O současném stavu politickém

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O současném stavu politickém
Autor: Karel Kramář
Zdroj: Národní listy, roč. 54, č. 181, str. 1
Vydáno: 05.07.1914
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Atentát na Františka Ferdinanda d'Este

Na včerejší valné hromadě Klubu národní strany svobodomyslné pronesl posl. dr. Karel Kramář, uvítán všeobecným potleskem, tuto řeč:

Velectěné shromáždění! Když umlouvali jsme dnešní valnou hromadu, byl jsem požádán, abych na ní promluvil o politické situaci. Netušil z nás tenkráte nikdo, pod jak strašným dojmem budeme valnou hromadu konati.

A není možno, abychom dnes pominuli to strašné, co se stalo, naprostým mlčením. Celé mocnářství, všichni jeho národové, stojí pod těžkým dojmem toho, co se v Sarajevě stalo. A bylo by vlastně povinností zodpovědných politiků, aby sobě i těm, které zastupují, snažili se vyjasniti politické důsledky události, která dojista nemůže zůstati a nezůstane bez těžkých následků. Ale všechno to bylo by dnes přece ještě příliš brzy.

Každý vážný člověk s největším, nejopravdovějším rozhořčením odsuzuje to, co se stalo. Tak činí všichni národové evropští a mé hluboké přesvědčení jest, že také ten národ, z něhož vyšel vrah. Osudy národů nesmí přece býti řešeny dvacetiletými, nezralými, sfanatisovanými mladými lidmi. (Výborně. Potlesk.) To nesmí připustiti žádný vyspělý, zralý národ, a osudy národů se také nemohou řešiti vraždou jednotlivců, třeba sebe výše postavených. (Výborně. Potlesk.) A ten, který chtěl sloužiti svému národu, jistě mu neprospěl, naopak velmi jej poškodil. Třeba bychom nechtěli a nemohli přeceňovati mravní význam pogromu zfanatisovaného davu v Bosně, Hercegovině a v Chorvatsku, poněvadž známe jeho hlubší pohnutky, které nejsou u všech stejně ušlechtilé, a nejsou vždycky jenom trochu divoký výraz bolu aad těžkou ztrátou, která postihla mocnářství, třeba bychom viděli, že zrovna tyto odpuzující zjevy ochlazují teplou vlnu opravdového soucitu, která zalila celou Evropu a naplnila jí hlubokým zármutkem nad osudem rodičů urvaných dětem, pro které cele žili, myslím, že zrovna Srbové mají potřebu mravního prestiže mezi Jihoslovanstvem, chtějí-li, aby nebyla poškozena vnitřní jednota jiboslovanská. A proto musí býti příkazem povinnosti srbského národa k sobě samému a k vlastní své budoucnosti, aby naučil svou mládež jinak sloužiti svému národu, nežli bombami a revolvery v atentátech, nebot dobře pravil zrovna v posledních dnech bratr také zavražděného ruského předsedy ministerstva a jednoho z největších státníků, které Rusko mělo, Stolypina, Alexander Stolypin: „Slovan chce čestný, otevřený boj, poněvadž chce vnésti ve život lidstva něco lepšího a ideálnějšího.“ A jsem pevně přesvědčen, že všichni vážní lidé v Srbsku smýšlí tak, jak jsem si dovolil říci. Poněkud méně fanatismu a ničím nekrocené vášně, více snášelivosti také na jihu nového Srbska, poněvadž všecky tyto zjevy vyvěrají z jednoho pramene, a srbská věc tím jenom získá.

A jestli my všichni s takovou upřímnou rozhořčeností odsuzujeme to, co se stalo, a říkáme otevřeně Srbům svoje mínění, pak máme také za svou povinnost, abychom se co nejrozhodněji postavili proti štvanicím jisté části vídeňského tisku a proti demonstracím, které se tam konají. (Výborně. Potlesk.) A já musím se zadostiučiněním pozdraviti, že dnešní „Fremdenblatt“, orgán rakouské vlády, slovy tak rozhodnými to odsuzuje. Byl největší čas. Proti tomu způsobu „patriotismu“ musíme my co nejrozhodněji protestovati (Výborně. Potlesk.)

Vždyť nešťastný arcikníže a jeho choť jsou v posledních důsledcích oběti nešťastné vídeňské a peštské politiky. (Všeobecný bouřlivý potlesk a pochvala.)

