O věcech obecných čili Zóon politikon/O loajalitě

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O loajalitě
Autor: Karel Čapek
Zdroj: mlp.cz
Vydáno: ČAPEK, Karel. Kritika slov; O věcech obecných, čili, Zóon politikon. Příprava vydání MACEK, Emanuel a TROCHOVÁ, Zina. 1., souborné vyd. Praha : Československý spisovatel, 1991. (Spisy Karla Čapka; sv. 21). ISBN 80-202-0271-4.  
Licence: PD old 70

Tři listy Jaroslavu Durychovi

I.[editovat]

Milý pane doktore,

obrátil jste se na mne veřejným listem ve svém Rozmachu; žádáte mne (s některými odbočkami, které bohužel musím pominout přes jejich osobní a literární zajímavost), abych vám, mladé katolické generaci, vyložil, co je to ta loajalita, jejímž prý jsem světlonošem, a jak byste k ní mohli dospět, ač prý jako katolíci jste vyvrhováni z národa, ač dále nikdo o vaši loajalitu nestojí a “oficiální národ”, jak pravíte, usiluje o roztržku českého národa víry katolické a českého národa víry protestantsko-ateistické. “Poraďte nám,” píšete, “co dělat, nebo řekněte, jakého druhu loajality byste si přál... Cítíme její potřebu, jako promoklí, odraní a unavení poutníci cítí potřebu suchého šatu... Ovšemže se z loajality nezřekneme své víry a nenecháme si řezat nosy, aspoň ne dobrovolně.” Pro mne, pravíte, je daleko snazší osvědčovat loajalitu než pro vás katolíky, neboť to činím bez rizika. Hájím-li něčeho nebo někoho, zdá prý se, že hájím jen malého zla uprostřed velkého zla, neboť patrně v nic nevěřím a nic nemiluji; a potírám-li něco, činím to ve věcech, kde není třeba za mák odvahy. “Předním a čestným právem básníků a spisovatelů,” píšete mi, “bývalo to, že se opravdu rytířsky exponovali na místech nebezpečných, šlo-li o čest a právo. V první řadě pomáhali svým hlasem chudým a bezbranným; králům a mocným tohoto světa pomáhali jen v dobách nebezpečí a neštěstí, anebo když toho žádal nějaký zájem svrchovaný. Připouštíme, že se Vám v dnešní době nezdá nic tak důležito, abyste se pro to exponoval způsobem, který by Vám... mohl přinésti sebemenší riziko... Vaše loajalita jest snadnější, Vy nemáte žádných mravních kolizí, Vás to nic nestojí než sednout a napsat několik řádek, které Vám zjednají jistě všecko jiného než nepříjemnost. Nikdo od Vás nebude žádat, abyste položil život za to, co podpisujete, a odpovědnost nemáte téměř žádnou... Jenom Vás prosíme jako člověka, který bezpečně sedí na svém místě..., abyste nám blíže vysvětlil, zda ta naše loajalita patří do starého železa a jak má vypadati loajalita žádaná..., my to myslíme velice vážně, neboť jsme dogmatikové..., my nechceme loajalitu k národu, k státu a k vrchnosti jen ústy vyznávati..., nýbrž chceme v takové věci věrně a neústupně věřit, pracovat pro ně, bít se pro ně...”

Doufám, že jsem obsah Vašeho dopisu podal správně a nesmlčel nic z věcí, kterými jste rozmnožil mou hanbu před očima všech. Největší mou hanbou však je, že jsem se nedopustil zásluhy, kterou mi přičítáte: nikdy jsem totiž nevystupoval jako světlonoš loajality. Uznávám, že by nám bylo třeba nějakého světlonoše loajality; ale pokud mne se týče, je to úkol, na který asi nestačím. Nejsem skutečně povolán, abych kázal loajalitu; mohu ji jenom hledat a pokoušet se o ni, tak jako činíte Vy. Dobrá, zkusme to, každý na svém místě.

