O scénické úpravě za časů Shakespearových

Údaje o textu
Titulek:	O scénické úpravě za časů Shakespearových
Podtitulek:	O dramatickém večeru „Klubu Mladých“ přednášel Gustav Schmoranz.
Autor:	Gustav Schmoranz
Zdroj:	Zlatá Praha, roč. XV. (1898), čís. 29. s. 343 a čís. 30. s. 352 a 354. Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	27.5. a 3. 6. 1898
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:William Shakespeare
Související články ve Wikipedii: Alžbětinské divadlo

Samostatné divadelní budovy, nebo jinak řečeno, budovy speciálně k účelům provozování divadelních her určené, nejsou v Anglii příliš staré. Jsou mnohem mladší, než vlastní počátkové divadelních her tamtéž, které — zprvu a na dlouho výhradně ve službách církve — sáhají až na začátek XII. století. Hry se světským námětem, tedy divadelní hry v našem smyslu, se vyskytují teprve až v XV. století. Jsou to tak zv. moral-ploys, mravná naučení. Neproudí však v nich ještě pravý dramatický život, protože v nich nevystupují lidé, nýbrž jenom personifikace všeobecných mravných pojmů s allegoriemi různých neřestí a ctností, a zprvu byly tyto hry skoro vesměs psány latinsky a provozovány ponejvíce ve školách. Budov, sloužících jen k účelům divadelních představení, ani pak ještě nestávalo, ač již prostřed XV. století se vyvinul zvláštní stav herecký a hraní divadla tudíž musilo býti tehdy dosti zobecnělé. Richard III. měl již svou divadelní společnost jako vévoda z Glosteru. Koncem XV. století bylo hraní divadla známo po celé Anglii a z pojmenování jednotlivých divadelních společností (královští herci, princovi, kancléřovi atd.) zřejmo, že se stalo zvykem, aby si vznešené osobnosti vydržovaly divadelní personál, který potom se jménem svého protektora táhl od místa k místu.

Dle tak zv. interludes čili meziher zváni herci všeobecně players of interludes, t. j. hráči meziher. Tyto mezihry však ze zmíněných morálních naučení nevzešly, nýbrž jsou možná že ještě staršího původu. Jisto jest, že oba druhy navzájem často splývaly. Zprvu vskutku také nazývány podobné hry moral-interludes, a ač v nich pořád ještě vystupovaly personifikované pojmy morálních vlastností, vyskytuje se v nich čím dále tím hojněji realistického děje. Staré dějiny, občanský život soudobý a zástupcové nejrozmanitějších stavů objevují se tu na prknech.

To jsou tedy opravdoví počátkové komedie, ač formy ještě velice primitivní, a obešly se pořád ještě bez zvláštní divadelní budovy.

Z nich se na sklonku první polovice XVI. století, najisto pod vlivem antických vzorů, vyvinuly komedie a tragédie již na jednotlivé akty a výjevy členěné, psané rýmovaným veršem i prosou a pak i tak zv. blancversem, t. j. nerýmovanými pětistopými jamby. Ale v pravdě dramatickými nejsou ještě ani tyto kusy, protože se v nich — nehledě ani k nedostatečné karakteristice osob — ponejvíce o ději jenom vypravuje.

Řeč komedie zlidovatěla či vlastně zhrubla záhy tak, že někteří autoři, aby to polepšili, vrhli se v pravý opak a snažili se ji nahraditi mudrlantstvím, protimluvami, dělaným vtipem a jinými šroubovanými prostředky. Bylo to v duchu doby, neboť na dvoře královny Alžběty a v tehdejší vznešené společnosti pokládáno všeobecně učenecké a vší přirozenosti prosté tváření se za pravé vzdělání. I na samých prvotinách Shakespearových možno stopy této šroubované módy pozorovati.

V tragédii, na základě antických vzorů vzniklé, zase brzy změnily se forma i obsah. Jednota místa, času i děje totiž padla a na místě vypravování nastupuje děj, samý děj, zpravidla velice, ba děsně brutální. Někteří dramatikové — a to právě z těch, kteří přišli bezprostředně před objevením se Shakespearovým — prokládali sice svoje dramata opětně allegoriemi a symbolickými hrami a pokoušeli se o poetickou a karakterní mluvu, ale děj, neorganické hromadění děje, je pořád i jim hlavní věcí.