Když přišili jsme do Bosny a když vládli tam vojáci, a ještě v prvních dobách Kallayových, nebylo naprosto nic slyšeti o srbských agitacích, naopak obyvatelstvo Bosny vítalo srdečně osvobození od jha tureckého. Tenkráte byly poměry docela jiné, tenkráte nebylo srbského nebezpečí. Jak mohly se všecky poměry jináče vyvinouti, kdyby tato cesta jedině moudré politiky nebyla opuštěna!

Mohu dnes zde říci, že jsem z rozmluvy s velmi vážnými státníky srbskými viděl, že problém byl pro ně takový, že řekli: „Buď budeme míti Bosnu a Hercegovinu, abychom měli přistup k moři, nebo Rakousko bude míti nás. Jinak žíti nemůžeme.“ A myšlenka nějakého spojeni s Rakouskem nezdála se vážným srbským státníkům naprosto nemožnou. Všecko to změnilo se od té doby, kdy Kállay dal se do rukou klerikální byrokracie, která vládla Bosně proti Srbům, kteří přece tvoří skoro polovinu obyvatelstva zabraných zemí.

Rozumí se samo sebou, že mělo to za následek nejhlubší nespokojenosti srbského národa, a ti, kteří rozdmýchali tuto nespokojenost, živili svou politikou roztrpčenost srbského elementu s takovým úspěchem, že povstala z toho nedůvěra naší vlády k Srbům, bázeň před srbským nebezpečím, a na druhé straně nedůvěra Srbů k Rakousku, a z toho vyplynulo pak všechno ostatní. Rakouská politika ani ve válce balkánské nedovedla si získati sympatie srbských kruhů, což bylo by bývalo možno, kdyby byli ve Vídni poslechli rad politiků slovanských. (Výborně, potlesk.) Kdyby byli uvěřili, že jsme dobří Slované a zůstaneme dobrými Slovany, že jsme to poctivěji a opravdověji smýšleli s říší naší, když nesouhlasili jsme s oficielní politikou, a neviděli patriotismus ve schvalování toho, co po našem poctivém mínění bylo škodou a nebezpečím pro říši. (Výborně. Potlesk.)

Kdyby byla — a bylo to mojí povinností, abych to řekl v delegacích, Vídeň poslechla mých rad, kdyby byla nechala Srbům přistup k moři, nemuseli bychom miti to strašné zklamání, které máme dnes v Albánii, a nemuseli jsme se rozeštvati se srbským národem, a nemuselo nastati nebezpečí, ve kterém nyní k vůli Albánii jsme ohledně našich poměrů k Itálii. A budiž mně to odpuštěno, že to řeknu: Kdybychom tak byli jednali, mohl býti následník a jeho choť dnes na světě. (Hlasy: „Tak jest“. Bouřlivý souhlas a všeobecný potlesk.)

A nejstrašnější jest to, že zrovna arcikníže František Ferdinand stal se obětí zděděného pochybeného systému, ačkoliv sám jím nebyl tak vinen, jak se o tom často mluvilo a soudilo ve veřejnosti, poněvadž se vším nesouhlasil tak, jak se za to mělo. Zrovna on chtěl připoutati Jihoslovany k sobě. Nikdo aspoň nevystihl nebezpečí maďarské šovinistické politiky pro naše zájmy na Balkáně jako on. On věděl, že naše neúspěchy na Balkáně jsou vinou nemožného násilného politického systému maďarské oligarchie, která utlačuje všechny nemaďarské národy, které měly v arciknížetí-následníku pro budoucnost největší oporu a záštitu.

Nelze předvídati, co by byl arcikníže činil jako panovník, ale to jediné možno říci bezpečně a určitě, — a sice proto, že každý znal jeho železnou neoblomnou vůli — v jednom směru byl by změnil politiku mocnářství, a to, politiku vůči nemaďarským národům, a jest to přímo tragické a osudné, že to byla srbská koule, která zbavila zejména naše Slováky jejich naděje do budoucnosti. (Souhlas).

My draze musíme platiti všechny chyby rakouské politiky. My všichni cítíme, jako poplatníci, jak obrovské sumy nás stála pochybená politika balkánská. My všichni to cítíme v hospodářském životě, který nikdy nebyl tak bídný a zlý, jakým jest nyní. A nyní ztratila monarchie ještě svého následníka, o kterém možno aspoň to s určitostí říci, že by byl býval jednou význačnou osobností v řadách rakouských panovníků.