Ale nejdříve bych rád řekl několik slov sám za sebe. Říkáte, že hájím-li nebo potírám-li něco, činím to beze všeho rizika. Pane, nemohu za to; skutečně se mi až dosud za mé skutky nestalo nic horšího, než že jsem dostal zpravidla někde vynadáno. Kdykoliv jsem se pokoušel něco hájit nebo potírat, myslel jsem na to, co učiním, aby to bylo správné, ale neuvažoval jsem, co učiním, aby to bylo odvážné a riskantní. Přiznávám se, že jsem nikdy nehledal riziko, nýbrž jaksi jádro věci. Nikdy mi nepřišlo na mysl, abych se rytířsky exponoval; nepředstavuji si sebe sama jako rytíře s vlajícím chocholem, mávajícího mečem a korouhví, nýbrž jako obyčejného člověka v civilu, který by měl svaté právo říci, aby mu lidé se svými politickými tahačkami vlezli na záda, a který by mohl pokojně a i ctnostně pěstovat svou zahrádku nebo psát romány. Někdy se sám divím, proč se u čerta pletu do různých veřejných věcí; nemám z toho nic, než že si na sebe poštvu lidi, kteří by jinak byli ochotni považovat mne za chvalně známého spisovatele; nemám špetky ctižádosti, abych se stal něčím jiným, nežli jsem. Nemám polívečky, kterou bych si chtěl někde přihřát; nemám, co bych si kdekoliv vysloužil. Mám politiku velmi nerad, a nadto jí málo rozumím. Proč si mám tedy nechat nadávat od katolíků a realistů, od komunistů i fašistů? Proč si vlastně dělám nepřátele? Proč nesedím ve své ulitě a nepíšu jednu z deseti knížek, které mám v hlavě? Nikdo by mi to nemohl mít ve zlé; byl bych populárnější a krom toho bych daleko víc vydělal. A vidíte, přece mi to nedá; nedá mně to jako stům a tisícům obyčejných a slušných lidí, kteří se trápí jako já a rádi by se svou troškou rozumu a dobré vůle pomohli, kdykoliv se věci dějí křivě a ošklivě. Tak je to, doktore Durychu; žádné slavné a sólové rytířství, nýbrž trpělivá a někdy i trpká ochota prostě pomáhat tam, kde je třeba nápravy. Nebo záchrany. Je-li toto loajalita, pak to bohužel není ta, do které byste si přáli vlézt jako do suchého šatu; naopak v tomhle kabátě pocítíte až bolestně každou nepohodu a nejste před ničím kryti. Ale loajalitu si nechme napříště.

Konečně když už o tom mluvíte: pokud se týče přijímání rizika, zažil jsem víckrát, co je to, dávat v sázku “třebas i existenci” a ještě víc; promiňte, takovými věcmi se my, generace válečná, nebudeme ohánět. Nedělejme ze sebe mučedníky ani hrdiny; může na nás ještě jednou dojít.

II.[editovat]

Padniž na Váš vrub toto slovo “loajalita”, jež se nám jaksi obrací v krku; neboť jsme doposud zvykli rozumět mu jako jménu pro vzorné ctnosti občana Čehony, pro dětinnou oddanost k nejjasnějšímu trůnu, pro uctívání vrchnosti a podobné voloviny. To slovo se nám těžko polyká; ale když jste mi je hodil, přijímám je. Raději bych se obešel bez něho; raději bych se dovolával rozumu a ostatních pěti švestek, z nichž pozůstává mravní výbava řádného člověka, než této poněkud kompromitované ctnosti. Vzpomínám s hrůzou na loajální školní úkoly, na císařské narozeniny nebo na osvědčení loajality Českého svazu roku 1917; pojem loajality, jak zřejmo, má velmi špatnou minulost. Máme-li ho užívat, musíme jej očistit od všelikého neřádu pochlebenského, slaboduchého a neupřímného. Vzdejme se dále nepříjemné představy, že loajalita je něco, co se slavnostně a nadšeně projevuje skrze dlouhé řečňování, pění hymen a volání slávy. Loajalita není žádné nadšení; loajalita je, řekněme, jakési občanské vojáctví. Vojáctví nás civilů ve službě státu.

Mohli bychom se dlouho bavit tím, že bychom vymýšleli subtilnější a učenější definice; ale zůstaňme, pokud možno, při tom vojáctví, jelikož tato představa zavazuje na život a na smrt a krom toho ničím nepřipomíná “dětinnou oddanost” a podobné pitomůstky. Nikdo nežádá na vojákovi, aby byl dětinný; naopak, žádá se na něm, aby byl mužem. Podobně loajalita nás nezavazuje, abychom byli dětinní, se vším spokojení, a vůbec hloupější, než skutečně jsme; naopak, vybízí nás, abychom se chovali jako dorostlí a plnocenní lidé. Loajální mohou být jen lidé, a nikoliv strany. Strany mohou být ve vládě nebo proti vládě, pro Vaška nebo pro Maška, ale dospělý a sebe si vážící člověk nemůže být podle situace jednou loajální a podruhé neloajální. Je jediná chvíle, kdy můžeš zrušit závazek loajality; ale v takové chvíli nemel hubou a jdi se dát zabít za své přesvědčení.

Shodněme se dále na tom, že loajalita není pasívní poslušnost nebo uctivost k daným řádům, nýbrž velmi aktivní účast na osudu státu. I ty, člověče obyčejný, jsi na svém místě představitelem státu, jako jím je na svém místě prezident nebo na vartě voják nebo na soudním stolci soudce; věz tedy, že nesmíš selhat. Loajalita není beránčí trpělivost; je to pohotovost; je to odhodlání přijmout stát jako rozkaz nebo jako prapor, pod nímž stojíš, připraven odevzdat svůj život. Do té doby dělej své a odevzdávej to nejlepší, co dovedeš. A do té doby nedej dopustit na stát, který je ti svěřen tak jako nám všem.

