaně nutno, tak nutno sedláku, jemuž od zdaru hřebeni závisí třeba jeho statek, jako modliti se za spásu duše.

Sedlák sedě, hlavu o stůl opřenu na loktech, podřimoval. Ale jen vytrženě, krátce, zase hlavu jako vyjeveně nazvédal, rozhlížeje se světnicí, naslouchaje.

Plouživé pološero, zmítané neklidným světlem stažené lampičky, jež čadila a dusila, panovalo v sednici. Jakoby celý její prostor nedovedlo naplniti, v černé nezbádana úkryty zhušťovalo se při koutech a stěnách a za předměty zde rozloženými. V těch úkrytech tajilo se cosi tak neveselého, zlověstného. Ba až nějak hrozno zde bylo, aspoň za těchto chvil…

Na jedné posteli spala hospodyně, v rozkládací stolici jakési spaly děti, na zemi na slamníku služka. Vše ale spalo neklidně, s vnitřním soužením mrákot, tak vytrženě, jako vytržené vše se zdálo. Děti mnohdy zaplakaly, ženské stenaly. Ale přece jen vše jako v odevzdání se v ochranu toho silného mohutného člověka, sedícího u stolu s hlavou opřenou na lokte, v důvěře v jeho sílu a ostražitost, spalo, dosud pořád spalo jakoby těmi mrákotami země, vzrušenými a ujařmenými zároveň, jaké byly v černém nočním jaru vůkol.

Vždy při pozvednutí se jeho hlavy se stolu jakoby hnulo se cosi celou světnici — pozvedaly se a zase jinde zacloňovaly schoulené a sešeřené její prostory, po těch koutech rozběhly se a znova nahromadily se stíny. V nich maně a v patrném nezvyklém ulekání zapátraly vždy zraky ohlédající se hlavy. Zapátraly někdy po dlouhou upjatou dobu, naslouchajíce a uvažujíce zároveň i probírajíce se v jakýchsi nepřekonatelných nesnázích čímsi černě zataženého nitra. Ano, jako černě zatažené bylo jeho nitro, tak náhle se zatáhlo, asi od půlnoci, v tom osamocení celého světa. Byl již několikráte v chlévě za dobu onu — tam ale bylo vše neustále v pořádku, aspoň v pořádku se zdálo, kobyla klidně stála, žrala, pořád žrala a vyčkávala svou těžkou chvíli, svůj osud.

To neobyčejné zatažení nitra zdálo se míti jiné popudy, neznámé, nevysvětlitelné — oh ostatně, jak lidskému srdci se to již děje. Ledabylé prázdné zlekání nebylo vlastní těm vždy podivně pátrajícím zrakům jeho, ani plané vzruchy a nepřekonatelné nesnáze bez nesnází vlastní tomu nitru dávným životem země se probojovavšímu, bezpočetně tak úžasně zraněnému, zklamanému i zjitřenému, ale vždy zase zacelenému touž mocí země. Zahrávání s životem a pohodlné zchoulostivění, jež koketuje si se smutky duše, nebylo vůbec v přirozenosti takového člověka. Ale nepamatoval se, že by mu již někdy bylo tak nepochopitelně a těžce jako nyni. Cosi v něm úzkostlivě hledalo a vzpomínalo — cosi mu scházelo až do závratných prázdnot, naléhalo, vyzývalo, cosi záhadně, nepřemožitelně stavělo se jeho pudu. Pak to neobyčejné stálé probouzení, neklid spáčů — pes za plotem pokňučoval, cosi všady se dralo … Marně nahlédal, naslouchal, uvažoval — marně bylo se probíráni jistotami svého silného, zdravého rozumu, vyškoleného a uzrálého výchovou země. Najednou tak bez opory rozumu toho, na nějž v zápasu jeho života bez protekcí a hýčkání zvrácených lidských řádů bylo vždy jediné spolehnutí, a bez zdání jistoty, jež až ze samých věkovitých podstat země vždy vyvstávat se zdála v jeho soužití s ní, zůstávalo nyní to jeho srdce, které zchorobnělou malomocí dávno již tak chabě nezatepalo.

Vše jakoby selhalo u něho, náhle neovládnuto, bez opory a přispění — všude takový rozklad, nejistota, děs a rozplynutí …

Zrovna v halucinačním ohromení zatrčel najednou zrakoma v tu utkvělou, šerou nejistotu ve světnici vůkol - - hle, jakoby neoznačitelnou mázdru přetahoval jejím prostorem a tak zvolna a tak pochmurně, ale s neodolatelnou jistotou, mocí jakéhosi fatalního sunutí se a snění, jemuž vše pozemské a lidské z cesty musí jít. Podivné bylo to zastření prostoru. A zaledovělý neviditelný průvan, jakoby rozevřely se neznámé veřeje, zalehal do vnitř. Takovým zprázdněním, obejmutím studeným a příšerným jako v mrazivém ochvční, dotekl se skrání bdícího. Spěl úzkou cestou, v chodu přísném, nekolísavém celou světnici, ale nedalo by se určiti, kde by začínal a kam by mířil, a nedalo se určiti, jakému tajemnému výronu a zdání čeho by měl přináležeti.

Zdálo se, že zasaženo bylo všechno jeho obejmutí příšerným — neboť všechno ve světnici jakoby se malomocně schýlilo, mrákotami úděsu a zkázy jato. A ticho hrozné se vzbouřilo, natlačeno do všech prostor vůkol, to ticho bylo těžké a hustě a strašidelné jako olověný mrak, v jehož sféře vše hyne a upadá. Ozývalo-li se co dosud, náhle zajiklo se v tu chvíli prudce a pádem, jako v smrtícím úderu. Neskonalých, zejících hlubin nabýval prostor ten zúžený, v hluchých mystických pustinách zatanul. Takoby temnost zaclonila svět…

Jemu ruce, jež položeny měl na stole, upadat se zdály, necítil jich, vyjmuly se od ostatního celku — a mrazivě zchladly, zprázdněly, zhrůzněny samy sobě, to srdce nepostačilo jim záhřevné mízy dáti… Tušení zla vystoupilo náhle ze všech koutů jeho duše, provalivši se jí jako příval pustinami. Jakési nebývalé zvěsti, jakési vidiny, jakési neoznačitelné pohromy hltavě se tam vetřely — a takové závratné upadání v tom tichu zachvacovalo ohromené jeho smysly, i jakési krvavé zuby bezděčně se vycenily, řítil se jakýs kostel, a ryk rozvášněné sběři jako v klubko schoulený, strašně osamocený a pekelně pronikavý v daleku kdes posupně se hlásil.

A přec takové ticho vůkol, tak hluboké, tak strašné — to jakoby rozpjalo v zešílení jakési ruce, jež v ohromivém spjatí všeho na vždy ztuhly … Jak vše dlouho má potrvati!

Najednou v jakémsi prorvání někdo mečem proťal to černé ztuhlé spjatí: Z lůžka výkřik se ozval, divě, zmateně, žalostně. A hned vše prudce světnici se vztyčilo, v chvatu o překot vše se tudy někam hnalo. A z lože onoho vypjala se tak hrobová, tak zlekaná, zjitřená a zesinalá tvář — že až úzko bylo.

Sedlák se ohlédl, vzchopil od stolu, ze svých mrákot se vytrhl, bezděčně přispěti bylo třeba tomuto zděšeni! Přistoupiv ke své ženě, co možná hlasem usilovně se opanovávajícím optal se jí — však již ona sama se pamatovala, ale odvětit mohla jen vzdechem pouhým, prázdným zalinutím rtů, jakoby slzami plynul a hasl její hlas. Takový měla strašný neoznačitelný sen — Bože, co že se to má u nich dít…

Bylo to za těch družných pohnutí niter, kdy bez dalšího vyptávání a všech smlouvajících se zámyslů lidé ve všem a tak pronikavě si rozumějí. Nebylo tu třeba jakýchkoliv sdělování. Hospodyně po svém vytržení usedla na lůžku a němě zírala před sebe. Ruce měla sepjaté na svrchnici. V hrudi sedláka vše malátně se chvělo — ale na venek bylo třeba jeho klidu a jeho rozvahy. Také bylo třeba vysvětliti ženě, co a jak stran kvačící významné události, jež opanovávala ovšem zájem celé rodiny a zájem celého statku.

Ještě nic není, vnutil se v prostou, zachraptělým hlasem pronesenou výpověď. Ale jeho hlas, buď tak sám v sobě podivný měl přizvuk, sám sobě nedůvěřuje, či jakými to příznaky vlastní podstaty byl zaujat, anebo to tak čímsi záhadným, nalézajícím se v té světnici, byl uchopen a zpodoběn k svým účelům, tak neobyčejného nabývaje zdání: že jakoby v ozev posupný kdes se schoulil a výsměvavě, ba v utlumeném jitřivém chechtotu odtud vyhlaholil v odpověď, chvíli tak vytrvávaje … Nějak ze svého hlasu sedlák sám vytušoval temný volný výsměch, jenž až kamsi do kloubů mu zapraštěl. Tak se zalekl vlastního hlasu a tak připadal mu cizím, neobvyklým, nepřirozeným. — Ale nenavykl zbytečné marné zření přimykati k hnutím nitra, s nimž nezbádané vlivy provádějí neobvyklá určení, nýbrž u něho celé intensivní neodvratné zření vždy musilo být obráceno k dílu země jemu svěřené, z vlastních ohledů a přání jaksi vyvráceno, všeho, co jeho se týkalo, zbaveno. Vždy to jen k dílu země upjata byla jeho duše — a proto zanechav všeho již, co se s ním dělo, navracel se k povinnosti.

Vyšel zase ze světnice podívat se ku kobyle.

Ty nekonečně zbáznělé oči selky, v nichž stále ještě zůstával neznámý úžas přízračného vytržení, vlekly se tázavě a smutně za ním do dveří. Když mohl již neslyšeti, zašeptaly náhle její rty v háravém, usedavém zalkáni, při čemž zraky její upěnlivě vznesly se vzhůru:

»Ó, ať se přiblíží k nám milosrdenství Tvoje, Hospodine…«

Leč byla to taková vnitřní rozpoutaná síla toho šepotu, jehož zvuky přece fysicky sotva zněly, že jako temný úder zvonu zahlaholilo celou světnicí to vzývání žalmu.

Pak brzo se sedlák vracel. A zase k jeho příští v rozevírajících se dveřích tak obávaně, zlekaně spáčily se ty její zraky z lože.

»Pořád ještě nic,« pravil ve dveřích, nevcházeje ale do vnitř … ale zase takovým cizím neobvyklým ozvem, jako výsměšným či posupně nevěřícím, uchopen byl v kterési neoznačitelné části vůkolního prostoru noci jeho hlas, jenž snažil se být oddaně nejprostším, řídícím se dle postižitelné skutečnosti, jaká značila se sama o sobě. Pokrčil zároveň rameny, jakoby chtěl naznačiti, že již tomu všemu ani nerozumí. — Ano dávno bylo přes čas, dávno vše připraveno, každé chvíle bylo lze nadíti se všeho dle obvyklých zkušeností — a pořád nic. Kobyla neustále žere, klidně stojíc u žlabu — totiž tak zdánlivě — však také jedno se mu nelíbilo již po delší dobu poslední, ale s tím nikomu se nesvěřil, neboť to byly jaksi věci, jež nedaly se uchopit, zjevně postihnout, to nebyly příznaky, zjevy hmotně neomylné, nýbrž pouhé jeho tušení, či takové zdání, vniknuvší do jeho cítěni. Zastal v některých chvílích u zvířete takový podivný smutek, jenž zrovna dral se mu lítostivě do duše — někdy tak chýlilo hlavu, takový výraz zrovna bolestně lidský, vycítěný a výmluvný značil se v celém jeho zření, v sevření tlamy, jejíž dolní ret ochable a strnule se věšel, v celé té linii hlavy, jež jakoby lýsovala oblast žalem a předtuchou naplněnou, a zvláště v tom pohledu těch rozumných, zkušených a oddaých očí, jež jakoby byly ovlhlé a chvějící se v zachmuřeném nenadálém stesku.

