Obrazy z kulturních dějin českých/Habsburkové a český jazyk

Tato stránka potřebuje rozšířit.

Můžete Wikizdrojům pomoci tím, že ji vhodně rozšíříte.
Důvod nebo poznámka: zpracováno jen po str. 20

Obrazy z kulturních dějin českých Josef Svátek
Předmluva	Habsburkové a český jazyk	Poslední dnové sbírek Rudolfových v Praze

Údaje o textu
Titulek:	Habsburkové a český jazyk
Autor:	Josef Svátek
Zdroj:	SVÁTEK, Josef. Obrazy z kulturních dějin českých. Praha : J. Otto, 1891. s. 1–44. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1891
Licence:	PD old 70
[red 1]

Německé Švýcarsko a v něm kraj Aargovský, od pradávna kmenem Alemanským osídlený, jest původištěm jasného našeho rodu panovnického, jmeno Habsburkův nesoucího po vlastní kolébce rodu tohoto hradu Habsburku, jehož zříceniny pnou se tamže dodnes nad řekou Aaron do výše. S Rudolfem z Habsburku osedl rod tento později na císařském trůně říše římskoněmecké, na němž po staletí třímal v rukou otěže vlády ve střední Evropě. Ač tedy původem rodným i žezlem panovnickým byl německý, přichýlil se přece rod Habsburkův, když mu Prozřetelnost přivodila v úděl též země s národnostmi neněmeckými, k jazyku těchto národů, najmě k jazyku národa českého, neboť hned za prvního Habsburka na trůnu českém, totiž za krále a pozdějšího císaře Ferdinanda I., byl jazyk český v panovnické rodině dle důležitosti své vážen; synové i dcery tohoto mocnáře musily se mu již v mládí přiučovati, za kterouž příčinou dáváni jim čeští vychovatelé neb učitelé, což se od těch časův s nemnohými výminkami dalo též u pozdějších princův rodu císařského a děje až po naši dobu. Dovodíme to v tomto svém líčení na základě záznamů historických, chtějíce při tom zároveň ukázati dnešním protivníkům jazyka českého, nechť již slovem neb písmem jej zlehčují a snižují, jak važen a ceněn jest naopak v panovnické rodině naší, tak že by již vzácný příklad tento měl mírniti nepřízeň jejich k jazyku českému.

Ferdinand I.

Císař Ferdinand I., pojav jakožto arcikníže rakouský roku 1521 za choť pozůstalou dceru českého krále Vladislava Jagellonce, spanilou a dobrosrdečnou princeznu Annu, nemohl si ovšem z počátku činiti naději na trůn český, poněvadž tu byl přímý následník Vladislavův, král Ludvík, jehož tělesní soustava ovšem neslibovala věku dlouhého. Proto také obracel Ferdinand I. zraky své původně více k západu Evropy, totiž k rodné vlasti španělské a k Nizozemsku, v kteréžto poslednější zemi byl první léta jinošství svého ztrávil a péčí vychovatele svého, proslulého Erasma Roterodamského, vedle španělské mateřštiny své řečím latinské, francouzské, vlaské a německé se přiučil. Dostav se roku 1519 v držení dědičných zemí rakouských, stal se takto bezprostředním sousedem zemí koruny české, přece však neuznával toho potřebu, aby se přiučil též řeči české, která mu zůstala neznáma i potom, když pojal za choť sestru panujícího krále českého. Nešťastná bitva u Moháče (29. srpna 1526), v níž bezdětný král Ludvík padl, zjednala Ferdinandovi I. vyhlídku na dosažení královské koruny české, které se mu skutečně dostalo ještě téhož roku svobodnou volbou stavův českých.

Neznalost jazyka českého nevadila mu ucházeti se o korunu českou, neboť též ostatní tehdejší nápadníci její neznali se v jazyku zemském; poslové jeho, vypravení ke sněmu českému do Prahy, aby nároky jeho podporovali, mluvili před sněmem tímto jen v řeči německé (Sněmy I. 19), a dávali jim stavové odpověď v téže řeči. Když pak slavné poselstvo k nově zvolenému králi do Vídně přibylo a králi českou řečí oznamovalo, že za krále českého zvolen jest, musil doktor Václav z Velhartic, místokancléř český, tlumočiti řeč tuto latinsky, načež král rovněž latinskou odpověď dal. Při dalších audiencích bylo hovořeno jazykem německým, a poněvadž mezi pány českými byli mnozí, kteří němčině nerozuměli, byly německé odpovědi královy od tlumočníka českým jazykem opětovány. Když se král s poselstvem loučil, mluvil opět řečí latinskou, která tehdáž ovšem byla výhradní řečí diplomatickou. Rovněž latinským jazykem skládal Ferdinand I. přísahu na hranicích země české u Jihlavy (kdež podnes kamenný pomník na památku aktu toho stojí) a pak i všecky ostatní přísahy při slavné korunovaci své na království České. Proto také pořídil výtečný právník Rodrich Doubravský z Doubravy překlad Vladislavova Zřízení zemského z roku 1500 v řeči latinské, aby nový král seznal veškerá práva stavův země České, jakož i její právní obyčeje, a podal překlad tento králi roku 1537 brzo po příjezdu jeho do Prahy, jako na přivítání v Čechách. (Archiv český V. 6).