Buďsi jakékoliv víry nebo politiky, toto je služba, kterou konáš mlčky. I když si voják myslí, že je veden špatně, není oprávněn říci, že za těchto okolností nejde s sebou. Chceš-li zlepšit zákony nebo instituce, nezačneš tím, že je budeš porušovat. Není nejvyšším příkazem, aby voják miloval svého vůdce, nýbrž aby zachoval kázeň a neselhal na svém místě. Mezi muži se tomu říká věc cti. Vše v tomto státě můžeš chtít změnit: osoby, řády, vládu nebo zákony; ale to tě ani na okamžik nezbavuje mlčelivého a strašného závazku loajality.

Vše, krom této absolutní služby, je rozum a dobrá vůle; rozum, který tě žádá, abys volil lepší mezi horším, lidi mezi pacholky, to, co je nutné, mezi tím, co je svévolné; a dobrá vůle, která tě nabádá, abys nepřál násilí, zkaženosti a podvodům. Snad bychom stačili s touto hrstkou občanských pojmů; snad tato loajalita stačí i Vám, jenž mluvíte za dogmatiky, tak jako mně, jenž jsem pouhý relativista. Ale je-li toto loajalita, jak, u všech všudy, může být otázkou, máme-li nebo nemáme-li se k ní hlásit? Nejsme-li eunuši a hadry na holi, nejsme-li hysterikové, nejsme-li dobrodruzi, nejsme-li zbabělci nebo lunatikové, a konečně nejsme-li vedeni cestami nenávisti, nemáme, jak se zdá, jiné volby; není to věc naší vůle, neboť je to náš pozemský úděl. Můžeme být slabí a mátožní v loajalitě, tak jako můžeme být zbabělí a nevážní ve všech věcech života; i to, jako vše ostatní, je věc naší osobní hodnoty. Položil jste mi otázku špatně; nemůžete se mne ptát, máte-li vy katolíci být loajální nebo ne; snad jste se chtěl zeptat, co máte činit s loajalitou, která ve vás nebo ve mnohých z vás je, neužita, nezařaděna, a snad i zraňována.

Na tuhle otázku mi dovolte ještě odpovědít.

III.[editovat]

Konečně tedy se dostávám k tomu, co snad bylo jádrem Vaší otázky; prosím, pokusím-li se Vám odpovědět, činím to za svou osobu a jsem připraven vypít si to na Vaší straně stejně jako u pokrokových a osvícených lidí, kteří asi shledají, že zapaluji jakousi tenkou svíčičku Římu. Tento druh našich krajanů nazýváte “oficiálním národem”; myslím, že se mýlíte; je-li nějaký oficiální národ, pak by k němu spíše patřil pan arcibiskup nežli třeba pan dr. Bartošek. Ale máme-li mluvit o katolících, musíme rozlišit několik skupin, které se jenom zčásti překrývají: lid katolického vyznání, klerikální partaj a pár katolických intelektuálů, k nimž počítám i Vás.

1. Lid katolického vyznání: nemohu si pomoci, má pro mne tvář mé babičky; kdyby byla evangeličkou, nebyla by o nic moudřejší ani šťastnější a nic by nezískala ve svém krásném životě. Už jsem jednou mínil, že pro většinu národa katolicismus je životní formou a lidovou tradicí; chápu, že člověk bojující o svou osobní víru se třeba odvrátí od katolicismu a stane se protestantem nebo pro mne za mne buddhistou. Ale nedovedu pochopit, proč tolik lidí nábožensky vlastně lhostejných, kterým nejde o spásu jejich duše, bojuje rozčileně proti lidovému katolictví. Katolicismus jako každé náboženství je lepší než polovzdělaný a laciný ateismus; jako kterýkoliv jiný vztah k bohu dává osobnímu životu hlubší hodnotu. Nepleť se do těchto věcí, kdo jsi nábožensky mrtev; neboť necítíš, oč jde. Nejde o pár dogmat, nýbrž o sám útvar života; taková věc se nesvléká jako kabát nebo komže. Každá náboženská přeměna, pokud znám dějiny, se dála jako revoluce; mám za to, že dnes jsou před námi jiné starosti než nějaké náboženské zemětřesení. Ale také o to fakticky nejde; nevidím, že by se katolíkům skutečně uřezávaly nosy, a neshledávám, že by se “protestantsko-ateistický národ”, jak jej zovete, tvářil divočeji na katolíky než třeba Čech na socialisty nebo Rozmach na celý svět. Myslím, že dr. Bartošek netouží tak vroucně topit katolíky, jako třeba ta ona politická partaj si přeje věšet na lucerny členy jiné partaje. Prosím, nepřehánějme; je mi líto, že Vám bude odepřena koruna mučednická, i když po ní vztahujete ruku. Můžete snad citovat desítky i sta případů, kdy byla víra lidu urážena; ale vždyť vidíte, že žijeme v době trochu zdivočilé, kdy jsme smýkáni ulicí proto, že jsme socialisté, nebo proto, že nejsme socialisté, nebo proto, že jsme židé, nebo proto, že vůbec máme nebo nemáme některé z lidských mínění. Není nám třeba krve, nýbrž oleje. Čekal bych chvílemi, že se do této vřavy ozve konejšivý hlas církví. Je-li kdo volán k pozemské loajalitě, jsou to především lidé věřící; pro katolíka nemůže být loajalita otázkou, neboť je mu uložena článkem víry. Ale pokud znám náš lidový katolicismus, není mu třeba ani tohoto svrchovaného příkazu; vždyť jevíval až podivnou loajalitu k mocným a vladařům tohoto světa, – pokud tato horlivá katolická služebnost není uměle a politicky matena.

