Obyčejný život/XXXII.

Obyčejný život Karel Čapek
XXXI.	XXXII.	XXXIII.

Údaje o textu
Titulek:	XXXII.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Byly ve mně věci, o kterých jsem věděl, tohle je tatínek, a jiné, ze kterých jsem cítil, toto je maminka. Ale v tatínkovi a mamince žili zase jejich otcové a matky, které jsem skoro neznal; jenom jednoho dědečka, který prý býval veliký divous, samé ženské a kumpáni, a jednu babičku, ženu svatou a pobožnou. Snad i oni jsou něčím přítomni ve mně a někdo v tom zástupu má jejich rysy. Snad to množství, které je v nás, jsou naši předkové do bůhvíkolikátého kolene. Ten romantik, to vím, to byla maminka, ale ten žebrák u chrámových dveří, to mohla být ta pobožná babička, a ten hrdina třeba nějaký praděd, dobrý piják a rváč, kdopak ví. Je mi teď líto, že nevím nic bližšího o svých předcích; kdybych aspoň věděl, čím bývali a koho si brali, – i z toho by se mohlo ledacos poznat. Třeba každý z nás je součet lidí, jenž narůstá z pokolení do pokolení. A třeba už je nám úzko z toho nekonečného rozrůznění; proto mu chceme uniknout a přijímáme nějaké davové já, které by nás zjednodušilo.

Bůh ví, proč musím myslet na svého bratříčka, který zemřel, sotva se narodil. Trápí mě představa, jaký by asi byl. Jistě docela jiný než já; bratři si nejsou nikdy rovni. A přece byl by zrozen z týchž rodičů a za stejných podmínek dědičnosti jako já. Rostl by na tomtéž truhlářském dvorku s týmž tovaryšem Francem i panem Martinkem. Přesto by byl možná nadanější než já nebo svéhlavější, přivedl by to dál nebo nikam, kdopak to může vědět. Patrně by si z té spousty možností, se kterými přicházíme na svět, vybral některé jiné, a byl by to docela jiný člověk. Možná že se už biologicky rodíme jako mnohost, jako takový zástup, a teprve vývojem, prostředím a okolnostmi se z nás udělá víceméně jeden člověk. Jistěže by můj bratříček uskutečnil osudy, na které jsem já už nestačil, a snad bych i na nich poznal ledacos, co je ve mně.

Je hrozné, když si člověk představí tu nahodilost života. Mohly se setkat dva jiné z miliónů zárodků, a byl by to jiný člověk; nebyl bych potom já, nýbrž jakýsi neznámý bratr, a bůh suď, co by to bylo za divného chlapa. Mohl se narodit některý jiný z tisíců nebo miliónů možných bratříčků; nu, byl jsem to já, kdo vytáhl ten pravý los, a oni ostrouhali kolečka; co dělat, nemohli jsme se narodit všichni. A co, člověče, je-li ta mnohost osudů, která je v nás, zástupem těch možných a nenarozených bratří? Třeba jeden z nich by byl truhlářem a druhy hrdinou; jeden by to přivedl daleko a jiný by žil jako žebrák u chrámových dveří; a nebyly to jenom mé, nýbrž také jejich možnosti! Možná že to, co jsem prostě bral jako svůj život, byl náš život; nás, kteří jsme dávno žili a umřeli, i nás, kteří jsme se ani nenarodili a jenom jsme mohli být. Bože, to je hrozná představa, hrozná i krásná; ten obyčejný života běh, který tak dobře a nazpaměť znám, se najednou na mne dívá docela jinak, zdá se nesmírně velký a tajemný. To jsem nebyl já, to jsme byli my. Ani nevíš, co jsi žil, člověče, ani nevíš, co všechno jsi žil!

Tak teď jsme tady všichni, a je nás tu plno. Tak vida, celý náš rod; a cože jste si na mne všichni vzpomněli?

Inu, my jsme se přišli rozloučit; to víš –

Co?

Nu, nežli se rozejdeme. Máš to tu pěkné.

Tak, tak. Moji milí, moji milí! Musíte odpustit, že jsem vás nečekal –

Pěkný nábytek, hochu. Musel stát hromadu peněz.

Stál, tatínku.

Je vidět, chlapče, žes to někam přivedl. Mám z tebe radost.

Můj jediný, můj hošíčku, jak špatně vypadáš! Není ti něco?

Á, to je maminka! Maminko, mami, já mám něco se srdcem, víš?

Ach bože, se srdcem? Vidíš, já jsem taky měla trampoty se srdcem. To je po mém tatínkovi.

A ten tu není?

Je. To je přece ten špatný dědeček. Však to byl, chudák, on, co tu strašil, to je u nás v rodě.

Ukažte se, zpropadený dědečku! Tak to jste vy, ten hříšník? Kdo by to do vás řekl!

Nu, jen nech. Kdo by to řekl do tebe! V tobě to taky bylo.

Ale v mamince ne.

Prosím tě, v ženské! To přece není pro ženské. Co dělat, mužský se musí vybouřit.

A vy to máte jednoduché, dědečku!

Mám. Já jsem byl pravý chlap, holenku. Nu co, zadováděl jsem si někdy.

A tahal jste babičku za vlasy po zemi.

Tahal.

