Máj (almanach 1859)/Obrazy ze Slavonie

Máj (almanach 1859)
Náš selský lid	Obrazy ze Slavonie	Kaprice osudu

Údaje o textu
Titulek:	Obrazy ze Slavonie
Autor:	Napoleon Špun Strižić (jako Napoleon Dragutin Špun)
Zdroj:	Máj : Jarní almanah na rok 1859. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1859. s. 141–154. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

— — tamo gdjeno Sava
Rieke se shadjaju zajedno i Drava,
— — gizdavi perivoj tere gaj,
Vidio ga ti, pravi rekó bi, da je raj.

Hannibal Lucić z Hvaru, r. 1500.

Ty starý hrade na strmém vrcholi — proč hledíš tak truchlivě na tu krásnou dolinu, pěkný stánek míru a tichého štěstí? Snad toužíš za dobou, kde se tvoje věže až po oblaka pyšně vypínaly, nedbajíce vzdechů vězňů, nedbajíce že je kropila kdys krev nevinných srdcí? Ba ty porušené tvoje věže uměly by světu povídati, jak se krotká jehňata v líté lvy změniti dovedou, když je bič násilníkův k zoufalství dožene. Časy se arci podivně mění. Není tomu dlouho, cos byl sídlem krutých Turků, vlčím doupětem, postrachem celé krajině — a nyní, nyní se pod tebou rozlehají něžné hlasy pastýřské flétny, a málo komu by připadly bídné doby tvé vlády, kdyby zpomínky na ně nežily v ústech slepců, těch šedých pěvců.

Škoda nastokrát, že se neprobudí ze hrobů svých chrabří junáci, kteří krví svou vykoupili svobodu milého domova; viděli by, jak opět Slavonií ovládá lepý prastarý obyčej, jak se vrátila do skromných chýší dávná spokojenosť a štěstí. Srdce by jim radostí poskočilo a spokojeně by se vrátili do svého lože a odpočinek by se jim sladkým býti zdál. Ba šťastni jsou obyvatelé těch čarokrásných oudolí, — vždyť Turků není více, a plodná je svatá černá zem Slavonska, a v mužných hrudích jejích synů nepřestává bíti věrné neporušené srdce, to nejsvětější dědictví praotců. To dostačí k utvoření šťastné rodiny a tím i šťastného lidu, neb v těch končinách je rodina základem všeho blahobytu národního.

Slavonie se nemůže honosit divoko-romantičnými krajinami, jako mnohé jiné části vlasti Jihoslovanské. Není tu ohromných hor, do nichž se lidská noha zřídka aneb nikdy neodváží; marně bys tu hledal holých skal, na kterých si orel své pyšné hnízdo plete; není tu bystrých řek ani vodopádů řítících se strašným hlukotem zpěněné vlny po ohromných žulových balvanech; slavonské hory rozkládají se jako zelené věnce kolem úrodných rolí a pestrých lučin, po kterých se jako stříbrné pásky čisté potůčky vinou. Místo šumných vodopádů ozývá se tu něžné bublání potoka, družící se k veselému šveholení ptáků a k bodrým zvukům národních písní. Táž tichá poetičnosť, označující přírodní ústroj země, proniká také život a mravy jejích obyvatelů. Slavonec nepřeje si skvostných a ozdobných zbraní, jako pokrevní bratři za Sávou. Ostrým jataganem a dlouhou šárkou Srbů a Černohorců sotva by uměl vládnouti; on nezná touhu, po lehkých lodích šírým mořem plouti a hledati v dalekých krajích bohatství jako obratný Přímořan. V Slavonii platí skromné přísloví: „Nejneschůdnější a nejvyšší hora je domácí práh.“ Rodná ves a otcovský dům s rodinou — toť je pro Slavonce celý svět, veškeré bohatství a poklad; dražšího pro něj není nic. Právě z té příčiny zachoval lid čistě a bez poskvrny jazyk a obyčeje pradědů svých.

