Od desíti k pěti

Údaje o textu
Titulek:	Od desíti k pěti
Podtitulek:	Obrázek v Moravy
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Sebrané spisy. Díl I., svazek I. Velké Meziříčí : J. F. Šašek, 1891. s. 181–240. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Světozor 1881
Licence:	PD old 70

I.

V malém městečku českomoravské vlasti naší rozkládala se před lety pěkná, rozsáhlá zahrada kolem novovystaveného, jednopatrového domu.

Vše se v něm i na něm stkvělo, všecko blýskotalo, jakoby štěstí, spokojenosť obyvatelů se i v těch zářících oknech, na těch vyleštěných mosazných klikách jaksi odrážela.

Ano, šťastni byli a velmi spokojeni.

A co by jim bylo scházelo?

V lásce žili, ve svornosti, k tomu Pán Bůh zdraví popřál a nad to i zámožnosť; čeho by si ještě byli přáli?

V domě tom žil starý lékař se ženou a dvěma dcerama. Byl to ctihodný muž ryzí povahy a dobrého srdce a na dobu, v níž žil, řídkého vzdělání.

Za svých studií mnoho vědomostí získal a cestami ve vzdálených krajích, jež jako průvodce mladého šlechtice byl konal, značně je rozmnožil.

Navrátiv se konečně do vlasti své, oblíbil sobě děvu upřímného srdce, pokorné mysli a dobrou hospodyni rozvážlivého počínání; i on se jí zalíbil proto, „že nebyl větroplach“.

Vstoupili spolu ve stav manželský a žili velmi spokojeně. Chránili a šetřili jmění svého, ač nikdy neskrblili, až sobě vybudovati mohli pěkný dům, na nějž každý se zalíbením pohlížel.

Zařídili vše, jak se jim zdálo nejpohodlněji, nejpříhodněji, a pak počali zakládati zahradu.

Mnoho vzácných štěpů vysázeno, mnohé krásné, vzácné kvítko tam pěstováno a velké množství bylin léčebných, jimž starý lékař ve zvláštním oddělení nejpozorlivější péči věnoval. Tam se procházíval za volných chvílí a těšil se z božího požehnání.

Procházel se tam i dnes, kdy jsme jej poznali, ač právě jižní vítr nevál. Bylo sice v květnu, ale v horách zaburácí si i v květnu ještě vítr severní.

Byli všichni v zahradě a všichni nějak zaměstnáni, až na mladší dceru Lucinku, která polohravě, polobedlivě husté chomáče narcisového listí stezky vroubící rozhrnovala, pátrajíc po nějakém poupěti. Byla to štíhlá, útlá děva drobných lící a bílé pleti, podlouhlý nos dobře svědčil k vysokému čelu, a ty modré oči její, ten nevinný zrak připomínaly velké, pěkné rybí očko na lesním palouku.

Matka klečela u „okénka“, totiž na záhoně u starého okna i s vroubením v zemi zapuštěného, a „protrhávala“ sazeničky květinové. Taková „okénka“ zastávala za starších časů nynější pařeniště.

Otec přivazoval lýkem štěpné růže k tyčkám, a starší dcera Rozárka zaháněla do přihrádky bezem obsazené chocholatou kvočnu s rannými kuřátky. Byliť „březňáci“mladé hospodyňce nemalou radost působili.

V celém městečku nebylo nad „pannu Rozárku“ co se hospodaření týkalo, a staré ženy říkávaly, že má ruce „ze zlata“; tu kdyby prý si někdo vzal bez krejcaru, lépe že by učinil, než kteroukoli jinou s tisíci.

Ale bez krejcaru peněz Rozárka nebyla; její nastávající mohl očekávati hezké pomoci z domu budoucího tchána a očekával jí také; ne snad aby někdo myslil, že šel jen na peníze, to ne. Rozárka by se mu byla i bez peněz líbila, ale že právě nad to, že byla hezká, spořádaná, pracovitá děva, ještě peníze měla, to se mu líbilo právě dosť. I on byl zámožný, zdědil po rodičích pěkný, nezadlužený dům a kromě toho provozoval i výnosné řemeslo; byltě mladý Brusík koželuh, pilný pracovník, který mnohý tolar do truhly uložil, ač mu posud hospodářství domácí málo vynášelo, neboť každá skoro hospodyně svobodného člověka stejnou se řídívá zásadou „že z cizího krev neteče“. Ale až někdy Rozárka s ním bude hospodařiti, peníze se jim do truhly jen pohrnou.

S potěšením Brusík na to pomýšlel, ale i panna Rozárka, neboť nejen že se jí mladý křovatý pan mistr líbil, i jeho hospodářství s rolím, lesem, velikou trávnicí a sadem se jí „podobalo“.

Snad by se jí byl pan mistr i bez toho statku zalíbil, ale sotva tak velice, jako se jí líbil s tím statkem; líbil se jí velice.

Lidé usoudili, že jim to oběma spolu „svědčí“; oba vykračovali s jistou vážností, sebevědomí, ač ne hrdosť oběma hledělo z očí, každý jim mohl s čela sčítati, že tito dva by se nikdy „nezadali“.

Mohutná lebka Brusíkova byla až hranatá a poukazovala na velkou svéhlavosť, ne-li neústupnosť, ale široká brada a úzké rety Rozárčiny také připomínaly, že by dovedla státi na svém, myslím však, jen kdyby ji někdo podráždil, neb takto okrouhlý malý nosík a tmavomodré oči nezdály se právě býti hrozivými.

Když sháněla tu drobnou čeládku pod bez, již budoucí paní mistrová pátrala soudným zrakem po slepičkách, které by si k chovu nechala, již viděla v duchu hejna hus a kachen, které na dvorku při řece hrstkou trávy, pytlem otrub a trochou sladu vychová, již čítala dvacetník za dvacetníkem do punčochy, kterou na zpod truhly mezi „laty“ staré uschová, s kterou se mužovi nepochlubí a do níž ukládati bude nejméně polovici peněz za husy a kachny v blízkém městě stržených — tu se probrala z těch vábivých snů zavoláním otcovým.

Již podruhé ji volal, ale ona v myšlení jsouc zabrána, teprve nyní hlas jeho zaslechla.

„Rozárko,“ pravil, „dones sklenku vína, toho lepšího, rakouského, podáme ji zahradníkovi, aby se trochu zahřál, věje dnes ostrý vítr.“

Rozárka odešla, a lékař přistoupil k zahradnickému mládenci, který se služkou vzácnější keříky a byliny prkénky hradil nebo slámou ukrýval před jistým nočním mrazem.

„Co troufáte, bude dnes silný mráz?“ ptal se lékař mládence.

„Podle mého zdání, pane doktore, bude. Červená se k západu celé nebe a k tomu se ještě počínají na obloze „metle“ dělati.“

„Nuž tedy i ty růže ukryjeme; pojď, Ančo, se mnou pod kůlnu, vyneseš ještě trochu haraburdí a nějakou slámu, aby nám to nepomrzlo.“

Té chvíle, co lékař se služebnou odcházel, použil mládenec Josef, přistoupil nesměle k Lucince a podával jí chvějící se rukou bílý narcisový květ, jejž posud v náprsní kapse pod kazajkou měl ukrytý.

Lucinka radostí vykřikla.

„Panno Lucinko,“ pravil Josef, „hledala jste již včera narcisky; tu však ještě nerozkvetou, nejsou tu tak chráněny od větru jako u nás v zámku (Josef byl v panské službě a zde jenom vypomáhal); tam ač na výšině, stojí všechny na výsluní, a já je vždy ještě přes noc přikrýval; ale posud žádná nerozkvetla, jenom tuhle ta.“

Dvéře u domu se otevřely, Rozárka se blížila se sklínkou vína a kouskem domácího chleba na talířku, by „panu Josefovi posloužila“. Bála-li se o to první jarní kvítko, jež v rukou držela, nebo na nic nepomyslila a jen tak v myšlénkách Lucinka se odvrátila a narcisek za ňadra ukryla?

Josefovi zraky zaplály, uctivě se poděkoval panně Rozárce za „posilněnou“, a když se byla ke kuřátkům navrátila, nazdvihl sklínku s vínem proti Lucince a uzardělý ostýchavě pravil: „Ať slouží ku zdraví, panno Lucinko“, a jedním douškem vypil.

„Dejž to Pán Bůh, a vám také!“ odpověděla děva se sklopenýma očima a též se červenala jako růžička.

II.

Ještě některý mráz se téhož měsíce května přihodil, ale neuškodil ani kvítku jedinému; vždy bývalo vše uchráněno.

Když růže odkvétaly, seděl jednoho dne mistr Brusík podle své nevěsty v besídce a radili se, kdy by nejlépe bylo veselku vystrojiti.

Lucinka stála opodál o strom jsouc podepřena a naslouchala pěničce, která právě proti ní na jabloň byla usedla; divila se, kterak z útlého hrdélka tak mocný hlas zaznívá, tak líbezné písně jen se řinou. Krajinku milou ozařovalo právě zapadající slunce, zrcadlíc se v tiché hladině velkého rybníka pod vrcholem a posílajíc odtud zářící polibky přes tmavé olše podél břehu stěsnané košatým lipám za paloukem, až se zachytilo na zámeckém vrchu, že se lesklé báně zámku třpytily jako z drahokamův.