Taková je divná … smutná, vyzněl v něm jednou při postižení oněch okolností samovolně jakýs hlas, jenž nevybídnut, odloučeně od jeho nitra a vědomí, vypovídal. A na ten hlas tehdáž teprv jakoby si v celém významu povšiml tohoto stavu. Překvapeně a pozorně jal se tu pozorovati zvíře: věru, taková smutná, smutná, opětoval si přiznávavě, nějakým nejistým chladem a znepokojením dotčen. Ale než blíže vše si uvědomiti mohl, zase hned vše setřelo se jako rázem s tvářnosti zvířete — k životu obvyklému rozvlnily se ony těžké linie a výrazy žalu. Kobyla značila se jako druhdy — hle, přistoupila ke žlabu, chutě žrala, povívala hravě ocasem, zálibně si odfrkávala, v obvyklém vůbec vzkypění svého mohutného ušlechtilého těla se jaksi nalézala bez závad a překážek.

Usmál se tehdáž svému neurčitému znepokojení hospodář.

Ovšem, takové zvíře,jako požehnané, jako velebné, těch ctností i povinností, z nichž ani jedné se nevyhnulo, matka dobrá, vzácná, ušlechtilého, úrodného lůna, jež obrodilo se již v tolika zjevech bezvadné přirozenosti, v tolika generacích vybraných, zaujme celé srdce svého hospodáře, že jím celé naplněno, prochvěno, žije jaksi jeho životem, jak ani jinak býti nemůže u zemědělce, jehož život vlastně výhradně jest ustaven vším tím životem země a projevy jejími. Jak ani jinak býti nemůže, jedná-li se o život zvířete či zemské hroudy, od nichž odvislo je bytí jeho veškero …

Usmál se tehdáž svému znepokojení, je pravda, ale nějaká nejistota v něm zůstávala, jako neblahá tíseň, pokračující i vzmáhající se, jíž zbaviti se nemohl.

Ovšem, vždy plný nejistoty a neblahé tísně je vůbec život zemědělce, nemůže nikdy určovati ani plně nadíti se, nesmi očekávati, nesmí důvěřovati. Z neznámých, neovládatelných příčin a vlivů pozůstává. Ale všechny tyto nejistoty jaksi již dávno zpodobnily se v celou jeho podstatu, v jeho povahu, naznačily si svůj ráz, klidný a ustálený, zpřirozenily se, nevyjímajíce se nějak ke zvláštnímu osobivému bytí, jež hrozilo by se v neustálém znepokojováni a zkázonosnosti. Spojily se s důvěřivostí a oddanosti vlastní takovému životu k tomu snesitelnému, umožněnému celku, jenž jakoby bezpečně tou rozvlněnou hladinou plynul, tu v nástrahách spadaje, tu v nadějích vyplývaje. Jeť to život navyklý nebezpečím země jako u námořníka nebezpečím a hlubinám moře, jež nikdy nedají se zbádati a předvídati —

Tak bývalo obvykle — ale usmáv se tehdáž, začal se přece kdes v skrytu nitra obírati čímsi novým, náhle nastalým, nepochopitelným a se vším dosavadním nesrovnatelným a vtírajícím se neustále, co také ani zrovna vždy netýkalo se vlastní věci s možnými důsledky, ale co někdy jako mrakem zastřelo jeho neohroženou mysl a v srdce chvilkovou, nezahladitelnou trýzeň uvádělo. Nenadále v takových okamžitých provaleních nejčernější tuchy se mu vtíraly: že každé neštěstí může se naplniti, že není nikdy u nich dostatek míry bědy, která by se najednou nedostavila, a zalehalo mu zároveň do duše vratné zdání, že i takové spousty mohou přikvačiti v jeho osudech a jeho rodiny, jaké dosud nenastaly a jichž přirozeně nebylo lze se jen tak nadíti. Ale zbýval se pak zase všeho rozumem, snaže se potírati neopodstatněná zdání. A co se týče té kobyly: taková to byla matka vždy jistá, utvrzená ve svých povinnostech, k plemenění tak výhodně uzpůsobená, celou stavbou těla, celou klidnou, rozšafnou přirozeností, tolik také již řádných mláďat bez nesnází vrhla, vždy všechno tak v pořádku — tak v pořádku, zaliboval si začasté. Bylo by tedy najednou jinak? To rozum nedával. Nedalo se tedy stran té kobyly jen tak planě očekávat něco zlého, mimořádného, nepravidelného, spíše všeho bylo se tu nadít naopak. A jakoby již ani vše to znepokojivé v něm nebylo stran kobyly, týkalo se jaksi všeho jiného a přec ničeho určitého, ničeho — všeho a ničeho. A zdálo se zase všechno pouhou bláhovostí.

Byl jen od nějaké doby obezřelejším na všechno kolem sebe, žádnému nedopatření, pokud byl si vědom, a které dovede začasté natropiti takových spoust, hleděl nedati místa. Vše měl připravené, co nutno k tomuto aktu, plachtu, strům, nůžky, provaz, kus šleníku bavlny, vše na své místě pohotově.

A co se týče kobyly samé, nespustil ji poslední čas ani se zřetele, dohlédaje k ní dnem i nocí. Bylo to ostatně dobře možno, jarní práce letos ještě hned tak kvapem nenastane, je všechno letos pozdrženo, v oupadech leží ještě závěje, po polích plno vody — nebude ostatně letos dobře na ozimy.

Ale taková nějaká smutná, smutná, musil si přece zas a zase opětovati, neustávaje bedlivě pozorovati zvíře od onoho prvního svého zdání — a tu bezradně, trudně se někdy nade vším zamyslil. Přistupoval pak ke kobyle, hladě ji, těše ji jaksi. Hluboce a vytrvale pohlížel jí do očí, jakoby do duše samé chtěl se jí vhřižovati, pátraje tu po tajemstvích jejích a po tajemství těch útrob, v nichž připravuje se nový život, od něhož závisí tolik zdaru. A v dlaň pojal tlamu její, něžně ji nazvédaje a jaksi zvažuje. Na mohutná široká prsa oddaně zapleskal, i na šíji hřívou se pročechrával prsty.

Vždy jindy v takových případech radostně ržála kobyla, prohýbajíc se, nějak se vinouc, oddaně a mile vzrušená, a celá jaksi se tulila neoznačitelným způsobem k svému starostlivému hospodáři. I jakoby jejím vzezřením pronikala tu usilovná snaha co nejvíce a vší možnou měrou hleděti se mu odvděčiti — neboť pravý vděk pouze zvířeti je vlastní —, a to vždy činila jindy vesele a bujně, metajíc tím ocasem dokola a srstí pružně třepajíc.

Avšak za takových postižení toho jakéhos smutku záhadného u ní nikoliv. Tu zůstávala tak netečna a dále smutna, schýlena těžce, a jakoby věděla o trapném dojmu, jaký to činí na hospodáře, ale jakoby docela pomoci si tu nemohla. Těhotné mocné boky duřely jí při tom nehybně, nehrály, nepromýkaly se měkce, šířily se nepružně a jaksi úporně, jakoby olovem nabity byly a nikoliv živým plodem, jenž již žije a chce na svět, hned se živit, skákat, radovat. Mimoděk sáhal na ty boky, bedlivě vyšetřoval určoval polohu, dohadoval se, — a zase tak bezradně, trudně se zamýšlel, tona v nejistotách a smutných tuchách nade vším. Přestávalo ho vše už těšiti, jakoby mu jakousi velikou dosavadní radost někdo bral — ale třeba bez těšení, bez úspěchu i naděje, nesmí nikdy malátněti. Zemědělec přistupuje neohroženě a v sebezapření k neodbytným povinnostem, valícím se neodolatelným tokem nutnosti…

Takto ji stihl již několikráte, ale v příštích chvílích jakoby se mýlil zas a vše bylo pouhým, planým dojmem, pouhým znepokojivým zdáním — jakých vůbec v jeho životě dlužno se vystříhati, má-li život být připraveným i vždy silným.

Až zase za dnešní noci vše se tak těžce, nebývalé shrnovalo v jeho duši. Najednou, pádem, bez vysvětlení a příčiny — dosavad vůbec bylo nejméně příčin. — A přece nahromadily se v něm valem ty nejčernější obavy a tuchy, jako venku ty významné a těžké mhy jarních nocí. Jakoby to mysl jeho odvrácena a stržena byla od vytrvalého a bezpečného díla zemč, přichýlena náhle k jinému dílu neblahé mystiky a zkázonosných temnot.

Vyšed to v jakémsi vyvrcholení svého ohromení ven, do chléva, podívat se ke zvířeti, měl zdáni, jakoby černou, strašně nakupenou síní valila se za ním celá spoušť příšer — mávl vůkol sebe a síň zrovna v ledovém uříceni přeběhl. Snad ještě nikdy nezmocnil se ho ústrach podobný, či co to bylo, jemuž tak propadla jeho pevná, silná mužnost. Brada se mu chvěla, každý oddech mučivě zatajoval. Jistě tak nějak černo a hrozno najednou bylo tou síní.

Ale v přitlumeně osvětleném chlévě, kam šlo se zrovna ze síně, nebylo volněji a utěšeněji. Něco nehybně, příšerně schouleného vetkalo se do všech jeho ztemnělých, vlahou, ukládající se a páchnoucí znojí naplněných prostor, jež při jeho vstupu jakoby najednou se jinak složily a změnily rázem svou scenerii, aby pozemské oko nezhlédlo záhadná tanuti, jež tu právě dlela. Tak mu to aspoň připadalo — ale zanechav sebezapření a úsilí všech těch tuch a fantasií, vrhl teď všechny hledy své i zřetele k těm událostem, jež tady značily události samého skutečného, nemýlného života. Ku zvířeti sice ještě s celou spoustou obav, jakoby se tady již odehrávalv zrovna katastrofy, jaké kdy jeho světem se mohly díti, vzhlédl — ale přece se vzhledem neohrožené střízlivosti již… oh, onen strašný zoufalý smutek postihl při něm zase.

Jindy za těch noci, neukládajíc se sice již vůbec za toho stavu k ležení, ale klidně, bodře stojíc, požrává si lehce, neúnavně, se zálibou a vybranou jakousi péčí, — také se jí to nejlepší předkládá, třebas málo — tu vhřižujíc si tlamu delikátně ve žlab a zase ji mírně nazvedajíc k žebřině, aby utrhla si kus jemného, vonného sena, pro tyto případy výhradně uschovávaného, s nimž pak zase k omočení do žlabu s čerstvou, neustále měněnou vodou se chýlí. Milý, známý, rytmický křupot požíraného obroku tejnoměrně a zrovna konejšivě se to tehdáž ozývá. A nyní takové prázdné, zasmušilé ticho, jímž pozastaveno se zdálo vše v chlévě. Nedávajíc ohlasu života, nežerouc, neodfrkujíc, téměř nedýchajíc, skloněno bylo zvíře, hlavou až k samé zemi zasahujíc, jakoby na ní lpěla mrákotná nalehající tíha. A celé jakoby bylo pochmurným stínem obejmuto, jenž na něm se zhušťoval k černým, hustým, zlověstným rysům. Násilně protřel si sedlák zraky, zamnuv v nich dlaněmi — a ještě jakoby postihoval sledy toho prchajícího černého chumlu, odervaného ze zvířecí bytosti.