Jako u většího dílu Jihoslovanů, panuje ve Slavonii také patriarchalní způsob života. Synové zůstanou v domě otcovském. Svazek mezi nimi a rodiči netrvá jen tak dlouho, dokud je syn příliš slabý, aby se sám o svůj život staral. On sdílí od narození až do smrti radosti a bolesti s milenými rodiči, radostně zastupuje silnou paží slabé ruce, které někdy pro něj pracovaly a pro něj pracujíce seslábly. Jen dcera musí se rozloučit se sídlem rodičů, kdež toliko veselé dni dětinství prožije. Ona odřekne se kruhu rodinného, sledujíc hlasu nové lásky a povolání svého, aby se stala věrnou družkou muže, kterého si srdce vyvolilo — aby se stala šťastnou matkou, jako její vlastní byla. Tu ztrátu dcery nahradí ale brzo zrostlý syn, daruje sestárlé matce nové dítě, novou zastupitelku na její staré dni, přiváděje jí svou kvetoucí milenku. Matka jeho ji zamiluje jako vlastní dceru, a tato je dvojnásobně šťastna, nalezši v novém domově mileného soudruha a pečlivou matku. Tím způsobem nezahyne rodina nikdy, nýbrž žije a roste dál a dál, tvoříc věčný kruh spojený vzájemnou láskou.

Různými kombinacemi stává v jedné rodině velmi mnoho rozličných poměrů příbuzenství, a tím se také vysvětluje, že je jazyk jihoslovanský na názvy jednotlivých stupňů pokrevenství náramně bohatý, jako snad žádný jiný jazyk evropejský. Pro každého, i sebe vzdálenějšího příbuzného má náš lid zvláštní název, a každý ten příbuzný mu je drahý a k srdci přirostlý. Přirozeným způsobem je poměr mezi nejbližšími příbuznými — mezi rodiči a dětmi, mezi bratry a sestrami ještě o mnoho něžnější. Rodiče dětmi dle přísloví odmladnou; sestra je pyšná na svého bratra, ba zaklíná se jím. „Žalostna mi majka!“ znamená největší strasť a bolesť, a naopak, když je syn nejblaženější, zavolá: „Vesela mi majka!“ — Neméně krásné a poetické jsou pojmenování matky, když své dítě nazývá „rano moja“, „dušo moja“, „sunašce, krilo moje“ a podobných více.

Jistá pohádka vypravuje, jak sestra po bratru tak dlouho toužila, až se v kukačku proměnila, zajisté krásný úkaz, za jak něžnou a nerozlučitelnou ten lid považuje lásku rodinnou.

Čím větší je rodina v témže domě, za tím šťastnější platí, a sprostý strach před množstvím dětí, každý šlechetnější cit ponižující, Slavonec nezná jako Jihoslovan vůbec. Naopak, vždy mu tane na očích smutný a bolestný úkaz „sámca“, potomka vymřelého domu, nemajícího rodiny kromě ženy aneb nedospělých dětí. A když „sámci“ ještě žena a dítě umře, nestane se nikdy, aby samoten hospodářství své dále vedl. Bez rodiny je mu srdce prázdné a bez ní mu ni „chleb není sladký“: on odevzdá celé své jmění nejbližšímu příteli, pak žije v jeho domě jako oud rodiny — jináče by mu zvadlo srdce a zahynul by touhou, jako když hyne dub na samotě pozůstalý z vymýtěného lesa.

Často touha po vymřelých příbuzných ze starého sámce, jestli je náhodou chudší a při tom dosti citlivý a nadaný, udělá pěvce, „sliepca“. Neštěstí změkčí v člověku srdce a dotkne se v něm strun, které snad dříve v němém spánku dřímaly. Staré, dopola zvadlé srdce je plno bolestných citů a zpomínek; ty hořké rány osudu hlodají stále na něm a nikdo mu nemůže žádoucího léku podati: tu se jako bezděky chopí třesoucí se ruka posledního stébla — těch skromných javorových „gusal“. Do nich přelívá truchlý kmet bolesť svou, ony jsou mu poslední útěchou, poslední věrnou družkou, jíž po boku vkročí znavenou nohou do blízkého hrobu. Místo čela milovaných vnuků hladí nebožák slabým prstem bezcitnou strunu, a ty vážné, zádumčivé zvuky, které z nich vábí, musí mu nahradit něžný pozdrav veselé chasy, volající: „Děde, otče náš!“ Ke svým guslím zazpívá stařec také sám sobě píseň plnou touhy — píseň, jakou jen pěvec zazpívat může, z něhož bída pěvce udělala. — — To je obyčejný vznik tak zvaných „prosjačkých“ písní. —

Každý jednotlivý dům sám o sobě takřka celý stát tvoří; a vším způsobem není mu státu o nic více třeba, než státu jeho. Ačkoliv mezi jednotlivými domy ve vsi skoro vždy svornosť a přátelství panuje, předce rodina ráda svůj dům pokud možná o samotě a vzdálený od ostatních staví, jako kdyby samostatnosť svou naproti cizí pomoci cítil a pyšně ji ukazovati chtěl. Vetší díl vsí je umístěn na oupatí hor, na hrbolovitě utvořených pahorcích. Často bývá na každém jednotlivém pahorku jediný slamou pokrytý dvorec, skrytý v hustém listí ohromného ořechu aneb košaté lípy, která ho před okem světa zastírá, jakoby ho střežila, aby nezasvěcená ruka po něm nesáhla, rušíc tichý mír v něm vládnoucí. —

