Oběť (Hachenburg)

Údaje o textu
Titulek:	Oběť
Autor:	Hanuš Hachenburg
Původní titulek:	Oběť
Zdroj:	vedem-terezin.cz
Vydáno:	?
Licence:	PD old 70

Městem projížděla auta, která měla ve vleku děla. Tanky, pěchota, jízda. Ráz, dva, ráz, dva. Bez nadšení a bez zanícení, jenom poněvadž musely. Ulice jsou prázdné, a kdesi u okna stojí Eva, 6ti-letá dívka a dívá se dolů, neví, co by si myslela. Ráz, dva …

Celý den to již trvalo. Auta, děla, lidé, tanky, povely a jinak tíživé ticho. Eva seděla večer se svou babičkou u večeře. Co to ti vojáci pořád šli kolem našich oken? - I tomu ještě nerozumíš, tady máš chleba s máslem, jez. - Ale babičko, kam přece tolik vojáků jde? - Babičko, … Co to je jenom s Evinou babičkou? Vstala a odešla. Petrolejová lampa pomalu dohořívá, a Eva unavena dojmy usnula… Babička seděla vedle v světnici, měla oči plny slz a listovala sem tam v bibli. Rty se tiše chvěly. Někdo zazvonil. Vstoupila tiše postava starce s výraznýma očima, které skoro svítily ze tmy. Marto, promluvil, babička zvedla pomalu hlavu, musíme utéct. Vládní střílejí v dělnických čtvrtích do domů, vem to nejnutnější Jídlo. Trochu peněz, peřiny. Snad zachráníme životu aspoň Evu. -Babička neplakala. Vstala, sevřela rty a šla. Bssss – bum … Eva se probudila. Bsss bum … Co by to mohlo být? Ohlédla se..byla sama… Bsss bum… Slyšela jsi, Evo? Zase … Prásk … okénka vylétla a kus zdi uletěl. Eva byla zoufalá. Babičko, …nic… jen ssss bum … Sedla si na zem a usnula znovu, oči ale měla plny slz. Z protějšího domu se už jen kouřilo… Babička s dědečkem měli pytel od mouky a skládali tam své živobytí: Trochu hrachu, chleba, mouky, kávy, cibule a kmínu… Dědeček vzal 40 piastrů, zamotal je do kapesníku a strčil je do kapsy. Sňal ze zdi obrázek otce a matky, titěrnou fotografii a ačkoliv nechtěl, trochu plakal a bylo mu úzko u srdce. Ssss prásk… Otevřela se díra ve stropě a dovnitř se sypaly cihly, úlomky nábytku… Pojď, pro Boha, vždyť přijdeme o život. - Děda povstal. Šel pro Evu. Evo, … Eva zvedla hlavu, Evo, na nic se neptej a pojď.- Skrz škvíry začal pronikat kouř. Rychle, Marto, utíkej. - Tři žebráci utíkali přes hořící trosky do tmy. Za městem stálo dvacet lidí, dvacet policajtů s mrožími vousky a četa vojáků s trubači. A ti co byli lidmi, těch dvacet u zdi měli zavázané oči. V povzdálí stály ženy a plakaly. Nic více… Volaly na pomoc Boha. Evička se utrhla babičce. Proplétala se lidmi, kteří plakali, kteří svírali pěstě. Někdo zatroubil, řekl: K líci zbraň, salvou palte, teď. A vylétl mráček kouře. Eva viděla dvacet mrtvol, viděla krev a viděla kouřící pušky a pochopila, ač velmi naivně, oč jde. O ŽIVOT. - A také plakala a také svírala pěstě. Neboť ji ostatní nakazili. Prásk … Z davu někdo vystřelil. Nikdo není zasažen. Prásk …. prásk, prásk, prásk …. dva vojáci se zhroutili. Ostatní se snažili utéct.

Davem to zavlnilo. Výkřiky. Vystoupil muž s revolverem v montérkách: Hurá, za nimi. Hurá, dopředu. - Zadní tlačili na přední. Z příčné ulice se objevil lehký tank, dav se rozprchl. Tu Evička dospěla k poznání, že všichni vojáci jsou jejími nepřáteli. Zapřísahala pomstu všemu co má uniformu. Opodál stál dědeček s babičkou a stáli jako bez ducha. Strčila do dědečka a babičky. Neviděla, neslyšela a necítila pohlavek, který jí dědeček uštědřil. Šla… Minuli vesnice bez obyvatel, viděli dragouny. Evička na ně plivala. Jeden jí šlehl bičem do obličeje. Vztekle se zasmála a plivla na něj po druhé. Ujel již. Plivala na koně i na vojáky a než jí mohli udeřit, odešla. Hrozně, hrozně škodolibě se smála. A šla… Eva, babička, dědeček …. - Jsme v bezpečí. - Vstala babička. Eva se rozhlédla. Viděla tři postavy na blízkém kopci na koni s bajonetem. Hodila po nich kamenem. Ale nemohla kamenem hodit kilometr daleko. Dědeček jí pleskl. Vzala nový kámen a znovu hodila. Spadl do blízkého potoka. Babička jí táhla a Eva vztekle plivala kolem sebe. Večer došli do města. Město bylo obsazeno povstalci. Trosky, dělníci, vojáci, děla, koně, kulomety a auta. Babička si oddechla a vařila v poli na ohníčku šest brambor. Dědeček šel a kopal zákopy. Eva přímo šílela vztekem. Házela na vojáky všemi posledními babiččinými brambory. Kolem jel oddíl dělníků v autech. Měla připravenou hromádku kamení, házela na ně a hrozně se smála. Šla kolem žena a volala na ní: - Ty blázne. – Hodila po ní kamenem. Připravovala nové kamení. Mezi nimi pěkný vejcovitý s držákem. Chytla jej do rukou. Kolem jelo druhé auto. Pušky, UNIFORMY! Vykřikla a mrštila vší silou vajíčko do auta … Rána, kouř. Přispěchala hlídka … Evička tu leží s rozbitou hlavou. Posledními silami zakousla se blízkému poddůstojníkovi do nohy. Kopl jí. Vztekle zařvala … Zatím co Evička skonávala, spěchali sem dědeček a babička. Babička se modlila a dědeček měl sevřené pěstě.

Ha- (Hanuš Hachenburg)