Lampička na stěně někdy náhle vzplála. Ale v tom již kobyla sama, poněkud hlavu nazvcdnuvši, po něm se ohledala. Tím projevem zas známého života poulevilo se mu v nesmírné jeho stísněnosti — ale kdyby nastávaly mu zmatky jakékoliv, nebylo na čase, jimi se obírati a všelikou trýzní svého nitra, nýbrž tu byly vždy jen vlastní povinnosti, k nimž veleno přistupovati. Načež setkaly se jejich pohledy — jeho pátravý, celou duší výzvědný a zároveň polekaný i nejistý, s pohledem těch vypouklých, mohutných zornic koně, jež jakoby tu smutně zapadaly i zatonuly ve smutek zrovna usedavý a neobsáhlý, výmluvný, v jakém jen pronikavé ubezpečené vědomí oddává se bezpomocnému i beznadějnému trudu ve svých chvílích zatajené nezvěstnosti. Leč byl to jen pohled jediného okamžiku, právě té své chvíle nezvěstnosti, v níž tak nerušeně a do zoufalé libovůle lze se oddati všem projevům a přesvědčením nitra — jak setkal se ten pohled s hospodářovým, hned vytrhl se jakoby ze své zkázy a zatajiti se snažil vše to, co jej právě bylo obestřelo. Jenže bedlivému hospodáři nedovedl již uniknouti, zachytil jej v celém dosahu jako zlé vidění a více mu jej nikdo neodejme, nikdo neodejme.

Ještě prudčeji a chvějněji než prvé, když pádil tou síní, čímsi uhrůzněn, zajektala mu brada, ale to již ne v bezpodstatné hrůze jakési, ale vzlykem nenadálé, usedavé lítosti, jež ho celého naplnila a zalila dusivou, palčivou vlahou. Jakoby ho to sám nesmirný stesk země opanoval. Tak mu bylo najednou něčeho nekonečně líto. Tak líto, tak líto něčeho, čemu nemohl pomoci a nad čím háravě a mučivě se v nitru rozplýval. Kéž by tak mohl hlasitě, nepokrytě, bouřlivě rozjiknouti se v tom usedání srdce, zaplakat prudce a náruživě, u výbuchu zoufalosti rozmávati se nějak rukama, dovolávat se při tom čehos a cosi vzývat, aby ulevil tomu nezměrnému rozplývání a vzjímání se hoře — ale takovým úporným srdcím to není dáno, ta jen smutek stajit mohou jako země. A jen dusil se tím záchvatem nevysvětlitelné své lítosti…

Přistoupiv napotom ke kobyle, jež zřejmě, hluboce trpěla, objal prudce a horoucně její šíj — ta hned ve své těžké schýlenosli přeložila se a jaksi poddala se jeho objímajícím rukám. Zavzdechl jako z prorvaného měchu, prázdně, hluboce, prsa se mu mučivě vzdula a takto vytrvala jako v ztopoření. Jakoby byl s sebou pochmurně ustrnul ve své kruté lítosti, svíraje tu zvířecí šíj.

Co se to s tebou jen děje, zašeptal po chvíli tou otázkou, jaká nežádá odpovědi. Kobyla takovým podivným, zaúpěle zdušeným zařehtáním zodpověděla svým způsobem tuto jeho otázku. Až bylo mu najednou tak nesnesitelno při všem, že vyšel spěšně ven, zanechav všeho; aspoň na okamžik nalézat kdekoliv jinde, za jiných okolností a snesitelnějších vlivů úlevu pro to lítostivé rozhárání, jež by ho tu zalknouti musilo.

Jen ještě neopomněl stavět se ve světnici, kde také nebylo konce neznámé lítosti a nenadálému ustrašení a vlivům neznámých podstat, aby sem snad připomenutím obvyklého chodu života přinesl nějakou úlevu.

Pořád ještě nic, tedy ohlásil dovnitř, sbíraje jaksi sil ke svému sdělení, aby bylo co nejprostší, nejpřirozenější, jímž by označil, že všechno je v pořádku a stále nic k obávání. Ale sám pak, pokrčiv rameny nad tím vším, zpátky síní zadními dveřmi zašel na dvůr, za humna, do volného, ztemnělého již šera…

Jedinou černou, propadavou změtí, o jakési neznámé hlubiny ústrašně vzepřenou, tanula země vůkol, jež oupadem se brala do rozsáhlých strání zdejších, v pozadí kdes příkře nastavěných. Ze země té, ještě holé a prázdné, rozkypěné, odkudsi z jejích bezedných útrob vynikal utajený, vzrušený zurkot řinoucích se jarních pramenů. Někdy jakoby zvýšeněji, náruživěji se dral, pak zas tlumeně, unaveně zapadal. Bylo to jako mluva země, jako záhadné její výhlesy, náhlá zavolání, náhlá zajikání. Mdlý, zasmušilý, neoznačitelný úsvit, jakoby něco matně prohledalo pouhým bělmem očí, neuvyklých zření, vyvstával nejistě a bádavě od těch černých, změtených ploch. Po stranách a vzhůru mizelo vše v šeru a mhách. Z celé pak dáli, ze všech stran, vše naplňuje, vším se rozprostíraje, sbíral se podivný, unylý hlas, táhlý, někdy nekonečně tesklivý, jako pláč z dávno vhříženého zármutku vyplynulý, hlas zmiravě upadavý, ale hned zas unyleji, význačněji se probouzející — neustávající to dobou touto ohlas jarních, vzbouřených, přebytečných vod, nedalekým mlýnským jezem se provalujících. Všechny ty jarní noci neustávaly takto volati.

Nachýlil se skráněmi do té vlhké, chladivé noci a k tomu vypjatému, neustávajícímu stenu krajiny smysly se přiklonil. Tak nějak lítosti a stísněnosti v jeho duši odpovídal, s sebou ji unášeje v záhadné své řicení. Země sama jakoby to kvílela v mučivém vznícení. Bylo to jako náhlé vyjmutí se ze všeho, poměry skutečnosti se vytrácely, vlastní život zanikal, vše vloženo se zdálo v tajemné, zasmušilé ovláčeni toho smutku. A ten hlas zkomíral, divně pěl, skládal se měkce i bolestivě v to chmurné ovlášení duše — hlava jakoby v nejistém zapomnění kladla se na jakous podušku, tak na vždy usnouti se chtělo, rozplynouti, pohroužiti se v tu šerou neobsáhlost země …

Náhle jím cosi prudce otřáslo, uchopilo ho, významně mu pokynulo, bylo to jako vyburcování. Až dech se mu zatajil, a jakoby zapraštělo mu v kloubech a vemklo se mu v hruď — ucouvl překvapeně zpátky, ruce vzpjal jako na mimoděčnou obranu: jakás tajemná, schoulená bytost na něho zazřela, zazřela tak v pronikavé jistotě, jakýms mocným úžasem a neodolatelným tlakem, že až kruté sevření pocítil ve všech útrobách. Zalekl se, zachvěl — ó, několik vrb schýlených tanulo nedaleko něho, vyjmuvších se z temnot. Zdálo se, jakoby právě přikvačily. Podivně dotčen, nevybavoval se z nenadálého hnutí svého — a jakoby to na tu chvíli nastalo pozastavení všeho, celé noci, hlasů, zvuků, temnot, ploch, zdání, projevů a nejistot.

Nachýlen strnule do té vlhké, chladivé noci, dlouho tak zůstával. Až pak zase s povzdechem se vytrhl: Samo šálení, samé marnosti a samé tuchy a samé neštěstí, vyplynulo mu samo o sobě ze rtu v a smutně zakynul hlavou.

Vrby odnášely se od něho v pevné, sevřené řadě, trvajíce na jakýchsi svých úmyslech. Do temnot již nezanikly.

A hle, jakoby ho náhle upomněly na nějaké významné své poslání. Neobyčejně se znepokojil — nějaká osudná tíha skutečnosti, které jakoby byl nepravidelně zanedbal, udeřila mu to prudce na vědomí. Z čehosi v úžasu se probral, vytrhl jako ze sítí. A bez každého již omeškávání spěchal zpátky domů, nedbaje temnot, obluzeni, nástrah, tuch a nejistot. Zacházel přes temný dvůr, jenž jakoby se před ním v zlověstný úkryt slehal, a jakýmisi neodbytnými překážkami bylo se mu tu prodírati, při čemž neviditelný, černý, nezbavitelný živel přisouval se tíživě a vlekle ke každému jeho kročeji. Za ním unyleji a truchlivěji zněl pláč jarní krajiny. V plném kvapu již sběhl posléz síní zrovna do chléva …

Kobyla měla se právě k hříběti.

Ku podivu, jak neopověděný zůstává mnohdy i nejvýznamnější běh přírody. Aspoň pro naše smysly.

Hned cele svůj přistoupil k důležité povinnosti — z těch povinnosti, jež vždy provázejí a značí událost, epochu v životě zemědělce. Přistoupil s napjatou rozvahou a vyvrcholenou zkušeností dlouhého života vlastního i zděděných tradic minulosti k této velké povinnosti, nezbudiv nikoho, ničeho, zbytečně nevzrušuje, jak to má být v případu tomto, za jakéhosi velebného utajeni, ztlumení a klidu. Tak rodí příroda. A v jakémsi vážném vypjati zřetelu celé své bytosti přistoupil k této povinnosti, poznamenav se i zbožně křížem …

… Těmito asi chvílemi nad celým stavením a životem zde jakoby slehala se čím dále význačněji neblahá osudovost. Čím dále větši jakýsi nepokoj sem zasáhal. Nezvěstný nepokoj, vzrušený úžas, jehož nebylo lze postihnouti. Nastavěly se vůkol takové nedozírné temnoty, v nichž jako průlomy nějaké děsivé výhledy zdály té otevírat. Vše to byla natlačená, bezejmenná, nehybná hrůza. Kahanec ve světnici zrovna zděšeně unikal plouživými svity všem těm ústrachům, té ledově zející hrůze vůkol. Jen v takových chvilích dokonávati se mohou nejtěžší určení.

Z lože nořil se onen hrobový, zlekaný, zjitřený obličej, jako smrtí zesinalý — že až úzko bylo. Patřil jako v bezdechém chvatu vyřiceně čemusi vstříc, co mělo prorvati se, přikvačiti, rázem ohroziti. A vše se mrazivě chvělo na té bytosti, z celého ohromeného spjatí jejího nitra tak vše se třáslo, jakoby se navždy rozptýliti mělo; i v tom vytržení zornic se chvělo a za- třásalo, ve spjatých rukou to lomčilo. A ze rtův bez krve, svraštělých a mrtvolně zamodralých, vychvíval se šepot jako mřivý, rvaný vnitřním vzruchem úžasu jako vichrem haluz. Zprázdnělé, pochmurné, ale tak těžce lkavé, upadavé bylo to vyznívání stenů žalostnících z hrudi nevýslovně ustrašené bytosti. Sotva vanulo, sotva značilo se, a jen jako těžkým dotčením vzbouzelo se v tajemných kdes strunách toho žalmu duše …

… Obklíčilyť mě chmury hrobu, bolesti smrti zajaly mě, — ó, ať se přiblíží k nám milosrdenství Tvoje, Hospodine… zažalostnil náhle v jakémsi malomocném upadání hlas ten, při čemž vytržené zraky vznesše se tak těžce, úporně v neznámo výšin, naplnily se slzami a úpěnlivým zoufalstvím, jemuž míry není… Bože, přistupuj ke mně a nejblíže, — kde jsi, ó Bože můj, ó Bože můj, ó Bože můj!

