Přeskočit na obsah

Obrazy z Rus/První zkouška z Československého jazyka v Moskvě

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Obrazy z Rus
Podtitulek: První zkouška z Československého jazyka v Moskvě
Autor: Karel Havlíček Borovský
Zdroj: BOROVSKÝ, K. Havlíček. Obrazy z Rus. Jilemnice, A. Neubert
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Dne 22. května b. r. byl jsem pozván na zkoušku z českého jazyka - v Moskvě. Pochybuji, že by až posud kdy byla zkouška z českého jazyka konána s tak vážnou zevnitřností jako tato, a tedy zdržeti se nemohu, bych se jí před svými vzdálenými krajany nepochlubil; kdyby již pro nic jiného, aspoň pro zlost učitelovi na hlavní škole, p. X, který nám prorokovávati nepřestával, že čeština nepřetrvá šestku (t. j. 1860).

Známo totiž, že kromě stávajících již stolic slovanských jazyků v Paříži, Berlíně, Vratislavi a ( jak p. Paploński v Bibliotece varšavské silně ujištuje, já však silně pochybuji) v Praze podle nařízení ruského císaře i na všech ruských vysokých školách takovéž profesury zřízeny býti mají a zde, v Petrohradě a Charkově, již opravdu zavedeny jsou. Zdejší profesor v tomto předmětu, p. Josef Maksimovič Boďanský, vybral si ku přednášení v tomto, nyní minulém školním roku: mluvnici českou, Slovanské starožitnosti a Národopis p. Šafaříka; tedy samé české věci. Poněvadž ale předmět tento ve slovesném oddělení filosofské fakulty tak jest obligátním jako u nás ku př. latinská filologie: přece jsem se konečně dočkal té chvíle, že aspoň někomu uloženo bylo ex offo znáti českou gramatiku, Starožitnosti Šafaříkovy a ještě takořka za tepla jeho Národopis. Škod,a jenom, že to bylo přes 2000 vjorst od Krkonoš.

Dne 23. května tedy odpravil jsem se na jednokonném izvoščíku (fiakru), kterých zde po městě tak plno jako v Praze vrabců, do nového universitétu, vystaveného velmi vkusně a nákladně naproti maněži (veliký sál bez sloupů pro zimní cvičení vojska, v kterém prý se dosti pohodlně celý pluk jízdný pohybovati může), jako by naschvál dva obrovští representanti duchovní a tělesné síly proti sobě čněli. Prošed několik nádherně postavených a ozdobených síní, právě jsem vstoupil do sálu, když se četl trochu polským názvukem konec národní písně „A přijel k nám z Rakús atd.“, (Čelakovsk. Slov. nár. pís. II. 49).

Tyto verše, přednešené na takovém místě, v takovém obecenstvě, divně mi zněly do srdce. Nepřál bych si v tomto okamžení býti vlastenkou, neboť každý rozsoudný čtenář si snadno pomyslí, jak lehko by se mně mohlo v tomto pádu srdce popáliti při pohledu v krásný sál, naplněný vybranými, 18-24letými Rusy a Poláky (čtvrtina je zde Poláků), ježto všickni ztuha upjati jsou, modré výložky a po straně kordy mají a kromě toho to polským, to ruským názvukem české básně čtou. Já však jenom se svátečnější tváří opatrně se probíral skrz kordy známého mi nejvíce auditorium ku stolu, kde mi s neočekávanou dobrotou a zdvořilostí p. hrabě Stroganov, popečítel (nejvyšší představený vysokých a všech jiných škol moskevského okresku), jemuž mne p. Boďanský byl představil, židli po svém boku vykázal. Na stole ležel: Slovanský zeměvid p. Šafaříkův, Rukop. králodvor., Erbenovy Nár, písně, Čelakovského Ohlas pís. čes. a rus., Jablonského básně, Hankovy písně, Rubeš. dekl., České besedy, Čelak. Slov. nár. pís. a mnoha jiných českých knih. „Izvoltě atvěčať“ (račte odpovídat)! pravil p. Boďanský jednomu Poláku a předložil mu (jako vůbec) první otázku ze starožitností, druhou z národopisu, na které se po rusku odpovídalo, a třetí byla čísti a na rusky přeložiti kteroukoli stránku z některé české knihy s gramatickými výklady. P. Boďanský sotva stačil křičet: „Prekrásno! Prevaschodno!“ atd. A vůbec všickni tak horlivě byli připraveni, že po zkouškách ani jeden nedostal první klass, ale všichni eminencie a ademinencie (nebo po rusku: pjatyj a čétvertyj bal, neboť zde pervyj bal podobá se naší trojce). Velikou zásluhu z toho má p. Boďanský, který, sám jsa veliký milovník češtiny, i všem svým posluchačům lásku tuto ve škole i doma vštípiti usiluje. Nejlepším důkazem jeho smýšlení jest první jeho čtení, které na vysokých školách veliký hluk způsobilo a které co nejdříve našemu obecenstvu v překladě představiti hodlám.

Mnoho klausul a mravních naučení dalo by se z této udalosti načerpati, mně nejvíce jedno leží na srdci a na jazyku. Když se vy, páni na Vltavě a na Labi, na Moravě a Hronu, nechcete učiti jazyku svému mateřskému, budou se za vás učiti v Paříži, v Berlíně, v Moskvě a snad i brzo v Pekinku, a odtud budou za 100 let k Bohemcům chodit učit je českému pravopisu. Mějte se zatím dobře!