Při úředním jednání a při audiencích, kdy mu bylo jednati s osobami, pouze české řeči mocnými, měl Ferdinand I. za tlumočníka svého sekretáře a místokancléře českého pana Jiřího Žabku z Limburka, jenž mu byl od prvního počátku až do smrti své roku 1552 důvěrníkem a rádcem ve všech věcech politických i státních a na všech cestách jej provázel. Proto byl též přítomen audienci Bratří českých, když ve Vídni dne 11. listopadu 1535 králi podávali své vyznání víry, při čemž vůdce deputace pan Konrád z Krajku panovníka česky oslovil, načež pan Žabka řeč jeho německy opáčil. Po té byla další rozmluva jíž jen německy vedena, ve druhé audienci pak král s Bratřími jen latině hovořil (M. S. Univ. Prag. 273—274). Také při pozdějším jednání s Bratřími roku 1543 sloužil pan Žabka králi za prostředníka, při čemž Ferdinand I. odpovědi své v jazyku latinském pronášel; totéž se dálo za osudného roku 1547, kdy české jednání a rokování správcův a soudcův zemských, radův královských a stavův bylo králi německy tlumočeno. Také v Litoměřicích král ke stavům tam shromážděným ústně německy mluvil a odpovědi své jim česky tlumočiti kázal (Sněmy č. II. 69 a sl.), načež mu byly české odpovědi stavův německy opětovány.

Ze všech těchto i dalších zpráv jde najevo, že král Ferdinand I. v těch letech ještě českou řečí nehovořil, ač průběhem času byl se naučil jí aspoň rozuměti, tak že potom i bez tlumočníka na česká oslovení buď latinsky neb německy odpovídati mohl. Byloť mu aspoň částečné známosti řeči české již proto třeba, poněvadž se jednání sněmovní a řízení zemské dálo v řeči české, ač k vůlí králi byly proposice královské překládány též na jazyk německý. Že se však Ferdinand jazyku českému dokonale nepřiučil, nevyplývalo snad z nějaké nechuti jeho proti jazyku tomu, neboť uznával důležitost řeči české v té míře, že synové jeho, arciknížata Maxmilian, Ferdinand a Karel, již v útlém věku svém musili se učiti češtině a to oba dva první pod vedením Zikmunda Helda z Kementu, jejž Jungmann ve své Historii literatury české (str. 121) při roku 1532 uvádí jakožto učitele českého jazyka u arciknížat oněch. O mužovi tomto není nám nic bližšího povědomo, než že byl později místokancléřem a co takový tlumočil při slavném vjezdu Ferdinandovu r. 1559 do Prahy české oslovení nejvyš. purkrabí na jazyk německý, načež císař na ostatní české řeči vítací jen latinsky odpovídal.^[1]

Avšak již roku 1533 povolal král českého rytíře Heřmana Záleského z Prostého za druhého hofmistra pro oba nejstarší syny své Maxmiliana a Ferdinanda, z nichž onen čítal tehdáž sedm a tento pět let věku svého, ustanoviv výslovně, aby oba prince vedle latiny a němčiny též v českém a polském jazyku cvičil a v obou těch řečích s nimi též hovořil, by si v nich jazyky dokonale oblomili. Rytíř Záleský zastával úřad tento jen po tři léta, anť zemřel již roku 1535,^[2] nástupcem jeho pak se stal lužický šlechtic Sempronius z Promnice, taktéž češtiny a polštiny dokonale znalý. Dalším českým učitelem synův Ferdinanda I. byl proslulý probošt Litoměřický, doktor bohosloví Jan Horák z Milešovky, který po skončených studiích vychovávaje mládež šlechtickou a vyučuje ji jazyku českému, byl roku 1541 od Ferdinanda k radě královnině povolán za vychovatele dítek královských, jež učil umění liternímu, hlavně pak jazyku českému, k vůli čemuž sestavil také zvláštní Návod, podle něhož byli princové cís. rodu i později v řeči české vyučování. Vůbec dostál Horák úkolu svému k plné spokojenosti králové, tak že byl i s bratrem svým Řehořem povýšen do stavu šlechtického s přídomkem „z Milešovky“ (an se byl v dědině Klapech nedaleko vrchu Milešovky narodil) a později jmenován i proboštem v Litoměřicích. Stavové čeští navrhli jej roku 1545 i za arcibiskupa Pražského, jmenujíce jej při tom s chloubou „učitelem královských princů“, leč znovuzřízení arcibiskupského stolce Pražského, na nějž by zajisté byl první dosedl, nedočkal se Horák, jeden z nejučenějších mužův a nejvýmluvnějších řečníků oné doby v Čechách, více, zemřev roku 1551.

Kterak byl Ferdinand I. i jinak zemi a národnosti české nakloněn, o tom i následující doklady svědčtež. Když roku 1541 ve Vídni obdržel zprávu o krutém požáru Menšího města Pražského a Hradčan, vyslovil v listě, daném dne 15. června 1541 král. komoře české, „kterak zprávu o požáru král. zámku, Hradčan a Menšího města, při němž i několik osob zahynulo, se skormoucenou myslí vyslechl a zvláště nade ztrátou zemských desk hlubokou lítost měl.“ Dále pak dodal, aby se hned ustalo ve stavbě král. letohrádku za Hradčany a příslušných peněz aby se užilo k neodkladné opravě vyhořelého hradu královského. Současně dal celou severní část hradu se španělským a německým sálem zcela nově vystavěti, takže se křídlo toto posud zove Ferdinandskou částí hradu. Dále kázal novou střechu na Svatovítském chrámě v národních barvách českých natříti a obrovský znak zemský s českým lvem na obou stranách střechy vymalovati, aby již z daleka vidín býti mohl. (Listové královi o tom ve státním archivu dvorním ve Vídni.) Když roku 1552 jednali s králem ve Vídni probošt Jindřich Scribonius a kanovník Jan z Puchova o obsazení arcibiskupství Pražského, rozmlouval král též o tom, jak by v lidu českém rozšířiti se mohly obsáhlejší známosti o národech cizích, bytu a životu jejich, „aby národ český slavný tudy u věcech domácích i válečných správnější a vycvičenější byl učiněn.“ Proto pobádal kanovníka Jana, aby vyšlou tehdáž Kosmografií Šeb. Münstera na český jazyk převedl, což týž také s pomocí bratrovce svého Zikmunda učinil a obrovskou tuto knihu r. 1554 česky vydal.

