O vědecké hodnotě umělecké tvorby

Údaje o textu
Titulek:	O vědecké hodnotě umělecké tvorby
Autor:	František Gellner
Zdroj:	GELLNER, František. Spisy III. Drama, román, fejetony. Carpe diem. Brumovice, 2007, s. 183–188 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1904
Licence:	PD old 70

Co chvíli čteme v satirických časopisech – obzvláště v německých – vtipy na výtvarné umělce, kteří také spisují. Doba renesančních mistrů, kteří byli zároveň malíři, sochaři, architekty, ba i civilními a vojenskými inženýry, dávno minula. Dnešní doba je pro dělbu práce. Naši dobří krajináři nedovedou namalovat figuru, ba někteří nemalují po celý život nic než břízy.

Jsou lidi, kteří se nedají vkusem svých vrstevníků příliš odstrašiti. K těm náleží starý Hans Thoma. Není dnes mezi svými německými kolegy-výtvarníky a znalci příliš oblíben. Je v módě impresionismus a lidé téže inteligence jako ti, kteří dříve malovávali akademicky, kteří malovali každý chlup na nose a střežili se, aby na jejich obrazech bylo lze rozeznati jediný tah štětce, sestavují dnes svoje obrazy z křiklavých skvrn.

Thoma maluje, kreslí a píše také občas – i veršíčky. Četl jsem od něho kdysi věcičku tohoto asi smyslu. Se všech stran na mě – praví o sobě – doléhá vážnost života. A já si hraju.

Nevím, myslil-li to vskutku upřímně s tímhle oceněním své práce. Jisto je, že inteligentní jednotlivci často bagatelisují svoji práci. Ale co se jeho osobně týká, mohli bychom mu třeba věřiti, byl vždy úctyhodnou uměleckou osobností, ale ani v technice nebyl průkopníkem a ideově lpěl vždycky na tradici. Mohli bychom mu tím spíše uvěřiti, poněvadž i ruský malíř Rěpin vyslovil asi před desíti lety při svém jubileu podobnou myšlenku: Zasluhujeme tolik obdivu, když vlastně nevykonáváme žádnou vážnou práci?

Tento nesprávný názor je všeobecně rozšířen. Jest ovšem pravda, že valná většina obrazů není než výzdobou stěn – a často ani to ne – a že většina knih, i těch, kterým se přiznává literární cena, není k ničemu než k zabíjení času. Ale jsou umělecká díla, která mají dalekosáhlý význam a dokonce čistě vědeckou hodnotu.

Náš mozek pracuje jaksi mechanicky a často dělá věci, k jejichž porozumění nestačí naše logika. Je výhodou umělecké práce, že v ní takovéto neujasněné tvoření je možným, v exaktních vědách je přípustným toliko při některých pokusných metodách. Máme-li silný sklon k nějaké práci, je vždy moudřejším povoliti tomuto pudu, i když svou analysou se žádného uspokojivého vysvětlení nedoděláme, než zabiti všechno příliš prostým rozumováním.

Aby mi nebylo špatně rozuměno: Nedělám advokáta lidské hlouposti! Zvolme si raději příklad. Jak často vážné kapacity, pokud měly k tomu odvahu, vysmívaly se dětinskému počínání básníků, kteří dělají veršíčky a dbají úzkostlivě, aby poslední slabiky měly stejný dozvuk! Dnes víme aspoň tolík, že rytmus a spojování slov rýmem jsou často naprosto nutny k vyjádření odstínů, pocitů, myšlenek a slov. Titíž lidé prorokují, že druh umělecké tvorby, který první zanikne, je hudba, proto prý, poněvadž lidé se stávají čím dále tím rozumovějšími. Postrádám všeho odborného hudebního vzdělání, ale jsem přesvědčen, že úsilí lidské, které pouhým zvukem nástrojů snaží se působiti na náš nervový systém týmž způsobem, jako celý složitý aparát nás obklopujícího světa, již pouze to, nevšímáme-li si ničeho jiného, má hlubší význam než příjemné ztrávení večera. Vzdělaní hudebníci budou asi o této věci více věděti, a nevědí-li to ještě dnes, také tím není nic ztraceno.

Carlyleovy dějiny veliké francouzské revoluce jsou dílem uměleckým. Jako vědecká práce historická nemohly ovšem obsáhnouti všechny zjevy života oné epochy, jsou jaksi politicky jednostranné. A ptáme se, zda by byl Carlyle dosáhl téhož znamenitého výsledku, kdyby se byl zabýval dobou méně zajímavou? Flaubertova „Paní Bovaryová“ je takovým historickým dílem výseku doby ne příliš významné svými událostmi. Její sociologická hodnota je nepopíratelná. A výběrem typů a okolností je všestrannější než pouhé dějiny,jakož i tím, že nám poskytuje možnost seznati intimní život lidí a jejich poměry. Totéž dalo by se říci o některých spisech Turgeněvových a Tolstojových. Vymyšlená fabule a episody nevadí, nedodávají si zdání pravdy, ani pokud vskutku se odehrály ve skutečnosti. Můžeme je přirovnati k filosofickým systémům, které sice samy o sobě mají málo ceny, ale do nichž je zařazeno mnoho moudrosti.