A náhle zmlklo zase vše — jakoby více ani k modlitbě a vzývání za milosrdenství té moci nad námi neodvážily se rty bytosti na loži. Zůstaly náhle beze hlasu, strašně prázdny, skoro docela bíly, vinouce se jako dvé zúžených proužků mázdry. A oči zůstaly tak, jak byly, vytřeštěné a ustrnulé, jenže smrtelný úžas je obestřel. A ruce také tak zůstaly jak byly — skříženy na ňadrech jako ztuhlých a propadlých a mohly náležeti póze mrtvoly.

Neboť právě v tento okamžik zdálo dokonávati se nejtěžší určení…

Dokonávati se zdálo nejtěžší určení -- kdes v dáli, nezvěstné a tajemné, v hlubinách osudu, v tůních mystiky, a přec tak na blízku!

Jaké to hmatání vůkol, síni, domem, v temnotách — jaké potácivé spěni a šum ovláčený řasami rouch, jež příšerně se kladou … jaké duté rozléháni, jež zapadá v strašné černé pláně bez zemského ohraničeni, jaké hlodání v nitru rozvěšených příšerných chumlů, jež svíjejí se v křeči svých hrůz a úzkostí! Vanuti šerá a ledová vcházejí do domu všemi směry…

Ty zprázdnělé, docela bílé rty mrtvolné, jako dvé proužků příšerné mázdry, vřezovalo se v nepohnutí a ohromení v tu oblast naplnění osudu a určení — jen jakoby byly stále zúženější, stále sinavější, uhrůzněnější ve spěni svých vidin. Smrtelný úžas stál vůkol celé té bytosti na loži, vznášeje se v ledovém prolínání z její útrob do útrob nočních.

Ó Bože, ó Bože! úpěly rty a němě volalo toto veškeré zmámení úžasu a hrůz, jimž jakoby ve chvíli tu nemělo býti konce.

A přece uplynul jen krátký čas, tak málo chvil, a ku podivu, co v jejich výmezu může býti naplněno a na jaké dráhy a stanoviště vrhnouti se šinutí osudu. —

Vstupoval tu do dveří sedlák. Jakoby nezvěstně se objevil — vstoupil tak nápadně tiše, nerozhodně. Ale přece vstoupil, a jakoby nastal celý zvrat dosavadních okolností. A hned jeho vstoupením, byť znamenati mělo cokoliv, jakoby probudil se mrákotný úžas, jakoby opory tajemných vlivů a hrůz povolily. Tiše se něco hnulo, kahanec vzplál — život pokračoval. Hnuly se bílé spjaté proužky rtů, o vstoupivší postavu zavadily ustrnulé zřítelnice — v nich v divé úzkosti zračilo se to dotazování, jež věděti musí o celém naplnění osudu, byť jím zoufalství světa mělo býti přivoděno. Němé to dotazování nabylo strašné, vypjaté výmluvnosti.

»Máme hřibátko,« měkce a trudně a jako vyhýbavě vyvinulo se ze rtův příchozího v konečném zodpovědění těch strašných, dorážejících naň dotazů. Ale nějakým záchvěvem nevýslovného smutku obestřena zdála se jeho výpověď, byla tak těžce bez radosti, bez naděje, která v takových dobrých případech jásá v srdci zemědělce. A místo toho jakoby tu najednou pláčem bylo vše dotčeno. Pláčem, v němž usedala lidská srdce, rozlévala se krvavá pohnutí, bouřily slzy. To nezvěstovala se radost, neznačilo se zajásání epochy šťastně nadešlé …

»Máme hříbátko,« volně, unyle, jako v zablouzněni, jako mimoděčnou roztruchlenou ozvěnou, opětoval onen hlas. »Ale …« Hlas tu nedopověděl, jen se náhle zajikl — jakoby se byl sřítil. A postava již spěšně, na kvap, jenž zdál se osudně naléhati, vymkla se zas ze dveří. Ty zase tak bez ozevu zapadat se zdály — aspoň nebylo při tom zvuku nějak, a vůbec nezdálo, se být souvztahu věcí a poměrů obvyklých, které by byly zmoci mohly to těžké neobsáhlé zastření duší tady na statku.

Ono ale… ale … ale, rvalo se v duši tím zastřením — a dech se tajil, bodalo v srdci. Ledové prázdné očekávání vyplynulo na okamžik vůkol — a v tom očekávání jakoby se rozléhala zavlalá bezútěšná pustota hrobu a jeho zkázy. Neznámý pláč lítosti nenadálé, jež zmocnila se nitra, nastoupil po neznámých hrůzách, k ustrnutí smrti zavlékajících — ale byly to vždy samé bolesti tuch smrti, které zaujaly lidskou duši a jimž bylo třeba nejvyššího přispění a milosrdenství. Za toto nejvyšší ilosrdenství a přispění úpěla bytost na loži - - -

V tu chvíli vyhnula se malá dívčinka z dětské postýlky při stěně. Udiveně, radostně a bez bázně vzhlédla v ponuré vůkolí. Košilka padala jí s ramenou a vlásky zaclonily zpola důvěřivý obličej. A zaperlil se světnicí hlásek něžný, plný oddanosti, tak vesele švitořivý, jakoby skřivánek z nenadání rozpěl se za jitřních paprsků.

»Jé, máme hříbátko, o jé, o jé. Viď, maminko naše, že máme hříbátko!«

A k čemusi v nadšení zůstaly zírati ty dětské, zářivé, hluboké oči, oddávajíce se nějakým zvěstem blaha, nějakým pohádkám a nezměrnému očekávání stran toho hříbátka, jehož nabyl jejich dům právě ve chvíle ty. A matka vybravši se tu z lože, nemohla zaplakati v jakémsi rozšíleném, bezuzdném výbuchu hoře, jež vyjmuly ještě nezcela známé, nedotušené podstaty. Pokynuvši pak dívence, se vzdechy zajíkajícími se, třesoucími se, vyšla ven, za povinností, za shlédnutím, co se děje, co že nastává jejich osudu. A dívenka hned zase pousnula, zvracejíc se do své dětské postýlky, aby celou dušinkou oddala se pohádkovému snění o jejich hřibátku, jež ji celou hned dovedlo zaujmouti bezstarostnou rozkoši a blahem.

O jé, o jé …

Změněný a nějak seplynulý značil se prostor chléva. Chýlilo se v něm vše v těžkou, zapařenou oblast, až udolavě svým dusnem a teplem zalévající. Mdlé, ztlumené bylo tu světlo. Zdálo se, že cosi má tu zůstati zastřeno, nevyrušeno. A bádavé nepohnutí v jakési úkryty schoulených stínů a červenavého a plaše rozneslého světla stálo vůkol — jakoby na číhané. A v toto nepohnutí vše se tak podivně, neobvykle vhřižovalo, jako v zlekaném i tísnivě roztruchleném zániku, jenž čemusi zdál se ustupovati. — Dvě okna z plaše osvětlené stěny černě se dmula jako do bezedných jícnů kams do té noci ven. V přítmí stěn a stropu pobzikávalo něco mdlých much. —

Hříbátko leželo na tesách na slámě. Klidné, důvěřivé, bezstarostné. Jaksi dobře, pohodlně bylo složeno v nejpříznivější sobě polohu. Celé pokryto bylo plachtou, již vždy k takové příležitosti nutno a náležito přichystati — vyšedši na svět, bije a zmítá sebou mládě, povstat hned chce na nesloužící ještě, slabé a nemotorné nohy a mohlo by snadno přijíti k těžkému úrazu; plachtou zastřeno a přidrženo na nějakou chvíli, uklidní se a pak již vyčká dobu svou. Z plachty vynikala na slabém dlouhém krku jako stvolu hranatá, neforemná hlava, jež dovedla se již dívati tak rozumně, sebevědomě vypoulenýma, černě jiskrnýma, milýma očima. A hleděla a tanula vůkol sebe jako ten, jenž je zvědav. Byloť zvědavo na svět. Široký, zachlíplý zářez pysku značil se již zcela po koňsku. A hříva byla bujná, zakudrnatělá, pěkně již k jedné straně se schylující, jak to u koně má být. Z druhé strany plachty vynikal černý hustý ohon, také zakudrnatělý jako hříva a až ku podivu vyvinutý, jenž dával tušiti jednou o mohutné vyspělosti a sile ohnivé racy. — Ostatek zakrývala plachta na tom tvoru, jenž právě přihlásil se k životu. A život zdál se mu dobře sloužiti, dobře tanouti — neboť ta klidná důvěřivost mláděte, složeného na tesech na slámě, byla tak mile sebevědomou, jistou, suverenní.

A přec, co se kolem zatím dělo — vzhledem k jeho osudu!

Jakoby stájí chýlilo se vše ještě k těžší, vyzývavější nejistotě — jakés schoulení a nepohnutí stávalo se bázlivějším, zlekanějším ve svém očekávání, jímž měly se tu přovaliti jakési ohromivé běhy osudu — osudu nás všech a všeho. Chvílemi zcela zanikal bzikot much a každý vzruch a umrtvující zrovna širé a vypjaté ticho ovládlo. Tak ovládlo, tak se označilo, aby všechno, co dálo se vůkol, vyjmouti se mohlo k celému svému pochmurnému osudnému významu …

Když se kobyla vyhřebila, což stalo se až násilně prudkým, neprodlévavým chodem, ještě tak neobsáhle a láskyplně ohlédla se po mláděti. Takový pohled třeba znáti, pohled matky — aby pochopen byl život v nejvznešenějších svých epochách. Matky lidské, matky zvířecí, jakékoliv matky, ale vždy matky v tom věkověčném významu. — Po mláděti se ohlédla — a jakoby jí prudce, vítězoslavně zabušilo kobylí srdce u svaté rozkoši zjednaného stvoření; zachvělyť se jí boky. A jako úsměv, ten úsměv, jímž cele se bytost oddává, zalinul se jí měkkým zářezem pysků, vlnilť se ten zářez z vnitra odkudsi, jakoby plynula jím slova nejsladší, vzdechy blahého skonejšení. Tak chvíli láskyplně na své mládě ještě zřela ušlechtilá, dobrá matka — a jaké mohutnější bezpečí, jaké jiné blaho kynouti by mohlo tvoru novězrozenému, než v tomto pohledu a v povinnosti, kterou naplnilo se jako kadlub vřelým kovem to srdce zvířecí matky!

Také jakoby všeho toho bezpečí a blaha, kynoucího z povinnosti neodmítané a lásky nezvrhlé, bylo si mládě vědomo — jak jen hledělo, hledělo kolem sebe, šťastné, nevědomé, suverenní. Za nedlouho již sejme se mu plachta a vyšine se netrpělivě hned třebas na ztepilé údy své, jimiž jednou s vichrem o závod hnáti bude světem. Jeť právě té ohnivé, bouřící ragy. A tu také zjevna bude ona příští ušlechtilá, mohutná hrdost těla i ducha dobrého, nezkaženého plémě — ano jak již ta hříva, ten ohon a ten pohled se značí, sotva že světa se dotkly. Zajisté již v těch očích vypouklých a jemných ukazuje se tolik rozumu, tolik charakteru i ušlechtilosti, bez zavilé podlosti a podezřelé zloby, jíž tolik v tom koňském rodu bývá utajeno — oh, poznal hned zkušený hospodář, že světu darovala příroda vzácné, krásné zvíře.