Rovněž i královna Anna, tato veliká příznivkyně a „pravá matka národa českého,“ plynně a ráda česky hovořila, dítkám svým lásku k tomuto jazyku v mladistvé srdce vštěpujíc. Když se pak probošt Horák ode dvora do Litoměřic odebral, královna za vychovatele a učitele nejmladšího syna svého arciknížete Karla (nar. 1540) zvolila neméně horlivého Čecha, zmíněného již Jindřicha Scribonia z Horšova, pozdějšího probošta chrámu Svatovítského, jenž několik náboženských děl českých sepsal a mladého prince taktéž dokonale jazyku českému vyučil.^[3]

Není tudíž pochybnosti, že se též Ferdinand I. aspoň v pozdějších letech, kdy již veškerá rodina královská dovedla česky hovořiti, vyznával v jazyku tomto, ač nemáme z tě doby žádných záznamů po ruce, že ho také veřejně a při jednání sněmovním i úředním užíval, neboť se to ve Sněmech výslovně nepřipomíná, že by byl mluvil českým jazykem. Za to ale ta okolnosti, že Ferdinand I. usiloval o smíření české církve pod obojí s Římem, snaže se od papeže stvrzeni českých kompaktát dosáhnouti, a pak že v závěti své ustanovil, aby tělo jeho bylo z Vídně do Prahy převezeno a tam ve chrámě Svatovítském pohřbeno, výmluvně svědčí o příchylnosti jeho k národu českému, v jehož středu si vyvolil poslední odpočinek svůj. Neméně toho sluší vděčně zpomenouti, že král tento hledě k tomu, aby se v Čechách počet vzdělanců rozmnožil, nařídil již roku 1531, aby každý mladík Selský, který by se studiím chtěl oddati, zbaven byl všelikého poddanství a nevolnictví a od nikoho, ani od vrchnosti své, v studiích vyrušován býti nemohl.

Ferdinand Tyrolský

Také druhorozený jeho syn arcikníže Ferdinand, proslulý svým tajným sňatkem s krásnou Filipínou Welserovnou, jenž po sedmnáct let byl místodržícím v Čechách, byl úplně mocen jazyka českého a choval u sebe zmíněný Návod učitele svého Horáka, jejž pak s knihovnou svojí z Prahy do Inšpruku přivezl, odkud byl spis ten roku 1576 do Prahy vrácen, aby se též Rudolf II. mohl z něho jazyku českému přiučovati. Choti své Filipíně, když sídlila na Březnici a na Křivoklátě, dal arcikníže Ferdinand komorné i panoše české, a když se roku 1567 jakožto vladař Tyrolský do Inšpruku přesídlil, pojal tam ku svému dvoru několik kavalírů českých, mezi nimi Jana a Jaroslava Kolovraty, Jiřího ze Šternberka, Adama Havla Popela z Lobkovic a j., tak že z toho v šlechtě tyrolské až řevnivost povstala, že jest vladař jejich skoro výhradně dvořanstvem českým obklopen. Dítkám jeho byl kmotrem komoří Ladislav ze Šternberka, jehož syn byl taktéž jedním z panošů Filipíniných. Spanilomyslná tato dáma také to byla, jež přímluvou svojí vyprostila biskupa Bratří českých Jana Augusta a soudruha jeho Bílka z dlouholeté vazby v žaláři na Křivoklátě, v němž jej byla osobně navštívila. Umění jsa velice milovný podporoval princ tento horlivě české umělce, najmě výtečného malíře Matěje Hutského, jejž dav vyučiti v umění malířském, učinil jej později dvorním malířem svým a nadal jej erbem i přídomkem „z Křivoklátu“; umělec tento pak z vděčnosti za to věnoval mecenášovi svému krásný kodex s malbami ze života sv. Václava, jež byl zhotovil dle starobylých fresk v kapli Svatováclavské u sv. Víta na hradě Pražském a jenž dosud jest ozdobou sbírky Ambrasské ve Vídni. Jako byl si otec jeho v dějinách umění postavil nehynoucí pomník vystavením letohrádku Belvederu v královské zahradě na Hradčanech, této nejvzácnější památky prvotní renaissance ve veškeré střední Evropě, tak proslavil se též arcikníže Ferdinand zbudováním král. letohrádku v oboře Hvězdě, k němuž byl sám navrhl plány a kresby, jež za naší doby uveřejněny byvše, pravý obdiv ve světě uměleckém vzbudily.

I po svém odchodu z Čech, při němž mu stavové podali vřelý děkovací list za veliké jeho zásluhy o správu země České, měl arcikníže Ferdinand stálé styky s Prahou a v žádnou stranu neudržoval tak četnou korrespondenci jako do Čech; v archivu Inšpruckém jest z té doby mnoho jeho listů, v českém jazyku psaných, zachováno, jakož i české jeho dopisy z Prahy a z Křivoklátu zasílané celé balíky tvoří. Veliký byl také počet hostí českých, kteří přicházeli návštěvou ke dvoru Inšpruckému, kdykoli tam byla pořádána nějaká slavnost dvorní, a vždy vyslovoval Ferdinand radost svou nad tím, kdykoli čeští páni při turnajích a jiných hrách rytířských nad jiné udatností a zručností se vyznamenali; Ambrasské památné knihy, do nichž se zapisovali návštěvníci tohoto zámku arciknížecího, vykazují řady jmen pánův českých, kteří každoročně navštěvovali dvůr Inšprucký, arcikníže pak dojížděl k vůli zdraví svému skoro každého roku do Karlových Var, kde ovšem přátelské poměry své k zemi České vždy obnovoval. Proto byla památka na vladaření jeho v Čechách velmi živá a není divu, že si zde mnozí za panování Rudolfa II. přáli, aby v Čechách raději pevná ruka Ferdinandova veslo vládní třímala. Když arcikníže ucházel se o uprázdněný královský trůn v Polsku, odvolával se on i vyslanci jeho mezi jiným též k tomu, kterak arcikníže udržuje dobré poměry s Čechy a zná dokonale řeč českou, tak že by se i s Poláky dobře mohl dorozuměti. Ba poslové ti chválili nad to pána svého, který byl jednou osobně v Polsku meškal, že i v jejich jazyku polském dobře se zná, tak že by všechny záležitosti jejich po polsku jednati dovedl. Sňatek arciknížete s Filipínou Welserovnou byl ale hlavní překážkou toho, že nedosáhl královské koruny polské. (Dr. Jos. Hirn „Erzherzog Ferdinand II.“, II. 244.)</ref>