Kde rodina nezřídka více než sto členů čítá, tam ovšem nedostačí jediné stavení, a bývá jich tady dle potřeby více nebo méně. Hlavní stavení je tak zvaná „kuća“ v užším smyslu, která obyčejně obsahuje dvě světnice a mezi nimi kuchyň. V kući bydlí hlava celé rodiny, otec a konštituční vladař toho malého státu: „gazda“, obyčejně — ačkoliv ne vždy — nejstarší muž v rodině. Ostatní „čeljad“ anebo „družina“ bydlí ve zvláštních, po dvoře rozestavených budovách, „kiljerích“. Každý pár má svůj zvláštní kiljer, v kterém je shromážděno veškero bohatství rodiny v užším smyslu — muže a ženy s nedospělými dětmi. Pravím celé bohatství, sestávající z postele a jedné neb dvou truhlic na šaty — více nemá nic, budiž ostatně bohatá čili nic. Vše ostatní náleží k jmění veškeré rodiny, které všem členům rodiny společno jest. Jeden pracuje pro všechny a všichni pro jednoho. Tím způsobem jednotlivec nikdy nezví, co v životě nedostatek a nouze znamená. Gazda se má starat o celý dům, aby bídě nepropadl; na jeho jmeno je celé jmění zapsáno, on celý dům při každé příležitosti zastupuje a o jeho blahobyt pečuje. Ovšem zase kućané s druhé strany gazdu podporovati musí radou i pomocí, poslouchajíce ho ve všem, co u vedení hospodářství uzná a zařídí. Jestli se musí něco vážnějšího podniknouti, tenkrát gazda vždy s kućany jako dobrý otec s dětmi pohovoří, dbaje aby všemožně každému dle vůle učinil a tak nesvornosti i sporům předešel; neb kde tyto převládnou, tam je veškera spokojenosť rodiny porušena, jako skromná besídka, když se jí sloupy podseknou.

Večír ustanoví si čeleď práce, jichž příštího dne vykonati třeba, pak se bezstarostně v náručí spánku uchýlí — den co den dokazujíc, že nejsladší odpočinek nežádá nejskvělejší postel. Sedlák se tu nikdy prací neutahá; on pracuje jen tolik, co se mu zdá právě třeba, a od práce odpočívá tenkrát, kdy a jak dlouho se mu líbí. Pravdě podobno, že ten ovšem pohodlný zvyk pochází z dob tureckého panování v Slavonii. Tenkráte — a tomu není dlouho — nesměl sedlák víc mít, než právě potřeboval; neb Turek řídil se dle ctihodné taktiky: bráti, dokud z čeho, a zanechati Ráji jen tolik, co by hlady neumřela. Nyní by ovšem směl také víc míti; ale což platno, když si víc nežádá. Snad je příčina toho ta, že má příliš dobrou matku. Vždyť Slavonie je tak dobrá, laskavá matka, a nepřipustí, aby ji děti prosily, až by jim krvavý pot s čela řinul. Ne, ona na první slůvko plnýma rukama uštědřuje dětem svým, a veselé děti jako v poděkování se všech stran zpívají písně radostné, tak radostné, že zapomenou dále žádat. Když se o malé práci před nedostatkem ochrání, veselí se a zpívají, nestarajíce se o celý svět.