A tu snad mám právo říci vídeňské žluté žurnalistice, těm krátkozrakým šovinistům, jménem národů, kteří za politické chyby musejí platiti životy a svými osudy: „Dosti toho štvaní, my chceme mír a pokoj“. (Výborně, všeobecný potlesk.)

A proto pozdravuji onu pevnou odhodlanost, se kterou dnes vystoupeno se strany vlády proti těmto špatným elementům a doufám, že kruhy zodpovědné nebudou chtíti uvaliti na monarchii katastrofu ještě větší tím, že by se poddaly křiku ulice, a nechaly rozhodovati ulici o budoucnosti mocnářství. (Výborně. Bouřlivý potlesk.)

A nyní mně dovolte, velectění pánové, abych pokusil se alespoň několika slovy označiti poměr následníka k nám i to, co jsme od něho mohli čekati. Jest tu ovšem těžko něco určitého říci. Jest to stará historická pravda, že následníci jsou naprosto jiní, nežli jsou potom jako panovníci. Následníci posuzují události politické bez vlastní zodpovědnosti, a jest proto přirozeno, že jsou obyčejně představiteli politiky docela jiné, než jest oficielní politika státníků. A tak možno říci, že by všechny obavy a naděje, které se připínají k určité osobě a k určitému jménu, v budoucnosti sotva se vyplnily v celém rozsahu. Zrovna mezi námi, mezi všemi demokratickými a liberálními elementy bylo velmi mnoho obav o to, jak by to u nás v Rakousku vypadalo při — řekněme — přátelství velmi úzkém, které měl zemřelý následník ke kruhům klerikálním. Možno, že by byl nastal boj, ale dovolte, abych řekl jedno: Dojista náš starý mocnář není méně vroucím a méně přesvědčeným katolíkem, než byl zemřelý arcikníže František Ferdinand, a přece náš panovník podepsal konfesijní zákony, poněvadž toho vyžadovala politická situace. V těchto velikých otázkách nerozhoduje jednotlivec, třeba sebe mocnější, ty řeší se mohutnými proudy myšlenkovými, zachvacujícími mysli širokých vrstev lidových, a jsem přesvědčen, že kdyby se byl arcikniže-následník dostal na trůn, byl by také počítal s těmito silami. V dnešním demokratickém zřízení jest těžko rozpoutávati náboženský boj s naději na úspěch proti stranám demokratickým. Myslím tudíž, že by se velmi vážné obavy, které zde byly, sotva asi byly tak vyplnily, jak se toho tak mnozí báli.

Zrovna tak na druhé straně, myslím, že naděje, které mnozí připínali k budoucí vládě, sotva by se byly splnily, jak si je představovali. Konservativní síly tradičního rozvoje státu jsou tak velké, tak silné, tak složité a zasahují tak hluboko do všech poměrů života státního i lidového, že i železná vůle není s to, aby najednou převrátila a utvořila něco jiného, nového a lepšího. A také naděje, které byly v některých kruzích na náhlý převrat k lepšímu, sotva by se byly splnily.

Ale jedno jest jisto. Zmizela v arciknížeti Františku Ferdinandovi pevná, nezdolná vůle, a to jest jistě vlastnost, která v dnešním životě jest velmi vzácnou, poněvadž nic tak netrpí moderním rozvojem civilisace jako vůle. (Výborně. Potlesk.) Tolik slabošských bázlivců nebylo nikdy jako dnes. (Výborně. Potlesk.) A proto jest velká pevná vůle věcí zajisté vzácnou. Tu pevnou vůli pak dokázal arcikníže následník ve všech svých snahách a proto byla snad oprávněna ona naděje, kterou připínali k němu zrovna národové nemaďarští, že totiž arcikníže nevzdá se nikdy toho, co stalo se základem všeho jeho politického myšlení, že totiž maďarská oligarchická politika, čelící proti všem ostatním národům nemaďarským i proti vlastním širším vrstvám národa maďarského — a to podškrtávám s jistým důrazem — je největším nebezpečím pro budoucnost mocnářství, a že by byl arcikníže v této příčině osvědčil svou pevnou, nezlomnou vůli. A co by znamenala taková změna v Uhrách, jest zbytečno, abychom o tom mluvili, ale každý dozná, že by to bylo počátkem nových formací v říši, které by se dojista musely dotknouti také našeho postavení v monarchii, a přivoditi změny v politické soustavě mocnářství. Ale bylo by bláhové tvrditi, že by se arcikníže František Ferdinand dal jistě korunovati za krále českého. Vyloučeno to nebylo. Že zesnulý arcikníže následník nebyl nepřítelem historických forem království a zemí, o tom není nejmenší pochybnosti. Všeobecně zmámým byl jeho historický smysl, který ukazoval ve veškeré své činnosti a pociťovali to zejména také moderní umělci.