A přece se Lucinčin zrak s nich lehce svezl a spočinul na malém, nepatrném domku polozastíněném vysokými smrky, které na nevysoké stráni zámeckou zahradu s té strany uzavíraly. Byl to byt zahradníkův.

„Lucinko,“ volala Rozárka z besídky, „pojď sem a také nám trochu poraď. Jak pak to bude s družičkami?“

„Jak budete sami chtíti, vždyť bude veselka vaše!“

„A což bys ty mně snad v ten den neposloužila?“

„Jak pak bych neposloužila? Vždyť to je stará věc, že já ti půjdu za droužku; vždyť jsme si posud vždy věrnými družkami bývaly a nejen věrnými družkami, ale i věrnými sestrami a zůstaneme jimi až do hrobu; ale kterých byste si takto ještě přáli, to já nevím. Konečně bych já sama také dostačila.“

„Co pak tě napadá? Což pak naše svatba bude žebrácká, abychom s jednou družkou jen šli do kostela? Ku zdavkám mne musejí vésti nejméně čtyři družky. Ty jako vlastní sestra první, druhá purkmistrova Lenorka, třetí správcova Majdalena, a čtvrtá — pane, ta čtvrtá mně leží pořád v mysli.“

„O čtvrté že bys, Rozárko, nevěděla? Jak pak jsi tak zapomnělá; čtvrtá bude truhlářova Anička, vždyť jste se měly tak rády, spolu jste do školy chodívaly, co se ti ta nanosila kvítků, jahod, malin, a víš, jak za tebe vystála od truhláře bití, když jsi tam roztloukla ten velký džbán; než jsi ústa otevříti mohla, již Anička selhala otci, že ona to udělala. Čtvrtá bude Anička truhlářova.“

„Ale což pak mluvíš? Děvče tak chudobné? Vždyť nemá ani šatů!“

„Kup jí nějaké pěkné.“

„To nemůže býť.“

„A proč pak ne?

„I kdyby Anička měla šaty, myslíš, že by ty druhé s takovou družkou šly?“

„A což pak není hodná, není poctivá?“

„To jí žáden nepopírá, ale do té společnosti se nehodí, je tuze sprostá.“

„A tobě, Rozárko, nebývala?“

„To bylo za dětství, nyní s ní také neobcuju.“

„Ale nemusila jsi přestávať, mně je jí líto.“

„Kdož pak jí co dělá? A nyní již o tom mlč, já jí pak po svatbě také dám některé a třeba ještě „zánovní“ šaty, však je všechny s sebou nevezmu.“

„A jakž pak mládenci?“ zmínil se ženich.

„Pan obroční, pan kancelářský, náš bratranec myslivecký mládenec z Ořechové, a s tím čtvrtým opět vázneme,“ řekla Rozárka.

„Udělejte jen tři, když vám i čtvrtá družka schází,“ ozvala se Lucinka.

„Prosím tebe, nepleť se pořád do řeči — s tím čtvrtým jsme v nesnázi.“

„Musí-li jich býti tolik, mohli jste vzíti —“

„Koho pak?“

„Já myslím, že by —“

„No, pověz, co?“

„Snad by to nejlíp svědčilo — Josefovi.“

„Kterému pak Josefovi?“

Lucinka sklonila hlavu, zapálila se, že by jí byl mohl o tváře svíci rozžat, a odpověděla na opětné otázky skoro šeptem: „Zahradnického mládence.“

„Co ty dnes nesežvatláš!“ divila se Rozárka. „Zahradnického tovaryše!“

„A což nebudete míti mysliveckého mládence na veselce? Když máte jednoho, i druhého zahradnického můžete pozvati.“

„Ten mládenec myslivecký je z rodiny; jeho nebožka teta byla naší babičky sestřenice, a potom myslivecký mládenec, to je něco jiného, ten přijde s puškou na plecích, nožem po boku, to dělá parádu. A ten zahradnický mládenec by leda mohl přijíti s rýčem nebo s motykou.“

Rozárka se rozesmála a ženich také.

„Rýč a motyku by nechal doma, ale snad by ti přinesl krásnou kytku a věnec.“

„O takové dary nestojím, ty si může nechati; budu-li chtíti kvítka, mohu si koupiti.“

S takovou byl ukončen hovor o mládencích, a snoubenci odchýlili se k pečením.

Ale měli také co přemýšleti, než se „taková“ svatba vystrojí! Bylo hostů jako kaše v hrnci a nejvíce samí vznešení, ten který méně vzácný (ponejvíce z rodiny) se již mezi nimi „ztratil“.

O té svatbě si vyprávěli v městečku po mnoho let; trvala tři dni a do čtrnácti dní konce úplného neměla, neboť ustrojili dva „přátelské“ obědy, první neděli u lékařů a druhou neděli v domě Brusíkově, a mezi tím ještě se vzájemně zvali „na popoušku“ (t. j. „podpoušťku“, maso kysele upravené ze zbytků pečení), „na dojedky“, na „dopitou“ a hodovali stále, a půl městečka s nimi.

Což pak to byla malá zásoba jídel? A „výslužek“! Pro „ledajaké“ hosti kuchařky brzo navaří, ale tohle tam byla síla velebných pánův, a co vrchnostenských úřadníků, myslivcův a mlynářův, a ti všici jsou zvykli dobře jísti.

Čtvrtou družkou byla neť paní důchodňové, přijela právě paní tety navštívit; v městečku jí žáden neznal, ale byla mladá, hezká a co nejhlavnějšího, měla nové, krásné šaty; mládenec, jenž ji vedl, byl též cizí, ze sousedního panství vrchnostenský písař.

Ze všech nejpěknější byla nevěsta; modré, bílo květované šaty damaškové „samy stály“, když damašek postavil, byl jako „prkený“.

I tehdy se již lidé i na venkově módou řídili; kulhavá Kateřinka strávila celé půldne při práci, než nevěstu patřičně „načesala“; půl lokte vysoký hřeben pracně vyřezovaný držel pod ochranou všechny pletence a zátočky, v něž Kateřinka krásné, dlouhé, plavé vlasy Rozárčiny uměle spletla a urovnala.

K večeru, když ještě seděli o svatbě „u stolu“, nevěsta se stále ohlédala, naslouchala a velkou roztržitosť jevila, konečně se vzchopila, vykročila na síň, pozorlivě damaškové šaty a nejhořejší vyšívanou, bílou sukni shrnula, aby jich neušpinila, a sešla se schodů; zamířila pak na dvorek a jakmile dvéře otevřela, hned byla obsypána krákorající drůbeží; spokojeně se usmívala, hovořila ke kačatům, k husám a kuřátkům, jež štěbetáním, kýháním a krákotem svou radosť všemožně na jevo dávaly, že dobrá hospodyně ani o svatbě na ně nezapomněla.

Nyní ve spižírně Rozárka pořádně sukně okasala, namíchala zrní do okřínu a podělovala drůbež jako kdy jindy.

Ale tu se ještě jeden známý toužebný hlas ozýval, a to z chléva; mečela tam rozmilá její kozička žádajíc prosebně za obvyklou večeři. Co dělati? Rozárka pohlédla na hedbávné střevíce — v těch do chléva vstoupiti přece nemohla; zavolala starou služku Anči a rozkázala jí, aby kozičce založila jeteliny a podala krajíček chleba se solí.

Anče tak učinila, založila koze a chtěla ji při tom krmu podojiť, ale kozička nedala. Odskakovala, ocasovala se i rohama namířila proti Anči a bránila se všemožně.

„I jemináčku, jak to zvíře ví, že vy to nejste, panno Rozárko,“ divila se Anče. „Pro živý svět se nedá podojiť.“

Jak blaženě se nevěsta pousmála!

„Však ona ví, že ji mám ráda, že jí neublížím. Ančo, když jinak nebude, přiveď ji za rohy do kuchyně, já ji tam podojím.“

A nebylo jinak.

Kozičce opět založeno na židli v kuchyni, nevěsta si ohrnula rukávy, Anče jí uvázala čistou zástěru okolo hrdla, tak že splývala až přes okasané sukně, a tak zachránivši svatební šat od ušpinění, usedla nevěsta na stoličku a dojila kozu.

Tak ji zastal ženich a radostí mu zářil obličej, že Pán Bůh právě jemu tak vzácné hospodyně popřál; té své nynější švakrové, té by si byl nikdy ani nevšimnul, kdyby i čtyřikrát také věno byla dostala; vždyť tam seděla u stolu jako ve snách a ani úhledně se ustrojiti nedovedla: tak prosté šaty obleče o svatbě!

Jestliže ta kterému muži se zalíbí, ten musí pak na ni býti z ostra, musí s ní zatáčeti, bude-li míti k čemu býti; on by si arciť té práce nedal, vychovávati sobě teprv ženu, proto si vzal hotovou hospodyni, vzal si Rozárku. Rozdílné povahy, rozdílné náhledy, rozdílná libosť, a dobře že tak jest, tak přece každý najde, co se mu líbí.

III.

Již hospodařila Rozárka samostatně, všechny její sny o hejnech kachen a hus, i o té punčoše pod starými latami na zpod truhly se byly splnily, oba manželé došli vrchole spokojenosti: nad to nade všechno štěstí Bůh jim popřál malého synáčka, zdravého jako ryba, silného jako buk.

