Přeskočit na obsah

Obyčejný život/XXVI.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: XXVI.
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence: PD old 70

Kdo ví, co ještě: vždyť ty dobře víš, co ještě, ne?

Ne, nic už nevím, hlase svárlivý. Nevím nic, co bych ještě přidal.

Protože nechceš vědět, viď?

Ne, nechci vědět; už je toho dost na tak obyčejný a jednoduchý život. Vždyť jsem ti nádavkem přidal romantika, ne? Tak se podívej, měla to být docela prostá historie, příběh obyčejného a šťastného člověka; a teď, koukej, kdo se nám tu všechno tlačí; obyčejný člověk, ten s lokty, hypochondr, romantik, bývalý básník a bůhví kdo ještě; je jich celý houf, a každý o sobě říká, že to jsem já. Copak to nestačí? V málo-li kusů jsem rozbil svůj život jenom tím, že jsem se na něj díval?

Počkej, tu a tam jsi něco vynechal.

Nevynechal!

Vynechal. Mám ti připomenout to nebo ono?

Ne, není třeba. To jsou nahodilosti, které nic neříkají. Nezapadají prostě do celku a nemají žádnou souvislost. To je to slovo: souvislost. Život člověka přece musí mít nějakou souvislost.

A proto se z něho musí ledacos vyhodit, že?

To je, jako když se vyhodí moucha ze sklenice vody. Copak jsem si mohl poručit, aby mi přinesli na tácu nový život? Něco do něho spadne, co tam nepatří; nu bože, tak se to vyndá, a je to.

Nebo se o tom aspoň nemluví.

Ano, nebo se o tom nemluví. Prosím tě, co vlastně chceš a kdo vlastně jsi?

To je jedno; já jsem vždycky ten druhý, ten, na koho máš zlost. Nevíš, kdy se to začalo?

Co kdy se začalo?

To, o čem se nemluví.

Nevím.

To musilo být někdy dávno, že?

– – Nevím.

Hrozně dávno. Divné, jaké zkušenosti někdy dělá dítě.

Ale přestaň!

Já nic. Já jsem si jenom vzpomněl na tu černou holčičku. Ona byla starší než ty, že? Pamatuješ se, jak seděla na bedničce a česala si vlasy; mačkala v hřebenu vši, s jazýčkem povyplazeným, lup, lup, jen to lupalo. Ty kluku, tys trochu cítil ošklivost a trochu – ne, to nebyla ošklivost; spíš touha mít také vši nebo co. Touha mít vši, není to divné? Jen to nech, člověče, bývají takové touhy.

Prosím tě, v dětství!

Já nemluvím o dětství. Jak jste se jednou dívali, co dělá za kantýnou partafír s tou machnou kantýnskou. Ty sis myslel, že ji škrtí, jak sebou tak zmítali; chtěls hrůzou křičet, ale holčička tě šťouchala do zad, a jak jí hořely oči, pamatuješ se? Krčili jste se za tím plotem bez dechu, a tobě div oči nevypadly. Taková to byla strašlivá bába, prsy se jí koulely po břiše a nadávala, kudy chodila; ale tehdy byla tiše, jenom supěla.

Tak dost!

Já nic. Já jen, jaks šel jednou v neděli navštívit holčičku. Bylo tam jako po vymření, všechno bylo v kantýně nebo chrápalo v kotcích. V baráku nikdo, jen to smrdělo jako psí bouda. Pak někdo šel, a ty ses tam schoval za bednu; potom vešla holčička a za ní mužský, a zavřel dveře na petlici.

To byl její tatínek!

Já vím. Pěkný tatínek, jen co je pravda. Zavřel dveře a byla tam tma; nic nebylo vidět, ale slyšet bylo, člověče, slyšet bylo, jak holčička úpí a mužský hlas konejší a okřikuje; tys nechápal, co to je, a cpal sis pěstičku do úst, abys nezačal pištět zoufalou hrůzou. Pak ten mužský vstal a odešel; tys ještě dlouho byl skrčen za tou bednou a srdce ti strašně bouchalo; paks šel potichu k té holčičce, ležela na hadrech a vzlykala. Bylo ti úzko, byl bys chtěl být veliký, mít vši a vědět, co to vůbec znamená. Za chvilku jste si hráli před barákem s kolíky na prádlo; ale byla to zkušenost, člověče, byla to taková zkušenost, – já nevím, jak ji můžeš vypustit ze svého života.