Maxmilián

Druhý Habsburk na královském trůně českém, císař Maxmilian II., jenž dle zprávy Benátského vyslance Pavla Tiepola znal se výtečně v pateru řečí, hovořil jako zdárný vychovanec Jana Horáka z Milešovky, kdykoli toho potřeba žádala, plynně jazykem českým a staral se již před svou korunovací v Praze roku 1562 o to, aby Vratislavský biskup, jenž měl duchovenstvo České jménem jeho osloviti, učinil tak v řeči české, a kdyby jí nebyl dostatečně mocen, aby oslovení toto přednesl zemský hejtman moravský jazykem českým. (Sněmy III. 129.) Proto vzbuzuje podivení a též Maxmilián se tomu divil, když mu Bratří čeští roku 1564 při audienci své u něho ve Vídni podali konfesi svou i kancionál v jazyku německém, ač věděti mohli, že císař jazyku českému dobře rozumí a mimo to že konfesi jejich české konsistoři v Praze k uvážení odevzdá.

Na sněmech v Praze konaných, jimž byl císař osobně přítomen, a zejména při památném sněmu roku 1575, na němž se o upravení věcí náboženských v Čechách a o korunovací Rudolfa II. jednalo, rozmlouval s vysílanými k němu deputacemi obyčejně po česku, a ze současných zpráv o řečích, při audiencích těchto vedených, vysvitá, že byl Maxmilian jazyka českého v plné míře mocen a trefně dovedl odpovídati na všeliké námitky a stížnosti stavův nekatolíckých. Přímo dramatická scéna udála se v císařské audienční síni dne 22. června 1575, když se k němu dostavili sněmovníci v plném počtu, aby se zúst císařových dověděli, zda si skutečně stěžovali někteří členové stavu rytířského na příliš dlouhou dobu sněmování tehdejšího. Poněvadž tu nejvyšší purkrabí pan Vilém z Rožmberka naznačil ve svém oslovení k císaři, jako by on byl podobnou výtku sám vyslovil, odpověděl císař, jak současná zpráva dí, sám česky takto: „Pan Rožmberský oznamuje, že by zpráva došla od nejvyššího sudí království Českého, že bychom my od osoby své to stěžovati měli do stavů: tomu my odpíráme a toho jsme nikdá nemluvili, neboť víme, že musí k těm věcem velikým čas býti.“ Po té se obrátil císař k nejvyššímu sudí panu Lobkovicovi z Hasištejna a jiným stavům opět v české řeči, aby dosvědčili, že nikdy stížnosti takové nepronesl; zejména vyzýval pana Mikuláše Španovského slovy: „Mluvil-li jsem tak, oznamte, pane Španovský,“ načež Mikuláš přisvědčil, ale nejvyšší sudí stál na tom, že byl od císaře výčitku onu slyšel. Maxmilián poznovu to popřev, dokládal: „Já jsem nemluvil, že já sobě stěžuji, než řekl jsem, že sobě někteří stěžují.“ Při tom také zůstalo a po další čílé rozmluvě byl výjevu tomu, pro důstojnost majestátu císařského zajisté trapnému, konec učiněn.

Když pak následovalo závěrečné jednání se stavy nekatolickými o svobodě víry, a stavové pouhému ústnímu tvrzení jeho nedůvěřovali, chtějíce míti písemný majestát o svobodě této, promluvil k nim císař, jak v rukopisu kláštera strahovského ke zprávě o jednání tomto zvláště jest připojeno, tato slova česky: „Leč by mi milý Bůh rozum vzal, svých přípovědí měniti nechci, a bohdá ty všecky věci k ujištění svému budou přivedeny, tak že na tom stavové spokojení i oblíbení míti budou.“ A když mu stavové za slib tento děkovali, doložil: „Pán Bůh rač dáti k tomu ke všemu své svaté požehnání!“ A při tom se císař pravici v prsa udeřil, aby slibu svému dodal důrazu tím většího. Jednání sněmovní však sobě císař rozkazem ode dne 2. března 1576 dal v německém překladu do Vídně zaslati, ale to se stalo jen proto, aby syn jeho Rudolf měl dostatečnou známost o všem, co bylo na sněmu ujednáno, neboť jemu samému dostačovalo české znění usnesení sněmovních.

Za dlouhého pobytu svého v hlavním městě českém roku 1575 vyjížděl si Maxmilián častěji do měst Pražských a tu slýchal mezi lidem stížnosti na drahotu, kterou byla v Praze spůsobila přítomnost cís. dvora a četných cizích knížat a dvořanův jejich. Zmíníl se o tom deputaci stavovské, když ho žádala za brzké skončení sněmu, odvolávajíc se tolikéž na drahotu tehdejší, čemuž císař přisvědčiv, dodal česky: „Sám když na projíždku jedu, to slyším, že chudí o to mluví, že od příjezdu mého i pivo jest dražší a lehčejší se vaří; pročež sladovníkům a také jiným řemeslníkům nařiďte, aby v tom slušný pořádek dělali.“

Dále sluší uvestí na důkaz toho, jak Maxmilian plynně česky hovořil, také událost, která se sběhla, když panovník tento dne 18. ledna 1576 přijal ve Vídni ve slavném slyšení vyslance oné části polské šlechty, jež byla císaře Maxmiliana II. proti Štěpánu Báthorymu zvolila za krále polského. Palatin Vojtěch Laski měl k císaři delší řeč jazykem polským, načež císař, jak V. V. Tomek (Č. Č. M. 1851 str. 122.) vypravuje, „vymlouval se se svou obyčejnou příjemností, že polsky neumí, než jestliže by se jim líbilo, že míní odpovědíti po česku. Načež měl delší a složitou řeč jazykem českým tak plynně, jako by prý povždy byl býval v Čechách a jinak nemluvil, než česky, z čehož poslové polští velkou radost jevili“. Konečně dlužno zpomenouti toho, že císař dal z lásky k národu českému jednomu ze synů svých na křtu jmeno Václav; týž se stal později rytířem řádu Johanitského ve Španělsku, kdež ale zemřel již ve věku 17 let a odpočívá v král. hrobce v Eskurialu. Vůči svým bratřím zakládal si mladý arcikníže tento povždy na tom, že má jméno zemského patrona českého.