Nosívalo-li se dříve všelico z domu lékařova dolů do městečka do nového hospodářství, nosívali nyní dvojnásobně; dříve novomanželům pro užitek, nyní malému vnučkovi pro radosť.

A těšíval se věru z každého dárečku, výskal a třepetal malýma ručkama, když mu něco „živého“ přinesli, a výskával i na věnce a pletence cukrem a mandlemi posypané, i na beránka z čerstvého másla uměle sestaveného, ač z něho ještě málo užil. Ta vlnka šátečkem protlačovaná byla zrovna jako na živém, ta červená atlaska na hrdélku tak ohnivá, a ta dvě zrnka jalovcová místo oček se v žlutavém másle hned modrala, hned černala, a pro vůni ještě paní babička strčila beránkovi do úst lístek muškátový. Jak se stará paní radovala, jak se smála, když malý Antošek chtěl načechranou srsť beránčí pohladiti! Tak se smála, až se jí slzy z očí hrnuly, a což teprv dědeček!

A Lucinka, ta mnohdy nevěděla, má-li zaběhnouti dolů Antoška kolébat, nebo postaviti se před besídku a zahleděti se na zámecký vrch; to byla její nejmilejší vyhlídka.

Šťastným lidem prý čas úžasně ubíhá; říkávali kolikráte mezi sebou, že nevědí, kam se neděle, kam se jim měsíce dějou; v neštěstí, v zármutku a žalu bývá jinak, tu každá hodina na dny se prodlužuje. Ale radosť bývá vratká jako štěstí a proměňuje se z nenadání v žal, jako štěstí v neštěstí.

I jim se proměnila. Po kratinké jen nemoci odebral se starý lékař na věčný odpočinek.

Všichni byli tou truchlivou a nenadálou událostí velmi dojati, nejvíce však stará paní a Lucinka.

Rozárka byla hospodařením příliš zaměstnána, nemohla se ani oddati tak mocnému žalu. Poplakala si trochu u mrtvoly otcovy, poplakala, ale v tom zase již pomýšlela, zdali děvečka spařila otruby do nápoje odstavenému telátku a zdali navařila jablek drůbeži, a proto se až do noci u matky nezdržela; náhlila domů, aby se nic nezmeškalo, nic nezmařilo. A manžel její ji doprovázel.

Cestou mnoho nehovořili, ale když s kopečka sešli, přece se jí zeptal: „Rozárko, já řku — co pak řekla panímáma, našla již ten kšaft? Pantáta mi ondy řekl, že jej loňského roku napsal. Ne abych snad — vždyť mne znáš — ale kdyby se mělo dnes neb zejtra přihoditi a i panímáma — je stará — také zhasnouti, přece by bylo toho domu škoda, aby se měl do nespořádaných rukou dostati.“

Na počesť Rozárce musíme vyznati, že posud na žádný kšaft nepomyslila, a jestliže ji snad podobná myšlénka nějaká na um padla, postoupila ihned jistotě, že jinak ani býti nemůže, než aby statek po otci připadl panímámě; kdyby již byl otec nežil a nyní i matka byla zemřela, byl by jí kšaft hned působil vrtochy.

Ale teď, když se manžel její o kšaftě zmínil, nešel jí z mysli, ani když Antoška chovala, ani když se na odpočinek ubírala.

Ráno ještě manželé spolu promluvili, a pak Brusík odebral se k panímámě, aby se po kšaftu poptal.

„Ale, pane zeti, co pak budeme nyní o takové věci dbáti; vždyť pak nebožtík chudák ještě ani nevychladnul. Raději se domluvíme o pohřeb, když to již musí býti.“

A panímáma zase štkala, až jí srdce usedalo.

„Však právě proto, milá panímámo, musíme dříve najíti kšaft; třeba si v něm nebožtík pantáta naporučil, jaký chce míti pohřeb.“

„Ale Božíčku, jaký pak jiný než křesťanský, a skrze kondukt, hudbu a zvonění jsme si vše dávno umluvili, to já vám vše povím, pane zeti, a můžete to obstarati.“

„Mohla by tam přece stať výminka —“

„Nevymínil si, leč co mně sám svěřil; vždyť jsem dávno již ženská při rozumu, mohl se mnou promluviti a promluvil, a já každé jeho slovo pamatuji jako nedělní evangelium.“

A zase se panímáma rozplakala.

Brusík znamenal, že se strany pohřbu s tím kšaftem nic nebude, a spustil se o niť dále.

„A jestliže tam snad něco skrze majetek naporučil —“

„To by byla zajisté naše poslední starosť.“

„Ale já myslím, jestli tam něco neustanovil, co se vlastně vás týká, panímámo, abyste si tím nepoškodila, abyste se v čas uvázala do všeho, co vám odkázal; kdož ví, jak je kšaft sestaven, a mohla by vám vzrůsti z toho nedopatření nějaká škoda.“

„Ať mi vzůstá z toho cokoli, vždyť já již si ničeho nepřeju, když mne pantáta opustil, než toho kousku drnu podle něho.“

Panímáma se pláčem zajíkala.

Svéhlavosť Brusíkova se zmáhala, zaškaredil se a pravil:

„Kdybyste zde sama po něm zůstávala, panímámo, mohla byste takhle mluviti, ale máte děti a musíte se o ně starati.“

Panímáma se udiveně na Brusíka podívala a pak řekla: „Vždyť Rozárka je zaopatřena a na Lucinku se také ještě něco dostane.“

„Rozárka má teprve věno a teď se jedná o nadbytek, až se také tolik věna Lucii odpočítá,“ řekl vzdorovitě Brusík.

Teprv nyní počala panímáma pomalu chápati, co vlastně Brusík po ní chtěl.

„Tak vy se tedy, pane zeti, vlastně chcete dověděti, mnoho-li ještě vaší ženě od nás náleží?“ ptala se matka, a sepjaté ruce jí sklesly se stolu těžce v klín.

„Ano, chci. A chci si to také pádem zjistiti. Kdo ví, komu by se to do rukou dostalo po vaší smrti a po vydání Lucie,“ vyrazil Brusík drsně ze sebe, an nerad okolkoval a vyjel se svým míněním zpříma, aniž snad pozoroval, jak bolestně jeho bezohledné jednání staré ženy se doteklo.

„Když se věci mají tak,“ pravila paní matka, „tedy půjdeme hledat kšaftu.“

Vzpřímila se, utřela slzy šátkem a pevně kráčela před zetěm do světnice, v níž stál lékařův psací stůl; jen rty se jí nápadně chvěly.

Kšaft našli, a zeť si jej hned prohlédl. Panímámě odkázáno vše, kromě věna Lucinčina a výbavy právě takové, jakou byla Rozárka obdržela; „k uvarování všech různic,“ podotýkal lékař ve kšaftu, „uvádím vše jmenovitě, co dcera naše Rozárka obdržela.“

Panu zeti odporoučel zlaté, velmi cenné hodinky a stkvostný prsten; vnukovi Antoškovi též prsten na památku. Na služebné nezapomněl, ani na chudinu, ani na kostel.

I z toho kšaftu nebožtíkova dobročinnosť, obezřetnosť a povážlivosť vysvítala.

Brusík hryzl rty a hleděl posud do kšaftu.

„Jste nyní uspokojen, pane zeti?“ zeptala se matka.

„A co bych nebyl —,“ on na to, „aspoň víme, na čem jsme.“

V tom někdo zaklepal na dvéře. Vstoupil truhlář.

„Potěš Pán Bůh!“ pozdravil. „Dovolte, panímaminko, abych vzal nebožtíku pánovi míru.“

Panímámě řinuly se slzy po lících, když vstala a vedla truhláře do vedlejší světnice.

Starý člověk snažil se jen po prstech našlapovati, aby „nebožtíkovi pokoje“ nerušil.

„Pochválen buď Ježíš Kristus!“ pozdravil a uctivě se uklonil proti mrtvole bílým šatem ukryté.

Panímáma odestřela roucho s obličeje nebožtíkova, truhlář omočil kytečku žitných klasů v kalíšku se svěcenou vodou na stole stojícím, požehnal mrtvého klásky ve znamení svatého kříže, poklekl, pomodlil se otčenášek za duši nebožtíkovu, vstal, uklonil se opět a s nesmělým: „Dovolte —“ měřil délku těla nebožtíkova. A pak se s nebožtíkem loučil.

„Zaplať vám to, vzácný pane, na věčné radosti Pán Bůh sám, co jste kdy mně a rodině mé dobrého učinil. Budeme se zde vděčně modliti a Pána Boha prositi, by nám popřál té milosti, s vámi se někdy setkati v té nehynoucí rajské zahradě. Odpočívejte v pokoji, vzácný pane. S Pánem Bohem!“

A než ještě truhlář domluvil, již zase zaklepáno; přicházel Josef, zahradnický mládenec, též se chtěl „rozloučiti“, a po nich přicházel druh za druhem, loučili se a dobrodinci svému děkovali.

Při loučení tom mluvívají pozdviženým, ač skoro vždy od vnitřního pohnutí chvějícím se hlasem, aby nebožtíkovi žádné slovíčko neušlo, neboť všichni za to mají, že nebožtík vše slyší a znamená, co se kolem něho děje, až jej první hrstka hlíny pokryje.

