Obyčejný život/IV.

Obyčejný život Karel Čapek
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Společný svět dětí, to je něco docela jiného. Osamělé dítě ve své hře zapomíná na sebe a na všecko, co je kolem, a jeho zapomenutí je mimo čas. Do společné hry dětí je vtaženo i širší okolí a jejich pospolitý svět je ovládán zákony ročních dob. Žádná dlouhá chvíle nepřinutí kluky, aby si v létě hráli v kuličky. V kuličky se hraje zjara, když rozmrzne půda; to je zákon vážný a neodmluvný jako ten, který káže kvést sněženkám nebo maminkám péci velikonoční mazance. Teprve později se hraje na honěnou a schovávanou, kdežto školní prázdniny jsou doba dobrodružných eskapád: do polí chytat cvrčky nebo se tajně koupat v řece. Žádný své cti dbalý kluk nepocítí v létě potřebu pálit ohníček; to se dělá až s podzimem, v době, kdy se pouštějí draci. Velikonoce, prázdniny a vánoce, jarmark, pouť a posvícení, to jsou důležitá data a hluboké předěly v čase. Rok dětí má svůj řád, je obřadně rozčleněn podle ročních období; osamělé dítě si hraje s věčností, kdežto dětská smečka s časem.

V té smečce nebyl truhlářův klouček osobností, která by stála v popředí; byl poněkud přezírán, vytýkalo se mu, že je maminčin a že se bojí. Ale což neměl na velikonoce klapačku, kterou mu vyřezal pan Martinek, nemohl opatřit dřevěné štěpiny na meče a mít špalíků, kolik chtěl? Dřevo je cenný materiál. Co byl proti tomu sklenářův kluk se svými špinavými hrudkami tmele? Malířův syn, to bylo něco jiného; jednou si natřel celý obličej blankytnou modří, a od té doby požíval zvláštní vážnosti. Ale na truhlářském dvoře byla prkna, na nichž bylo možno se vážně a mlčky houpat; není-liž i to jakési odpoutání od země, a tudíž úkon, který splňuje veškeré touhy? Ať si kluk malířův natřel obličej modří: nebyl nikdy pozván, aby se pohoupal.

Hra je hra, věc vážná, věc cti; není žádné rovnosti ve hře, je buď vynikání, nebo podrobení. Budiž řečeno, že jsem nevynikal; nebyl jsem ani nejsilnější, ani nejsmělejší ze smečky a myslím, že jsem tím trpěl. Málo platno, že mému tatínkovi místní strážník salutoval, kdežto malíři pokojů nikoli. Když si můj tatínek oblékl dlouhý, černý kabát, aby šel do městské rady, chopil jsem se jeho tlustého prstu a chtěl jsem dělat stejně dlouhé kroky jako on; to koukáte, kluci, jaký pán je můj tatínek – dokonce o vzkříšení nese jednu tyč nebes nad panem farářem; a večer před jeho jmeninami přijdou místní muzikanti a vyhrávají na jeho počest. Tatínek stojí na zápraží, tentokrát bez zástěry, a důstojně přijímá oslavu svého svátku. A já, opojen sladkou trýzní pýchy, se rozhlížím po kamarádech, kteří pobožně poslouchají, prožívám s mrazením tento vrchol pozemské slávy a dotýkám se tatínka, aby každý viděl, že náležím k němu. Den nato kluci už nechtěli o mé slávě vědět; zase jsem byl ten, který ničím nevynikal a kterého nikdo nechtěl poslouchat, ledaže bych je pozval, aby se šli houpat k nám na dvorek. A naschvál ne, raději se sám nebudu houpat; a z lítosti a vzdoru jsem si umínil vynikat aspoň ve škole.

Škola, to je zase docela jiný svět, Tam už se děti neliší podle svých tatínků, ale podle svých jmen; už nejsou určeny tím, že jeden je sklenářův a druhý ševcův, ale tím, že jeden se jmenuje Adamec a druhý Beran. Pro kloučka truhlářova to byl otřes, na který si dlouho nezvykl. Dotud náležel k rodině, k dílně, k domu a ke své klukovské partě; nyní tady seděl strašně sám mezi čtyřiceti kloučky, z nichž většinu neznal a se kterými neměl žádný společný svět. Kdyby s ním seděl tatínek nebo maminka, nebo aspoň tovaryš Franc, nebo i smutný a dlouhý pan Martinek, to by bylo něco jiného; držel by je za cíp kabátu a neztratil by souvislost se svým světem; cítil by jej za sebou jako ochranu. Byl by se rozplakal, ale bál se, že by se mu ti druzí vysmáli. Nikdy nesplynul se svou třídou. Ti druzí se zakrátko skamarádili a šťouchali se pod lavicemi, ale jim bylo hej; oni neměli doma truhlářskou dílnu ani ohradu z třísek vysypanou pilinami, ani siláka France, ani pana Martinka; neměli, po čem by se jim tak hrozně stýskalo. Truhlářův synek seděl v hemžení třídy zaražený a s hrdlem sevřeným. Pan učitel se nad ním zastavil. „Ty jsi hodný a tichý chlapec,“ řekl uznale. Klouček se začervenal a do očí mu vstouply slzy štěstí dotud nepoznaného. Od té doby se stal ve škole hodným a tichým chlapcem, což ho, rozumí se, oddělovalo tím hlouběji od těch druhých.