Jedno je jisto, a to si řekněme docela upřímně: zesnulý arcikníže-následník chtěl za každou cenu provésti jednu myšlenku, totiž znovu upevniti jednotu mocnářství. Chtěl míti mocnářství jednotné a silné, to bylo, po čem toužil. Proto byla ta jeho nepřízeň ke všemu, co na venek oslabovalo a ohrožovalo postavení Rakouska a jeho snaha po znovuzreformovámí rakouské branné moci na souši i na moři. Ale v tom bylo také něco, co nám politikům českým dávalo velmi mnoho příčin k vážnému přemýšlení. Zesnulý arcikníže byl, jak pravím, fanatickým vyznavačem jednotného státu a k této jednotě státní chtěl míti také jednotu jazyka. Ale musim býti spravedlivým. Já před lety měl příležitost velmi podrobně poznati politické názory zesnulého arciknížete, poněvadž bylo jednou z jeho význačných vlastností, že byl velmi otevřený, upřímný a bezohledný v pronášení svých úsudků a tu mohu poctivě říci, že tenkráte alespoň u něho nebylo nepřátelství k ostatním národům. Jeho touha po jednotné řeči dvoru a vojska i centrální správy státní v té neb oné formě, nebyla vyslovena nepřízeň k neněmeckým národům, nýbrž jenom starostí o jednotu mocnářství, jak on si ji představoval. Jeho myšlenka byla, že rozvoj národa, kterému rozvoji on přál, nemůže škoditi říši, učiní-li národy říši jisté oběti ve prospěch jednotnosti státní řeči.

Dovolte, abych ze svých vzpomínek řekl jenom jednu malou episodu, poněvadž je dojemná. Když arcikníže byl tak laskav, že se mnou o těchto věcech mluvil — rozumí se samo sebou, že jsem vyjadřoval velké pochybnosti v ohledu tom — tu arcikníže, aby ukázal, že není nepřítelem myšlenky národní, pravil: „Chcete, moje děti Vám zazpívají české písničky.“

Myslím tedy, že v arciknížeti následníku nebylo nepřátelství k našemu národu, ale byla u něho velmi vyvinutá pevná vůle, zjednati jednotu říše, i utkvělý názor, že bez jednotné řeči, třeba by se nejmenovala státní, není jednoty říše. V této příčině, myslím, bychom se byli dostali a mohu to říci, už snad dostali, do velmi silných rozporů se zesnulým arciknížetem. My docela ničeho nemáme proti tomu, aby říše byla jednotnou a pevnou, to jsme dokázali vždycky a dokázali jsme také, že jsme byli ochotni uznati to, co stát potřebuje k jednotné správě.

Ale pro nás byly a jsou jisté hranice všech těchto obětí pro jednotu říše. My máme těžké, smutné zkušenosti, a proto velké obavy. My nejsme politicky vychováni sami sebou, nás vychovala rakousko-německá politika a proto také není nepřirozená naše nedůvěra. Nás z Vídně vychovali, abychom v jednotné řeči státu viděli Gesslerův klobouk… Nesmí se přece zapomenouti, že jsme národ s velkou historií.