Josef požádal, zdali by se nebožtíku pánovi nějakým obstaráváním při pohřbu za jeho dobrotu „odsloužiti“ nemohl, a panímáma ráda přivolila. Řekla mu, čeho si byl nebožtík přál, a vše tak obstaráno.

Pan zeť se o to také nehněval, jen hodil vzdorovitě hlavou a odešel.

O smutečné šaty, florové stužky a svíce pro pohřební hosti starala se truhlářova Anička a o mnohou ještě potřebnou věc dbala ochotně a uspokojivě, neboť od dřívějších dob znala domácí pořádek a obyčej.

Od pohřbu každý mohl znamenati, že shoda mezi paní matkou a zetěm nebyla již úplná; kdyby malého Antoška nebylo bývalo, ještě zjevněji by se nelibosť ta byla jevila, ale Antošek byl a zůstal posud střediskem lásky a náklonnosti celé rodiny.

Jen večer, když panímáma s Lucinkou sama doma sedávala, bolestně vzpomínala, jak bezohledně se chtěl Brusík „zjistiti“, a plačíc říkala: „Ale platno mu to nebylo; nebožtík pantáta jej dobře uměl posouditi, proto také do kšaftu postavil „pro uvarováni všech různic“; již jen pro tu věrnou starosť jeho Pán Bůh mu věčné slávy popřeje.“

IV.

Když nastal čas „besedování“, to jest podzimní čas deštivý a husté mlhy, tehdá přicházíval mnohý starý soused, mnohá stařenka k panímámě, aby jí lítosť „vymluvili“.

Přetřípali za soumraku mnohou věc, za starých i novějších časů sběhlou, „přeříkali“ živé i mrtvé, aby panímámě a Lucince času skrátili.

I za nejnepříjemnějšího počasí, kdy by člověk ani psa nevyhnal, přicházeli k nim přece dva lidé na besedu, truhlářova Anička a Josef zahradník.

Vylupovali pospolu fazole, vázali cibuli, nebo Anička látávala prádlo, Josef pletl z jemného proutí všelijaké košíky na domácí potřebu, Lucinka nití uvíjela, a zase všichni přebírali hrách nebo čočku, všelico si povídali, a tak jim pěkně večery ucházely. Panímáma tak Josefovi a Aničce přivykla, že by byla zatesknila, kdyby jednou za týden jen byli nepřišli. Tak uběhla zima, nastaly delší dni, nastala jarní práce v zahrádce; vzpomínali nebožtíka a ošetřovali s jemnou péčí každý květ a každou zelinku, kteréž on někdy laskavě opatroval. Lucinka již tolik netesknila, již se opět sbírala, ale panímáma vůčihledě chřadla a ztrácela se denně.

Jednou hleděla za Josefem, když Aničku domů doprovázel, a obrátila se k Lucince řkouc: „Co troufáš, Lucinko, neberou ti dva lidičky na sebe?“

Lucinka se zarazila, náhle jí líce zčervenala, a horké slzy je přelily; matka vyslovila, čeho ona se vždy obávala a přece žádnému vyřknouti nemohla a nechtěla.

Nyní jí ulevilo, padla matce kolem šíje, vyplakala se do vůle a vyznala se, že již dlouho Josefa v srdci nosí a myslívala, že i on ji rád vídal, než snad u nich blíže seznal Aničku.

Panímámě tuze přitížilo tímto vyznáním, a chuděra ani oka nesklopila, přimlouvala Lucince, aby se utišila, a sama se rozechvěním ani neznala.

Chtěla vše zkrátka ukončiti, a když Anička na druhý den přišla, poslala Lucinku po jakési práci a s Aničkou promluvila.

I tato padla panímámě okolo šíje, vyvzlykala se a pak se jí vyznala, že má Josefa tuze ráda, ale že si naň přece „pomysliti“ nesmí, protože se jí sám svěřil, že má Lucinku tak rád, že by raději do vody skočil, než by si jinou vzal, a ucházeti že se přece o ni nesmí, proto že je chudobný a ona mohovitá.

Dílem panímámě ulevilo, dílem ještě přitížilo, když byla Aničku vyslechla; ona nic nedbala, že byl Josef chudobný; nyní co se dozvěděla, že se mají oba rádi, i ona byla by k sňatku svolila, ale jedna věc ji tuze trápila: Lucinka pořád ještě byla jen to hravé děcko, ta snivá děva, co bývala dříve, nižádné chuti k domácímu zaměstnání nejevila, a Josef byl tuze poddajný, měkkého srdce a povolného jednání; takový muž odhodlané povahy, určitého jednání, jako Brusík byl, lépe by se byl pro ni hodil, ač — byla-li by tu jeho drsnosť a bezohlednosť překonala.

Josef ani netušil, že se děvy ze všeho panímámě vyznaly. Přišel v rozpacích a začal se panímámy raditi, zdali má přijati místo zahradníka na sousedním panství, jež mu tamější vrchní nabízel.

„Já myslím, abyste jim odřekl,“ prohlásila se panímáma, „zůstaňte tu a zaveďte si nějaký malý obchod zahradnický na svou ruku; bude vás to více těšiti.“

„Ba že by mne to více těšilo, ale odkud na to sehnati? A kromě toho, ani jediná zahrada by patřičné polohy neměla kromě —“

„Kromě naší, viďte, Josefe?“

Josef kývnul hlavou a hleděl pod nohy.

„Nuž vidíte, to jsem dnes v noci rozvážila a myslím, kdybyste se oba, totiž vy i Lucinka přičinili, a Pán Bůh popřál požehnání, že by to s jeho svatou pomocí také šlo.“

Josef byl jako u vytržení a když se vzpamatoval, líbal opět a opět panímámě ruce a nevěděl, jak by jí svou vděčnosť vypověděl.

A což byla teprv ráda Lucinka!

Jen u Brusíků z toho vzrostl velký hněv; oni panímámě neodpustili, že přivolila, aby se k nim Josef „přiženil“.

Již tenkráte Brusík viděl, že dům je pro ně ztracen, že se přec do „nespořádaných“ rukou dostane, a to jej tak rozzlobilo, že si i výmluvu na svatební den vymyslili a raději oba odjeli s tovarem na výroční trh do vzdáleného města. Ale i bez nich se svatba odbyla, starosta zastal za Brusíka svědka, a jeho manželka místo Brusíkové svatbí. Za družičku požádali Aničky truhlářovy, mládencem byl Josefův mladší bratr, druhým svědkem důchodní, a kromě kněží žádných hostů nezvali. Odbyli veselku skromn2 a v tichosti.

Žili dále, jak byli v poslední době přivykli, nic se nezměnilo, leda že se Josef zcela k nim odstěhoval. S Brusíkovými se málokdy scházeli, jen v neděli nebo v den sváteční Brusíkovi přicházívali navštívit panímámy a pak i přes zub promluvili s Josefem nebo s Lucinkou. Pokaždé musila k takové návštěvě Brusíková obléci hedbávné šaty a nádherný čepec, a to šaty, které už jí manžel její zjednal, aby doma viděli, že vlastně o ty šaty, které s výbavou obdržela, nemusí státi, že jí nejsou „vzácné“. A aby si doma pro ten dům „nedělali myšlénky“, že by byl Brusík zrovna o něj stál, koupil si Brusík druhý dům na předměstí a hospodařil na obou. —

Ani smrť panímámina sester nesblížila. Co Brusík předvídal, stalo se: panímáma poručila dům Lucince, a Rozárka dostala výplatu v hotovosti. Brusík, aby ještě zřejměji dokázal, že o ten dům nikdy nestál, ani nyní nestojí, přidal na podíl manželčin a koupil si třetí dům.

Obchod Brusíkův se stále rozšiřoval, bohatství přibývalo; pomalu jej počítali za nejbohatšího měšťana celé obce, a bylo to viděti po něm, po manželce jeho i po dítkách: okázale se šatili a s leckým neobcovali.

Josefovi štěstí nepřálo. Cokoliv podnikl, nezdařilo se; čeho se panímáma u Lucinky obávala, splnilo se.

Dokud žila matka, hospodářství od ní zavedené ve své míře postupovalo; dokud pak po její smrti Anička truhlářova vypomáhala, také se málo změnilo. Ale když Anička odjela do Vídně do služby, když se jim jedno, když se jim druhé dítko narodilo, když nemoci se ohlašovaly, tu Lucinčiny síly klesly, domácí pořádek utrpěl, nedbalosť se vzmáhala, a jí v patách následoval nedostatek.

Josef se nikdy samostatného jednání nedomohl, všude uhnul, aby manželce neublížil, i kdyby přísnější slovo, neb upřímná výstraha byla dostačila, raději mlčel a trápil se.

Ale i Lucinka se trápila; hrozila se nouze, která se přihlašovala, a přece se nijak neopřela. Plakala a bědovala, ale pláčem nepomohla, leda že Josefa tím vyplašila z domu — do hospody.

Naučil se píti, zapíjeti bídu. —

Brusík i Rozárka se o všem dovídali, co se s nimi děje, ale nepřispěli ani radou, ani skutkem.

„Těm není pomoci, to jsme dávno předvídali; kdyby jim kdo něčím přispěl, jakoby do studně hodil. Škoda toho domu!“

Toť bývala odpověď, když jim někdo něco o Lucince pověděl.

