Obyčejný život/XXIII.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: XXIII.
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence: PD old 70

Tři dny jsem nespal; stalo se něco, nad čím už třetí den kroutím hlavou. Nebyla to žádná veliká a slavná událost, – takové se v mém životě nedějí; spíš bezmála trapný případ, ve kterém jsem, myslím, dělal figuru trochu směšnou. Onehdy odpoledne mi hlásila hospodyně, že prý chce se mnou mluvit nějaký mladý pán. Zlobil jsem se: co já s ním, mohla jste mu říci, že nejsem doma, nebo tak něco; nu, teď ho sem pusťte.

Byl to mládenec toho druhu, který mi vždycky býval protivný; zbytečně veliký, sebejistý a vlasatý, zkrátka taková nádhera; hodil hřívou nazad a zatroubil nějaké jméno, které jsem ovšem ihned zapomněl. Styděl jsem se, že jsem neoholen a bez límce a že tu sedím v papučích a odřeném županu, svrasklý jako měchuřina; i zeptal jsem se ho pokud možno nevlídně, co si ráčí přát.

Spustil trochu překotně, že právě dělá disertační práci. Téma je počátky básnických škol v létech devadesátých. To je ohromně zajímavá doba, ujistil mě poučně. (Měl veliké červené ruce a hnáty jako polena: vysloveně protivný.) Teď prý sbírá materiál, a proto si dovolil přijít –

Díval jsem se na něho s jakýmsi podezřením; človíčku, to sis nějak spletl nebo co; co mně je po tvém materiálu?

A prý ve dvou revuích z té doby našel básně podepsané mým jménem. Jménem, které v literárních dějinách zapadlo, řekl vítězoslavně. To je můj objev, pane! – Sháněl se po tom zapomenutém autorovi; jeden pamětník, ten a ten, mu řekl, že pokud se pamatuje, stal se onen autor železničním úředníkem. Šel za tou stopou dál, nu, až zjistil na ministerstvu mou adresu. A najednou na mne vypálil rovnou: „Prosím vás, jste to vy?“

Nu tak, tady to máme! Měl jsem silnou touhu zvednout udiveně obočí a říci, to že je asi nějaký omyl, kdepak já a verše! Ale teď už nebudu lhát. Mávl jsem rukou a bručel jsem cosi, jako že to byla jen taková hloupost; toho jsem, pane, už dávno nechal.

Mládenec zazářil a pohodil vítězně hřívou. „To je skvělé,“ zatroubil. A nemohl bych prý mu říci, psal-li jsem ještě do jiných revuí? A kde jsem tiskl své básně v pozdějších letech?

Vrtěl jsem hlavou. Nic dál, pane, ani řádek. Bohužel nemohu sloužit, pane.

Dusil se nadšením, jezdil si prstem kolem límce, jako by se škrtil, a čelo se mu zalesklo potem. „To je báječné,“ křičel na mne. „To je jako Arthur Rimbaud! Poezie, která zaplane jako meteor! A nikdo na to nepřišel! Pane, to je objev, ohromný objev,“ povykoval a prohrábl si pačesy tou červenou prackou.

Měl jsem zlost, mám nerad hlučné a vůbec mladé lidi; není v nich jaksi pořádek ani míra. „Hlouposti, pane,“ řekl jsem suše. „To byly špatné verše, nestály za nic a je lépe, že o nich nikdo neví.“ Usmál se na mne útrpně a skoro zvysoka, jako by mě odkazoval do mých mezí. „To zas ne, pane,“ ohradil se. „To je věc literární historie. Já bych tomu řekl český Rimbaud. Podle mne je to nejzajímavější básnický úkaz devadesátých let. Ne že by to mohlo založit nějakou školu,“ řekl a mhouřil znalecky oči. „Vývojově to znamenalo málo, nenechalo to žádný hlubší vliv. Ale jako osobní projev to je prostě úžasné, něco tak svého a intenzívního – Například ta báseň, jak začíná: Když v kokosových palmách drnčí bubínky –“ Vykulil na mne uchvácené oči. „Jistě se pamatujete, jak je to dál.“

Dotklo se mě to skoro trýznivě, jako nějaká nepříjemná vzpomínka. „Tak vidíte,“ bručel jsem. „Jakživ jsem neviděl kokosové palmy. Taková pitomost!“

Téměř se rozčilil. „To přece je jedno,“ koktal, „že jste žádné palmy neviděl! To máte naprosto nesprávný názor o poezii!“