Jak národ čas, ve kterém naň práce nedoléhá, ztráví, to je zajisté velezajímavé a význačné proň. Rozdíl mezi jednotlivými národy velmi jasně ukazuje jejich chování se při práci, avšak právě tak při nepráci. Jak se v tom vesnický lid slavonský náramně liší od lidu bosensko-tureckého! Kdo ve svém životě měl příležitosť, v letě navštívit turecko-slavonskou hranici, tomu jistě velmi živě v paměti utkvěly ty lenivé postavy Turků sedících jako čínské pagody na břehu Sávy. V teplém oděvu z hrubého sukna lelkují tito pravověrní synové Muhameda celý den s přeloženýma nohama na horkém písku, bez obrany palčivým paprskům slunce ponecháni, a vyrážejí se — dívajíce se do vody a kouříce z čibuku. A to dělá tak nedbale, že jen na dobrém tabáku se zásluha hledat musí, jestli mu nevyhasne. Žádný ani slova nepromluví, ani sebou nehne, kromě když mu dohoří v čibuku tabák. Pak si pokojně zas nacpe a kouří dál. Každé čtvrt hodiny, když mu kouř jazyk pálí, pohladí si kníry, pohne ústy — teď myslíš, že promluví, ale ne, on — plivne do vody a je zas tichý. Snad mnoho přemýšlí — o blaženosti, která ho v ráji čeká — — sám Bůh ví, nepodobá se aspoň tomu. Skutečně bysi se podivil, že si ani jednou neutře ten bohatý pot, co mu zpod turbanu po nahém krku kane! — Ale to jsou dospělí, vážní mužové! řekne moje krásná čtenářka — mládež, ta vždy bujná a živá mládež, ta se jistě jináč vyráží! Nikoli, aspoň mužská mládež ne. Květoucí syn sedí vedle odkvetlého otce a je leniv jako on. Nadarmo ty jasné vlnky Sávy tak vesele a živě skáčou, jakoby jej chtěly k živosti ponuknout — šlechetný mladík se na ně dívá, ale pohrdá naučením, jehož by mu snad daly. — Jak by se děvčata chovala? To nevím — škoda, že jsou nebožátka do harému zavřená. Harém — skoro bych o něm vypravovat chtěl, ale ne, musíme se vrátit. Jeden z těch živých pagod je přívozníkem. On nás převeze přes bystrou Sávu, pak jsme zas ve Slavonii. — Již se nám vstříc ozývá sladké „oj“ — ten věčný refrain písní jihoslovanských, stejného jsa významu jako u obyvatelů Alpských krajů „jodlování“, jen že jemnější. Sledujme ten hlas!

I tu vidíme hovící sobě chasu; avšak jaký rozdíl tady a za Sávou! Podívejme se na to slavonské pastýřstvo! V hustém chládku zeleného křoví sněmují pastýřové a pastýřky z několika domů a pohodlně se protahují na bujném trávníku. Tam to modrooké děvče obratnými prsty točí tenké vřeteno, předouc nitě, ze kterého matka bílého plátna na oděv pro sebe i pro dítky natká — ale ten štíhlý mladík tam, jakoby jí práci nepřál, pořád ji pokouší. Hleďme, jak se jí dotírá, aby jí urovnal červený „djerdan“, který jí okolo krku visí! Rovná ho tak dlouho, až dívka ať chce nebo nechce vřeteno z rukou pustit musí, aby se hocha zbavila. Ale dotíravý jinoch ji chytí za ruku, a ona se chudák zardí jako růže; snad mu to srdce dodalo, že jí šine ruku okolo krku tak pevně, že se ubožátko nemůže ani hnout. Tu není žádné pomoci! — dlouhá sladká hubička již padla. Ostatní pastýři si toho nehrubě všímají — vždyť celá ves ví, že jsou už jako svoji. — — Tam zas jinoch hraje na „dvojnušu“, okolo něho sedící poslouchají a hádají se, že v celé vsi nedovede žádný hrát lépe. — „Kdyby tu byl Stanko, náš kozář, viděli bychom, kdo umí lépe hrát!“ vece mladé děvče pyšně o svém bratru. Však kde je ten? Jen se podívej, jak romantický pohled poskytuje, stoje na zbořené zdi starého hradu! Sokolím okem obzírá rozkošnou krajinu pod sebou. Myslil bys, že nadšen zazpívá o kráse domova svého — snad to jindy učiní; on prozatím zahlaholí z prsou „Djevojčice, rumena ružice!“ atd. Bezpochyby málo co viděl s výše své, kromě té žnečky tam v oudolí. — —

Milostí Slavonec nehledá u žádného a nepotřebuje jich. Cizinci rádi mu vytýkají, že se bojí práce, že neumí z půdy své těžiti zisk, který by z ní jiní národové těžili. Však ten lenoch cizince ještě nikdy dotíravým a podlým chováním nepřivítal; ba spíše naopak měl jistě mnohý z těch mravokárců příležitosť, že zdravého a silného krajana svého viděl, kterak poníženě s čepicí v ruce po Slavonii žebrá — u téhož národa, kterému pak, když dále přijde, lenivců spílá. —

Ráno — vždyť ráno u toho svobodného lidu jen od jejich vůle závisí — ráno se chystá celý dům ku práci. Totě života při tom chystání! Mužové vážně prohlíží a opravují nářadí — ale ta mládež! Hoši a holky provádí rozmanité šprýmy, jakoby sám rarach se o ně pokoušel. Zde děti skáčou kolem svých matek, nechtějíce je pustit z domova; onde se popadli dva hoši do křížku a mladší kluci s hrozným pokřikem se diví udatenství svých příbuzných. Vše je tu veselo a živostí jen kypí. Starý gazda spokojeně si hladí kníry a radostně se dívá na tu bujarou mládež. Připomíná si časy, kde sám stejně dováděl, a těší se, že mu v dětech nová mladost vykvétá — — však slunce již vysoko stojí a práce nečeká. „Pojďte děti; pojď čeledi, nic platno — k práci!“ napomene gazda chasu. Za chvilku ztiší se hluk v domě jakoby uťal. čeleď se rozejde, každý na svou stranu, každý za svou prací.