Zhlédnuv, co vyšlo na svět, pohledem jen běžným, ale znalecky výzkumným a pronikavým, zaplesal v nitru. Ale jen jako utajeně, ještě není na všechno čas a se svým poznáním nikomu chvastavě by se nesvěřil. Řekl si jen zatím v duchu: — Zaplať Pánbůh, a v duchu se vděčně požehnal. A mnohých dalších významných povinností, spějících tu, jichž třeba míti tak pevně na zřeteli vzhledem ke všemu, dbáti stále nepřestal. Činil tiše, horlivě a svědomitě vše, co vyžadovaly ty těžké chvíle vzhledem k matce i mláděti. Neboť všechno učiněno ještě nebylo ani všechno odčiněno. Ale že pořád dosud vše dobrým se zdálo, znova v radostném zaplesání v duchu opětoval: Zaplať Pán Bůh, zaplať — Bože, jak vše řídíš a činíš a jaké nevyzpytatelné jsou běhy Tvé! A stále při tom činil, co bylo třeba — sám, bez pomoci, bez značného cizího účastenství, neboť vše to je v případech těch nejen zbytečné ale i škodlivé. Jen v tajemném takovém smutku a tichu a v takovém hlubokém, aby se řeklo intimním obcování vynášejí se nejvýznačnější epochy života. A kobyla i nebyla by asi v těžké velké chvíli své připustila jiného účastenství, než hospodáře svého, jemuž tak oddaně důvěřiti mohla jako dobrému příteli i lékaři. — Zaplať Pán Bůh, zaplať… samo jako v žehnání a chvalořečeni vzrušeného srdce vytryskati neustávalo v duši hospodářově u veškerém tom napětí umu, sil a povinností — bylo to jako neustálé vznícení modlitby zbožného svědomí, to vznícení, jež nikdy neutuchá a všechno činění a ponětí lidské korunuje … jen ku svému Bohu, Pánu, Stvořiteli!

Tak až zdálo se v pořádku dosud —

Tu najednou kobyla jaksi příkře odvrátila pohled od mláděte. Kamsi náhle se zaujala, v cizí místa, kamsi tak podivně a smutně. A schýlila se ji šíj jako zlomena, a hlava přikladla se ku žlabu, jakoby měla potřebí nenadálé opěry.

Hospodář, tak sžilý se životem svěřenců svých a tak sžilý zvláště s dra-hocenným zvířetem tímto, postřehl tuto změnu. A něco jakoby ho udeřilo, ostře proniklo hrudí. Ale než dovedl si vše jaksi uvědomiti, dříve než rozum tu cosi uvedl, svými zkušenostmi se přihlásil, již beze všeho ona strašná neblahá tíseň provalila se mu útrobami — tíseň zdánlivě bez podkladu, okolnostmi neurčená, neopodstatněná, která ale tajemnými ohromivými průběhy nitra neodolatelně stavěla se nad všechny rozumy a důvody světa. Jakoby v ten okamžik propukly znova všechny ty nedávné tíže, nejistoty, tuchy, ta ohrožení a mrákotná ohromení. Ruce mu poklesly, mrazivý prázdný chlad ubíral se cevami jejich krve. A zajikl se u vzdechu těžkém, přerývaném — a to neustávající žehnání a chvalořečení v nitru jakoby rázem zaniklo v jakémsi děsivém, černém, marném významu, propadávajícím se kamsi v neohraničené bezdno zoufalství náhlého a neodolatelného.

Ale byť bylo jakékoliv hnutí a znepokojeni vlastní duše, nebylo lze nikdy v tomto místě odvraceti se a zanechati povinností, nikdy neustávajících, vždy tanoucích …

Zdálo se, že přisunulo se cosi blíže a úžeji ke všem těm věcem, co nahlédalo těmi černými jícny, v něž propadala se protilehlá okna.

Jen hříbátko v bezstarostném sebevědomí hovělo si na tesech. To bylo bez tuch, bez znepokojení. Všechno se o ně stará. Chvilkami jakoby již mínilo poskočiti — ale plachta bránila, a bylo to dobře, což i posléz nahlédat se zdálo samo, neboť zas již tak klidně a pohodlně složeno bez vyrušení hovělo si na čisté slámě — té blahé dobré podušce celého toho života mnohotvarého, jímž žije země. Tak klidně, tak bezstarostně a tak zadostučiněně — teplo bylo mu, zdrávo a tak ještě nasyceno bylo sladce z nedávných mateřských útrob, jež jakoby tu jeho mladou bytost celou ještě plnily a hřály a sílily a budoucnost určovaly.

Temnotami venku cosi se zvedlo, pochmurně ševelilo, jakoby u vlání černých závojů. Prohýkávati pak cos se nocí zdálo a úpění se tam pozvedalo. A cosi sunulo se jako stejným rytmem, zachváceným neznámou mocí.

A jako oddechy a ustrašení a jako chod vzdušný a chmurný, před nímž není úniku, cloumalo to oblastmi toho temna jarního a pustého, jež obráželo se v samých černých propastech a dálavách se znojnou hrozící zkázou, a zdánlivě bez života. V tomto období jara jsou tak smutné a hrozné jarní noci a pocity, jež vzbouzejí!

Aby všechno, co se dálo, vyjmouti se mohlo k celému svému osudnému významu!

Vše stanulo, očekávalo v jakémsi zatajení dechu uvnitř — naslouchalo blížícímu se naléhání osudu … Byloť v celém chlévě tak vypjatě mrtvo ve chvíle ty. Vše k jistému cíli! Vše k takovým záhadám a vztahům, jimž nic pozemského nedovedlo odpovědíti. Mrtvo to uprostřed života znamenalo něco od tohoto žiti příkře odloučeného, něco, co v neznámých prostorech, nedaných našim smyslům, probojovávalo již své vstupy a své zámysly. A za ticha tak úzkostlivě v strašné napjatosti sevřeného, jímž vše hmotné tady jakoby se pohrobovalo. Schýlení všeho, posupný majestát záhad a ohrožení …

Požehnané zdroje života všeho — mléko mateřské! Kobyle neobyčejně a kvapem nalévalo se vemeno. Bylo až mohutně vzedmuto, hebké, a jako ze šedého plyše. Kvapilo tak ve svém nalévání, že v několika málo okamžicích nabylo neobyčejných rozměrů. Kdyby ani hospodář vším ostatním nebyl tak těžce zaujat, i tato okolnost byla by mu připadala ku podivu neobvyklou, vyžadující zvláštní obezřelé pozornosti.

Vemeno napjalo se zatím úžasně podezřele se i zalesklo.

Zvíře musilo pak namáhavě nakročiti, neboť pronikavě vyvalivši se veškero to zduření naplnilo zatím celý prostor břicha. Sedlák ze své zkušenosti seznal hrozivost příznaků. Náhle husté mléčné výrony jako řasnaté, bílé zakvétáni objevily se na strukách vemene. Znepokojený, zjitřený a jakoby užaslý život vystoupil to ze své skrýše, předčasně čímsi vypuzen. A kapka za kapkou toho života, mléka bílého, teplého a bohatého začala padati na tesy. Požehnané zdroje mateřského mléka, dopfáno-li jich dětem života …

Hříbátko se znenadání ohlédlo po matce — jaksi to pudem po tom vemeni, po těch krůpějích, jež náležely jemu. Snad postihlo, že minuly se tu s během jeho života velké úkoly a bylo znepokojeno. Nebo ucítilo sladce mámivou vůni mateřské krmě nedaleko vykypující a začala se pomalu hlásiti potřeba. Má pomalu zahájiti se již vlastní život. Ale že bylo pod plachtou a že ještě nikdo mu nenapomáhal, a že konečně ještě tak dlouho nebylo, zůstalo nadále klidno — však že bude, co býti má. Vypouklé oči jeho byly ku podivu rozumné, tak jakoby ve své nevědomosti se vším obeznámené. Neboť neví-li se, ví se vlastně všechno. A vše že již bude, co býti má. To jakoby se značilo v tom zvířecím kolem tanoucím pohledu …

V dobu tuto jindy mělo by zde být již plno života. Bouřila by a ržála kobyla netrpělivá po svém mláděti, prudce by se ohledala, vzpínala, bila kopyty. Mluvila by a volala vzhledy svými po dítěti svém jmeny nejsladšími, mamivými — a přisunovala by se boky i zadkem k němu, ze široka by se roztáhla, aby co nejvypjatější a nejpohodlnější ku přístupu jeho měla prsy své. K jeho přístupu, jako k slavnému zahájení, k přijetí a nové epoše zvířecího žití, jeho i svého. Třebas by ještě na okamžik z těch či oněch příčin uznáno bylo za vhodné prodlévati s vlastním připuštěním hříběte — ale pak nebylo by již nic jisto v okolí trpělivé, svého práva, své rozkoše, své povinnosti domáhající se matky. Chlév by se zrovna bořil, duněla půda, otřásalo se celé klenutí. Býti tu jen opatrným, radostně opatrným hospodáři! Ah, tak s úsměvem, v ukonejšení popřává se tu tak rádo vší zvůli nedočkavé matky — však již také lůžko vyjde, vyčistí se kobyla a tu teprv nejraději hospodář poprvé připouští své hříbátko. Jaká to chvíle — jaká bouřlivá radost u kobyly, to je pravé jásáni zvířecí duše, nadšení nejvyššího blaha. A přimkne se pak to mládě tak rozkošně, nemotorně, může státi již na nohou, jež jsou již jako struny, metá ocasem, chvěje hřivou, oči mu září, a řehtá to všechno vzájemně, opojeno životem. První to zassání, ten výtrysk všeživného zdroje, to nové splynutí bytostí, jež po tajemném spjatí útrob s útrobami byly nenadále rozpojeny … Zase jsou jedno, části celku a celek částí, jedno tělo, jedna duše, jedna radost, slast a síla, velký úkol spojený! Radostně a směle již si bije hříbátko o vemeno, a jak si bije, až klisna se pozvedá, uchyluje se tomu bezohlednému narážení a přes to přimykajíc se k němu co nejoddaněji, nejobětavěji; a zas ustane si hříbátko na okamžik, odvolní se, poskočí, i zařehce třebas v oddechu — ale hned zas mléko stéká mu celými pěnivými proudy ve chtivé mladé útroby. Celou duší matka se mu popřává — celou duši v nový život vlévá … a sama při tom mohutně řehce, jakoby těmi zvuky ze své duše vypěvala zvířecí hymny štěstí, nejvyššího vypjetí naplněného života. A horoucí jakési nadšení chvěje celým jejím tělem, rozlévá se po těch ušlechtilých, mohutných tvarech, jež jakoby hrdě hlásat chtěly světu o síle a moci a štědrosti přírody, širokou horoucí vlnou tepotu krve opojené mateřstvím. Naplnění života, jediné cíle, jediné štěstí v obsahu jeho! A hospodář v úsměvném sdílení všeho toho štědrého naplnění života stojí opodál… dlouho a v nevyrušení a v nenabažení … v zádumčivých slavných dojmech svých zpodobuje mimoděk to naplnění a štěstí života vlastního, téhož osudu a nevyjmutí ze všeho!