Došlo až na dluhy. Však dlužiti směli jen na polovici domu, druhá polovice byla připsána na dítky Lucinčiny; snad i matka předvídala zlého někdy konce.

V.

Chatrné zdraví Josefovo pitím a nepořádným jídlem podkopáno; dostavil se plicní neduh a za nedlouho jej pochovali podle paní matky.

Lucinka div nezoufala. K nouzi a bídě tělesné dostavil se hluboký žal, stala se neschopnou opatřovati dětem potravy včas; bez toho byly jen o mléce a chlebě, aby vařiti nemusila, a bylo-li jim zima, místo mléka k chlebu užili někdy — pálenky, aby se zahřály. Zatopiti si nemohly, — nebylo paliva.

V zahradě z jara ničeho nesázeli, nyní na podzim ničeho neklidili; stezky již byly travou zarostlé, lebeda, žíhavky a býlí bujnilo po záhonech; kde která tyčka květinová již spálena, i některý vzácný štěp skončil život v peci. Nářadí již vyprodali až na jediný stůl jedlový z kuchyně, dvě židle, prázdný šatník a postel bez peřin; na slamníku schoulena spávala matka s dvěma dítkama; dítky však do školy nechodily, jsouce otrhány, bosy.

Ty skříně vykládané, stoly pracně vysoustruhované, obrazy, zrcadla, vzácné cestopisy, herbáře, lékařské knihy, náčiní důkladné, ohromnou zásobu cínových mis a talířů již dávno židé za fatku roznosili; již pomalu hrnku neměli „sklené“ polévky sobě navařiti.

V domě byli nájemníci, avšak nájemníci takoví, kteří leda byty kazí a o plat málo dbají, avšak u těch musila Lucinka vydlužovati, tu zemáky, tu kus chleba, a vše se odráželo na nájemné. Nouze již došla toho stupně, kde jen Pán Bůh sám pomáhá — a On slitovav se, pomohl.

Poslal s mlhou podzimní nemoc náhlou, nemoc hroznou po všem kraji, a ta ukládala nuzné, bídné jednoho za druhým i mnoho najednou pod zelený drn a sprostila je náhle šílenství a zoufalosti. První obětí nemoci té byla Lucinka.

Obecní sluha oznamoval panu Brusíkovi, že Pán Bůh náhle povolal švakrovou jeho, a pan starosta že žádá, by se těch sirotkův ustrnul a stal se jejich poručníkem.

Po dlouhém čase vstoupil bohatý měšťan pod střechu, pod kterou někdy svůj sňatek tak okázale slavil.

Pohrdlivý úsměšek mu rty pohrával, když zpustošenou, někdy krásnou zahradu zhlédl; oko jeho utkvělo na ušpiněných, místem vytlučených, papírem zalepených oknech, úsměv se stával čím dál opovržlivějším; Brusík přikyvoval hlavou a pomalu vkročil do domu.

Vstoupil do první světničky v pravo, do bývalého „čeledníku“ a trhl sebou, jako kdyby jej had byl uštknul: shledal před sebou hrozný obraz bídy, spatřil ženu ubohou sobě nepodobnou, a dva sirotky otrhané.

Úsměšek náhle se rtů zmizel, bolný pocit otřásl tím mohutným tělem; Brusík zastřel oči — —.

Když se vzpamatoval, vzal hochy za ruce a náhle je odváděl do svého bytu.

V hezké světnici, při teplé stravě děti brzo zapomněly, že přicházejí od smrtelného lože matčina.

VI.

Zahoustl již trávník na hrobech obětí cholery, již žáden ani nevzpomněl, jak hrozná nemoc v městečku řádila. Několik let vyhladí naprosto tak děsné události z paměti lidu. Lid jest vždy hotov skloniti hlavu do hrobu, jemu není těžko trampoty vezdejší bídy své zanechati jiným; jen boháč nebo člověk šťastný se nerád se světem loučí.

Hoši Lucinčiny ponejprv se vraceli z hlavního města na prázdniny; strýc Brusík prohlížel vysvědčení, jež nebyla nejlepší.

„Jak vidím, nepřenáhlili jste se v učení; připomínám vám svou řeč, než jsem vás vezl do města. — Nejsem s vámi spokojen. — Jak pak jste byli spokojeni vy se stravou?“

Hoši dříve, když se pan strýc o učení vyslovil, věšeli hlavy, nyní starší si dodal mysli a pravil: „Strava mně, pane strýčku, nechutnala: hrách nemastný, zelí jen zaklechtané a v neděli místo buchet knedlíky.“

„Tobě tedy strava nechutnala; a což pak tobě,“ obrátil se k mladšímu, „tobě chutnala?“

„Mně, pane strýčku, také ne.“

„Tož vidíte, já nejsem spokojen s učením, vy se stravou: víckráte do města nepojedete; budete se učiti řemeslu. Ty, abychom dlouho nerozmýšleli, jaké řemeslo zvoliti máme (obrátil se k staršímu), budeš ševcem, a ty se staneš krejčím. Dnes promluvím s mistry, a zejtra půjdete do učení.“

Proti výrokům pana strýce Brusíka nebývalo nikdy žádného odvolání; co vyřknul, to platilo.

To byly trudné prázdniny pro hochy Lucinčiny, zvláště když vídali chlapce Brusíkovy po lukách skákati, ryby lapati a po stromech lézti, kdežto oni musili činiti, co mistři rozkázali. Starší, Josef, choval prozatím u ševců „nejmladší“, a mladší Antonín zametal, chodil paní mistrové s okovem pro vodu, nakupoval potraviny a k večeru pásl na pahorku kozu.

Hoši Brusíkovi se nyní za ně styděli, nechtěli se k nim na potkání ani znáti, ba někdy se jim s druhými vysmívali.

S počátku chtěli oba hoši vzdorovati, když se jim nechtělo chovati a pásti, namítajíce, že se proto na řemeslo nedali, oni že se chtí „učiti“.

Ale místo odpovědi spustili oba mistři nevázanou, jeden s potěhem, druhý s palaškou. K tomu je byl vybídl pan strýc Brusík, když jim hochy odevzdával, aby jim pokaždé, kdyby vzdorovali, kázaje vyprášili, a že je k jiným mistrům do učení nepustí, toť beztoho věděli. Měli na vůli, buď poslechnouti ve všem všudy, nebo bráti odplatu holí. Volili poslechnouti, ač pěstě zatínali.

Někdy se na pahorku sešli. Antoš zavlekl kozu na místo, kde se polovyprahlá tráva nejvíce zelenala, zarazil kolek do země, vklesl provaz za něj a popřál koze tolik volnosti, pokud provázek stačoval; než okolo kolíku trávu ohryzala, natrhal Antoš ševcovu nejmladšímu několik zelených haluzek nebo některou chrpu; dítě si hrálo, tiše si broukalo, a hoši podle sebe usedli na drn.

Obyčejně se zahleděli na dům nebožtíka dědečka lékaře a rozvažovali, jak tam asi pěkně bývalo za jeho živobytí, a zase hleděli k domu pana strýce Brusíka a vzpomínali dobrých časů, jichž tam po smrti matčině byli zažili. A bývaly to dobré časy. Strýc byl arci velmi přísný, ale nikdy jim neukřivdil, a teta je držela jako své děti, popřála jim dobrého jídla, prádla, oděvu příhodného, starala se jako matka by se byla starala, kdyby byla měla z čeho.

Byli by si přáli na věky v domě strýcově přebývati. Proč je také do škol poslal? To byla chyba. — Polo se také hoši mrzeli na strýce, že je do města odeslal, pplo na sebe, že se tam neučili: ale pomoci již nebylo.

Upřeli nyní zrak na dvůr strýcova domu u řeky. Panoval tam dnes čilejší ruch, děvečky běhaly neustále z komory do kuchyně, teta vystrojená vyběhla někdy na dvůr a rozkazovala, dítky svátečně oděné procházely se po zahrádce; strýc se posud neukázal, až nyní teprve vystupoval s jakýmsi pánem na dvůr a prováděl jej hospodářstvím.

Zajisté měli u Brusíků hosti. Hochům se dělaly laskominy; vzpomínali na pečeně, na koláče. —

Hoši vzpomínali na koláče, a host dole se procházející vzpomínal právě na ně, poptával se po nich.

Byl to bratranec jejich matky, nyní nadlesní na velikém panství v Uhrách, jenž za mládí svého býval mysliveckým mládencem v Ořechově.

Po mnoha letech přijel zase do vlasti své návštěvou, zavítal k Brusíkovým a poptával se po celé rodině. Mnohého již zuby nebolely, na kterého se zeptal; že lékař a manželka jeho již žíti nebudou, toho prý se domýšlel, neboť již byli staří lidé, ale Lucinka, že by již Lucinka pod drnem ležela, to prý si ani pomysliti nemůže.

„Slyšel jsem jednou, že prý se nešťastně provdala?“

Rozárka přikývla hlavou.

„Zůstali jaké děti po ní?“

„Zůstali dva chlapci.“

„Kde pak jsou?“

„V učení.“

„Nebozí sirotci! Ale vy jste se jich zajisté ujali, nebude jim zle.“

„Dle možnosti, vždyť nám Pán Bůh přeje.“

„Škoda jí tam, škoda; Lucinka byla hodná, pěkná děva. Kdyby mně byl Pán Bůh dříve k místu pomohl, kdo ví —“

Nadlesní si přetřel dlaní čelo.

