Obyčejný život/XVIII.

Obyčejný život Karel Čapek
XVII.	XVIII.	XIX.

Údaje o textu
Titulek:	XVIII.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Potom přišla válka. Mé nádraží bylo dost důležitý uzlík pro transporty vojáků a materiálu, a tož tam dali vojanského komandanta, jakéhosi ožralého setníka v polovičním deliriu. Od rána řval, pokud byl vůbec při sobě, pletl se do mých věcí a tasil šavli na traťmistra; žádal jsem nahoru, aby sem poslali někoho pokud možno méně šíleného, ale když to nepomohlo, nezbylo než mávnout nad tím rukou. Mé vzorné nádraží chátralo, žalno se podívat; zaplavil je pustý nepořádek války, zápach lazaretu, zacpané transporty a ohavný rmut špíny. Na perónech rance a rodiny z evakuované fronty, v čekárnách, na lavičkách, na poplivaných podlahách spí vojáci jako mrtví. A pořád tudy patrolují ochraptělí, rozlícení četníci a hledají dezertéry nebo chudáky, kteří si vezou v batohu trochu brambor; pořád nějaký křik a lamento, lidé na sebe podrážděně ryčí nebo jsou někam strkáni jako ovce, uprostřed toho zmatku trčí dlouhý a strašně tichý vlak s raněnými a odněkud je slyšet, jak opřen o vagón dáví a zvrací ožralý setník.

Bože, jak jsem to počal nenávidět! Válku, železnice, své nádraží a všechno. Ošklivily se mi vagóny páchnoucí špínou a dezinfekcí, s rozbitými okny a počmáranými stěnami; ošklivilo se mi to zbytečné pobíhání a čekání, věčně ucpané koleje, tlusté samaritánky a vůbec všechno, co mělo co dělat s válkou. Nenáviděl jsem to zběsile a bezmocně; zalézal jsem mezi vagóny a div jsem neplakal nenávistí a hrůzou, Kriste Ježíši, tohle přece nevydržím, tohle nemůže nikdo vydržet! Doma jsem o tom nemohl mluvit, neboť žena věřila nadšeně a s planoucíma očima ve vítězství císaře pána. U nás, jako všude za vojny, chodily děti chudých na uhlí do jedoucích vlaků; jednou jeden klouček spadl a přejelo mu to nohu; slyšel jsem jeho děsný řev a viděl rozdrcenou kostičku v krvavém mase. Když jsem o tom řekl ženě, zbledla trochu a vyhrkla prudce: „Bůh ho potrestal!“ Od té chvíle jsem s ní nemluvil o ničem, co se týkalo války; nu, vidíš přece, jak jsem unaven a hotov se svými nervy.

Jednou se ke mně přihlásil na peróně člověk, kterého jsem hned nepoznal; ukázalo se, že jsme byli spolu na gymnáziu a že je něčím v Praze. Muselo to ze mne ven, tady jsem o tom s nikým nemohl mluvit. „Člověče, ta válka se prohraje,“ sípěl jsem mu do ucha, „dej si říci, tady máme ruku jako na tepně.“ Poslouchal mě chvíli a pak tajemně hučel, že by chtěl se mnou o něčem mluvit. Smluvili jsme se v noci za nádražím, bylo to bezmála romantické. Prý on a několik českých lidí mají spojení s tou druhou stranou; potřebovali by pravidelné zprávy o transportech válečných sil, o stavu zásob a takové věci. „A to já vám udělám,“ vyhrklo ze mne; sám jsem se toho hrozně polekal a zároveň jsem pocítil nesmírnou úlevu v té křečovité nenávisti, jež mě dusila. Já vím, tomu se říká vlastizrada a je na to provaz; tak já vám budu ty zprávy dodávat, a je to.

Byla to zvláštní doba; byl jsem jako bez sebe a přitom skoro jasnozřivý; měl jsem pocit, že ne já, ale něco silného a cizího ve mně dělá plány, dává pokyny a myslí na vše. Mohl bych skoro říci, já nic, to ono. Měl jsem to zakrátko scuknuto jedna radost; všichni jako by jenom čekali, že to někdo vezme do rukou; my Češi přece musíme něco udělat. S rukama za zády, před očima četníků a škytajícího komandanta jsem přijímal raporty vlakvedoucích, pošťáků a konduktérů, kam se diriguje střelivo a kanóny, jak se přemísťují armádní jednotky a takové věci. Měl jsem v hlavě celou dopravní síť, a s přimhouřenýma očima, přešlapuje po peróně, jsem si to dával dohromady. Byl tam jeden brzdař, otec pěti dětí, smutný a tichý člověk; tomu jsem vždycky pověděl, co má říci dál, ten to vyřídil v Praze svému bratrovi, který byl knihařským dělníkem, a jak to šlo dál, to nevím. Bylo to napínavé, tohleto dělat před očima všech a přitom to mít tak dobře zorganizováno; každou chvíli to může prasknout, a my všichni, my vousáči a tátové, desítky nás jsou v tom po krk; mládenci, to by byl krachec! My to víme a tak trochu na to myslíme, když lezeme do duchen k svým ženám; ale co vědí báby, co je chlap! Chválabohu, na nose nám není vidět, nač myslíme. Například, jak se dá tuhle nebo tamhle zablokovat nádraží, a najednou všechno křičí a vzteká se a trvá to dva dny, než se to zase rozplete. Nebo je špatné válečné mazání; kdo za to může, když se zavaří osy vozů? Máme plné nádraží vyřaděných vagónů a chromých lokomotiv; neračte se zbláznit s těmi telegramy, nedá se nic dělat, nemůžeme nic vypravit. Se zatajeným dechem nasloucháme, jak to dostává trhliny.

Starému pánovi se na jeho nádraží stalo neštěstí; měl to zablokováno a najel mu do toho vlak s dobytkem na frontu; nic velkého, bylo několik raněných a krávy se musily porazit na místě, ale starý pán, takový pravý železničář, se z toho pomátl a zakrátko umřel. Žena mi v noci plakala na rameně, hladil jsem ji a bylo mi nesmírně smutno. Vidíš, tobě já nemohu říci, co myslím a co dělám; tak dobře jsme spolu žili, a teď jsme si tak zatraceně daleko. Jak to přijde, že se mohou lidé sobě tak ukrutně odcizit!