Garborgovy romány (Umdlené duše, U maminky) jsou přeloženy již dávno do češtiny. Nevím, zdali by byl mohl autor v jiné formě nám předvésti svoje cenná společenská a psychologická pozorování. Snad ve formě zápisníku. Ale pochybuju, že by tím jeho výzkumy byly získaly na jasnosti. Zápisníkové formě více se blíží životní díla Mussetovo a Heineovo. Vůbec nejcennější psychologické poznatky naší doby jsou uloženy v slavných dílech krásného písemnictví.

Každý uznává, že je psaní pouhá technika, kterou se mohou vyjádřiti nejrůznější věci. Také co se týče kreslení snadno se s kterýmkoli shodneme. Ale je možno vědecky pracovati barvami a štětcem? A přece: Kdo byl průkopníkem tělovědy a anatomie? Byli to malíři a sochaři. Můžeme již jmenovati Van Eycky a nesmíme ovšem zapomenouti na Michelangela.

Zajisté, že anatomické propracování soch lidí a zvířat působí dnes na nás často dojmem nudy, ale pouze proto, poněvadž původci těchto prací jsou lidé prostřední inteligence. Skutečný velký inteligent vloží do své práce vždy něco nového. Pozorujeme to na Augustu Rodinovi, jehož skulptury se tak výjimečně odráží od mrtvých děl jeho kolegů v Lauxembourském museu v Paříži. Je v nich psychologické poznání a intimní pohyb těla.

V malířských kruzích se nyní často řečnívá proti líbivosti obrazů. Na líbivosti nebo nelíbivosti mnoho nezáleží. Díla velkých mistrů nejsou ovšem příliš líbivá. Proč? Poněvadž tito hledatelé pravdy se snažili o karakteristiku a měli oči, aby ji objevili. Díla Rembrandtova mají velikou antropologickou a etnografickou cenu, která postupem času jen vzroste.

Kresby z doby předhistorické, naleznuté v různých vykopávkách, nejsou pouze prvními náběhy uměleckými, nýbrž i vědeckými, totiž uvědomování si formy, z čehož se vyvinulo jak portretování, tak i geometrické kreslení. Závislost a vznik perspektivního kreslení v architektuře od uměleckého tvoření je ještě dnes docela jasna.

Jak známo, jsou primitivní lidské kmeny, které nerozeznávají než dvě, tři barvy. Malířství nás vede teprve k rozeznávání odstínů. Jak udivení stáli i znalci před obrazy Renoirovými, když namaloval vržené stíny modře. Dnes víme, že stín je barevný, naše smyslové schopnosti se tím zdokonalily. Také obrazy Claude Moneta znamenají pokrok v optice.

Jsou obory inteligentními umělci zanedbávané, jistě ne úmyslně, nýbrž pro neodstranitelné překážky. Tím je ku příkladu malování lidí cizích plemen. Pojem černocha se nám stále kryje s tím, jak ho pojal ve svých kresbách starý Albrecht Dürer, ačkoliv valná část příslušníků černé rasy nemá s tímto typem nic společného. Dnešní neujasněnost a plochost v antropologii nezmizí, dokud v tomto oboru práce se nechopí dobří malíři. Fotografie jsou při této práci bez ceny, a zůstanou jimi, i když budou moci zachycovati barvy. Naše oko můžeme sice přirovnati k fotografickému aparátu, ale člověk vidí také svým mozkem.

Mylným je názor, že v umění neexistuje pokrok. Od italských primitivů k impresionistům jde vývojová čára, počínající uvědomováním si formy a základních barev a končící zachycováním zjevů, z nichž si náš mozek formu konstruuje. V krásném písemnictví tkví hlavní pokrok v mnohem důkladnějším rozlišování, které jde ruku v ruce s rozvojem přírodních věd. Ovšem že dobré umělecké památky dávných dob působí na nás stále svěžím dojmem. Ale tomu je tak u všech odkazů lidského inteligentního snažení: i když věc ve svém celku je již překonána, správné podrobnosti zůstávají dobrými i nadále.

Pro Nobelovu literární cenu byl tentokráte předními francouzskými spisovateli (Mirbeauem, Anatolem Francem, Pierre Lottim) navržen známý učenec, entomolog J. H. Fabre. Tento muž je umělcem, jako jimi byli Renan a Carlyle, každý z nich ovšem pracoval v jiném oboru vědeckém, jeden byl historik, druhý orientalista a třetí znatel hmyzu. Naše rozlišování umělecké a vědecké práce je velice naivní. Umělcem nazýváme malíře, sochaře, básníky, skladatele, herce a zpěváky. Ale je jisto, že na příklad dobrý spisovatel nebo malíř má mnohem víc společného s vědeckým pracovníkem než s tenoristou.