Obyčejný život/XIII.

Obyčejný život Karel Čapek
XII.	XIII.	XIV.

Údaje o textu
Titulek:	XIII.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Po náležité době jsem byl přeložen na stanici vyšší třídy. Byla to, pravda, nevelká a průběžná stanice, ale byla na hlavní trati; šestkrát denně tudy projížděly veliké expresy, aniž tu ovšem zastavovaly. Přednosta byl Němec a veliký dobrák; po celý den kouřil gypsovku, ale když byl signalizován rychlík, postavil ji do kouta, okartáčoval se a odebral se na perón, aby vzdal náležitou čest mezinárodnímu spoji. Nádraží jako z cukru, ve všech oknech petúnie, všude košíky s lobelkou a lichořeřišnicí; zahrada plná šeříku, jasmínu a růží, a ještě podél skladiště a hradel samý záhon, samý kvetoucí měsíček, samá pomněnka, samé hledíky. A všechno se muselo jenom lesknout, okna, lampy, zeleně natřené pumpy, jinak se starý pán hrozně rozčiloval: „Copak to je,“ hartusil, „tady jezdí mezinárodní rychlíky, a vy tu máte takové svinstvo!“ To svinstvo byl třeba pohozený papírek, ale nesmí to být, neboť se blíží veliká chvíle; tamhle za ohybem se s chraptivým houknutím vynořuje mohutná, vysoká hruď rychlíkové lokomotivy, starý pán popojde tři kroky vpřed, a už to burácí mimo, strojvůdce zdraví rukou, na stupátkách rychlíku salutují konduktéři, starý pán stojí v pozoru, paty u sebe, boty vyleštěné jako zrcadlo, a zvedá důstojně ruku k červené čepici. (Pět kroků vzadu, ten zajímavě bledý úředník s vysokou čepicí, v kalhotech vyleštěných seděním a salutující trochu nedbaleji, to jsem já.) Pak se starý pán širokým, hospodářským pohledem podívá na modré nebe, čistá okna, kvetoucí petúnie, uhrabaný písek, své zářící boty a koleje, které se lesknou, jako by je zvlášť za tím účelem dal vycídit, pohladí si spokojeně nos, nu, dobré to bylo, a jde si zase zapálit gypsovku. Tento obřad se konal šestkrát denně, vždycky se stejnou pompou a stejně slavnostně. Železniční národ z celé monarchie znal starého pána a jeho vzorné nádraží; ten slavný průjezd byl vážná a milá hra, na kterou se všichni těšili. Každé neděle odpoledne bylo na krytém peróně sváteční korzo; místní lid, nastrojen a naškroben, promenoval tiše a způsobně pod košíky lobelií, zatímco starý pán přecházel s rukama na zádech u kolejí jako šéf podniku, dohlížející, je-li všechno v pořádku. Bylo to jeho nádraží, jeho hospodářství; ale kdyby se mohly dít zázraky, aby se dostalo odměny a slávy spravedlivým duším, jednoho dne by se zastavil mezinárodní rychlík (ten ve 12,17) na peróně a z něho by vystoupil císař pán; zvedl by dva prsty k čepici a řekl by: „Máte to tu pěkné, pane přednosto. Už jsem se na to vaše nádraží mockrát díval.“

Měl rád svoje nádraží, měl rád všechno, co náleželo k železnicím, a ze všeho nejraději měl lokomotivy. Znal všechny podle čísel jejich sérií a podle jejich ctností. Ta a ta trochu špatně stoupá, ale zato, pane, ta postava! A tahle, koukejte, jaká délka, pane na nebi, to je kotel! Mluvil o nich jako o děvčatech, uznale a rytířsky. Pravda, tahle krátká a bachratá šestatřicítka s baňatým komínem, vy se jí smějete; ale zato jak je stará, vy mladíku! K rychlíkovým strojům choval obdiv naprosto vášnivý; ten krátký, atletický komín, ten vysoký hrudník a ta kolesa, kamaráde, to je krása! Jeho život byl přímo patetický tím, že ho ta krása míjela jenom v letu, jako hrom; a přece pro ni si leštil boty, pro ni zdobil okna petúniemi a dozíral, aby nikde nebylo poskvrnky. Bože, jaký jednoduchý recept pro šťastný život: to, co děláme, dělat z lásky k věci.

