Obrázky z venkova/Zuzka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zuzka
Autor: Jan Evangelista Nečas
Zdroj: NEČAS, Jan. Obrázky z venkova. Velké Meziříčí : J. F. Šašek, 1884. s. 13–24.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

I.[editovat]

Ticho bylo v temných lesích —
Vzešla luna na nebesích,
lila k zemi zlaté svity,
cvrček cvrkal v trávě skrytý;
ze studánek vodu nesa,
vyplul potok na kraj lesa,
skokem, pádem po kamení
šuměl tklivé pozdravení,
obtékaje statek blízký
na pokraji vlídné vísky.

Zašustěly kroky venku —
Přišel kdosi ku okénku,
za nímž Zuzka, děva milá,
na postýlce sladko snila,
ověnčil jí okno kolem,
a pak ve tmách s tajným bolem
jako plachý stín se ztratil.
Měsíc s hůry věnec zlatil.
V blízku, v dáli ticho všude,
v trávě cvrček svou si hude,
les i potok hravě šumí —
kdo má srdce, porozumí.

Ráno vstavší Zuzka milá
nemálo se podivila,
a pak sobě pomyslila:
Kéž bys mohlo, kvítí milé,
pošeptat mi této chvíle,
která ruka štědrá, milá,
tebe v krásný věnec svila,
která tebe tajně venku
připjala mi na okénku;
dala bych tě na podnoží
do kapličky matce boží!

Takto věnec vonný, svěží
před očima Zuzky leží;
jeho květ i jeho krása
výmluvnými slovy hlásá
lásku tichou, čistou, velkou,
která snad je trpitelkou;
ale jméno, dárce jméno
zůstává jí utajeno.
Dala věnec do kapličky
na podnoží u Rodičky,
a že dobrá duše byla,
za dárce se pomodlila.

II.[editovat]

Minul rok, a Zuzka milá
o dárci v něm mnoho snila. —
Zase noc je jarní, jasná,
opět září luna krásná
na nebeské, zlaté báni,
není dlouho do svítání.
Co to Zuzka vidí, slyší?
Jako z jasných nebes výší
zlatožluté pěkné ptáče
nad okénkem v kleci skáče.
Dárek nový! Jaká píle
jeví se tu v jemném díle,
ptáče v kleci tak jí zpívá,
jak když duše Boha vzývá!

Klícku v okno postavila,
hluboko se zamyslila,
zamyslila, zadumala,
a snad také zavzdychala.
Jako předka nit když svíjí,
tak den po dni zvolna míjí —
Ptáček zpívá sladké zvučky,
jídá cukr Zuzce z ručky,
nikomu se lapit nedá,
jenom Zuzce na dlaň sedá,
ďobá do ní lichotivě,
v očka se jí dívá tklivě,
když ho Zuzka prstem hladí;
ale dárce neprozradí,
marné všecko její ptaní,
nevedlo jí k stopě ani.

III.[editovat]

Sešly se dvě výměnkářky,
vedly svoje zvyklé nářky,
kaboněny suché tváři,
pomlouváni hospodáři.
Na to jedna: „Kmotra milá!
Jestli pak jste pomyslila,
že dvě léta tomu právě,
co jest Zuzka všude v slávě;
zítra tomu rok již celý.
co jsme prvně uslyšely
trylky zlaté hlavy ptačí —
Rozum na to nevystačí!“
„Máte pravdu!“ — druhá vece —
„věděla bych ráda přece,
kdo ten dárce všem nám skrytý?
Snad to slídil znamenitý,
který spolčen s satanáši —
pyšné Zuzce dary snáší.
Nechať umru na tom místě!
selský hoch to není jistě,
nebo ten je na to hloupý,
spíše džbán než ptáka koupí —
a ta klec — to žádná láce,
ale drahá, pěkná práce!“
— „Však to zvíme“ — první na to —
„bude nám to státi za to.
Jistotu v tom musím míti.
Přes noc venku budu bdíti,
poznati ho mám sto chutí,
neujde mi ani hnutí!“
— Řekla druhá: „U mně z rána
káva bude uchystána —
přes noc vždycky chladno bývá,
a když káva rozehřívá,
dobře se to hovořívá.“

IV.[editovat]

Zase noc je snivá, krásná,
opět s nebe luna jasná
rozlévá své šeré svity,
v trávě cvrká cvrček skrytý,
zachvívá se travka tenká —
A v té lípě u okénka,
když se na ni větřík spustí,
větve jaksi divně šustí —
lidské srdce v nich se kryje.
                        Půlnoc bije. —
Zuzka nespí, mysl její
k neznámému dobroději
spěchá jako motýl v letu.
Kdo k ní mluví věncem květů,
zlatým ptákem v krásné kleci?
Proč se tají? — Divné věci!
Srdcem Zuzky touha chvěje.