„Měl jsem ji velmi rád — pořád ji v těch bílých šatech, tenkrát o svatbě před sebou vidím.“

„Ale hospodyně nebyla, skrze ni přišli na mizinu,“ ozval se Brusík.

„Třeba také mohlo býti jinak — dejž jí Bůh lehkého odpočinku! Rozárko, prosím tebe, zavedeš mne pak na hřbitov, rád bych ji tam také navštívil.“

„Já bych — já tě — já —“

„Nemáš-li kdy, jen mně řekni, v kterou stranu leží, jaký má kříž, však já ji najdu.“

„Ono tenkráte — já jsem —“

„Kdyby ti to snad tuze bolně připomínalo, kdybychom tam šli spolu, jen pověz, leží-li v pravo nebo v levo.“

„To já — to já — nevím.“

„Že nevíš?“

„Ono tenkráte — ono tak pršelo — bylo to na podzim — pršky —“

„Kdy pak jsi tak zchoulostivěla? Vždyť jsem tě o tvé svatbě viděl v hedbávných střevíčkách ke kozičce do chléva jíti, a na dvorku také nebylo sucho — a tohle bylo o pohřbu — o pohřbu sestřině.“

„Ta cholera tenkráte —“

Nadlesní již nenaslouchal; poděkoval za pohostinství a pospíšil k panu vrchnímu do zámku.

Tam si to brzy odbyl, promluvil několik slov a spěchal pěšinkou ke hřbitovu.

Starý hrobař namáhavě kopal malý hrůbek nějakému dítěti; shrbený, polohluchý shýbaje se nad ním, vzpomínal snad, brzo-li jej tu někde vedle uloží.

Nadlesní jej hned poznal a pozdravil: „Dejž vám Pán Bůh zdraví, tatíčku! Mohl byste mi pověděti, kde tu kdysi uložil Lucii Malíkovou?“

„Lucii Malíkovou? I žeť se také někdo na ni zeptá! Co jsem ji před dvanácti roky zahrabal, ještě se mne kromě truhlářovic Aničky žádný na ni nezeptal. Tam na levo u zdi všichni odpočívají, co tenkráte na choleru pomřeli; byl jich hezký hlouček. Panímámě Malíkové jsem vykopal hrobek stranou těch druhých, poněvadž tam její manžel odpočívá; myslil jsem si, že to snad někdy dítky potěší, že jsou uloženi rodiče podle sebe; nyní tomu ty děti ještě nerozumějí, ještě se po hrobu matčině neptají, ale později se budou ptáti, až jim rozum přijde. A kdyby se snad ani nezeptali — je ten svět nyní divný — také neuškodí, aspoň ví Anička truhlářova, když někdy z Vídně přijede, kde Lucinka leží, a já také hledati nemusím, jeť viděti tu střemchu na Malíkově hrobě již zdaleka. — Víte, vzácný pane, on byl Malík zahradník, a proto mu manželka jeho tu střemchu na hrob zasadila; na kříž chuděra neměla, byla tenkráte ve velké nouzi postavena. — Ale vy jste ji snad, vzácný pane, sám znal? Ba že, sice byste se na ni neptal. Co je svatá pravda — byla hodná žena, já ji znal již za svobodna; když má nebožka žena — Bůh jí dopřej lehkého odpočinku — tenkráte těžce stonala, přicházívala Lucinka denně a donášela hned polévky, hned mléka, zase chleba, pokud neokřála. Však jí to zajisté Bůh odplatil. — Já také na ni pamatuji s mnohým otčenáškem, chodívám zalívat té růžičky, co truhlářovic Anička jí na hrob zasadila, než posledně odjela; já tam vsadil jen „kopeček“ šalvěje, aby také po mně měla památečku; kdo ví, jak dlouho ještě budu choditi. Tak, vzácný pane, to střemcha Malíkova, a pod tou růžičkou a tou šalvěji zde leží Lucinka. Pán Bůh jí popřej blahého z mrtvých vstání!“

Nadlesní vtiskl blýskavý dvacetník do ruky hrobníkovy a poslal jej ke starému truhláři; objednal si jej sem na hřbitov, že s ním slovíčko promluví.

Než se sem oba starci přibrali, nadlesní krátkou pobožnosť vykonav odrovnával každý větší kamínek s hrobu Lucinčina, jako kdyby ji snad byl tížil, oplel trochu šalvěj i růži a vzpomínal při tom dávných časův.

Když truhlář přišel, nadlesní objednal kříž z dubového dřeva na hnědo zapuštěný, naporučil naň skřínečku čili „okeničku“ s nápisem, vešel do umrlčí komory, vepsal nápis do tobolky, vytrhl list a podal truhláři, zaplatil hned v hotovosti objednanou práci, pozdravil a chtěl odcházeti. Ale truhlář jej zastavil.

„Račte dovoliti, vzácný pane, to já přijati nemohu, až práci odvedu, a až bude-li k libosti.“

„Já, milý truhláři, práci od vás přijímati nemohu; jsem z daleka, jen to takhle můžem’ ujednati.“

„Vzácný pane, tak to nepůjde; jsme všichni smrtelní, a kdyby mne Pán Bůh zavolal než to vykonám, na mé duši by to zůstalo, a toho Pán Bůh chraň!“

„Vždyť ještě „hodně“ vypadáte, dá Bůh že ještě mnoho let budete trávu šlapati; aby vás „přemýšky“ netrápily, zpravte o tom svoji Aničku, ta se dojista, i kdyby vás již nebylo, postará, aby Lucinčin hrob přišel pod kříž.“

„Když to obrátíme na tu stranu, bude dobrá. A starosť si neračte žádnou připouštěti, že bych to nějak ledabyle zhotovil, vždyť jsem ji také znal a posud vděčně na to vzpomínám, že ona se za mou Aničku i nestyděla, že jí zase přístup zjednala do domu, když se byla panna Rozárka vdala, a i za družičku si ji o veselce vyvolila. — Tímto úmyslem vykonáte dvojí dobrý skutek: za jedno tu chuděru nešťastnou v té zemi před námi tím věnovaným křížem poctíte přede všemi, budou si lidé i její vlastní dítky památky její lépe všímati; a za druhé jste starého člověka tou zakázkou obživil, a to vám Bůh zaplatí. Zprovoď Pán Bůh!“

A teprve, když nadlesní za hřbitovní zdi zmizel, napadlo hrobaře: „Ale truhláři, přece jsme se ho mohli zeptati, odkud byl?“

„Arciť — a ještě mi připadal tak povědomý; toho pána jsem zajisté již kdesi viděl! Víš, na koho mne připomínal? Na toho černého mládence v Ořechově, co tenkráte Šimka Paseckého, když na něj padlo v lese dřevo, na zádech domů dovlekl a Pasecké poslal tolar, aby mu kupovala maso na polévky, aby se zase posilnil. On prý tenkráte ten tvrdý tolar utržil za pivo, co dostával na deputát.“

„I koho pak ty ještě v paměti nosíš, vždyť to jsou již léta! A ten mládenec býval takový pošmourný, a tohle je hovorný pán!“

„On jen tak pošmourné dopadal, on byl také „lidský“; říkávali v těch horních vesnicích o něm, že je černý jako čert a dobrý jako hodina.“

„Nechť je ten pán kdo je,“ usoudil konečně hrobař, „ale zlý člověk to není, ani pyšný není, sic by se byl neptal po té chuděře v nouzi zemřelé; obyčejně se lidé znají jen k těm bohatým a na mrtvé rádi zapomínají.“

Když nadlesní scházel s vrchu, šel okolo dvou chlapců, z nichž jeden choval dítě, druhý držel kozu na provaze; oba pozdravili, on však byl tak zabrán do myšlének, že si jich ani nepovšimnul. —

O několik neděl později zemřela matka paní purkmistrové; právě o pohřbu pršelo až lilo, ale pro to byl průvod přece četný, i paní Brusíková vcházela do brány na černo obarvené, nad níž nápis v oblouku bílými písmeny sestavený „daleko hledí“; nápis jest jednoduchý: „Na milosrdenství Tvé přijmiž je, ó Pane!“

Po pohřbu, když se lidé rozcházeli, přidružila se stará paní kmotra k paní Brusíkové, a proto že právě přestalo pršeť, vyzývala ji, aby se s ní poohlédla „po nových křížích“.

Tam na levo u zdi se paní kmotře jeden „zablýskl“, na který se nepamatovala; přikročily, otevřely okeničku, zahledly v pozadí kousek modrého nedávno utvořeného nebe, v předu trávníček květy posetý, uprostřed vysoký smrk, v jehož silných větvích se matka Boží s Jezulátkem na rukou na malém obláčku vznášela; podle smrku na trávníku klečel v pravo černě oděný muž, v levo ženština v bílých šatech modrou stužkou opásaná; rukávy u těch šatů byly „starosvětské“ (i toho si paní kmotra všimla), u vrchu náramně baňaté, u kotníků těsně přiléhající. Muž i žena klečící vztahovali sepjaté ruce k nebes královně.

Pod trávníčkem byl nápis či vlastně podpis:

„Zde odpočívají manželé Malíkovi. Pán Bůh buď duši jejich milostiv, dopřejí jim radostí věčné a vynahraď jim vezdejší utrpení. Amen.“

Paní kmotra se obrátila k paní Brusíkové; tato bledla a hleděla k zemi.