My jsme ti, kteří jsme toto Rakousko založili, a proto je přirozeno, že nemůžeme lehce připustiti, abychom nesli jakékoli důsledky nějakého jednotného německého státu, který tak dlouho chtěli z Rakouska utvořiti. (Výborně, všeobecný potlesk.) To není žádné nepřátelství k říši, ani v nejmenším ne. Myslím, že celou historii český národ dokázal více než kdo jiný, že pevně stál při říši, pevněji a to řeknu, nežli ti, které říše hýčkala, pro které utlačovala druhé národy. Těm není těžko býti patrioty. To je velmi laciný patriotismus. Když celá politika habsburská nebyla, než sesilováním Vídně na útraty ostatních zemí a měst, pak by to bylo přímo ohavností, kdyby Vídeň a privilegovaní národové neměli všude na odiv stavěti svůj patriotismus. A proto musí býti nám věřeno, když řekneme, že když jsme proti každé formě státní řeči, nejsme nepřátely říše ne, že bychom ji nechtěli míti jednotnou, ale poněvadž jsme přesvědčeni, že říše potřebuje něco lepšího, pevnějšího pro svou vnitřní spojitost, než je státní řeč. Víme, že jediný pevný základ tohoto mocnářství je spokojenost národů. (Výborně, všeobecný potlesk a pochvala.) Jenom národové, kteří budou spokojeni a kteří najdou v říši možnost svého rozvoje nejen kulturního a hospodářského, ale také politického, poněvadž každý národ chce býti do jisté míry samostatným a chce ze své samostatnosti dávati říši jen to, co říše naprosto bezpodmínečně potřebuje, aby v dnešní konkurenci velkých států obstála a mohla hájiti mocenské i hospodářské zájmy svých národů, jsou pevnou, neklamnou oporou říše. Od těch netřeba báti se nevěry a atentátů. Poněvadž to je naše přesvědčení, proto s takovou rozhodností musíme vystoupiti proti každému stínu státní německé řeči.

Víme a zmáme naše sousedy Němce. Dejte státu jisté prerogatívy pro německou řeč a oni z toho udělají hned národní majetek. To nemůžeme připustiti. V této příčině, jak pravím, bylo by došlo asi ku konfliktům mezi námi a následníkem.

Ale, velectění, pánové, snad by se bylo osvědčilo také zde to, že následník není panovník, a že ten, kdo jako následník chtěl všechno možné dosíci, jako panovník musi počítati s mocenskými poměry a musí si ukládati reservu třeba i ve všem tom, od čeho myslil, že se nedá odstoupiti. Ovšem, byli bychom jistě bývali zrovna od zemřelého následníka docílili něco jiného, kdybychom byli dělali politiku naprosto egoisticky českou, a neohlíželi se aai na pravo, ani na levo, zejména ne na ostatní Slovany. Následník Slovanstva se bál. O těchto věcech však těžko je mluviti, ale také zde, myslím, že následník nebyl tím vinen, nýbrž že bylo to výslednicí dosavadní chybné politiky. A v této příčině sotva bychom byli mohli kdy — aspoň všechny vážné poctivé elementy v našem národě — vyplniti to, co by se bylo od nás chtělo.

Co jsem řekl na sjezdu strany o politice naší, řeknu i nyní, totiž, že nikdo nemůže očekávati od nás, aspoň ne od vážných elementů, abychom se odřekli Slovanstva. To není možné, nemůžeme to udělati. Řekněme upřímně, naší vírou je: Co Čech, to Slovan! (Všeobecný bouřlivý potlesk a pochvala.)

Ale velectění pánové, co nejrozhodněji proti tomu protestujeme, aby někdo myslil, že my tím svým upřímným slovanstvím chceme něco nepřátelského říši. To jsme nikdy nechtěli, to nechceme. My netíhneme nikam z říše ven. (Výborně, potlesk.) Říše nemá pražádné příčiny báti se našich citů, my vždycky a všude, i když jsme byli v nejpalčivější situaci, i po bosenské okupaci — a byla to situace velice tíživá mezi ostatními Slovany, my stáli nezlomně na tom, že nemůžeme dělati žádnou politiku proti mocnářství, že jsme dobrými Slovany, ale tím, že slovansky cítíme, nechceme dělati žádnou politiku, která by znamenala státní rozvrat a změny hranic říše.

