Obyčejný život/XXVIII.

Obyčejný život Karel Čapek
XXVII.	XXVIII.	XXIX.

Údaje o textu
Titulek:	XXVIII.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

A potom na tom nádraží u starého pána, když jsem se zamiloval – bylo to i tam ve mně, já myslím, to zlé?

A vidíš, vůbec ne. To je to divné. To byl docela šťastný a obyčejný život.

Ale ta láska k panence – mnoho-li chybělo, abych ji svedl?

To nic, to se stává.

Já vím, že jsem se k ní choval… celkem slušně; ale má žádost nebyla – nebyla – nu, nebyla docela v mezích –

Jdi, to už náleží k věci.

Bral jsem si ji proto, abych se vydrápal nahoru?

To zas je jiná historie. Tady jde o ty hlubší věci, víš? Například, proč jsi svou ženu tak nenáviděl?

Já? Copak jsem si ji nevzal z lásky?

Vzal.

A neměl jsem ji rád po celý život?

Měl. A přitoms ji nenáviděl. Jen si vzpomeň, kolikrát jsi ležel vedle ní, ona spala a ty sis myslel: Bože, takhle ji zardousit! Zmáčknout oběma rukama ten krk a svírat, svírat – Jenže co potom s mrtvolou, to je ta otázka.

Nesmysl! To vůbec nebylo – a kdyby! Copak může člověk za takové nápady? Třeba nemůže usnout a zlobí se, že ona tak klidně spí. Prosím tě, proč bych ji nenáviděl?

To je právě to. Třeba proto, že nebyla jako ta malá cikánka – nebo jako ta sklepnice, víš? ta močálovitá potvora se zelenýma očima. Že byla tak klidná a vyrovnaná. U ní bylo všechno tak rozumné a jednoduché – jako povinnost. Láska manželská je věc pořádku a hygieny, tak jako jíst nebo čistit si ústa. Dokonce něco jako obyčejná a vážná svátost. Taková čistá, slušná, domácí záležitost. A tys ji, člověče, v ty chvíle nenáviděl křečovitě a zběsile.

– – Ano.

Ano. V tobě přece byla touha mít vši a hrát si v páchnoucí boudě na bezednou a udýchanou hru. Aby to bylo nečisté a divoké a hrozné. Strašná touha po něčem, co by tě ničilo. Kdyby aspoň jektala zuby, kdyby tě rvala za vlasy, kdyby jí to temně a nepříčetně zahořelo v očích! Ale ona nic, jen zatne zuby do spodního rtu a vzdychne, a pak usne jako dřevo, jako člověk, který, chválabohu, splnil své povinnosti. A ty sám – jenom zíváš; žádná chuť něčeho zlého, něčeho, co by nemělo být. Bože, zmáčknout oběma rukama ten krk, – jestlipak by aspoň zachroptěla jako zvíře a vydala ze sebe nelidský skřek?

Kriste, jak já jsem ji někdy nenáviděl!

Tak vidíš. A to nebylo jen proto, člověče. To bylo proto, že ona byla vůbec taková spořádaná a rozšafná. Jako by se vdala jen za to, co bylo v tobě rozumné a úctyhodné, schopné úředního postupu a přístupné tomu, aby se o to vzorně a domácky pečovalo. Snad ani neměla ponětí, že je v tobě ještě něco jiného, – něco po čertech jiného, člověče! Ani nevěděla, že to pomáhá zatlačit do kouta – A to teď sebou trhalo jako na řetěze a tiše, nenávistně to skučelo. Zmáčknout oběma rukama ten krk, a takové věci. Jednoho dne se pustit po kolejích a jít, jít až někam, kde se trhá skála; po pás nahý, s kapesníkem na hlavě, a lámat krumpáčem kamení; spát v nečistém kotci, jenž páchne jako psí bouda; tlustá kantýnská, jíž se koulejí prsy po břiše, rajdy ve spodničkách, holčička zavšivená a kousající jako psík; zavřít se tam na petlici, nekřič, malá, hubu drž, nebo tě zabiju! A zatím tady tiše, pravidelně oddychuje vzorná manželka počestného a trochu hypochondrického pana přednosty; což takhle zmáčknout ten krk –

Přestaň s tím!