Tak bývalo druhdy v tuto již dobu po vlastní události — v tom obdobném, ustáleném obětování života zde. Náhle nyní jakoby dosavadní ten život byl zvrácen, odchýlen. Černé, zlověstné přítmí oddělilo jej od bývalého jasu. Jakoby doposavad plujícímu po známé klidné hladině vsunul se v cestu záhubný vir, jímž strženo vše do bezedných spoust. Strašidelný závoj, příkrá maska zahalily jeho tvář — a jiný zjev života tak strašně, neznámě zazel těm, již pozůstali. —

Zrovna v tuto dobu ohromivé přítmí nehybnosti opanovalo celý chlév. Mrtvo a pusto a hrozno tak, jako v půlnočním vzruchu duchů neblahých místo horoucího tluku života. Kde kdo, zvíře člověk, hmota i stíny pohrobeny byly onou schýleností. Nezvěstně se cos připravovalo, před čím v ústrachu vše ustupovalo. Něco strašně jiného uprostřed toho života. Bylo-li kde jakéhokoliv projevu jeho — snad že nerušeně, nedotčeny mouchy dále bzučely žalostnou svou píseň, a myš kvičela, a vlály stíny od světla zanášené, a zela noc v strnulosti svých jarních propastí a obvyklý svůj průběh všechny změny měly, nic aspoň v soutyku těchto chvil neodvážilo se jaksi vyjmouti z úkrytu zabezpečení svého před tím, co nastupovalo. Neodvážilo se rušivě zasáhati v ohromení svém.

A jen to, čemu vše bylo určeno naplňovalo poslední svůj úkol.

Kobyle bylo určeno naplniti poslední svůj úkol. To cosi záhadného z černých bezedných jícnů přisunovalo se k její duši…

Kdy matka přestane dbát o dítě — ó, zle je, nekonečně zle a zoufale, a sama zkáza to kyne. Přestala to kobyla náhle dbáti o dítě své. Odvrátivši se prvé tak příkře a schýlivši šíj a hlavu neoznačitelně přiloživši ku žlabu, více se již po hříběti neohlédla. Zůstávala tak chvíli. A jakoby měla potřebí stále více opěry, chýlila se jaksi celým tělem, zdálo se, že v jakémsi rozkladu a v upadání celé své bytosti se nachází. Křečovité napjetí, jemuž zřejmě se poddávalo zvíře jako tomu, co nelze více zdolati, zachvátilo je, uvrhujíc je na chvíli v nehybnou, strnulou posu — bylo to mohutné tělo jako kus skály nehybné, slité, neživotně připoutané ku svému podkladu. Pak najednou jakoby napjetí křeče povolilo, zachvěla se úžasně kobyla na celém těle, až promýklo toto chvění všemi útrobami, odkudsi až ze samé duše se provalivši. A srazila se boky vzhříženě do sebe i celým tělem jakoby se srazila a hřbet se nepoměrně zvrátil, a břicho příšerně zvarhanilo. V nesčetné záhyby, jako když o hladinu vichr udeří, podivně se složilo. Ty pak začaly sebou těžkým rytmem cloumati. A z hluboka, jako v záchvatech, jež usilují o život, jalo se zároveň zvíře vydechovati, jenže každým takovým oddechem ne jakoby vycházel z hrudi pouhý prázdný vzduch, dech, ale jakoby spíše rval se to již z těla jakýs těžký, strašný chaos rozkladu života a síly. Zrovna vším prostorem chléva kymácely v dunivých nárazech ty oddechy. A vše neodolatelně zachvacovaly v úzkost a zděšení, nevědoucí si rady ani pomoci. Při tom zraky kobyly zřely v úporném strašlivém kmitu kamsi uříceně před sebe, avšak ne před sebe, k čemusi známému, ale kamsi v neznámo daleké a snad i těmi všemi hrůzami naplněné, jejichž ohlas tady byl dán. Fialový, krátký, nepohnutý plamen trčel v zřítelnicích divě rozšířených a zčeřených, jako bludně vzdutých zraků těch. Tak to trvalo chvíli — a snad to bylo i jen několik takových oddechů, jen několik rytmů té hrozné posupnosti. Leč není mnohdy rozdílu v naplněni věčnosti či okamžiku — a toto naplnění zde jakoby celou věčnost zachvacovalo svými hrůzami. Stejně hrůza účastní se umírání života, ať lidského, ať zvířecího.

Náhle začala se kobyla řítiti zadkem k zemi. Jako když člověk padá sražen do propasti a ještě divým zmávnutím rukou snaží se zachytiti kdes, co celé tělo již je vrháno neznámým cílům vstříc, tak zvíře to v řicení svém utkvělo předkem těla na své podstati — jakoby se mu to ještě podařilo zachytiti se v těch propastech jakýms posledním divým zmávnutim sil. Bylo to jako sřícení se obrovské hmoty, jež nenadále pozbyla svých oper. Zadkem dopadla na tesy v neovládnutém dopadu, na všechny překážky a závady, jimž se nevyhnula, vše strhujíc a boříc s sebou, až zapraštily lomčivě tesy, vše se zakymácelo, vše se vzbouřilo, zděšeně unikajíc z okoli řítícího se těla.

Jen to mládě, o něž jednalo se nejvíce, zdálo se netečné, málo se poohlédajíc, co neobyčejného se děje s jeho mámou — snad že vše tak musí být a vše musí se státi, co se státi má.

A v jakémsi zájiku překvapení strašného a nenadálého, jímž pohrozil nám osud, zůstalo vše vůkol na tyto chvíle. A bylo to zároveň strašné očekávání dalšího příští v neukončení všech těchto zjevů, kterými jakoby bezedně naplněno bylo to zejivé, nahlédající a dokořán rozevřené lůno jarní noci … Ono daleké kvílení jako pláč, jako smutný, šílený popěv zřejmě vyznívalo z noci té — kdo by jen zaposlouchati se chtěl. Leč vše zaposlouchati se tady musilo k odbývané jiné písni — smrtelného dotčení …

Tady bylo bezmocné každé přispění člověka. Sedlák stál bez rady, schvácen, němě přihlédaje k hroznému divadlu. Tady bylo to, kdy stává se zbytečným člověk, a co se děje, děje se, aby vlévaly se nové hrůzy v srdce diváka.

Pouze na okamžik zůstal ale na tesech vězeti sřícený zadek kobyly. Jakoby to jen svým způsobem takto strašně poodpočinul. A jakoby při celém tom pádu jednalo se o pouhé takové strašné nedorozuměni, o pouhý přehmat a selhání jakéhosi pokusu, mělo zvíře za vhodné na kvap napraviti tento svůj strašný přehmat — prudce najednou se zase vymrštilo ze země a bylo to pravé řicení se vzhůru. Byly tak nenadály a hrozny tyto divé přemety smrti a jakoby se jednalo o dostižení něčeho, co úprkem kvačilo. Kobyla však již jen stěží zachytila se zas nohama půdy a zjednala si rovnováhy. Postavivši se posléz zas, srazila se celým hřbetem a zvarhanila v bocích hlubokými záhyby — bylo až nepochopitelné, kam podíti se mohlo najednou celé to tělo, sestředivši se v pouhý jakýs chuchval, vzepřený na úporně napiatých a do daleka rozkročených nohách. Šíj natahovala se přes žlab, a nozdry, široce se roztřeštivše, jakoby nabíhaly čímsi neblahým zevnitř a kameněly … A takto vyčkávala, takto poddávala se kvačení zkázy.

Pracovalo patrně vše v útrobách zvířete na život a smrt. A za takového ticha, bez vzdechu a ohlasu, jakoby tam ponuře cos kamenělo. Jen němý zlověstný pohyb u zvláštním podélném příšerném šinutí cloumal zvolna celým zvířetem. Zdálo se, že již takto v klidné přišernosti vše se odbude, až totiž šinutí to pozvolna ustávajíc a umdlévajíc přejde ve vlastní strnutí smrti. Bylo ale patrno najednou, že ještě dříve něco musí předejíti, v útrobách těch že zbývá ještě něco strašně nenaplněno, co také dokonati se posléz musí. Zvíře tu totiž divě a vzrušeně zvedlo ocas — nepoměrně vysoko, jenž jako ztuhle náhle vyčnělý proud vyznačil se v pochmurné oblasti chléva; změť napjatých jeho žíni jakoby se strašně zježila …

Ale takto zas vytrvávalo chvilku — jako pořád nerozhodnuto, neustanoveno ve svých smrtelných zámyslech, čehosi vyčkávajíc, snad vlastního úderu smrti. A po ty chvíle vytrvávalo s ním tak všechno, co bylo vůkol, v onom s sebou strženém strašném soujemu, v němž všechny hrůzy a osudy se přijímají a sdílejí. Osud tohoto zvířete jakoby byl osudem všeho a nemohlo býti ničeho jiného za těchto chvil.

Daleký pláč krajiny, onen smutný, šílený vzlyk umírání se význačně blížil, pozvedal se úpěnlivě, jako miserere v půlnočních klenbách chrámu — jen kdo by chtěl naslouchati. Zdálo se, že vše naslouchá nastupující smrti zde.

Najednou kobyla úporně se rozkročila, nechávajíc strmě vyzvednutý ocas, v němž jaksi každá žíně se ježila; a co nejmožněji, nejnásilněji tak učinila, aby všem útrobám tam popřáno bylo jakés celé rozkacené zvůle a rozevřel se východ jakýms všem zkázonosným zřídlům, jež se tam patrně prorvávala. Nyní zalehl celým chlévem neslýchaný vzryv, zvuk to nejstrašnější nesnesitelnosti, jaká kdy útroby života napadla. A zároveň nastalo jakés rudé zaslnění všeho. Celý oblak strašné, šplýchající, kouřící se krve vynesl se to z útrob zvířete a jakoby vřelým šarlachovým plápolem dovedl zastříti vše kolkolem. Krev vytryskala na všechny strany jakýms děsným krvotryskem a s neoznačitelným šplýchotem rozlévala se po tesech, na stěny zasáhala — vše rudé, krvavé, strašné tak. Při tom nadále již jen zvíře těžce hekalo, v cizím jakéms, zduřelém ropotu, bez jakéhokoliv dovolávání se snad něčí pomoci po možnosti nějakého přispění, bylo to již jediné úpění zoufalství smrti bez vyzývavosti k životu. A řítilo se na tesy, jenie nyní nikoliv snad jen zpola zadkem, v pouhém takovém přehmatu — nýbrž celé, rázem, zadkem, předkem, tělem, duší… vším, co slulo jeho bytostí.

Stalo se to v jakéms rozsáhlém, zpříšernělém povyku, jakoby přehnal se tu chumel hrůz, a v úprku téměř, jímž kynula zkáza zvířecí duši. Prorvány se to zdály jakés známé obzory a přívaly i propasti noci té jakoby se náhle uvolnily. Nějaká černá strašidla hmatala po všem vůkol a pochmurné vzryvy vynikat se zdály z otřesených podstat věcí živých i mrtvých.

Pak za povlovného, neoznačitelného stenotu, tak tenkého a vetchého, jakoby ušlapané kuře pískalo, což tak smutně, nepřirozeně se odnášelo od těch mohutných, sebou kymácejících útrob, jalo se zvíře natahovati nohy. Připadalo, že samy o sobě se natahují, bez vůle ostatní o těla, pracujíce na svůj vrub. Zároveň na stranu těžce pokládalo hlavu, několikrát zas ji zvedlo a zas spěšně přiložilo, nemohouc jaksi pro ni nalézti nejvhodnější polohy — nemohouc a nemohouc — co boltce zatím neobyčejně, nepřirozeně vyniklé, zvracely se klesle vzad. Ještě se ta hlava naposled jinak pokladla. Při tom jala se ohlédati takovým dalekým vůkolem. Ještě to světlem přítomna a zanechaných velkých povinností a svatých památek prohlédly ty umírající zraky. Snad to po něm zatoužily, po zanechávaném dítěti. A vzdechla při tom kobyla tak neoznačitelně lidsky, tak výmluvně, jako matka umírajíc. Až zůstávaly i oči smrtelně tanouti, propadávajíce se a strhujíce v nepochopujícím, nehybném úžasu.