„Paní kmotro, to mne těší, že jste se s památkou jejich takhle usmířila, a nyní se vám i přiznám, že mne mnohdy mrzívalo, že ani pod křížkem neleží. Kde se co pochybilo, nebudeme tu rozebírati; ale těší mne, že to po letech takhle dopadlo.“

Paní Brusíková bledla, zase se červenala, ale nevypravila ze sebe ani slova jediného.

VII.

U Brusíků si vedli čím dál tím nádherněji, peníze se jim jen jen „sypaly“, neboť byl Brusík převzal také dodávky koží ku potřebě císařského vojska, což nejen že mu mnohý tolar vynášelo, ale i mnoho tovaryšův a jiných lidí živilo, ale vždy jen poctivým spůsobem. Bralť užitek i poskytoval ho druhým, ale jen spravedlivý, za práci zasloužený.

Vše se v domě dařilo, jakoby samým máslem ovaloval; každý nový podnik se zdařil; v obchodě, v hospodářství, v domácnosti, všude jim štěstí kvetlo. Mnohý i bohatší měšťan závistivým okem patřil na šest krav Brusíkových, jimž se srsť jen leskla, na stádo skopů jen „pro domácí potřebu“ chovaných, na tučný černý dobytek a na bujné vraníky, když úrodu sváželi, nebo „fasuňkový vůz“ úplně kožemi naložený do hlavního města odváželi, nebo pana mistra s tovarem někde na výroční trh vezli, — a zajisté mnohým by se byl „shodil“ opasek, jejž Brusík nazpět přivážel.

Jednou byl též na fasuňkovém voze do hlavního města odejel. Paní mistrová stála jako kdy jindy se spokojeným úsměvem u okna, hleděla za nimi, jak vážně se po hrbolovitém dláždění důkladný vůz kolébal, a počítala v duchu, kolik asi stovek pantáta zpět přiveze. Totéž přemítal i mistr Brusík cestou a rozvažoval, kam tentokráte ty peníze „obrátí“.

Třetí noci po odjezdu jeho zaklepáno zhurta na vrata. Služka vyběhla z kuchyně, pohůnek ze stájí, oba běželi s lucernami v rukou otevírat domnívajíce se, že mistr přijíždí, ač to bylo v hodinu neobvyklou. Než závoru odstrčila, služka zavolala:

„Josefe, jsi ty to? Vezeš pana mistra domů?“

„Jsem, otevři!“ zněla krátká odpověď. Vrata se rozlítla, služka uhnula stranou, svítila v levo, pohůnek v pravo, a vůz s rachotem vjížděl pod klenbu.

Samým udivením byla by málem lucernu upustila. Vůz naložený „jako chalupa“ vjížděl pod vrata.

„I pro pána krále!“ vyhrklo jí z úst, „co pak to vezete? Čeho jste to nakoupili?“

A Josef na to: „Drž hubu!“

Vzpamatovala se, přistoupla k vozu. Snímá mistrův plášť a pozdravuje: „Pozdrav Pán Bůh! Pěkně vítám s cesty!“

A mistr s nevolí praví: „Mlč!“

Služka se domnívá, že snad mistr ochuravěl, a ochotně se nabízí: „Pantáto, podejte mně opasek, bude vám těžký.“

„Táhni, nebo tě —“ hrozí mistr a rozpřahuje ruku; služka ustrašená couvá a vyhýbá se mistru, jenž pádným krokem k světnici zaměřil. Mezi dveřmi stojí mistrová, vítá manžela s cesty, ale tento nevšímaje si jí ani, vstoupá do světnice. Mistrová se leká, spěšně uzavírá dvéře, aby snad čeládka neznamenala —

Co se přihodilo?

„Co pak se vám stalo?“ vyzvídá služka na pacholku.

A on se kaboní, „střihne“ po ní okem a napomíná: „Kdybys si raději pod peřinu zalezla; v krátké spodnici, nestydíš se?“

„Stydět? A což pak nemám pleny na sobě? Což nepoklízím denně ve spodnici? Řekni raději, že bys mne rád odtud střásl. Však já půjdu, jen mně řekni, co to vezete; musí to býti něco vzácného, že jste na celý náklad plachtu koupili a zastrkovali jej jakoby zabednil.“

„Kdybych tobě takhle mohl hubu zabedniti.“

„Jak mne zaháníš; ale já nedbám, nepovíš-li ty, poví mně zejtra paní mistrová, co se přihodilo.“

Služka hodila dveřmi u kuchyně, a pohůnek se počal vyptávati:

„Stalo se vám něco?“

Pacholek hodil jen hlavou a rozkázal: „Vypřahej.“

A kromě toho slova neuslyšel pohůnek ničeho.

Mistr přecházel po světnici ruce maje na zádech složené, klobouk posud na hlavě.

Mistrová chvíli mlčela, pak přistoupila blíže a ptala se: „Je ti něco?“

„A co by mně bylo?“ zhurta Brusík.

„Mrzí tě něco?

„Ano, že ani doma pokoje nemám, když se utrmácen s cesty vracím.“

„Chceš se něčím posilniti? Co ti mám přinést?

„A dej pokoj, vždyť vidíš, že jsem ospalý.“

Mistrová mlčí, beře pod hlavcem svého lože klíč od kované truhly pod oknem stojící, odemyká ji a pak vybízí manžela: Dej sem opasek, uschovám jej, jen si lehni.“

Brusík neodpovídá, opasku nedává, ale zakleje hřmotně a praští kloboukem o zem.

Tenkráte vidouc Brusíková, že je zle, mlčky ulehne a úzkostlivě naslouchá co dále.

Brusík, ač pravil, že jest ospalý, stále ještě přechází, potom na loži se jen přehazuje, neodpočívá. Brusíková tiše slzy utírá. Starší služka, která vrata otvírala, také nespí. „Nedá“ jí to, pokud by se nedověděla, jaký náklad z města přivezli. Když ve stájích vše utichne, vstane, rozsvítí opět lucernu a zajde pod klenutí k vozu.

Vysukuje provaz, nazdvihuje plachtu, prohlíží.

„A toť museli tak pozukrývati? Vždyť vezou jenom kůže!“

Kůže! A co by koželuh jiného vezl než kůže? Arciť každý koželuh i mistr vozívá kůže, ale vždy jen z domu, nikdy do domu, totiž vydělané, a tyto jsou vydělané. Prohlíží dále. Hle, hle, toť všude mistrův cejch, na jednom svazku, na druhém také; toť podivné! a pak, opasku neviděla a když jej z vozu chtěla sundati, mistr se rozmrzel — již to má — již ví více, než mistrová sama.

Toť jsou mistrovy vlastní kůže, veze je nazpět, neprodal jich, neodbyl jich, nepřijali jich, ale proč?

Před svítáním již Brusík zase vstal, vzbudil starší tovaryše a pacholka a rozkázal jim, aby náklad z vozu odnosili do zadu do staré zimní dílny. Než Brusíková vstala, byl náklad pod zámkem, a prázdný vůz stál pod kolnou.

I při snídaní mistr ani nepromluvil a tak se škaredil, že všem slovo v ústech vázlo.

Když ani v poledne nebylo lépe, přemohla Brusíkovou tesknota, když v kuchyni buchty pro čeleď dělila, tak silně, že na židli usedla a usedavě zaštkala, ani neznamenajíc, že kromě starší služky u ní stálo i mladé děvče, jež sotva rok v domě sloužilo.

Starší hnedle děvče pod nějakou záminkou z kuchyně „vystrbošila“, zavřela dvéře a přistoupila k mistrové.

Pohladila ji po rameně a těšila: „Ale milá panímámo zlaťoučká, to si tak nesmíte bráti, to jen pusťte mimo sebe, vždyť nejde ani o krk; já jsem již tak trochu pochytila, co pantátu mrzí; všecko vám povím, jenom mne nevyzraďte. Přivezl všechny kůže z města zpátky a přede dnem je kázal zanésti do staré dílny; ale dal je pod klíč, myslím, abyste se hnedle o tom nedozvěděla. Oni mužští myslí, že já o tom nevím; žádný se ani špetu nezmíní, ale Božíčku, vždyť pak nejsem dnešní, abych je nepřehlídla. Tak, co jsem vyzvěděla, jsem vám pověděla a ještě se o to postarám.“

Brusíkové ulevilo. „To ono bude,“ pravila; „jsi za to hodná, Ančo, že jsi všeho sobě povšimla. Jako kdyby mně byl se srdce kámen svalil. — Což pak na tom záleží, prodal-li či neprodal, vždyť máme chvála Bohu z čeho býti. Ale ti mužští jsou hnedle jako saze: fuk z komína ven. Však on si zase dá říci. Dobře’s udělala, žs’s to děvče vyplichtila z kuchyně, nemusíš mu ani později říkati.“

„Ale kde! Takové žábě!“

Mistrová se nechtěla manželovi „vtírať“; po tichounku práci svou konala, děti všemožně těšila, aby nedělaly nějaké „pohoršení“ a čekala, brzo-li se mistr sám o věci zmíní.

K večeru ženské namáčely dížu, vyšívaly mouku a chtěly zadělávat na chléb. Brusík si toho povšimnul a zavolal ženu do světnice.