Byla to vždycky chyba vídeňské politiky, že nevěřila našim poctivým slovům. Vídeňská politika, jak je vidno, nezvykla na poctivost, a my jsme ti nešťastní, kteří jsme vždycky poctivě k vládě mluvili. Mluvíme vždycky poctivě, jak to myslíme. Když Němci dělali oposici proti Badenimu, jezdili po říši německé a volali na pomoc celé Německo proti rakouské vládě, bylo hříchem vyvěsiti černo-žlutý prapor v německých končinách, ale když došlo k manévrům, sebrali prapory černožluté, kde jaké byly a vyvěsili je a potom se řeklo ve Vídni: „My nevěděli, jak jsou ti Němci loyální“. Nechci podezřívati loyálnost Němců. Hlavaě z důvodů hospodářských myslím, že je možno počítati zcela určitě s tím, že rozumní Němci neměli by mnoho chutí dostati se od Rakouska, poněvadž by bez ochranných cel s německou konkurencí sotva obstáli. Je sice mezi Němci velkoněmecké hnutí, ale to nechci připisovati na účet veškerého německého národa. Ale Němci, jakmile se jim jen trochu šlápne na kuří oko, a nejde všecko tak, jak oni chtějí, mluví velmi průhledně o spojitosti s velkým národem německým. To přece trochu vypadá, jako vlastenectví na výpověd, a přece Němci dovedou vynášeti se jako patentovaní rakouští patrioté, a Rakousko musí zahynouti, nebudou-li oni uspokojeni. My máme jinou povahu. My řekneme vše otevřeně, a je to snad naše chyba, že dovedeme dělati jenom politiku poctivou a spravedlivou. To je snad chyba, ale je těžko předělati národ a politika je přece jen výrazem duše národa. — Nechci tim říci, že by se u nás nelhalo, vždyť máme stranu, která si vzala za heslo: „Ven s pravdou!“ a ve lhaní činí přímo rekord. (Výborně, bouřlivá veselost a pochvala.) Ale ti, kteří jsou ze starší, lepší školy, myslí pořád ještě, že platí heslo: „S pravdou nejdál dojdeš!“ Proto jsme se nikdy se svým slovanským cítěním neskrývali, a bohdá skrývati nebudeme, poněvadž nejlépe víme, že je to u nás čistě ideální snaha po vnitřním sbratření se slovanskými národy, a poněvadi myslíme, že jsme staletou historií věrnosti a oddanosti zasloužili, aby se nám věřilo, říkáme-li, že svým Slovanstvím nemyslíme ani to nejmenší, co by bylo říši nepřátelské. (Výborně! Potlesk.) To je to, co myslil jsem, že mohu říci dnes, kdy odvážejí se ostatky zavražděného arciknížete k místu jeho posledního odpočinku. Zmizel muž velkých cílů, železné vůle a velké bezohlednosti v provádění toho, co jednou za dobré uznal.

A tím přicházím zase ku politice aktuální. Zmizela s ním také naděje mnohých, že by mohly býti shůry napraveny politické poměry v říši. A tu dovolím si jako jednu z nejdůležitějších konsekvencí ze zavraždění arcíknížete Františka Ferdinanda řici: Národové rakouští musí si nyní také uvědomiti, že budou míti jenom to, co sami si udělají. (Výborně! Potlesk.) Veškeré spoléhání na pomoc s hůry po mém soudu po zmizení arciknížete ztratilo mnoho na svém oprávnění. — A tu přirozeně jako vážní politikové si musíme řici, že i poměry v Čechách mezi oběma národy se dostaly do docela jiného světla od té chvíle, co není více arciknížete následníka. Ne jenom my, nýbrž také Němci musejí si uvědomiti, že dnes více než kdy jindy závisí veškerý rozvoj politických událostí u nás a v říši od toho, jestli se podaří mezi námi dohoda. To, co tak mnoho politiků myslilo a doufalo, totiž, že by se našla vyšší vůle, která by měla dosti odvahy a energie zasáhnouti do bojů těchto a vlastním rozhodnutím vynésti to, co je asi kompromisem mezi oběma stranami, na to dojista dnes není možno počítati, než dříve.

