Obyčejný život/II.

Obyčejný život Karel Čapek
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Je to pravda: proč by se neměl napsat takový docela obyčejný život? Předně je to má soukromá věc; snad bych to nepotřeboval psát, kdybych to měl komu vypravovat. Tu a tam se člověku připlete do řeči vzpomínka na něco minulého, i kdyby to bylo jen na to, co vařívala maminka. Při každé takové zmínce kývala má hospodyně soucitně hlavou, jako by říkala: Ano, ano, mnoho jste zkusil; já to znám, já měla také těžký život. S ní se nedá mluvit o takových obyčejných věcech; je příliš lítostivé povahy a hledá na všem jen to, čím se dojmout. Jiní zase naslouchají vzpomínkám na půl ucha a netrpělivě, aby mohli skočit do řeči: To u nás a za mých mladých let bylo tak a tak. Mívám dojem, že se lidé svými vzpomínkami jaksi vychloubají; honosí se tím, že za jejich dětství panoval záškrt nebo že zažili tu velikou vichřici, jako by to náleželo k jejich osobním zásluhám. Snad každý člověk má potřebu vidět ve svém životě cosi pozoruhodného, důležitého a přímo dramatického; proto rád upozorňuje na zvláštní události, které prožil, a očekává, že se pro ně stane předmětem zvýšeného zájmu a obdivu.

V mém životě se nestalo nic mimořádného a dramatického; mám-li nač vzpomínat, tedy jen na klidný, samozřejmý, skoro mechanický průběh dnů a let až po konečný bod, který je přede mnou a který bude, doufám, stejně málo dramatický jako to ostatní. Musím říci, že při pohledu nazpět nalézám přímo zalíbení v té přímočaré a jasné cestě, která je za mnou; má to svou krásu jako dobrá a rovná silnice, na níž nelze zabloudit. Jsem skoro hrd na to, že je to taková správná a pohodlná cesta; mohu ji obsáhnout jediným pohledem až po dětství a znovu se potěšit její zřetelností. Jaký krásný, obyčejný a nezajímavý život! Nikde žádné dobrodružství, žádný boj, nikde nic výjimečného nebo tragického. Je to tak pěkný a dokonce silný pohled jako na správně běžící stroj. Zastaví se, aniž zahrkal; nic nebude skřípět, doběhne tiše a odevzdaně. Tak to má být.

Po celý život jsem byl čtenářem knížek. Co jsem přečetl podivuhodných dobrodružství, co potkal tragických lidí a zvláštních povah, – jako by nebylo o čem jiném mluvit a psát než o neobyčejných, výjimečných a ojedinělých případech a náhodách! Vždyť přece život není mimořádné dobrodružství, nýbrž obecný zákon; to, co je v něm neobyčejného a nevšedního, je jenom zaskřípění v jeho soukolí. Neměli bychom vlastně oslavovat život v jeho normalitě a obyčejnosti? Je snad méně životem proto, že to v něm nezaskřípělo a nezaúpělo a nehrozilo se rozletět? Zato jsme udělali hromadu práce a splnili všechny náležitosti od narození až do smrti. Byl to celkem šťastný život, a já se nestydím za to malé a pravidelné štěstí, které jsem nacházel v pedantické idyle svého života.

Vzpomínám si na pohřby v městečku, kde jsem se narodil. V čele ministrant v komži a s křížkem; pak muzikanti, lesklá křídlovka, roh, klarinet a ze všeho nejkrásnější helikón; potom farář v bílé rochetce a s kvadrátkem, rakev, kterou nese šest mužů, a černý zástup, všichni vážní, slavnostní a jaksi podobní loutkám. A nad tím vším mocně, vysoko vlál smuteční pochod, křik křídlovky, kvílení klarinetu a hluboký nářek trub andělských; byla toho plná ulice a plné městečko, a klenulo se to až do nebes. Všichni lidé odložili své dílo a vyšli před dům, aby se skloněnou hlavou vzdali čest člověku, který odchází. Kdopak to umřel? Je to nějaký král nebo vévoda, byl to nějaký hrdina, že ho nesou tak slavně a vysoko? Ne, byl krupařem, dej mu Bůh věčnou slávu; hodný člověk a spravedlivý, nu, však už měl svá léta. Nebo to byl kolář, byl to kožišník; tak už dodělali svou práci a toto je jejich poslední cesta. Já, klouček, chtěl bych nade vše být tím ministrantem v čele průvodu, nebo ne, to už být raději tím, co ho nesou v rakvi. Vždyť je to taková sláva, jako by nesli krále; celý svět se skloněnou hlavou vzdává čest triumfální cestě řádného člověka a souseda, zvony hlaholí jeho oslavu a křídlovka vítězně pláče, – padl bys na kolena před svatou a velikou věcí, která se jmenuje člověk.