O chotí Maxmilianově, císařovně Marii, dceři císaře Karla V., není nám známo, znala-li se také v jazyku českém; víme jen tolik, že se často obracela k zemským úředníkům a předním pánům v Čechách listy česky psanými, aby královské proposice na sněmích podporovali přímluvou svojí a dle možnosti fedrovali žádosti chotě jejího. Po smrti chotě svého zvolila vdovské sídlo své nikoli ve Vídni, nýbrž v král. hradě Pražském, kdež hojná dobrodiní činila a s dcerou svojí Alžbětou, ovdovělou královnou francouzskou, k důstojnému obnovení chrámu Všech Svatých na Hradčanech podnět dala; teprva po smrti nejmladší dcery své arcikněžny Eleonory přesídlila se pak v březnu 1580 k trvalému pobytu do Španělska, ale i odtud potom hojné styky s císařským dvorem v Praze a katolickými pány českými udržovala.

Pro svou znalost řeči české a ještě více pro svou smířlivost k nekatolíkům a zejmena k Bratřím českým, o nichž se jednou výslovně pronesl, že víra jejich jest i jeho vírou,^[4] byl choť její císař Maxmilian v Čechách velice oblíben, a proto též on před smrtí svou, která jej dne 15. října 1576 v Řezné zachvátila, ustanovil, aby tělo jeho bylo v Praze v chrámě Svatovítském po boku otce i matky jeho v král. hrobce pochováno. Když se syn jeho arcikníže Arnošt roku 1575 ucházel o korunu polskou, přednesli poslové téhož při slyšení na sněmu Varšavském ke chvále jeho, že se ze čtení knih i také cvikem ve mluvení s dvořany tak dalece naučil česky, že každému snadno může rozuměti, pročež naděje jest, že jakožto kníže bystrého vtipu také příbuznému jazyku polskému lehko se naučí. (Tomek, Č. Č. M. 1851, II. str. 116.) Za to se však pohlíželo již od mnoha let v Čechách s jakousi nedůvěrou na Maxmilianova nejstaršího syna a nástupce Rudolfa II., v němž lid český spatřoval pouze vychovance španělských jesuitů, kterému mimo to scházela i potřebná znalost jazyka českého, jíž se otec jeho již od mládí svého k radosti národa českého vyznačoval.

Rudolf II.

Bylť císař Rudolf II. k naléhání děda svého císaře Ferdinanda I. již ve věku desíti let s mladším bratrem svým arciknížetem Arnoštem poslán na vychování do Madridu ku králi Filipovi II., neboť obával se přísně katolický Ferdinand, že by se mladí princové tito u otce svého Maxmiliana, jenž byl protestantům tak velice nakloněn, stali katolíky rovněž vlažnými. Plných osm let ztrávili princové u dvora španělského, majíce za vychovatele učeného maltezského rytíře a pozdějšího opata kláštera Louckého na Moravě, hraběte Šebestiana Freytaga z Čepirohu, a za hofmistra Adama svob. pána Dietrichsteina, který zastával zároveň úřad cís. vyslance u dvora španělského. V Madridě ovšem nemohli se princové učiti jazyku českému, pročež stavové čeští ve svých stížnostech, na sněmu roku 1562 přednesených, naléhali na to, aby císař Maxmilian „arcikníže Rudolfa JM., pokud možné, z Hispanie do tohoto království aneb ke dvoru JM. vzíti a při JM. arciknížecí některé osoby z stavuov panského a rytířského z tohoto království držeti ráčil, tak aby JM. arcikníže řeči české zvykati a se naučiti mohl“. Poněvadž ale arcikníže Rudolf stále ještě ve Španělsku zůstával, opětovali stavové žádost tuto na sněmu roku 1567, načež se jim dostalo odpovědi, že „JMC. ráčí takovú poníženú žádost stavův za slušné a potřebu toho uznávati a na tu cestu pomysliti, aby takové žádosti jich stavův, což nejdříve možno, zadosti se státi mohlo“. (Sněmy III. 342.)

Stalo se tak ale teprva na počátku roku 1571, kdy arciknížata Rudolf a Arnošt s císařským otcem svým poprvé do Prahy přibyli. Aby se mladistvý nástupce trůnu seznámil s řečí českou, povolán mu za učitele českého jazyka sekretář tehdejšího Pražského arcibiskupa Antonína Prusa z Mohelnice, Šebestian Pechovský, rodák Plzeňský,^[5] v jazycích klassických a jiných vědomostech humanistických velice vzdělaný, jejž byl některý z falckrabat v Čechách nadal erbem a titulem z Palatina. Jak dlouho Rudolfa učil, není povědomo, ale znalost češtiny nebyla u jeho učně nikdy valná, ač mu hned roku 1571 ustanoven za komoří český velmož pan Adam z Hradce, který jej pak téhož roku provázel na cestách po západní Evropě, maje od císaře uloženo, aby s princem často česky hovořil. Také později dbal císař o jeho znalost češtiny, neboť z listu jeho, psaného z Řezna dne 7. srpna 1576 panu Vilémovi z Rožmberka, dovídáme se, že císař „chce syna svého upřímně k tomu napomínati, aby se české řeči dobře přiučil“, za kterýmž účelem prý mu zašle onen Návod k učení se řeči této, jehož také arcikníže Ferdinand, bratr císařův, s prospěchem užíval a jenž prý se dosud v knihovně téhož arciknížete v Inšpruku nalézá.