A tu jest potřeba, abych se zmínil o tom, co je vlastně na denním pořádku naší vnitřní politiky, a co bylo jen odstaveno hroznou katastrofou sarajevskou, totiž o vyjednávání česko-německém. Nebudu opakovati věci, a bylo by zbytečno opakovati to před vámi, co musí býti známo. — Řeknu jenom tolik, že dnešní heslo české politiky: Bez českého sněmu — a doplňuji to — bez konstituování českého sněmu a bez řádného rozřešení zemské správy není žádné říšské rady (Výborně! Bouřlivý, všeobecný potlesk a pochvala) je aksiomem tak pevným pro každého politika v Čechách, že marno by bylo doufati, že od toho kdo u nás upustí. Konečně se česká politika dostala na tuto jasnou linii, od které doufám, že se neuchýlí. Myslím, že najdou se i mezi Němci lidé, aby v této příčině chápali vážnost situace. Neodhodlal bych se byl dozajista a bránil jsem se vší silou proti obstrukci, dokud nebylo jasno, že německá politika bez naprosté nutnosti bude se brániti každému pokusu o správné řešení sporů v Čechách. Já bych byl nikdy nesouhlasil s politikou obstrukce, kdyby byl dvorní rada dr. Bachmann neučinil to, co učinil. Ale potom, kdyi dvorní rada dr. Bachmann rozbil konference, protože vláda předložila jenom to, při čem před dvěma roky klidně seděl, tu viděl jsem, že není jiné cesty. Bylo v tom hodně neloyálnosti, když Němci myslili, že z nás vynutí svým odporem proti uspořádání věcí v Čechách dojednanou r. 1912 dohodu o změně zemského zřízení, aniž by nám dali, co nám patři v otázce jazykové. V tom se důkladně mýlí. Němci nového zemského zřízení nedostanou, když nedostaneme my spravedlivou úpravu jazykových poměrů. Když Němci v našich konferencích slyšeli od posl. Němce, že by také dělnictvo české nepřipustilo žádné koncese Němcům, aniž by dostali jazykovou spravedlnost (Výborně!), pak mnozí už poznali, že nejedná se zde o nějakou libůstku jednotlivce nebo nějaké strany, nýbrž o nejvážnější zájem celého národa. (Hlučný souhlas.)

V dalším zabývá se řečník obšírně poměry, jaké nastaly v česko-německém vyrovnávání, kladl důraz na jednotný postup při něm, načež přechází k vnitřnímu našemu životu, který skutečně neshledává radostným.

My všichni, pokračuje řečník, a každý upřímný Čech musí podporovati snahy, které by vedly k zlepšení vnitřních našich poměrů. — Avšak nepůjde to tak, jak si to mnozí myslí. U nás stalo se něco strašného. Víte, že chtěli zničiti naši stranu svobodomyslnou tím, že na nás vyvrhli celou řadu podezříváni z osobní nepoctivosti. Z toho musil vzejiti bezohledný boj, poněvadž jest přirozeno, že tak „ušlechtilou“ snahu nemohli jsme nechati bez odpovědi. (Výborně, veselost.) A jestli byli mezi námi věrní naši příslušníci, kterým boj ten byl nepříjemným, pak řeknu, že boj jen byl nepříjemnějším nám, nežli jim. Já, který celý život svůj obětoval národní práci (Všeobecná bouřlivá, nadšená a srdečná, dlouho trvající ovace.)… Odpusťte mi, ae já to neřekl, abyste mně tleskali… chtěl jsem říci, že já, který jsem celý život svůj obětoval národní práci, snad jsem ho nevěnoval tomu, abych se rval s Čechy a abych stále chodil do soudní síně a k vyšetřujícímu soudci. Chtěl bych míti něco jiného na starosti, jinak jsem si představoval práci a boj pro prospěch našeho národa. (Výborně. Potlesk.) Snažil jsem se zjednati pro českou politiku jisté vyšší horizonty a je to pro mne přímo strašné, když se musím brouzdat v takové špíně a kalu. Člověk trpí při tom nejen mravně, ale i fysicky. Ten, kdo myslí, že to děláme ze rvavosti, to sa velice mýlí. Naše strana zachovala si, bohudík, neporušený, čistý štít a je naši povinností, abychom chránili tuto stranu, která je pro národ nutností a potřebou. (Výborně, potlesk.) A když to nejde jinak, musí to jíti bojem, třeba by to bylo nepříjemné a bolelo nás to, poněvadž se stydíme, že musíme do boje takového. — Je to hanba našeho národa! Myslím, že zasluhuji tolik víry, aby byl každý přesvědčen, že přijde-li ke mně, a přinese důkazy, že ten nebo onen něčím se prohřešil, že uděláme všechno, aby byl odstraěn ten, kdo nezaslouží, aby zastával jakékoliv místo v životě veřejném. Já však chci důkazy a nespostačí jen podezřívání, které má sloužiti jen pro volby a pro nic jiného. (Výborně, potlesk.) Nemohu dopustiti, aby tisíce dobrých, poctivých a vlasteneckých lidí naší strany, kteří všecky své síly věnují veřejnému dobru, bylo házeno do jednoho koše s několika nepoctivci, kterým se žádná strana nevyhne, a aby podezřívána byla strana svobodomyslná, jejíý jedinou hrdostí vždycky bylo, že ji nikdo, nikdo nemohl nikdy vytknoutl ani toho nejmenšího, co by stínem padalo na její dobré jméno, poněvadž se někdo z jejích řad prohřešil na zásadách veřejné mravnosti. (Výborně. Potlesk.)