Ano. Ne. Nemohu.

Já vím, že nemůžeš. Však už potom vaše hry nebyly tak nevinné, jen si vzpomeň. A to ti nebylo ani osm let.

Ano, osm let.

A jí asi devět, ale zkažená byla jako čert. Nějaká cikánka nebo co. Holenku, taková zkušenost v dětství, to v člověku zůstane.

Ano, zůstane.

Jak ses potom díval na maminku – skoro zvědavě, je-li také taková. Taková jako ta kantýnská nebo to cikáně. A je-li tatínek také tak divný a odporný. Začals je pozorovat co a jak – Poslyš, ono to mezi nimi nebylo nějak v pořádku.

Maminka byla – já nevím; nějaká nešťastná či co.

A tatínek byl slaboch, žalostný slaboch. Někdy se rozzuřil, ale jinak – to bylo hrozné, co si od maminky nechával líbit. Bůhví, čím musel být vinen, že se od ní nechával tak ponižovat a trýznit. Tebe ona měla ráda, ale jeho – člověče, ta ho nenáviděla! Někdy se začali hádat o nějakou hloupost – a tebe strčili za dveře, jdi a hrej si. A pak mluvila maminka, a pak tatínek běžel ven, rudý a rozlícený, práskl dveřmi a dal se do práce jako zatracenec, beze slova, jen funěl. A maminka doma plakala vítězně a zoufale, jako ten, kdo všecko rozbil, tak, teď je konec. A nebyl konec.

To bylo peklo!

To bylo peklo! Tatínek byl dobrák, ale byl něčím vinen. Maminka byla v právu, ale byla zlá. A klouček to věděl, to je hrozné, co všechno takové dítě pozná; neví jenom, proč to je. A tak se jen zaraženě dívá, že se děje něco divného a zlého, co ti velcí před ním ukrývají. Nejhorší to bylo asi v tu dobu, kdy klouček chodil s tím cikánětem; sedí se u stolu, tatínek nemluví a jí; najednou maminka dostane takové prudké a trhavé pohyby, bouchá talíři a povídá zadrhlým hlasem, jdi, hošo, jdi si hrát. A pak si to ti dva spolu vyřizují, bůhví pokolikáté a bůhví co těžkého a nenávistného; a klouček, opuštěný a bezradný, se slzami v očích putuje za řeku, kde je ta cikánská holčička. Budou si hrát v nečistém kotci, rozžhaveném sluncem a páchnoucím jako psí bouda; ze hry zavrou dveře na petlici, je černá tma a děti si hrají zatraceně divnou hru; už není tak tma, svítí to škvírou mezi prkny; aspoň že je vidět, jak těm dětem žhnou oči. V tu chvíli se tatínek dává doma do práce jako zatracenec a mamince tekou z očí vítězné a zoufalé slzy. A klouček cítí téměř úlevu, hečte, teď já mám také své tajemství, něco divného a zlého, co se ukrývá. Už ho tak nemučí, že ti velcí mají něco tajného, před čím ho vystrkují za dveře. Teď má sám něco tajného, co nevědí zas oni; teď si to s nimi vyrovnal a jaksi se jim pomstil. To bylo poprvé –

Co?

To bylo poprvé, kdy jsi okusil požitku ze zla. Pak už jsi za tou cikánkou chodil jako omámený; někdy tě bila a rvala ti vlasy, někdy tě kousala do uší jako psík, až tě rozkoší mrazilo v zádech; zkazila tě naskrz, kluka osmiletého, a od té doby to bylo v tobě –

Ano.

– – Jak dlouho?

–   – Po celý život.