O věcech obecných čili Zóon politikon/O duchu demokracie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O duchu demokracie
Autor: Karel Čapek
Zdroj: mlp.cz
Vydáno: ČAPEK, Karel. Kritika slov; O věcech obecných, čili, Zóon politikon. Příprava vydání MACEK, Emanuel a TROCHOVÁ, Zina. 1., souborné vyd. Praha : Československý spisovatel, 1991. (Spisy Karla Čapka; sv. 21). ISBN 80-202-0271-4.  
Licence: PD old 70

Chce-li někdo říci o politických stranách v demokracii něco hrozně strašného a hanlivého, řekne, že jsou církevnické. Po jisté stránce je to pravda: politické strany jsou fanatické, nesnášelivé, omezené, zarputilé, bojovné a pitomé jako církve. Ale po jiné velmi podstatné stránce jsou docela nepodobny kterékoliv církvi na světě, včetně s církvemi lidožroutskými; nejsou totiž ani za mák slavnostní, obřadné a zkrátka církevnické. Neboť podstata církve není jen ta, že ukládá víru v nějaké články věrouky, nýbrž i ta, že tuto víru projevuje a oslavuje občasným plesáním, hodováním a hudbou. Býti údem církve znamená zároveň býti účastníkem zvláštních a svátečních radovánek. Prostě církev jest pospolitost; a každá živá a upřímná pospolitost se projevuje plesáním a účastí na společném rozjaření. Proti tomu být údem politické strany znamená dostavit se jako jeden muž na schůzi a zachmuřeně poslouchat, co ten pán na pódiu povídá, aniž by pak člověka doma čekala lepší a bohatší večeře na znamení sváteční radosti. Jsou-li politické strany církevnické, jsou jenom úpadkem církevnictví.

Ale to konečně je dobře; světu by nebylo pomoženo, kdyby národní socialisté místo pouhého řečnění předváděli na Václavském náměstí tance poslanců nebo zpěvy a sebemrskání senátorů, nebo kdyby narozeniny dr. Kramáře byly mezi jeho věřícími oslavovány rituálním pojídáním skopové kýty a okurkového salátu. Nejde mi jen o pitoresknost těchto obřadů. Zaráží mne, že veškeré obřadné zvyky života jsou jen konzervativně udržovány, pokud nejsou pomalu odkládány; a že se vůbec nerodí nové. Kdyby nebylo jisté náboženské tradice, nepojídali bychom na Štědrý večer kapra ani na velikonoce pečeného beránka, ale nejen to: kdyby nebylo řečené tradice, neoslavovali bychom ani zimní slunovrat, ani příchod jara, ani vrchol léta. Myslím tu na církevní svátky, protože jsou pohanské a přírodní. Vánoce nejsou jen oslava božského i lidského dítěte, nýbrž také oslava zimy; je to plesání ve sněhu a svátek domácích kamen. Kdyby nebylo vánoc, měli bychom je stvořit; ale nestvořili bychom jich. Kdyby nebylo velikonoc, měli bychom oslavovat nějaké jiné vzkříšení; ale jak se zdá, nebyli bychom s to něco takového vynalézt. Naštěstí pro jisté stránky života je náš život hlouběji prorostlý pohanstvím nebo sentimentalitou (jmenujte to, jak chcete), než si uvědomujeme. Jsem rád, že dosud žádný pokrokový politik nenavrhl zrušení vánoc; mám za to, že by nedovedl pak vymyslit nějaký osvíceny důvod pro pojídání kapra, dávání darů nebo rozsvěcování svíček na vánočním smrčku. Každá pořádná církev od starých Řeků až po Nové Kaledonce pokládala čtvero ročních dob za událost dost důležitou a obecně zajímavou, aby ji obřadně oslavila. Demokracie však nerozdělila rok na čtvero ročních časův, nýbrž na čtyři platební kvartály.

Stejně tak všechny církve na světě velebily a světily rytmus lidského života. Narození člověka jest den slavný a památný, jejž se sluší poctít svátečním a mystickým způsobem. Pohlavní dospělost je veliká a radostná událost, v níž se oslavuje zdatnost nového pokolení obřízkou, hrami, biřmováním a jinými velkými obřady. Sňatek pak je osudný krok do života, což nutno vyjádřiti významným a rituálním tajemným důrazem. Konečně smrt člověka je poslední příležitost, aby byl nebožtík oslaven a poctěn křikem, muzikou a slavnou hostinou. Tak je celý život člověka jaksi vyvýšen na velkých, mocně oslavených událostech, čímž se vyslovuje fakt, že lidský život je vznešený a posvátný.