Velectění pánové, já chci však ještě něco jiného v Čechách, a dokud to nebude, nebude u nás dobře. V Čechách musí býti každý, ať Mladočech nebo nemladočech, stejně mravně ceněn, má-li býti lépe. Nesmí to býti tak, aby když se proti Mladočechům vrhne podezření, řeklo se hned, že je to zločin proti národu, kdežto když se někomu z jiné strany dokáže zločin, aby se to omlouvalo. (Výborně, bouřlivý potlesk a pochvala). U nás však je morálka taková: Proti Mladočechu stačí každé podezření, aby byl odsouzen nejen on, ale i strana, ale proti jiným nestačí ani provedený důkaz. To jsou věci počestné? (Hlas: Obhájce Masaryk!) To je přímo rakovina našeho veřejného života. Kdyby se našla v naší straně prašivá ovce, jak je to možno v každé straně, nebot v žádné straně nejsou samí andělé, a když se to dovíme, jsme první, kteří uděláme pořádek a nečekáme na nikoho. Těm druhým však nikdo nevytýká, když si s takovým odsouzením nepospíší. (Výborně, potlesk.)

Jestli chtějí slušní lidé v Čechách vykonati svou povinnost vůči stranám a veřejnému životu, je první jejich povinností, aby získali je první jejich povinností, aby zí- (opakovaný a chybějící řádek) platnost jedněch a týchž zásad mravnosti proti všem stranám a aby vší silou zabránili, by se z mravnosti dělal u nás politický mandátový kšeft. (Výborně, bouřlivý potlesk.)

Uvítám to tedy s upřímnou radostí, když konečně slušní lidé půjdou do politické práce. Však jsem dosti dlouho nad tím naříkal, že zrovna ti, kteří by byli nejschopnější k veřejné práci, straní se jí, poněvadž práce tato je tak protivná. My se boje toho nevzdalujeme, ač snad nejsme méně slušní, poněvadž jsme přesvědčeni, že kdybychom se tou zásadou řídili, že bychom přenechali boj elementům, které by to brzy dopracovaly s českým národem. (Výborně, potlesk.) Povinností slušných lidí, všech těch, kteří cítí s českým národem, je — jíti do politiky. Jenom takovým způsobem se zabezpečí, aby politika nedělala se po živnostensku od těch, kteří žádnou řádnou živnost nedovedou prováděti. (Výborně, bouřlivý potlesk a veselost.) Pak v politice české, doufám, bude zase trošku ideálnosti, bude v ní trochu oné opravdivosti a poctivosti, která je jedinou záštitou a jedinou pevnou oporou ve všech nebezpečích, která nám mohou hroziti. (Výborně, potlesk.) Jen proto to stále opakuji, poněvadž vidím všechna nebezpečí, která mohou přikvačiti na český národ, proto na tu reformu českého života naléhám. Připomínám, že jenom národy zdravé a poctivé dovedou odolati veškerému nebezpečí a abychom takovými byli, je povinností všech slušných lidí v Čechách. Nebudu se hádati, jakou cestou se k tomu má dospěti. Po mém soudu jest jenom jedna a ta je — zůstati při politické práci a vytisknouti z ní elementy, které se tam nehodí. (Výborně, bouřlivý potlesk.)

A z naší strany mohu říci jen jedno: My vítati budeme všechny, kteří půjdou mezi nás pracovati, všechny slušné lidi, kteří něco dovedou a my můžeme říci, že se jich práce, jich talentů nebudeme báti a že dáme jim příležitost, pracovati, poněvadž jsme šťastni, když se v naší straně poctivě a energicky pracuje. Ale i když půjdou do jiných stran, nebudeme jim to míti za zlé, poněvadž jsme přesvědčeni, že musí býti v Čechách i jiné strany, ale opakuji, že všechny strany musí býti slušné. Jenom potom nebude to škodou pro národ, že zde je více stran, když všecky strany budou stejně opravdové a slušné. Neboť my s klidem můžeme si říci: Naše strana nechce a nebude nikdy chtíti nic jiného, nežli poctivý, upřímný rozkvět českého národa. (Výborně, dlouhotrvající bouřlivý potlesk a pochvala.)