To již kobyla umírala… Tak tiše, bez hlesu, bez ropotu. Bez jakéhokoliv označení jiného, jen v tom stále spějícím oslabení dechu i tepotu srdce. Nyní ještě toto naposled kolosálně se vzdulo v takovém překotném nárazu, jakoby ještě jen ono samo na okamžik ožilo v obrovském tom těle. A ustalo pak rovněž. Také usínalo. A tělo se ještě zachvělo, jako u toho, jenž ovládnut byl náhle hlubokým snem: A bylo po všem. Kobyla dokonala právě. — — — Kus štěstí ze statku odešlo, velký majetek byl zmařen. Ten co tu stál, nemoha pochopiti tuto ztrátu, tuto katastrofu svého majetku, jakoby byl sražen v propast, z níž není vybřednutí.

A v tu samou chvíli smrti, než co jiného by nastalo, zařehtalo lehounce hříbě a znepokojeně pozvedlo hlavu jako v nejistotách. Hledělo tak chvíli před sebe, jako v pátrání, i to mrtvé, rozložené na tesích tělo ve své vzhledy jímajíc. A hledělo nyní zcela jinak, než prve. Nebyla to již nedávná sebedůvěra, zadostučinění, jako když přišlo na svět. Již jakoby první těžké zkušenosti nalehly v jeho osud. Nějak pochmurně a zaujatě zíralo, jako by v jeho vědomí dostavila se zlá, znepokojivá myšlenka, již není s to pochopiti, ale která jeho pud již zasáhla.

Matka ležela s nalitým, těžce nabubřelým vemenem, stranou trčícím, jež mělo ale již mléko mrtvé, sražené. Mléko to nezúrodní více života, nebude požehnaným kvasem svému mláděti…

Kobyla umřela. Ležela nyní tak klidně, bez zápasu, hlavu mezi předníma nohama nataženu, jak činila jindy oddávajíc se pokojnému spánku. Kdyby nebylo vůkol toho příšerného oblaku krevného, jenž dával svědectví o strašných katastrofách života, nic by u ní nepřipomínalo nyní na hrůzy smrti. Takovému dokonanému vyrovnání odevzdávati se zdálo u vybojované posici své. A nějak sladko, v nekonečně blahém ustrnutí bylo náhle tomu mrtvému tělu po přestálém zápasu. Byloť zatím tak daleko vystoupilo z pozemských vztahů a dobrozdání, tak daleko ode všech běd …

Při všech těch údajích, jimiž zhroutilo se v nivec tolik podstaty, vyčkával hospodář jako zvrácený dovnitř. Z té propasti, do níž osud náhle ho strhl, nemohl vybřednouti a jakoby se o to nenamáhal, že je to marné. Studeného cosi, jako kámen, jehož v noci nenadále teplou rukou jste se dotkli, zasáhlo mu do útrob. Mrtvo, kalno, pusto, zastřeno vše vůkol jeho smyslům. Neuronil ani slzy, jež u dobrého zemědělce splynou začasté u katastrof daných přírodou — neuronil ni jediné slzy při pádu zvířete ušlechtilého, věrného, jímž nadešla i nejtěžší hmotná pohroma, ani povzdech, ani vzryv nářku neodešel z jeho ňader. Měl jen ústa sevřena, sevřeno hrdlo. A díval se na celý zápas dobré své kobyly bez hnutí, bez činné účasti. Jen to srdce ledovatělo mu a zastavovalo se v těle. Tady nebylo pomoci, přispění — surové a rouhavé bylo by tu i každé vetření, každé rušení majestátu smrti. Duše ho zrovna opustila — cítil jen, že zavládá vůkol ohromivost, pro niž není pozemského pochopení a před níž vše tak úžasně, hříšně míjet musí. A připadalo mu vše kolem něho jako zpola patrné, jako temně, tajemně zacloněné, nepozemské již. Co by chtělo, mohlo se ploužiti nocí tou a kolem něho samého a zjednávati si vlivu — jeho duši zůstávalo by vše zastřeno. A zůstávalo jako zneobsáhleno v ohromivém úžasu. Ale neploužil se nikdo, nic nezjednávalo si již nenáležitého vlivu, jedině samo tajemství smrti dlelo vůkol. Bylo to v jeho ponětí jako nenadálé zatemnění toho prostoru, v nějž vhříženy dosud byly všechny pozemské vzhledy. A ono ohromivé očekáváni čehosi mystického, kdy již odestře se záhadná opona jakás před tím velkým, věčným tajemstvím, v jeho duši vytrvávalo. A jen chvílemi zmítaly se mu do duše divné tajemné hloubky, chvílemi cosi tak prudce a neodolatelně se tam vypjalo, jako bouřlivé zmítané hvězdno, jež rozlévá se znojnou oblohou noci.

Taková zdání a pronikání v něm provázela celou katastrofu, jež se tu právě udála. Ruce mu visely ochable, ramena sebou cloumala. A někdy mimovolně pozvedal ty ruce sevřené v malátnou pěst ke hrudi své, když mučivě se nějak propadala. Když pak naposled zavřely se poslušné dobré oči zvířete, hruď ta sebou strašně zalomcovala. A v úžasném, upadavém zmatku zatěkal zoufale a bezradně pohledem vůkol, jakoby mu bylo v tu chvíli nahlédnouti ve tvář všem těm nejistotám života, na nichž zakládá se všechna zkáza a zhroucení a zničení pozemská … Pohledem tímto vyznačoval i všechny své úzkosti a bolesti a ustrašení, vše to, čím zmráčená jeho duše byla naplněna.

Zavadil zároveň jeho pohled o bílé, jako alabastrové ruce, jež v pronikavé utkvělosti kladly se před sebe k sepjatí. A kamsi vzhůru vynikaly široce rozevřené, mystické, bludné pohledy, od zjevů pozemských v nevýslovném ustrašení jako odtržené. Rty příšerně zamodralé a bezkrevné, neustávající se třásti závany ledových dotčení, jaly se pohybovati rytmy jakoby vzdušnými, prázdnými, v odměřené, těžké váhavosti, jakoby mluvilo vidění. Zvuky hrobově zaúpělé vyvstaly z nich: — Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se, smiluj se… a tato svá volání a úpěni opětujíce čim dále spěšněji, jako v ústrachu a v nedočkavém úžasu, aby vše najednou bylo vysloveno, aby pochopil Ten, jenž tu pochopiti má, rozjektaly se posléz k pouhým splynulým, srdceryvným vzlykům, jež rvaly se v uřícení a bezdechu.

Tu ten člověk popošel ke štkajicí a bezmezně ustrašené ženě, jež dala se takto zchvátit katastrofou, a sdílně a horoucně ji pojal v obejmutí … snad že dvěma srdcím ve splynutí líp se snáší každé neštěstí. A neštěstí jejich bylo veliké.

Míjely tak chvíle — cosi vůkol zdálo se míjeti s tím časem, s těmi událostmi, cosi se vším míjet a unikat a jinam rozhlašovat své panováni a tak nějak významně se při tom ohlédajíc zpět, k tomu všemu zde, po zanechaných zde posicích …

»O jé, máme hříbátko a takový pěkný,« zašveholil tu z prahu chléva zase dětský hlásek, jenž přišel sem ze své postýlky, nemoha se dočkati. A zatleskala holčička rukama. Ale najednou zvážněla a sesmutněla, udivené a ulekané oči upirajíc na mrtvé zvíře. A ta krev, všady krev, jako rudý horečný oblak věstící neštěstí, zkázu. Začalo se dítě bázlivě ohledat, v nejistotách, poklesnuvši ve své zmužilosti. Na otce a zase na kobylu — stále bázlivěji, nejistěji, až uchýlilo se posléz k nohám jeho, skryvši tu obličej. Otec něžně pohladil ji na vlásky a pověděl své holčičce:

»Máme hřibátko, takový pěkný … ale … ale — maminka mu umřela.« Dopověděl to v rozpacích těžkého, nejistého trudu, ale přece jaksi tak, aby co nejmožněji sejmul stesk se srdéčka dítěte, jež k němu bralo útočiště. A v hlase tom bylo tak již opanování vlastního neštěstí, utlumení vlastního hoře, jaksi aby povzbudil tolik neskonalého hoře ostatního.

Holčička vzhlédla zase ke kobyle, držíc se nohou otcových. A bylo jí to něco zcela nového, aby umřela kobyla jejich; to nemohla pochopit — a tak jakoby po prvních dojmech zvědavost zase u ní zvítězila.

»To už nám teda nebude tahat, tatínku? A svý hřibátko nebude …« tu se zamlčela, nevědouc si jaksi rady… a jakoby vyhledávat snažila se vhodný výraz pro své zámysly … »nebude už svý hřibátko chovat?« dopověděla. Patrně zdál se jí tento výraz nejvhodnějším vzhledem k poměru matky k dítěti, i vzhlédla zase k otci plna starostlivé tázavosti.

»Nebude, nebude,« odvětil otec vážně, chmurně, v těžce unylém, ale jako probouzejícím se zaujetí; zavzdechnuv a pozvednuv hlas ještě unyleji, ve zpěvném, nevýslovně zbolestnělém zasmušení dodával: »ani tahat, ani svý hřibátko chovat už, a kus štěstí nám s ní odešlo.« I mohlo se zdát, že prorve se jeho hlas k těžkomyslnému zaštkání, jak se chvěl a úžil a trhal. Při tom hleděl stranou smutně na kobylu, na kus zaniklého štěstí jejich hospodářského, těžkého života —

Zatím jakoby nastalo zase nutné navrácení ke všemu životu, k povinnostem, jež tu nikdy nepřestávají, ale hromadíce se a vyplývajíce ze sebe v chodu přísném, nezbytném, nikdy nedají se odložiti, stále očekávají svého hospodáře, svého plnitele, jemuž se ukládají. A nemůže býti tu nikdy poshovění, oddání se vlastním vznětům, zahrávání s vlastními city. Nemůže ani trudu ani hoři, v němž i celý svět by úpěl, dána býti zvůle tady, aby vyrovnalo se s pukajícím nitrem svým. Nemůže býti ani na okamžik pozastavení při jakýchkoli zhoubách a nelze prodlíti ani při neštěstí, jímž uničila by se i každá radost, naděj i samo srdce by se zpustošilo. Zem a její dílo neustává nikdy volati, vyzývati. Bylo třeba již neodkladné navrácení se k povinnostem. Svrchované nutno, svrchovaný čas.

Kobyla prozatím ničí povinnosti nepotřebovala. Své celé zadostiučinění již měla — všeho se jí dostalo, ó, jaký to záhadný pohled, jaký nesmírný, pochmurný majestát ve smrti, po bědách, zápasech i rozkoši života … V jakém velebném, ponurém klidu hovělo si zvíře v náruči smrti, po všech svých povinnostech, jež nyní s tělem svým jakoby složilo, odevzdalo zemi.

Po špičkách chodili vůkol, něco ztlumeného a povznešeného utvářilo se tady jako ve svatyni — nechte ji, nechte, značilo to … vše tu ctilo majestát smrti té, neb smrt má vždy stejný význam.

Ale smrtí dočasně život se neukončuje — zůstal jiný život, tolik života zůstalo ještě, tolik povinností, za nimiž neunavně dále spěti …

Zůstalo tady hříbátko. A to si kobyla chovat nebude, kdo že je kdy chovat bude? A to uštvanému hospodáři připomenulo zase jeho další povinnosti, s nimiž život země nikdy neustává. A začalo se také hříbě samo hlásiti najednou s důrazem. Vzrušilo se, netrpělivě, ač nemotorně vyvstávajíc s plachtou na sobě, začalo se motati, hrabati po tesech a již již se udržovalo na nohou. Hlásilo se to k životu, ke svým právům. Zachtělo se mu neodolatelně mléka mateřského, kobylího mléka. Což záleželo mu na tom, že toho mléka více není, že urváno mu náhle smrtí, že nezbylo mu tady ničeho, co má mu býti všeživným zdrojem života — jeho právo tady je. Chce kobylího mléka, mléka své mámy.