Je jakýsi nepsaný a tajemný zákon, podle něhož si demokracie nepotrpí na pompu a obřady; zvláštní však je, že démos čili lid si naopak na pompu a obřady potrpí; dokonce pompa a paráda bylo to jediné opravdu lidové ve starých monarchiích a teokraciích. Ubírával-li se kníže “v nádherném průvodu” po ulicích města, dělal to stěží pro své potěšení, nýbrž pro potěšení lidu; ale týž lid by asi reptal, kdyby se dejme tomu doktor Franke ubíral v nádherném průvodu, za hlaholu zvonů a ve zlatotkaném rouše po ulicích města. Lid shledával v pořádku, teklo-li při královské korunovaci víno ze všech kašen; ale mručel by asi na vyhazování erárních peněz, kdyby teklo víno při utvoření nového kabinetu. Demokracie jaksi vylučuje okázalost; toliko v monarchiích mají ministři vyšívané fraky a prsa pokrytá řády. Bylo by nevhodno žádat, aby naši senátoři nosili bílé tógy s nachovým lemem; ale bylo by také marno žádat, aby naši kandidáti poslanectví stáli na nárožích s hlavou na znamení pokory odkrytou, jako stávali kandidáti ve starém Římě. Neboť demokracie neodmítá jenom pompu; nepřijímá také symboliku.

Každý obřad je koneckonců symbolický; a každý pořádný symbol je sociální, neboť je obecný. Kdyby každý z nás kouřil viržinky, byla by snad viržinka symbolem našeho národa. Symbol nevzniká jenom tím, že znamená něco hlubšího, nýbrž tím, že je poznán a uznáván všemi nebo velmi mnoha lidmi. Koruna je symbol království, protože lidé mohli spíše poznat krále podle koruny nežli podle nosu nebo podle moudrosti. Dvořané znali krále po hlase nebo podle nosu; širší lid jej znal jen podle koruny; koruna je zrovna to, co na králích bylo skutečně lidové. Při palácových revolucích býval král zapíchnut v posteli; při lidových revolucích byla králi, jak se říká, sražena koruna.

Každá větší pospolitost si vytváří obřady týmž pochodem, jako si vytváří symboly; symbol není tak tuze obraz nějaké věci, jako spíš obraz a odznak společného smýšlení a chování, a nejen to: je to zároveň oslava. Snubní prsten nemá snad připomínat manželské povinnosti, nýbrž slávu manželství, jež byla udělena prvního dne. Státní prapor nemá připomínat, že jsme poslušni zákonů, nýbrž že jsme připraveni bojovat, a dokonce i zvítězit, když už to musí být. Vánoční stromek nepřipomíná, že jsou vánoce, nýbrž že vánoce jsou slavné nade vše jiné dny. Kdybych si zdobil doma smrček svíčkami a cukrovím řekněme 19. listopadu nebo 27. února, bylo by to bláznovství, protože to nedělá toho dne nikdo. Hlubší význam vánočního stromku je v tom, že jej zdobí skoro všichni lidé téhož dne. Kdybych jedl kapra pátého ledna, byla by to má soukromá záležitost; ale budu-li jej jíst na Štědrý večer, bude to jistý obřad, neboť toho dne bude skoro celý svět jíst svého kapra. Bude to svého způsobu obcování lidí. Bude to svátek ne proto, že jím kapra (neboť jím ho nerad), nýbrž proto, že ho jí toho dne skoro celý svět. Jisto je, že republika není tak populární jako vánoce; 28. října nejíme všichni totéž posvátné jídlo, a dokonce neplesáme všichni stejným způsobem, nýbrž na deseti různých politických táborech. Vyhýbáme se obřadnosti jako čert kříži, i když by tato obřadnost znamenala oslavu demokracie. Protože nemáme smyslu pro symboliku státu, nemáme smyslu ani pro skutečnost státu; pokud si nepředstavíme stát jako prapor nebo jako krásnou pannu, nepředstavíme si jej vůbec. O státním svátku se nám říká, abychom přemýšleli, a nikoliv abychom smekli nebo abychom se vzali za ruce a tančili. Nic nesdružuje lidi tak jako symbol; nic je neizoluje tak jako přemýšlení. Vláda lidu bude plnou skutečností teprve tehdy, až pochopíme, že je stejně slavná a hodna obřadů jako vláda císaře Augusta nebo vláda boží na zemi. Není vskutku třeba, aby poslanci měli v rukou žezla nebo ministři bílé koně; ale je třeba, aby sama demokracie byla jistý obřad; abychom si vytvořili zvyky. Demokracie bude navěky zajištěna, stane-li se velikým národním obyčejem. Což nepůjde bez symbolů a skutečných svátků a skutečné pospolité radosti.