„Slyšíš, nemusíš tolik chleba zadělávať, bude ho osm pecnů dosť. Zadělejte jen pro nás a domácí čeleď; tovaryše propustím.“

Brusíková stála jako přimražena.

„Což pak ti vyvedli, že jsi se na ně tak rozhněval?“

„Vždyť já se nehněvám, já je jen propouštím a dosť.“

„Ale pantáto, měl-li jsi jakou mrzutosť, ožel toho; tak správných tovaryšů brzo nenajdeš.“

„To vím a proto je propouštím, aby se u mne nenaučili fušeračit; nechť jdou k pořádným mistrům, kteří umějí práci jak náleží zastávať.“

Brusíková se zalekla, že se snad manžel její nějak smyslů pominul, a bojácně naň patřila.

„Což pak hledíš na mne, jako vytržená? Myslíš si, proč tovaryšů propouštím? Viď? Již taková léta spolu žijeme, ale to jsi posud nevěděla, že jsi se provdala za řemeslníka fušeráka; ano, fušeráka, tak to ten urozený pan hejtman řekl: za fušeráka. A hrom do toho! Já jim ukážu, že těch jejich pár plesnivých krejcarů nepotřebuji, že fušerák také dovede ze svého tráviti; čeho si poctivě za své mozoly vydobyl; ano, já jim ukážu fušeráka „pána“, jest-li posud žádného neznali. Víckrát na nic nesáhnu, co k řemeslu náleží, a pána jim postavím, až se každý podiví!“

Dílem se Brusíková z toho těšila, že si manžel již žluč vylévá, že již hovoří, dílem se zhrozila, že obmýšlí řemesla nechati; bylť ještě muž v plné síle, ustavičné činnosti přivyklý, lenošení by mu nikdy bylo nesvědčilo.

Snažila se v dobrotě, přímluvou vše napraviti, ale marně. Potajmu tovaryšům přimluvila, by mistra požádali, aby jich nepropouštěl. Zatočila ještě jinak, domlouvala mu, aby nikterak řemesla se nesříkal, že by se i zlomyslných lidí vyskytlo, kteří by snad uvěřili aneb ještě rozšiřovali, že poslední dodávka koží špatně byla vydělána a že se mu snad i nějak řemeslo provozovati zakazuje.

Ale tenkráte si mistr na ni vyjel, že všecka postrašena utichla.

Když se do vůle vykřičel, řekl jí, že mu pranic na tom nesejde, co lidé o něm povídají, jak mu na cti utrhují, když on to neslyší; kdyby se však měl kdo opovážiti taková slova před ním opakovati, tím že o strop hodí a kdyby ho to hrdlo stálo. Když už se jednou mistr „prohlásil“, také Josef pacholek „rozvázal“ a pověděl Anči obšírně, jak to tenkráte ve městě dopadalo. Zajeli prý s nákladem do „komise“, a mistr jej chtěl odváděti; přišel prý jiný hejtman odbírat než ten, co dříve odbírával, a jal se svazky prohlížeti. Na to se vyslovil, že jsou kůže špatně vydělány a za drahý peníz objednány; naposled prý se práce takového „fušeráka“ odnímá, za jeho úřadování že se takové věci trpěti nebudou. Na to prý mistr zaklel, odhrnul rukávy a ptal se, který špatný chlap by se odvážil jej „fušerákem“ nazvati? Pak prý hejtman až sezelenal, vytrhl šavli z pochvy, skočil prý proti němu a rozkřikl se, zdali neví, že on je císařský důstojník a že on to řekl.

Na to zase mistr: „A kdyby mně to nyní byl řekl sám císař pán, to samé bych mu řekl a ještě bych doložil, že on tomu rozuměti nemůže, protože se nevyučil koželužství.“

„Potom kázal hejtman mistra zavříti, že pohaněl císaře pána; mistr se oháněl pěstí jako větrník, že žádný voják přistoupiti nemohl, a když se strhl vetší povyk, přijel jakýsi pan generál na koni na dvůr, ptal se, co se tu děje, a mistr jej poznal; jak se znali, ani nevím. Na to kázal mistra zavésti do stavení, pokynul i hejtmanu a všechno se hrnulo za nimi, jen stráž u brány tam zůstala, já s nákladem, a po chvíli vylezl šilhavý Icik ze Lhoty kdesi za deskami; musil tam již spíš čumět, než jsme my přijeli, protože okolo mne branou nešel,“ vyprávěl Josef.

„Já po něm jen tak po oku, ale on jakoby mne neznal, opendoval tam, až zase ten hejtman přišel, klaněl se před ním až k zemi; hejtman s ním promluvil, na to zase něco Icik, pak se dali oba do smíchu a rozešli se.

Později přišel mistr. Jak to zprostředkoval, nevím; byl tuze nakvašený, oči mu jen hrály a jen tak ze sebe vyrazil: „Obrať a zajeď do hospody.“

Hospodskému vypověděl vše, vždyť tam již takové léta zajíždíme, a já jen tak pochytil, jak mu vypravoval, že tam měl náklad nechati, ale že by se byl raději hrdla vzdal, že on žádnému z nich ty kůže nedá a kdyby doma shníti měly.

Než jsme se na zpátečnou cestu vybrali, zapřahal „U slunce“ Košťálů Jakub ze Lhoty do bryčky koně. Ptal se mne, jak se mám, a rozhovořil se, že je tam s Icikem, on že je ponejprv v tak velkém městě, ale že tam bude nyní častěji jezdívati, že již mu Icik řekl, že podruhé oni budou jezditi ve fasuňkovém s nákladem, budou prý odváděť kůže, již prý to má Icik zjištěno. Já jsem se o tom mistru nezmínil; což pak bych jej ještě podpichoval — ale na Icika bych víckráte na potkání ani nevyplivnul.“

Tolik vykládal Josef pacholek Anče služce, a od toho času stal se v domě Brusíkově velký převrat. Brusík si koupil kočár, a Josef vozíval v něm paní Brusíkovou a děti „na procházku“. Někdy si zajeli někam na pouť, někdy do města, a nikde Brusík peněz „nešanoval“.

Když umřel starý Vybíral, a dědici dům prodávali, koupil jej Brusík za „hotové“; chtěl lidem ukázati, že i bez řemesla má peněz dosť.

Brusíková se zdráhala, aby se docela „vydali“, ale on jinak nedal, po žních že se truhla zase naplní.

Ale tenkráte se nenaplnila, protože jim potlouklo, a příval jim vzal všechno seno.

„Nebude letos, bude na rok,“ řekl Brusík a prodal šedesát měr starého žita, aby měli z čeho dobře tráviti, vždyť měli čtyři domy!

Na rok seslal Pán Bůh jiný křížek. Celé skoro městečko lehlo popelem. Brusíkovi shořely dva domy, ale lehko oželí dva, komu čtyři náleží.

Ve žních při svážení zastihl Josefa v širém poli „posel boží“, omráčil jej — chvála Bohu jen omráčil — a vraníky zabil.

„Když nemáme koní vraných, budeme míti ryzky,“ řekl Brusík, prodal padesát měr ovsa a hodnou „hrstku“ ječmene, přidal několik vozů sena, sebral ještě něco a koupil ryzky; vyjížděli na pouť s ryzkami.

Stavba shořelých domů mnoho pohlcovala. Brusíková žádala manžela, by raději jeden dům prodal; on se zdráhal, zajel do města a vydlužil si na stavbu, po žních že bude opláceti, ale neoplatil, sýpky se pomalu všechny vyprázdnily, dítky dorůstající vždy více potřebovaly, „praskl“ první dům a nestačil na dostavění druhého, na zaplacení dluhův.

V krátkém čase „nastavili“ druhý, aby třetí a čtvrtý udrželi. Nehoda za nehodou je stíhala, výlohy se denně množily; odvážila se Brusíková i na to, aby ho požádala, by opět řemeslo provozoval; ale se zlou se poradila.

Rozhněval se Brusík, zrovna „rozčertil“, že jaktěživ se ničeho nechopí, čeho se „odřekl“.

Šlo to s nimi náhle „s kopce“, hospodařili „od desíti k pěti“.

Kdož by rád takový smutný pochod zpátečný sledoval? Docházeli pomalu zlých míst.

Dlouho se bránil Brusík silou zoufalství a dodával si mysli hned „rakouským“, hned „uherským“, ale když už nikde nebylo co „uloupnouti“, když jeho žena bosa, v ušpiněných zalátaných šatech s prázdných chlévů šindel strhovala, by jím světnici prohřála, když věřitelé hrozili, že poslední spustlý dům jim nad hlavou prodají: tenkráte jej neštěstí po hrozném, tuhém boji „dorazilo“. Vstoupil k jinému mistru koželužskému za tovaryše, aby sebe a ženu od hladu zachránil.

Tenkráte jej nejvíce těšívalo, že mladý mistr ševcovský Malík jej všude zastával, jej těšil, jemu přimlouval a i někdy dle možnosti něčím vypomohl. Malík mu byl velmi povděčen, že jej tenkráte mocí k živnému řemeslu přidržel, a mladší jeho bratr byl také strýci povděčen a mnohé psaní mu z ciziny posílal. Bylť posud „ve světě“.

A jestliže by mu byly vlastní dítky kdy co vyčítaly nebo předstíraly, Malíkových vděčnosť sklíčeného Brusíka potěšovala.