Obyčejný život/XVI.

Obyčejný život Karel Čapek
XV.	XVI.	XVII.

Údaje o textu
Titulek:	XVI.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

A potom už jsem dostal pěknou a dobrou stanici; byl jsem poměrně mladý přednosta, ale což jsem nebyl co nejlépe zapsán nahoře? Snad i tchán trochu pomohl, to dobře nevím; ale byl jsem teď jako na vlastním gruntě, měl jsem své nádraží, a když jsem se tam se ženou nastěhoval, cítil jsem s hlubokým a slavnostním uspokojením: Zdrávi došli, nyní jsme ve svém, a to už je, dá-li bůh, pro celý život.

Byla to dobrá stanice, křižovatka dopravy víc jen osobní; pěkný kraj, vlhká luční údolí, klapající mlýny a hluboké panské lesy s lovčími zámečky. Večer to vonělo otavou z luk a v kaštanových alejích hrčely panské kočárky. S podzimem přijíždělo panstvo na hony, dámy v lodenových šatech, páni v mysliveckém, se strakatými psy a s puškami v nepromokavých pouzdrech; kníže ten a ten, pár hrabat a sem tam extra host z nějakého panujícího domu. To už čekaly před nádražím kočáry s bílým spřežením, s groomy, lokaji a tuhými, vzpřímenými kočími. V zimě tu bývali kostnatí lesmistři s frňousy mohutnými jako liščí ocasy, a velmožní ředitelé panství, kteří občas jeli do města slavně a skvěle si zahýřit. Zkrátka byla to stanice, ve které musí všechno bezvadně klapat; ne už takový opentlený lidový svátek, jako bylo nádraží starého pána, ale důstojná a tichá stanice, kde nehlučně zastavují rychlíky, aby z nich vystoupil jeden nebo dva páni s kamzičími štětkami za kloboukem, a kde i konduktéři zavírají dvířka vagónů tiše a uctivě. Sem by se nehodily naivní a žvatlavé záhonky starého pána; toto nádraží má jinou duši, trochu jako nádvoří zámku; i budiž tu přísný pořádek, všude čistý písek a žádné kuchyňské řinčení života.

Dalo to dost práce a pilování, než jsem ze svého nádraží udělal své dílo. Do té doby to byla spořádaná, ale bezvýrazná stanice; nemělo to, abych tak řekl, žádnou invenci; ale dokola byly staré, krásné stromy a táhla tudy vůně luk. A já z toho udělám nádraží čisté a tiché jak kaple, přísné jako nádvoří zámku. To jsou sta malých problémů, jak upravit službu, jak předělat pořádek věcí, kde parkovat prázdné vozy a kdesi cosi; nedělám své krásné nádraží z kytiček jako starý pán, ale z vlakových souprav, z krásného pořádku, z hladké a tiché cirkulace. Každá věc je krásná, je-li na svém místě; ale takové místo je vždycky jenom jedno a není každému dáno je nalézt. A najednou je tu jakoby větší a volnější prostor, věci mají svůj čistší obrys a nabývají čehosi jako vznešenosti; tak, teď je to to pravé. Stavěl jsem své nádraží bez zedníků, jen z toho, co tu už bylo; a přišel čas, kdy jsem byl se svým dílem spokojen. Starý pán se přijel podívat, zvedl obočí a hladil si skoro překvapeně nos. „Nu, máš to tu pěkné,“ bručel a šilhal po mně neklidně; zdálo se, že si v tu chvíli není jist, jsou-li jeho záhonky to pravé.