Venku kdosi takto pěje:

     Dřímej dobře, děvo milá,
     holubičko moje bílá,
     a měj sladký sen.
     Z jara, v létě, v podzim, v zimě
     v mých snech býváš vždycky při mně —
     dřímej, dřímej jen!

     Dřímej sladce, Zuzko milá,
     kéž bys vždycky šťastna byla,
     dřímej sladký sen!
     Nepřišel jsem tebe trudit,
     ani zpěvem ze sna budit, —
     dřímej, dřímej jen!

Zuzce prudko srdce buší,
zvuky ssaje celou duší,
v měsíce jas ven se dívá —
před oknem jen lípa kývá —
nikoho tu kolem není —
Však to lípy šelestění!?
V tom tu kdosi s lípy skočil,
úprkem se k lesu stočil.

Zuzka vzkřikla, klesla na zem’,
v žilách krev jí stydla mrazem.

V.[editovat]

Kmotra, která venku bděla,
k sousedce se rozběžela,
rozkřikla se na zápraží:
„Tu to máme! Ten ji zblaží!“
„Mluvte, mluvte, když ho znáte!“
„Pastýř Matěj! Tu to máte!
Chlapík silné, velké kosti,
věrný obraz ohyzdnosti!
Tohle bude v obci mela!
Všude jsem to pověděla;
pyšné Zuzce spadnou rohy,
přeje jí to chasník mnohý.
I já sama přeju jí to!“

Na to druhá: „Mně ho líto!
Onehdy jsem v lese byla,
s nůší svou se uhmoždila,
Matěj snad mé stesky slyšel,
stál tu — nevím, odkud přišel,
mluvil ke mně vlídná slova
nes’ mi nůši do domova. —
Má on chuďas trudné časy;
že mu Bůh dal rudé vlasy,
posměchem je celé chasy.
Nemoc ryla v jeho tváři,
z očí však mu oheň září;
kladivem jak pírkem točí,
neradno mu smát se v oči.
Živí otce invalidu —
Takových je málo v lidu.
Zkrátka: je to dobrá duše!“

Na to druhá řekla suše:
„S Bohem!“
            „Kam pak?“
            „K Zuzce zajdu!
Uslyšíte, jak ji najdu.“

VI.[editovat]

Léta plynou jako voda —
nevrátí se — snad jich škoda?
Někdy ovšem, když nám nosí
vzpomínkovou krůpěj rosy
na květ duše, který zvadá. —
Stín vždy podle světla padá.

Kde je Matěj? Šel svou pěstí
ve světě si hledat štěstí.
S těžkým srdcem, s bolným vzdechem
ušel z domu před posměchem;
dál a dál jde za svou prací,
vzpomínkou vždy zpět se vrací;
žádné zvěsti o něm nejde,
jen když rok se s rokem sejde,
podporuje svého otce.

Bylo tak i v sedmém roce. —
Ve vsi však se staly změny:
Zralé klasy pokoseny,
v juna zrostl hošík malý,
holky v panny rozkvétaly,
a jich ňádra jsou té chvíle,
jak dvé poupat růže bílé. —
Zuzka v těžkou nemoc padla,
očividně smutkem chřadla,
ač ji matka v péči měla,
stonala — až dotrpěla.
Bůh ji vezmi do své říše! —
Šla, kam všecko jde, co dýše,
kam čas, jako vítr smete
vše, co roste a co kvete,
starý hrad i růži milou —
i ten křížek nad mohylou. —

 * * * 

Nad Zuzkou již rostla tráva,
o smrti když došla zpráva
do ciziny k Matějovi. —
Jak bylo mu? Kdož to poví?
Mnohdy jedna slza svědčí
víc, než pláč a mnoho řečí.