2. To tedy je druhá stránka věci: klerikální partaj. Prosím Vás snažně, pane doktore, čtěte klerikální listy; shledáte, že většinou by bylo velmi zbytečno jim doporučovat ctnost loajality, pokud je to tisk tak potměšilý, chvílemi omezený a skoro vždy neupřímný. Stěžujete si, že všemu, co vzniká z katolického ducha, se vtiskuje cejch opovržení; ach, pane, vrhněte se tedy na kolena a ve jménu božím proste luďácké pátery, Pražský večerník, pana Sádeckého a tolik jiných, skrze které pohoršení pochází, aby si pověsili žernov osličí na šíji a vrátili katolicismu kousek důstojnosti! Ale protože to dotyční zajisté neučiní, je nutno se bránit; pokud vůbec jsem s to spravedlivě soudit, nejde se proti katolicismu o nic ostřeji, než jde klerikalismus proti nám druhým a naší laické víře v jisté životní hodnoty. Mluvíte o “oficiálním národě”; ale což neseděli klerikálové ve většině vlád, které jsme měli, a nebyli honorovaným údem skoro všech zákonodárných a státotvorných většin? Byli snad vyvrhováni z “oficiálního národa”, když pomáhali odhlasovat zemědělská cla a jiné oficiálnosti? Že se tato vládní partaj nikdy nenaučila loajalitě, je jiná kapitola; stačiž nám, že “český národ katolické víry”, pokud je reprezentován lidovou stranou, si nemusí stěžovat, že by nebyl účasten všech výhod a rozkoší politické moci. Směšuje-li se zpravidla klerikalismus a katolicismus, je tím prosím vinen jenom klerikalismus; a já nepovažuji za vyloučeno, že by klerikalismus mohl být napraven z ducha katolictví. Katoličtí intelektuálové, jaký by tohle byl úkol!

3. To jste vy: skupina militantních katolíků, poněkud nepříjemná klerikálům, nadobro cizí katolickému lidu, zoufale se vrhající proti všem ostatním. Máte více společného s francouzskou nebo irskou katolickou renesancí než s tím trochu pohanským, pouťovým a celkem velmi málo přísným katolicismem našich zemí. Jste společnost velmi exkluzívní a jakožto taková máte práva, kterých byste se museli zříci, kdybyste byli společností politickou: tak především právo na divoké, nesmlouvavé, osobní názory. Kdybych jen s Vámi mluvil o velké povinnosti loajality, řekl bych: nic vás nezbaví toho, abyste se zaťatými zuby netrpěli kolizí dogmatického katolictví a demokratického, politicky roztříštěného češství. Ale protože jste mluvil – nevím, zda nesporným právem – jménem katolíků vůbec, rád bych Vám naznačil cestu k jiné, aktivní a praktické loajalitě: jděte ke klerikálům, mluvte ke katolickému lidu; hleďte, aby toto pole nebylo politický úhor zarostlý blínem a mámením. Největší oběť a práce, kterou můžete konat pro stát, je zvýšení katolického standardu. Nebude-li katolický lid zaostalejší ve věcech sociálních a kulturních než jiné strany, bude-li přístupen rozumovým důvodům, bude-li pružnější pro politicky vývoj, nemusí se nikdo bát o loajalitu. Pak tu nebude “český národ katolické víry” rozdvojený s českým národem kterékoliv jiné víry; neboť budeme na sebe mluvit stejným jazykem rozumu a tolerance. Kus této možnosti je i ve Vašich rukou; a to jest otázka Vaší loajality.