Ano, teď je to vpravdě mé nádraží, a poprvé v životě mám pocit něčeho hluboce svého, silný a dobrý pocit vlastního já. Žena cítí, že jí unikám a toto že dělám jenom pro sebe; ale je rozumná a popouští s úsměvem, nu, jdi si, je to tvá věc, ty máš své a já budu střežit to naše. – Máš pravdu, drahoušku, snad jsem se drobátko odcizil tomu, co bývalo naše; sám to cítím, a proto asi jsem k tobě tak hrozně pozorný, když mám chvilinku pokdy; ale vždyť vidíš, co mám práce! – Dívá se na mne přívětivě a s mateřskou shovívavostí. Jdi, vždyť já vím, že to u vás mužských jinak nejde; zažerete se do svého díla, jako – Jako když si hrají děti, ne? – Ano, jako když si dítě hraje. – Toto vše víme beze slov, není třeba o tom mluvit; marná sláva, něco z toho našeho bylo obětováno tomu, co je jenom mé. Mé dílo, má ctižádost, mé nádraží. A ona ani nevzdychne, jenom někdy složí ruce v klín a dívá se na mne s laskavou starostí. „Ty,“ řekne váhavě, „snad bys neměl tak příliš mnoho pracovat; to přece není zapotřebí –“ Trochu se mračím; co ty víš, čeho všeho je zapotřebí, má-li tady být vzorné nádraží! Mohla bys někdy říci: jsi chlapík a dovedeš udělat dobrou práci; a ne pořád: šetři se a tak. – V takových chvílích jsem se loudal znovu ven, jaksi se znovu přesvědčit, že je všechno v pořádku a že to stojí za tu práci; ale trvalo to nějakou chvíli, než jsem zase našel ve věcech tu pravou radost.

Ale to nic: bylo to vzorné nádraží, lidé tu chodili skoro po špičkách jako v nějakém zámku; takové všechno čisté a přehledné - Panstvo v zelených kloboucích si nejspíš myslelo, že to dělám pro ně; chodili mi potřást rukou jako hoteliérovi, se kterým jsou velmi, velmi spokojeni, i dámy v lodenových šatech na mne kynuly přátelsky a uznale, ba i ti jejich strakatí psi zavrtěli zdvořile ocasem, když tudy šel pán v úřední čepici. Ach vy, jen nechte na hlavě; tohle já dělám sám pro sebe, víme? Co mně je po vašich pitomých hostech z panujících domů! Když to musí být, salutuju a prohnu nohy, a dost. Víte vy, co to jsou vůbec železnice, co je takové nádraží, co je pořádek a takhle hladce fungující provoz? Starý pán, ten něčemu rozumí, jeho pochvala něco znamená; to je, jako když tatínek pohladil dlaní kus nábytku, dobré je to. To nikdo z vás nemůže ocenit, co je mé nádraží a co jsem do něho dal. Ani vlastní žena tomu nerozumí; chce mě mít pro sebe, a proto říká, šetři se. Obětavá je, jen co je pravda; dovede se obětovat člověku, ale nějaké pořádné, veliké věci, to ne. Teď si myslí, kdyby tu byly děti, však by ten můj tu službu tak nežral a byl by víc doma. A vidíš, jako z udělání: děti nejsou. Já vím, co se o tom napřemýšlíš; a proto ty pořád: abych se nepřepracoval, a kdesi cosi, a krmíš mě jako drvoštěpa. Tloustnu, jsem jako hrom, a ono nic. A ty pak sedíš se suchýma očima a šití ti klesne do klína – jako mamince, ale maminka měla pořád slzy na krajíčku. Leží to mezi námi jako mezera; nic platno, teď se ty sama ke mně křečovitě tiskneš, ale ta mezera zůstává. Pak ležíš a nespíš, ani já nespím, ale mlčíme, aby snad nepadlo slovo, že tu něco chybí. Já vím, ty hodná, je to trochu nespravedlivé: já mám svou práci, své nádraží, mně to stačí, ale tobě ne.

A pán v úřední čepici, přecházející po peróně, trochu rozhodí rukama: inu, co dělat; ale aspoň to nádraží je opravdu mé, je vzorné a čisté a funguje jako dokonalý stroj, běžící tiše v naolejovaných čepech. Co dělat, nakonec muž je nejvíc doma ve svém díle.