Doma zůstane jen čeleď, která na poli pracovat nemůže: starci, babičky a děti, anebo z jiných ti, kteří jsou zaměstnáni prací domácí. Kromě těch zůstanou doma střídavě mladé ženy, tak zvané „reduše“; tyto po celý den dům hlídají, neboť ostatní kućané větším dílem přicházejí z prácí teprva večír, po západu slunce.—

Poslední paprsky líbají tu zelenou horu, jako mladík čelo vroucně milované dívky, a prodlévají ještě, jakoby litovaly rozloučiti se s tou krásnou krajinou. Krajina tuší, že právě nyní se jí blíží chvíle tajemných rozkoší a lahodné poesie. Ba věru, večer je nejpůvabnější dobou pro ten lid. Jakmile večernice se na svět zasměje a slavík ji radostnou písní pozdraví — tu dělník bezstarostně odloží práci a zapomíná péče o chleb: tu mu nastane doba radosti a zpěvu. — Se všech stran ozývají se písně lidu z polí se navracujícího, jakoby o závod s ptáky v těch zelených křovinách. —

Večír je také čas plesu. Plesy našeho lidu nejsou tak rozmanité, jako u Čechů. Náš národ zná jen jeden tanec — „kolo“. Rozmanitosť jednotlivých figur a obratů závisí pouze od předtanečníka — „kolovodjy“; ten pokaždé provádí nové pohyby a novými proměnami kolo ozdobí, a tím je uchrání před jednotvárností a zdlouhavostí. Kolo se netančí nikdy ve špinavých židovnách, kterýchž klenotů ostatně v každé vsi lze najíti — nýbrž dle prastarého, Jihoslovanům společného obyčeje na svěžím zeleném trávníku se zavádí, při čemž místo hudby se ozývá zpěv tančících hochů a holek. Věru, těžko popsat malebný pohled, který divákům poskytuje kolo. To tmavomodré jižní nebe, posázené tisíci jasných hvězd, to něžné, tajeplné světlo měsíce dodává kolu zvláštního rázu, plného půvabu a poesie, a věru pramálo sentimentálnosti je třeba, aby člověk jím okouzlen a nadšen byl. Ty štíhlé mladé holky ve svých bílých šatech zdají se býti Vílami, o nichž nám písně vypravují. Na to ještě více upomene zpěv o Víle, která zápasí s krásou dívky — kterážto pověsť se tak často při kole zpívá. — Vychloubal se jinoch, že mu milenka krásnější než horská Víla; zaslechla Víla jeho chloubu a zahoříc závistí a zvědavostí, přišla k němu do dvora, aby se ukázalo, zdali vedle její krásy ještě jiná obstojí. Jinoch ošatí skvěle svou milenku a Víle ji předvede — a hle, sama Víla se prohlásí, že je milenka třikrát hezčí než ona. Krásná jsou slova Víly, jimiž vykládá, proč v zápasu podlehla:

„Nesluší ti chlouba, hochu,
jestli ti milenka hezčí
než já Víla z hory.
Vždyť ji matka porodila,
do hedbávných plín ji vila,
mateřským kojila mlékem.
Však mne Vílu z hory,
mne jest porodila hora;
v zelené mne vila listí;
ranní rosa napadala
a mne ukájela Vílu;
z hory větříček zavíval
a mne Vílu kolíbával:
to jsou byly moje chůvy.“ — —

Okolo tančící mládeže usadí se starší muži a ženy s malými dětmi na klíně a vyrážejí se, dívajíce se na tanec a poslouchajíce písně. Chasa tančí, až se jí lehké nohy unaví a hlas seslábne. Pak — a to u nás vždy pozdě bývá — se spokojeně rozejdou a každý se k svému domu navrátí, aby okřál spánkem. Ba sladký bude spánek těm hochům, a bude jim o těch ohnivých očích povídat, do nichž se po celý večír dívali. A holky? — Dobrou noc vám všechněm!