Vysvitá z toho, že Rudolf, ač již pět let bylo od návratu jeho ze Španělska uplynulo, a on zvláštního učitele v češtině měl, přece jen nedostatečně v řeči té se znal, což při jednání sněmovním mnohé obtíže spůsobovalo. Proto také stavové ve svém snesení sněmovním ode dne 6. září 1575, jímž Rudolfa za krále českého přijímali, výslovně žádali, aby Rudolf byl za nepřítomnosti císařovy v Čechách vladařem, a to proto, „aby JM. řeči české zvykati, pořádkům, právům a obyčejům tohoto království vyrozuměti a ty v známost sobě uvozovati ráčil“. Zejmena toho žádal nejvyšší purkrabí pan Vilém z Rožmberka, který před korunovací Rudolfovou roku 1575 na to toužil, aby mladý král v Čechách sídlil a zde češtině prakticky se přiučoval. „Neb učiti se,“ pravil týž pán ke stavům, „česky jinde nežli zde a zvláště z kněh co abc, to těžko bývá, kdežto by konversací byla s námi JM. i nám platná.“ Mluvilť pan Rožmberk takto hlavně na základě toho, že mu byl Rudolf několik dní před tím psal vlastnoruční list, v němž mu děkoval za to, že hlavně přispěl ke zvolení jeho za krále českého; tento list byl však psán německy, jakož všecka ostatní soukromá korrespondence Rudolfova z těch let jest buď německá neb španělská. Také musilo býti Rudolfovi před korunováním jeho na království České oslovení nejv. purkrabí pana Viléma z Rožmberka slovo za slovem od sekretáře ryt. Schönfeldá německy překládáno, a on na ně německy odpovídal, což pak zase pán z Pernštejua do češtiny tlumočil. Korunovací přísahu svou však skládal Rudolf v jazyku českém, jak mu ji při slavném obřadu tomto pan Vilém z Rožmberka předříkával.

Za krátko po smrti otce svého císaře Maxmiliana II. přibyl Rudolf s veškerým dvorem svým do Prahy, neboť byl si za předešlých návštěv svých hlavní město království Českého tak velice oblíbil, že je za sídelní město své zvolil a tudíž je střediskem nejen veškerých zemí Habsburských, ale též království Uherského a říše římsko-německé učinil. Dal tím ovšem na jevo velikou přízeň k zemi České, jejíž hlavní město od té doby usiloval povznésti za jedno z nejpřednějších měst veškeré Evropy, povolávaje sem ze všech zemí učence a umělce, avšak národnost česká neměla z toho valného užitku, neboť císař obklopoval se skoro vesměs dvořanstvem cizím, a sice německým, španělským a vlaským, tak že hned z počátku panování jeho bylo od horlivých vlastenců českých a najmě od Bratří nato žehráno, že císařský dvůr na Hradčanech je vlastně německý a vlaský.

A skutečně ze seznamu dvořanstva Rudolfova z konce roku 1576 (chovaného nyní v archivu c. k. ministeria vnitra ve Vídni), vidíme, že členové státní rady byli veskrz Němci, což potrvalo po všecko ostatní panování Rudolfovo; jen dva čeští páni byli později členy tohoto vysokého sboru, pan Vratislav z Pernštejna a Zdeněk Popel z Lobkovic, poněvadž byli oba horliví katolíci. Rovněž byly přední úřady dvorské skoro stále v držení Němců, Španělů a Vlachů a ze čtyř nejv. komorníků při osobě císařově, kteří, jak známo, tak velikého vlivu u císaře i ve věcech státních a politických požívali, byl jen jeden Čech, ostatní tři Němci. Mezi dvorními lékaři, kaplany, antikváři, umělci, bradýři, kuchaři atd. též nebyla národnost česká zastoupena, tak že stížnosti Čechů na toto nešetření živlu domácího a vyznání evangelického při dvoře Hradčanském byly z valné části oprávněny.

Jazyk český za „zlatého věku“ Rudolfova u dvora císařského skoro zcela zanikl, ba stala se tam vlaština skoro výhradním jazykem dvorním, když Rudolf, zůstávaje neženat, vešel ve známé milostné styky s Kateřinou Stradovou, krásnou dcerou proslulého antikváře svého Jakuba šl. Strady, rodilého Vlacha. Dosvědčuje to mimo hojné jiné doklady též list pana Karla ze Žerotína, psaný roku 1599 Adamu Ropalovi z Reifenberga, vychovateli mladého Zdeňka z Waldsteina, v němž mu onen pán moravský radí, aby chovanec jeho navštívil především Itálii a naučil se dobře jazyku vlaskému; neboť prý „jazyk vlaský jest nyní panujícím u dvora císařského v Praze, kdežto se tam jazyka francouzského naprosto neužívá“.

Kdekoli pak přišel Rudolf ve styk se zástupci stavův českých neb s deputacemi protestantův a Bratří, mluvil vždy jen jazykem německým, jak se to uvádí při roku 1584, kdy luteráni čeští chtěli dosíci konsistoře pod obojí v Praze, při čemž „celá rozmluva vyslaných s císařem byla vedena v řeči německé“ (Gíndely, Gesch. d. b. Br. II. 286); totéž opakovalo se i při jednání o majestát roku 1609, kdy stavové ustanovili hraběte Jáchima Ondřeje Šlika, jakožto v němčině dobře zběhlého, k tomu, aby všecka oslovení jejich k císaři německy přednášel. Také obšírné supliky stavův při jednání o majestát musily býti císaři též ve výtahu německém předkládány, kteréžto výtahy dělali z počátku úředníci dvorští, když ale vyšlo na jevo, že titéž jakožto katolíci počínali si při tom stranně, sestavovali pak stavové sami německé výtahy tyto. (Slavata I. 222.)