Ale v životě dítěte znamená škola ještě jednu velikou a novou zkušenost: tady se dítě poprvé setkává s hierarchickým řádem života. Do té doby, pravda, musí ledaskoho poslouchat; maminka poroučí, ale maminka je naše, a maminka tu je proto, aby vařila, a maminka také líbá a hladí; tatínek se někdy rozkatí, ale jindy je možno mu vylézt na kolena nebo se držet jeho tlustého prstu. Jiní velcí někdy okřikují nebo nadávají, ale z toho si člověk mnoho nedělá a uteče. Pan učitel, to je něco jiného; pan učitel tu je jen proto, aby napomínal a poroučel. A nemůžeš utéci a někde se schovat, musíš se jenom červenat a hrozit se své hanby. A nikdy mu nevylezeš na klín, nikdy se nechytneš jeho vymydleného prstu; vždycky je nad tebou, nedostupný a nedotknutelný. A pan farář, to je ještě víc; když tě pohladí po hlavě, nejsi jenom pohlazen, ale vyznamenán a povýšen nad všechny ostatní, a máš co dělat, aby se ti samou vděčností a pýchou nezalily oči. Do té doby měl klouček svůj svět a kolem něho bylo množství uzavřených, tajemných světů: pekařův, kameníkův a těch ostatních. Nyní se celý svět rozestupuje ve dva stupně: v jeden vyšší svět, ve kterém je pan učitel, pan farář a pak ještě ti, kdo s nimi smějí mluvit: pan hapatykář a doktor a notář a soudce; a pak ten obyčejný svět, ve kterém jsou tatínkové a jejich děti. Tatínkové žijí v dílnách a krámech a vycházejí jenom na zápraží, jako by se musili držet svých domů; ti z toho vyššího světa se potkávají prostřed náměstí, zdraví se velkým obloukem a postojí spolu nebo se kousek cesty doprovázejí. A pro ně je v hostinci na rynku bíle prostřený stůl, kdežto jiné ubrusy jsou červeně nebo modře kostkované; vypadá to skoro jako oltář. Dnes vím, že ten bílý ubrus nebyl tak nevýslovně čistý, že pan farář byl ušňupaný, tlustý dobrák a pan učitel venkovský starý mládenec s červeným nosem; ale tehdy pro mne byli ztělesněním něčeho vyššího a téměř nadlidského; bylo to první rozčlenění světa podle hodnosti a moci.

Byl jsem tichý a pilný žáček, dávaný ostatním za příklad; ale potají jsem choval rozechvělý obdiv ke klukovi malířovu, darebovi šibeničnímu, který svým rošťáctvím uváděl učitele v nepříčetnost a kousl faráře do palce. Báli se ho skoro a nevěděli si s ním rady. Ať ho třískali jak chtěli, kluk se jim smál do očí; bylo pod jeho divošskou důstojnost, aby zaplakal, děj se co děj. Kdožví: snad to rozhodlo nejvíc v mém životě, že si mne kluk malířův nevzal za kamaráda. Byl bych dal za to nevímco, kdyby chodil se mnou. Jednou, čertví co prováděl, mu rozdrtil prsty trám; ostatní děti se daly do křiku, ale on nic, jen zbledl a zaťal zuby. Viděl jsem ho, když se vracel domů a nesl tu krvavou levičku druhou rukou, jako by to byla trofej. Kluci houfem za ním a ječeli: „Spadl na něj trám!“ Byl jsem bez sebe hrůzou a útrpností, třásly se mi nohy, dělalo se mi špatně. „Bolí tě to?“ vydechl jsem zděšeně. Podíval se na mne pyšnýma, planoucíma, výsměšnýma očima. „Co je ti po tom?“ vycedil mezi zuby. Zůstal jsem stát odmítnut a pohaněn. Počkej, já ti ukážu, já ti ukážu, co vydržím! Šel jsem do dílny a strčil jsem levou ruku do stahováku, kterým se stahují prkna; přitáhl jsem šroub, to budete koukat! Slzy mi vyhrkly z očí, tak, teď mě to bolí jako jeho; já mu ukážu! Přitáhl jsem šroub ještě víc, ještě víc; už jsem necítil bolest, ale vytržení. Našli mě v dílně omdlelého, s prsty skřípnutými ve stahováku; podnes mám poslední články prstů na levé ruce zchromlé. Teď je ta ruka svrasklá a suchá jako krocaní pařát, ale dosud je na ní napsána památka – čeho vlastně? Mstivé dětské nenávisti, nebo vášnivého přátelství?