Tak vidíte; a mně pak vyčítají, že jsem chtěl uškrtit svou nebožku ženu! To je po vás, dědečku.

Ale neměls tu sílu po mně, hochu. Tys podědil náturu spíš po ženských. Proto to bylo v tobě… takové divné a tajné.

To můžete mít pravdu. Tak vida, po ženských! To vy jste měl za ženu tu pobožnou a svatou babičku?

Kdepak. Já jsem měl tu veselou babičku. Copaks o ní neslyšel?

Už vím! To byla ta veselá babička, co strojila samý šprým.

– Já jsem ta veselá babička. Pamatuješ se, jak jsi škádlil toho telegrafistu? To bylo po mně.

A po kom byl ten pokorný a svatý člověk?

To bylo taky po mně, hochu. Já jsem mnoho od chudáka dědečka zkusila, co je to platno. Člověk musí mít trpělivost, nu, a smíří se.

A co ta druhá babička, ta pobožná a svatá?

To byla, chudák, zlá ženská. Plná zlosti, závisti a lakoty, a proto ze sebe dělala svatou. To přece máš po ní!

Co?

Inu, že jsi každému záviděl a chtěl být ten nejlepší ze všech, ty můj ubohý broučku.

A co mám po tom druhém dědečkovi?

Třeba to, že jsi sloužil. Ten byl, holenku, ještě nevolníkem a robotil na panském, tak jako jeho táta a děd –

A po kom byl ten básník?

Básník? To u nás nebylo v rodě.

A ten hrdina?

Žádný hrdina. My jsme byli, synáčku, samí obyčejní lidé. Vždyť nás bylo a je jako na pouti.

Máte pravdu, babičko, máte pravdu, jako na pouti. A pak se nemá člověk rodit jako průměr z tolika lidí! Z každého má něco, a dohromady je to takové obyčejné a průměrné – Chválabohu!

Chválabohu!

Chválabohu, že jsem byl ten obyčejný člověk. Vždyť to je právě to ohromné, – v tom právě jste byli vy, vy všichni, tolik vás v Pánu zesnulých!

Amen.

A co nás je, – jako na pouti. Tolik lidí pohromadě, – vždyť je to jako veliký svátek! To by člověk neřekl, bože, to by si ani nepomyslil, že život je – taková sláva!

A co my, my možní bratříčkové?

Kdepak jste? Já vás nevidím –

Ne, nás vidět není, nás si můžeš jen myslet. Například –

Co například?

Například já bych byl truhlářem a převzal bych dílnu po tatínkovi. Nemysli si, dnes by to už byla velká dílna, dvacet dělníků – a těch mašin! To by se musil přikoupit dvorek hrnčířův, však beztoho už tam není hrnčířská dílna.

Tatínek na to myslel.

Pravdaže myslel, ale když neměl syna truhlářem! Škoda té truhlárny. Nech to být, nebylo by to špatné.

Nebylo.

A to já ne, já bych byl něco jiného. Člověče, já bych byl ukázal tomu klukovi malířovu! Franc by mě naučil, jak se má člověk prát, a bylo by to. Ten by jich dostal, ten kluk malířská!

A čím bys chtěl být potom?

To je jedno. Třeba lámat krumpáčem skálu, po pás nahý, plivnout si do dlaní a kopat. Ty svaly, panečku, to bys koukal.

Jdi někam, lámat skálu! To já bych šel do Ameriky nebo kam. A ne jenom fantazírovat o nějakých dobrodružstvích, to nic není. Zkusit to, sakra, zkusit své štěstí a pustit se do světa – Člověk aspoň něco užije a pozná.

Něco užít, to máš jenom se ženskými. Mládenci, já bych se dal na to. Ať by to byla coura, nebo princezna v lodenových šatech –

I ta kantýnská?

I ta kantýnská s prsy až na břicho.

I ta nevěstka na mostě?

I ta, člověče. Ta musila být, kruci!

I ta… holčička s uděšenýma očima?

Ta zvlášť, ta zvlášť! Tu bych byl přece nepustil jen tak! A vůbec – Čert to vem, zadováděl bych si.

A co ty?

Já nic.

Čím bys byl?

Nu, nic, ničím. Já jen tak, víš?

Žebral bys?

Třeba i žebral.

A ty!

Já?… Já bych umřel ve třiadvaceti létech. Určitě.

A nic bys neužil?

Nic. Jenom to, že by mě všichni litovali.

Hm, to já bych padl až na vojně. Hergot, je to blbé, ale člověk je aspoň s kamarády. A když chcípá, tak aspoň cítí takový vztek, takový strašný a krásny vztek, jako by někomu plival do tváře. Potvory, co jste to udělali!

A básníkem by nebyl nikdo z vás?

Kuš! Když už, tak být něčím pořádným. Copak ty, tys byl skoro ten nejslabší z nás, ty bys nemohl to, co my – Nu, dobře, že sis na nás vzpomněl, bratříčku. Jsme přece jenom všichni jedna krev. Ty, žebrák, dobrodruh, truhlář, rváč a děvkař, ten, který padl, i ten, který předčasně zemřel –

– všichni jsme jedné krve.

Všichni. Viděls už, bratříčku, někoho, kdo by nemohl být tvým bratrem?