Vůbec trpěla národnosti česká té doby mnohé úkory při obsazování úřadů, jak to vysvitá ze 24. článku stížností, které byly v únoru 1609 od českých stavův císaři podány: „Při obnovení úřadův, zvláště v městech Pražských, lidé učení, rozumní, práv a politických věcí povědomí, obci platní, Čechové přirození, příčinou náboženství k povinnostem neb úřadům se nepotahují; ale jinými dosti nespůsobnými, když toliko náboženství pod obojí není, byt cizozemec byl, ani jazyka českého neuměl, těmi úřady se osazují, jakož v Starém městě a na Malé straně toho dosti příkladů.“

Za takového stavu věcí není divu, že také na rozvoj domácí literatury a umění českého neměla přítomnost cís. dvora v Praze, ač se při něm učenců a umělců hemžilo, žádného účinku; vše, co bylo v tom ohledu vykonáno, vycházelo jen ze středu národa samého, k němuž se panovník jeho i dvůr lhostejně chovali. Tím se vysvětluje také, proč stavové protestantští r. 1608 i 1611 stáli k císařovu bratru Matiášovi, zříkajíce se Rudolfa II., jehož dlouhé panování by zajisté nebylo tak neslavně skončilo, kdyby byl po příkladu císařského otce svého k živlu Českému větší náklonnost cítil a v pohnutých dobách tehdejších o něj se opíral.

Matiáš

Leč také císař Matiáš neznal se o mnoho lépe v češtině než starší jeho bratr Rudolf, ač po mnohá léta byl usiloval o dosažení koruny české, tak že již proto se mohlo za to míti, že se přiučí dokonale jazyku zemskému, aby si již proto přízeň stavův i lidu získal. Přicházeje však po celé panování Rudolfovo pouze ke krátkým návštěvám do Prahy, neměl také bližších stykův s českými pány, a když si jej stavové nekatoličtí za nástupce Rudolfova vyhlídli, jednalo se jim při něm o jiné věci, než aby na něm vyžadovali také znalosti jazyka českého. Že si ale Matiáš národu českého vážil, vysvitá ze slov provolání jeho k Čechům, když roku 1611 do Čech táhl, aby Pasovské odtud vypudil: „Tento šlechetný a slavný národ, který byl povždy ozdobou domu Rakouského a jemu při tak mnohých příležitostech svými životy a jměním prospěšné sloužil, jest nyní cizímu lidu bez ochrany v šanc vydán.“

Byv roku 1608 ustanoven za nástupce Rudolfova jak v zemích Habsburských, tak v říši římsko-německé a roku 1611 korunován za krále českého, kteréžto obě dvorní slavností daly se v Praze, mluvil při nich pouze německy neb latinsky, ant dle svědectví španělského vyslance dona Zunigy (ode dne 24. dubna 1611) byl jazyka českého „jen nedostatečně“ mocen. Korunovační přísahu však skládal jazykem českým, jak to zřízení české předpisovalo. I nenalezli jsme v žádném současném pramenu zmínky o tom, že by byl kdy nějaké proslovení v české řeči učinil, kdežto naopak jsou hojné zprávy o tom, že v úředním jednání nebo při audiencích k deputacím německy mluvil, a když jej česky oslovily, dával si řeči jejich na jazyk německý přetlumočití, načež některý z vyšších úředníků německou jeho odpověď zase česky opakoval. Také se nezachovaly po panovníkovi tomto skoro žádné vlastnoruční listy neb jiné písemnosti, které by byl za císařování svého sepsal; bylť v tom ohledu ještě pohodlnějším než Rudolf II. a účastenství jeho ve správě zemí obmezovalo se na pouhé podpisování jména na listinách; vše vyřizoval na místě jeho biskup a pozdější kardinál Khlesl, přední ministr a důvěrník jeho; ten hlavně Matiáše — jemuž se na Hradčanech v Praze velice líbilo, tak že též on zde chtěl trvale sídliti — k tomu přiměl, že sídlo císařské přeložil z Prahy opět do Vídně, od kteréž doby přestalo býti hlavní město české residencí panovnickou. Přibyl sice po té několikrát do Prahy, a to ke sněmům stavovským, pak ke korunování chotí své císařovny Anny a Ferdinanda II., leč pobytu jeho bylo zde vždy jen na krátce a vždy zase spěchal do Vídně, kam dal při svém přesídlení z Hradčan také valnou část uměleckých sbírek Rudolfových převézti.

Na jaře roku 1616 vyjel si z Prahy též do král. zámku v Brandýse nad Labem, kdež přijal mezi jiným též deputaci defensorův, která. jej česky oslovila a jíž on německy odpovídal, jako tomu při každé jiné příležitosti bylo. Tak se stalo i dne 5. října 1617, když nově jmenovaní nejvyšší úředníci zemští pronášeli císaři své díky; ti, kteří němčiny náležitě mocné byli, jako u př. pan Vilém Slavata z Chlumu, činili tak německy, ostatní pak česky, načež řeči jejich nejv. kancléř císaři německy tlumočil. Rovněž musil pan Vilém Vchynský, když byl proti němu známý hrdelní soud u přítomnosti císařově veden, Matiáše německy osloviti, když se milosti jeho dovolával a na služby jemu prokazované poukazoval. Meškaje v únoru 1617 v Praze, byl císař s veškerým dvorem přítomen v jesuitské kolleji představení české dramatické hry allegorické „Věnec Narození“, která k poctě jeho byla od katolických šlechticův a chovancův jesuitů dne 21. února dávána. Text této české hry i česky tištěný seznam osob byl císaři podán, aby mohl hru lépe sledovati a osobnosti hercův seznati, z čehož souditi lze, že česky čísti znal. (Dr. A. Rezek v Č. Č. M. 1886, 388.)