A nebyls jí nevěrný, nebyls na ni hrubý, nic; jenoms ji tajně a vytrvale nenáviděl. Pěkný rodinný život, co? Jenom jednou ses na ní trochu vymstil: kdyžs dělal škodu císaři pánu. Já ti dám, ty Němkyně! – Ale jinak – vzorné manželství a všecko; to už je tak tvůj způsob: být zlý a zvrhlý potají; umět to ukrýt dokonce sám před sebou – a jenom se těšit z toho, že by to třebas mohlo být. Počkej, jak to bylo, kdyžs byl tam nahoře v ministerstvu?

– – Nic nebylo.

Já vím, docela nic. Jenom si s hrůzou, ale docela příjemnou hrůzou říkat, pane na nebi, tady by se dala dělat korupce! To byl mohly být milióny, člověče, milióny! Stačilo by jenom naznačit, že by se s námi dalo mluvit –

A udělal jsem to?

Chraň bůh. Bezúhonný úředník. Naprosto čisté svědomí po té stránce. To byla jen taková rozkošná představa, co by mohlo být a jak by se to dalo provádět. Docela podrobný a důmyslný plán: to by se musilo zaonačit tak a tak, a tak dále; když už, tak už. A pak to neudělat, pak pronést svou úřední integritu bez poskvrny tím pokušením vpravo i vlevo. Bylo to, jako kdyžs putoval za svou čistou láskou uličkou holek, šel ke mně, mladý pane! Nebylo jediného úředního zločinu, který by sis nevymyslil, kterého by ses v duši nedopustil; vyčerpals všechny možnosti, a neprovedls žádnou. Inu pravda, ve skutečnosti by toho člověk ani nemohl tolik natropit, musel by se omezit na ty a ty případy; ale když na to jenom myslí, nejsou mu dány meze a může se dopustit všeho. Jen si vzpomeň na ty písařky!

To je lež!

Pomalu. Pomalu. Jen to nech, byls dost mocný pán v tom ministerstvu; jenom se zamračit, a těm děvčatům se třesou kolena. Zavolat si takovou a říci, slečno, tady máte plno chyb, nejsem s vámi spokojen; nevím, nevím, měl bych požádat, aby vás propustili. A tak dále: u všech by se to mohlo zkusit. A k tomu ještě mít ty bláznivé milióny, co jsou na dosah ruky! Co v téhle době takové děvče neudělá za tu gážičku a za těch pár hedvábných hadrů! Jsou mladé a jsou závislé –

Udělal jsem to?

Kdepak! Až na to, žes na ně pouštěl hrůzu, slečno, nejsem s vámi spokojen, a tak. Málo-li se jim třásla před tebou kolena, málo-li k tobě obracely oči o smilování! Jen je vlídně pohladit, a bylo by to. Ale to byla jen taková možnost, se kterou si dědek rozkošnicky pohrával. Ono tam těch písařek bylo, ani je člověk neměl spočítané; když už, tak už: všechny je probrat, jednu po druhé. Najmout si někde na periférii pokojík, poněkud hnusný a ne příliš čistý. Nebo kdyby tak šlo mít dřevěný kotec, rozžhavený sluncem a páchnoucí jako psí bouda; zavřít se tam na petlici, je tam tma jako v pekle; je jenom slyšet hlas, který sténá, a hlas, který hrozí a konejší.

Víc už nevíš?

Víc už nevím. Ono se to nestalo, vůbec nic se nestalo; takový obyčejný život. Jenom jednou to bylo naprosto skutečné, to bylo tehdy, když ti bylo osm let, s tou cikánskou holčičkou; tehdy ti něco spadlo do života, co tam snad opravdu nepatřilo. A od té doby, nu: pořáds to vyhazoval, a pořád to tam bylo. Pořáds to chtěl ještě jednou mít, a už se to nikdy nestalo. Člověče, tohle je také souvislá historie života, nemyslíš?