Obrací se vůkol, pokládá tázavě hlavou na strany, vyhledá stále udiveněji a kormutlivěji a tlamou čehosi se jímá, čehokoliv, co přináší zdání vemene. A naskytlo se mu cosi právě — tlama zanesla se vzhůru, chytily se toho chtivě rty, zamamlaly na tom. Ale nezateklo mléko. Po dřevěném paženi začalo se natahovati ohryzujíc je — ale ani to nedalo mléka. A nic nedalo mléka z té hmoty, po které ještě sáhalo v několika marných, beznadějných pokusech. Ah, nic nebylo tu zdrojem, z něhož padala by mana nebeská. Nebylo kobylího mléka, nebylo matky, matky nebylo!

Úzkostně a v zmatku náhle zanechalo hříbátko všeho. Tak jako v úžasu zůstalo nehybné a do prázdna kamsi malátně patřilo, jako ten, jenž poznal, že zbloudil, a neví si rady. A zařehtalo tu — v takovém zalkání, jakoby malomocném, úzkostlivém dovolávání se. Bylo to jako dětský pláč po matce své.

Na to vše patřil hospodář. Jaksi úmyslně ponechával si na čas vše shlédnouti do konce, až by vše se označilo, co přijití mělo. Sleduje v podivném vhřížení se v celé nitro své to marné úsilí opuštěného mláděte, to malomocné pachtění odbývající se před ním, jakoby měl tu své zvláštní úmysly a vzněty, jež vyvoditi chtěl z nejhlubších tajin duše své. A taková zdání duší mu táhla a taková hoře a taková tíhnuti. A celé osudy před ním spěly, osudy života, všech jeho nejstrastnějších zjevů a jeho vyvážené i nevyvážené pravdy. Jakoby tu mimoděčně bádal a určoval o nich — a jakoby vyvažoval a odhadoval pravou podstatu jejich. Ó, co že je zbytečného, marného, pošetilého i hříšného v životě mimo to málo, co zbývá jedině, ale co tak je nesmírné, ohromivé i vznešené a z čeho pak vlastní život je složen… jeho samého a co ho potkalo, jakoby při všem nebylo; nejednalo se již o něho, ale jako v pozadí a zaujatí všeho jeho vědomí naléhala taková neodvratná tanutí — a že i tato spousta musila přijít, že přijíti musí, co přichází, že není vůbec vyjmutí z ničeho, ani ukončení ani předejití spoustám jakýmkoliv, jež by byly usouzeny, to vše tedy že může kdykoliv nadejíti a zajíti, zas ukončiti se rázem a zase nové nadejde, že vše přijíti může a přijíti musí, co přijíti má! A jak rouhavé i malicherné je očekávati věci jiné, vypočítávati svůj prospěch a své výhody, vyhnouti se snažiti jejich určení a říci snad: tady dost je neštěstí a utrpení, jakoby každého neštěstí a utrpení nemohlo býti ještě nekonečně více. Ale jednati se nesmí o lidsky předsevzaté cíle, o prospěšné zřetele, jakoby k nim vše mělo jedině směřovati u odhadech života — ale v tom všem celku že vše musí býti jak býti má.

Jeho samého jakoby vše bylo tak vzdáleno, co ho potkalo, — těmi jakýmisi vodami šerými osudu, jež utápějí srdce, byl unášen, neobraňuje se více, nevzpíraje, a jen patřil v oddan pokoře k tomu, k čemu zrakům jeho náleželo. O osudu svém, jenž přikvapil, přemítal jako v záhadných tuchách, jako v hnutí srdce, bez rozumování a repotu. A jakoby ozvala se v něm náhle slova žalmu: Bože, zatřásl jsi byl zemí a roztrhls ji, račiž zase uzdraviti rozsedliny její, neboť se chvěje, a vratiž se zase k nám — přicházel to zároveň ku přesvědčení usilovnému, že jen nezměrný, velký bol, jejž jeho srdci zemědělce připravilo právě dopuštění Jeho, odervavši ho náhle od tolika jeho přání, radostí i nadějí, není jenom jeho bolem, pouhým zlem a beznadějným, vzpírajícím se vzrušením. Ale že jakoby s bolem tím vcházelo v duši jeho neobyčejné zjasnění a čisté, nezištné povzneseni se, jakoby v radosti a oddání kladlo se mu sebezapření a pomněni jiné, než k vlastnímu pozemskému určení. Jakoby vše požehnaně vytrhlo ho z dosavadního pustého zmámení, které jen tyto ohledy úzké a spjaté řídily, — a jakoby ve svém povznešeném bolu, jenž již nežaloval, nevzpíral se, nevypočítával, okázale se nechvastal, naslouchal novému hlasu, jenž až posud mlčel a jenž jakoby náležel jiným světům, jiným popudům. A hlas ten pravil: Nastáváním jitra k plesání přivodíš zas zemi svou, a navštívíš ji a svlažíš zase a hojně obohatíš a brázdám jejím požehnání zase dáš; korunuješ čas dobrotivosti svou, a přiodíny budou zase roviny dobytkem a údolí přístřína obilím a vše radostí bude pokřikovati a prozpěvovati. — A hlasem tím vzešla v něm nová naděj, nová síla a navracel se k povinnostem.

A zíraje i na to první strádání ubohého mladého mláděte při jeho prvním pozemském vstupu, jež hned tak marně, beznadějně toužit musilo a strádati tak osudně, jakoby i uvažoval o té nezměrnosti bolů jiných, jimž třeba vždy přispět a svých bolů zanechati, a jakým hříchem a sobectvím před tváří Boží bylo by tu vše, co opomíjí povinnosti a přispění, jen ke svým nárokům vždy chvátajíc. A jakoby ta bolest celého světa, jež se tu jaksi jeho duši zpoilobnila v tomto nevinném strádání mláděte bez matky, tak zoufale, trudně právě tady se odbývajícím, zadmula a zalámala jeho nitrem pohnutým, a vše jakoby tu chtěl a musil sejmouti na svá vlastní bedra — veškeru tu bolest ústrků a útrap, bolest zničeného života, bolest toho mláděte, co ale vše tak sejmutelno nebylo. Nebylo-li sejmutelno — jaká útěcha a nesmírnost v přispění, v pomožení dle sil, v přichýlení srdce, v odevzdání se … A že všechny věci pozemské svůj věčný zánik mají, tu jakoby zbývalo ještě jen to, toto hnutí srdce, tato tanutí, tato odevzdání, a že jen touto mluvou srdce útěšně lze zaplašiti ona strašná, mrazivá mlčení, jež nastávají po zániku všeho pozemského, jenž ze všech stran vše obklopuje. O, majestát zkázy neúprosné, zoufalé se rozepjal — ale čím bezohlednější, drtivější, strašlivější zkáza, tím velebnější a vznešenější majestát, jemuž třeba vždy se pokloniti. Bol mlčí, nežaluje, nerouhá se, avšak naslouchá a bádá. Srdce mluví a odevzdává se bezpodminěně Tomu, jenž jedině tu zbývá a může s námi vše, co uzavřel … a On se zase navrátí!

Cosi prchalo v černou tmu — něco jasnilo se chlévem.

A již hospodář přistupoval k zanechanému hříběti. Pojal je v náruč, pohladil něžně:

»Neopustím tě a vychovám s pomocí Boží, sirotečku náš,« zašeptal něžně jako k dítěti. Vše náhle tak měkkým vroucím citem bylo ojíněno v nitru jeho — vše v jeho duši a ponětích jímáno bylo v tuto nesmírnou, rozvlněnou říš, takovým vzruchem účasti i odevzdání se, jenž jakoby zanášel se do samých nebes …

»Otec je sirotků a Bůh v příbytku svatém svém …« šeptal a povzbuzoval za nim jiný hlas také již nadějněji, ze zoufalství hrobu se vzňav.

A hřibátko jakoby porozumělo. A pochopilo, že není více místa k úzkostem a obavám. Neboť hned tak oddaně a vroucně přichytilo se k svému hospodáři. A ku podivu, začalo ochotně se všemu podvolovati, co tu bylo uznáno za dobré. Napojili je nejdříve. Jiného mléka, od jiné matky, krávy, čerstvě nadojeného, třebas nemělo kobylí podstaty, mu podali. A ono, jakoby vytušilo samo, že není tu vhodno býti vyběravým a vzpíravým a že třeba s vděkem vše tu přijímati, jak to osud dává, když není jinak, umožnilo jako pudem, jako zvláštním řízením péči mu prokazovanou. Bez zdráháni a chtivě přijalo mléko, napojilo se. Však je tolik různých cest života, a začasté se dojde dobře k cili.

Pak hned hříbě nasyceno a upokojeno, nemajíc na tom světě nikoho a ničeho než obětavou účast svého hospodáře, celé jako dítě v náruč matky, složilo se na čistou kyprou slámu k jeho klínu, jak usedl, zva tu sirotu přítulně k sobě. Důvěřivě pokladlo si k němu hlavu. A blaze začalo dřímati. Celou zvůli ponechával pohodlí a potřebě jeho hospodář, zlehka je obemknuv rukama, aby, dokud nenabude dostatek sil, zbytečně a záhubně se nevzrušovalo. Jeť tu tolik péče a ostražitost i zajisté zapotřebí.

Lehce a pravidelně po nějakém chru - nění a nepokoji se rozdýchalo hříbátko. Hlavu ještě nějak lépe si položilo. Pak pootevřelo několikráte zraky, jakoby se chtělo přesvědčiti, je-li u něho dosavad jeho ochrance. Ó byl, byl… neopustí je, vychová je, byť s tolika sebezapřením a nepoměrnou péčí v takovém případě.

»Vychovám, vychovám, vše vychovám a všemu prospěji, čemu síly dány jsou …« Hladil je, občas dlaní něžně zamnul mu na čele. A tu ve snu hříbátko zařehtalo — snad že zdálo se mu o kobylí mámě. Vždyť tak čisto, dobře, jisto bylo mu na té slámě v starostlivém objetí — i na slámě v chlévě narodil se Ten, jenž spasit mohl celý svět, kdyby světa srdce otevřeno bylo a vyposlechli Ho. Na slámě, v chlévě také před tváří Boží… A všechno vlastně je jedno před tváří Boží, nic vymíněno, nic povýšeno, aniž poníženo. Tak nějak líbezně to hříbě spalo nyní, a jen někdy zamamlalo ve snu rty — zazdálo se mu asi o mateřském vemenu. Ale Otec je sirotkův a Bůh v příbytku svatém svém. Neopustí ani nejposlednějších tvorů svých, ale to nejlepší jim určuje - - - A kobyle na tesech v louži ssedlé krve jakoby se také všemi těmi připovědmi ulehčilo. Z oblasti smrti její ustoupily hrůzy všechny a zbýval velký její smír. Tak oddaně,uvolněně nějak, jako v oddychu po všech mukách a strastech a jako ve všem zadostiučinění ležela si nyní na smrtelném loži svém, sníc snad svůj nejblaženější věčný sen o mláděti, s jehož jménem odešla matka.

Venku nastalo zatím svítání, vynášelo se cosi jako nezvěstným jitřením, rozléhalo se a vstávalo. Kraj hlásil se, prozračovaly světlé čáry, plochy určitěji tanuly, hlásila se země a hlásila se nebesa … Nastáváním jitra k plesání přivodíš zemi Svou!