Když pak se císař později stavěl vždy více na stranu katolíků, stavové protestantští i Bratří dávali se proti němu V oposici vždy ostřejší. Ještě více rozhořčovala lid Pražský a horlivější členy stavův ta okolnost, že mnozí cizí dvorští šlechticové, kteří i po smrti Rudolfa II. v Praze zůstávali, k jazyku českému veřejně nechuť svou na jevo dávali, slíbivše si navzájem, že veřejně nebudou mluviti česky, ač prý dobře jazyku tomu rozuměli; dle této úmluvy chovali se ve společnostech i při pitkách zpupně k Čechům, což pak zase u těchto všeobecnou nevoli budilo.^[6] Tato vzmáhající se zášt cizincův k národnosti české pak byla hlavním podnětem ke známému usnesení sněmu z roku 1615, že budoucně nikdo nemá býti přijat ani za obyvatele království Českého, ani za měštana, kdož by nebyl mocen jazyka českého, pak že ve"všech kostelích a školách, v nichž se ještě před desíti lety kázalo a vyučovalo jazykem českým, i budoucně tak se díti má. Císař Matiáš osvědčil tehdáž, což mu v tom ohledu sluší za zásluhu přičísti, přízeň svou k národnosti české, že zákon tento beze všech námitek potvrdil, ač platnost jeho bohužel jíž za krátko na to událostmi pobělohorskými zmařena byla.

Konečně též o tom se zmíníme, že když stavové protestantští sestavovali dne 8. března 1618 stížný svůj spis k císaři Matiášovi v příčině svobod náboženských, povstala ve shromáždění otázka, má-li se císaři toliko českým jazykem, čili také v německém psáti, načež Linhart z Felsu i skoro všichni ostatní defensoři přimlouvali se za dvojí koncept, český i německý, „poněvadž císař přirozený Němec jest“. Vysvitá z toho, že tehdy stavové protestantští nekladli přední váhu na národnost, neboť i Linhart z Felsu a hrabě Thurn byli jazyka českého velmi málo mocní; v první řadě se jim jednalo při tehdejších sporech vždy jen o zájmy náboženské a politické, a jak málo dbali na prospěch národnosti české, o tom svědčí dostatečně zvolení Fridricha Falckého za krále, jenž za jednoročního panování svého byl v Praze veskrz jen německým dvorem obklopen a sám ani slova českého neznal, ha jeho choť královna Alžběta nevážnost svou k živlu českému i veřejně na odiv stavěti se neostýchala.

---

1. Tomuto Zikmundovi Heldovi z Kementu věnoval r. 1562 Olomoucký knihtiskař Jan Günther česko-latinský díl slovníku Tomáše Rešla Hradeckého s delší latinskou předmluvou. („Hist. Sborník“ IV. 237)
2. Rytíř Heřman Záleský z Prostého pocházel ze staré rodiny české, která v XV. století držela statek Zálezly v Práohensku blíže Volyně a později i jiné statky tamže měla; zejmena se připomíná tento Heřman roku 1523 jakožto držitel statku Huzného v Budějovicku.
3. Dlouho ještě bylo potom toho v Čechách vděčně zpomínáno, kterak královna Anna na smrtelném loži prosila královského chotě svého, „aby JMK. k národu českému ráčil svou milosti náchylen býti, připomínajíc služby jejich, kteréž jsou slavné paměti otci jejímu nejmilejšímu králi Vladislavovi každého času věrně a s ochotností činívali a až posavad JMK. činiti nepřestávají. A tak více se starati ráčila o dobré budoucí národu českého, než o své vlastni zdraví“. (Závěta ze Závětic 1616.)
4. Kterak laskavě smýšlel císař Maxmilian o Bratřich, vysvitá ze zprávy životního jeho lékaře Cratona, k němuž jednou k pochvale jich pronesl: „že Bratři ze všech vyznání křesťanských nejblíže k prostnosti a dokonalosti apoštolské přistupují“. Jednota Bratří považujíc vděčně takovou krále svého dobrotivosť, Zpěvník svůj, roku 1566 nově vydaný, Maxmilianovi připsala, což on milostivě přijal. (Č. Č. M. 1849, II. 16)
5. V pozdějších letech odebral se Šebestian Pechovský do rodného města Plzně, kdež se stal sousedem a spravoval rozličné úřady obecní. Roku 1599 hostil u sebe po čas moru v Praze panujícího císaře Rudolfa i s dvorem jeho a v tu dobu udělil mu císař jakožto někdejšímu učiteli svému v češtině majestát, jimž mu propůjčil šlechtictví, rozhojnil jeho dosavadní erb i titul, aby se mohl psáti „z Turnsteinu a Palatina“ a učinil mu jiné ještě milosti. (A. Rybička v „Arch Pam.“ X. 265.)
6. O věci této dovídáme se bližších zpráv z listu, jejž byl dne 16. záři 1615 Jeremiáš Pistorius, tajemník falckraběte Neuburského vévody Wolfganga Viléma, v Praze tehdáž meškající, poslal purkmistrovi Prešpurskému Janu Schremserovi a v němž mimo jiné o tehdejším jednání sněmovním podotýká: „Čechová velice si stěžují a činí návrhy: Že se bohužel německá řeč tak dalece rozmohla, že nejen se ji všude užívá, anobrž jsou i někteří páni, kteří německé kazatele Čechům na posměch ustanovují to budiž pod trestem zrušeno a Čechů na jich místa dosaženo. Přišli nyní mladí páni z Francouzska a z Německa, mluví starým Čechům na úkory francouzsky neb německy při hostinách, což pod těžkým trestem zakázáno budiž. Sejdou-li se do taneční síně, užívají řečí cizozemských a naproti tomu přikázáno býti mělo, kde dva neb tří se sejdou, aby česky mluvili, žádného Němce v úřad nepodporovali a za měšťana, neumí-li česky, nepřijímali, neb jest zde ještě mnoho starých, kteří se jináče než česky neučili a Německa neviděli.“

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Text je pro přehlednost nově rozdělen do podkapitol, které se v původním textu nenacházejí.