A ví bůh, jakým divem se na tom nádraží sešla taková sbírka dobráků. Telegrafista, plachý a zajíklý mládenec, který sbíral poštovní známky a hrozně se za to styděl, vždycky je honem schovával do zásuvky, zardělý až po vlasy; dělali jsme všichni, že o tom jako nevíme, a trousili jsme potají po jeho stole, mezi jeho papíry, mezi stránky knihy, kterou měl rozečtenou, kde jakou známku jsme sehnali. Ty známky nám dodávali vlakoví pošťáci. Asi je odlepovali ze všech dopisů z ciziny, které šly jejich rukama; protože to nemá být, tvářil se starý pán, že o tom nemá nejmenšího vědomí, a bylo na mně, abych vyřizoval nedovolenou část našeho tajného podniku; načež s ohromným nadšením pomáhal strojit úklady na ostýchavého telegrafistu. Nešťastný mládenec nacházel známky z Persie v kapse starého kabátu nebo Kongo ve zmuchlaném papíře, ve kterém si přinesl přesnídávku; pod lampou našel čínskou známku s drakem a z kapesníku vytřepal modrou Bolívii. Vždycky se ukrutně začervenal a oči se mu zalily slzami pohnutí a úžasu; šilhal po nás, ale my nic, kdepak; my nemáme ani zdání, že by tady někdo sbíral známky. Šťastní dospělí, kteří si hrají.

Věčně bublající portýr, jenž desetkrát denně kropí perón esovitým čůrkem vody a vadí se s lidmi, kteří na nádraží představují nepolepšitelný živel nepořádku a zmatku. Kdyby to tak šlo, nepustit sem nikoho; ale co má člověk dělat s těmi bábami a jejich nůšemi a ranci. Pořád pouští hrůzu a pořád se ho nikdo nebojí; jeho život je těžký a rozčilený, a jenom když stanicí rachotí mezinárodní rychlík, přestává hudrovat a vypne prsa. Abyste věděli, tady já jsem na to, aby tu byl pořádek.

Starý lampář, melancholický a náruživý čtenář; krásné a jímavé oči, jako měl pan Martinek doma nebo můj nebožtík kamarád ze školy; vůbec mi je čímsi připomínal, a proto jsem někdy zapadl k němu do dřevěné lampárny, vysedal na úzké lavičce a zaváděl se starým nemluvou roztržité a pomalé meditace: třeba proč jsou ženské takové nebo co může být po smrti. Končilo se to rezignovaným vzdechem: a vůbec, kdopak ví, ale i to bylo nějak uklidněné a smírné; prosím vás, chudý člověk musí přijmout pozemské i záhrobní věci, ať jsou tak, nebo tak.

Zřízenec ze skladiště, otec asi devíti nebo kolika dětí; ty děti byly také většinou ve skladišti, a když tam někdo přišel, mizelo to honem za bednami jako myši. Ono to nemělo být, ale co si počít s takovým požehnaným otectvím. V poledne to sedělo na rampě skladiště podle velikosti, jedno světlovlasejší než druhé, a jedlo to koláče s povidly, patrně proto, aby to mohlo mít povidlové kníry od ucha k uchu. Nedovedu si vzpomenout, jak vypadal a jaký byl jejich táta; vidím jenom jeho plandavé kalhoty s hlubokými záhyby, které se zdály vyjadřovat samou oteckou starostlivost. A tak dále: samí takoví řádní, svědomití, citliví lidé – i to patrně náleží k obyčejnosti mého života, že jsem poznal tolik hodných lidí.

Jednou jsem stál za vlakovou soupravou; po druhé straně šel lampář s výhybkářem, neviděli mě a mluvili o mně.

„…hodný člověk,“ řekl výhybkář.

„Takový dobrák,“ bručel pomalý lampář.

Nu tak. Tak tady to máme, a teď už jsme doma. A honem se schovat před lidmi, abych se vyrovnal s tím, že jsem vlastně šťastný a jednoduchý člověk.