„A jak mohou,“ povídám, „drnčet bubínky v nějakých palmách?“

Byl bezmála uražen mou nechápavostí. „To přece jsou kokosové ořechy,“ vyhrkl popuzeně jako ten, kdo je nucen vysvětlovat samozřejmosti. „To je, jak ty ořechy chřestí ve větru. Když v kokosových palmách drnčí bubínky. – slyšíte to? Nejdřív ta tři k, to jsou ty jednotlivé nárazy; potom se to rozplyne v hudbu – drnčí bubínky. A to tam jsou náhodou daleko krásnější verše.“ Umlkl rozmrzele a hodil nazad hřívou; vypadal, jako by v těch verších hájil svůj vlastní a nejdražší majetek; ale za chvilku mě zase vzal na milost, – mládí je velkodušné. „Ne, vážně,“ řekl, „jsou tam ohromné verše. Zvláštní, silné, ohromně nové věci – ovšem na tehdejší dobu,“ dodával s vědomou převahou. „Ani ne tak nové ve formě, ale ty obrazy, pane! Vy jste si totiž pohrával s klasickou formou,“ začal horlivě, „ale porušoval jste ji z nitra. Formálně bezvadné, ukázněné, pravidelné verše, ale uvnitř nabité strašnou fantazií.“ Zatínal červené pěsti, aby to nějak znázornil. „Vypadá to, jako byste se chtěl posmívat té ukázněné a přesné formě. Takový pravidelný verš, ale uvnitř to světélkuje – jako mršina nebo co. Nebo to řeřaví tak děsně, že člověk čeká, teď se to musí roztrhnout. Je to jako nebezpečná hra, ta spoutaná forma, a to peklo uvnitř – Vlastně je mezi tím konflikt, hrozné vnitřní napětí nebo jak bych to řekl, rozumíte? Ta fantazie by se chtěla rozletět, ale zatím se vtlačuje do něčeho tak pravidelného a sevřeného – Proto to těm volům ušlo, že to je napohled takový klasický verš; ale kdyby si všimli, jak se tam tím vnitřním tlakem přesunují césury –“ Najednou nebyl už tak sebejistý, potil se námahou a díval se na mne psíma očima. „Nevím, jestli jsem se přesně vyjádřil,… Mistře,“ koktal a začervenal se; ale já jsem se začervenal ještě víc, styděl jsem se nesmírně a mrkal jsem na něho, myslím, nějak vyděšeně. „Ale to přece,“ breptal jsem zmaten, „ty verše byly špatné… proto jsem toho nechal, a vůbec –“

Zavrtěl hlavou. „To není tak,“ řekl a pořád se na mne tak upínal očima. „Vy… vy jste toho musel nechat. Kdybyste… tvořil dál, musel byste rozbít formu, roztříštit – Já to tak silně cítím,“ vyhrkl s úlevou, neboť mladým lidem je vždycky snazší mluvit o sobě. „To byl pro mne ohromný dojem, těch osm básní. Já jsem tehdy řekl své dívce… ostatně to je vedlejší,“ mumlal zmateně a vjel si oběma rukama do vlasů. „Já nejsem básník, ale… dovedu si to představit. Takové básně může napsat jenom mladý člověk… a jen jednou v životě. Kdyby psal dál, musel by se ten rozpor nějak vyrovnat – To je vlastně ten nejúžasnější básnický osud: jednou se tak strašně silně, z takové přemíry vyslovit, a konec. Já jsem si vás vlastně představoval docela jinak,“ vyhrkl neočekávaně.

Byl bych si bezmezně přál slyšet ještě něco o těch básních; kdyby ten trulant aspoň některou citoval! Ale styděl jsem se ptát se na to, a ze samých rozpaků jsem se začal hloupě a konvenčně vyptávat, odkud je mládenec a takové věci. Seděl jako uvařený, shledával patrně, že s ním mluvím jako se školákem. Nu, nu, mrač se; nebudu se tě přece ptát, co na těch básních bylo a kdesi cosi. Jako bys o tom nemohl začít sám; copak nenechávám dost dlouhé a dost trapné pauzy v hovoru?

Konečně s úlevou vstal, zase tak zbytečně veliký. „Tak já letím,“ oddychl si a hledal klobouk. Nu, leť si; já vím, mládí neumí přijít ani odejít. Venku na něho čekalo děvče, zavěsili se do sebe a rozběhli se k městu. Cože mají mladí vždycky tak naspěch? Ani jsem mu nemohl říci, aby někdy zase přisel; takový splašenec, nevím ani, kdo je –

To bylo to celé.