Však přes to přese všechno, že se divadelní hry stávaly dějově, resp. místem děje tak komplikovanými, hrálo se pořád ještě jen na improvisovaných scénách, v přiměřeně velkých jakýchkoliv místnostech aneb prostě pod širým nebem ve dvorech jednotlivých domů, jmenovitě hospod. A že se — zvláště asi při hrubých a v hospodách hraných komediích — leckdy něco dělo nebo strhlo, co nepřátelům všeho divadla vůbec — zprvu to byla strana katolická, pak puritáni — bylo trním v očích, vydána všelijaká více méně krutá nařízení, speciálně na ty divadelní společnosti, které se netěšily ochraně nějakého vznešeného protektora, těžce naléhající. Jedno takové nařízení z r. 1572 praví, že společnosti, jež nepatří žádné vznešené osobě a nemají-li svolení alespoň dvou smírčích soudců, z nichž jeden musil patřiti ke správě hrabství, ve kterém se právě nalézaly, „mají býti zajaty, odsouzeny a má s nimi býti naloženo jako se šibaly, tuláky a žebráky ze řemesla, a má se jim dostati pokut a tolika ran, kolik zákon žádá“.

Ale právě z onoho nepřátelství jistých kruhů proti divadlu vznikla v Londýně r. 1576 první samostatná budova divadelní.

Starší města, té tak zv. City londýnské, totiž r. 1575 zvlášť zle proti divadlu horlili a chtěli, aby se hrálo výlučně jen v privátních domech, v neděli aby se vůbec nehrálo a ve svátek až po požehnání od čtyř hodin odpoledne, a poloviční příjem aby se věnoval zbožným účelům. Vedle toho chtěli rozhodovati i o tom, co se smí hráti, chtěli tedy — censuru.

Všechny společnosti se bránily, a výsledek toho byl, že si — dík vlivu svého protektora — společnost lorda Leicestra, tehdejšího milostníka královnina, postavila své vlastní dřevěné divadlo, a sice mimo londýnskou City, v okršku kláštera řádu „Černých bratří“ (Black friars), dle nichž se tomuto divadlu,^[1] ke kterému o dvacet let později Shakespeare přišel, jména dostalo. Rok po té vznikla dvě další divadla a r. 1578 se jich v Londýně i předměstích uvádí již osm. V jistém kázání jednoho puritánského horlitele jsou tato divadla označena jako „nádherná“, ale my hnedle seznáme, že to mohlo být jen relativně myšleno, právě u srovnání s prostými prkny, na kterých se do nedávna bylo hrálo.

V době Shakespearově stávaly, vedle různých jiných zábavních více méně divadelních místností, dva druhy skutečných divadel, z nichž jeden označován jako „private theaters“ a druhý jako „public theaters“.

Private theaters byla divadla krytá a hrálo se v nich při svíčkách, kdežto public theaters byla otevřená, na způsob nynějších aren, a hrálo se v nich za dne. Divadlo „U zeměkoule“ (Globe theater), roku 1593 založené, na němž poprvé provozována velká většina všech Shakespearových her, bylo jedním z takovýchto otevřených divadel.

Divadlo „U černých bratří“, ve kterém „Společnost lorda kancléře“, jedna ze dvou nejpřednějších divadelních společností, ku které i Shakespeare náležel, dosavade hrála, bylo kryté, ale dle všeho malé a jelikož se časem tato společnost o ně musila dělit s tak zv. „dětmi královské kapely“, které v něm pořádaly dětská představení a sice nejspíš že již před příchodem Shakespearovým, usnesli se herci jmenované společnosti postaviti z vlastních prostředků divadlo nové, větší, alespoň pro letní období.

Divadlo „U zeměkoule“ postaveno na jižním břehu Temže, na tak zv. Bankside, a bylo, jako všechna tehdejší divadla, celé dřevěné. Z venčí to byla pravidelná osmiboká stavba značné výšky. Jak vypadalo uvnitř, známe jen z různých zpráv soudobých a z některých narážek, v samých hrách Shakespearových obsažených. Jak však jiné takové divadlo r. 1596, tedy právě v době, či vlastně brzy po tom, kdy tragedie „Romeo a Julie“ byla novinkou,^[2] uvnitř vypadalo, víme docela určitě z rukopisu s náčrtem Johannesa de Witt, t. č. v universitní knihovně v Utrechtu chovaném.

Vnitřek tohoto divadla a zajisté také — jak z pravidelné osmiboké podoby divadla „U zeměkoule“ souditi se dá — i vnitřek divadla Shakespearova měl podobu okrouhlého dvora, obstoupeného v několika patrech mělkými galleriemi. V prologu k Jindřichu V. označuje básník sám vnitřek divadla jako 0, čímž však nikterak nemusí býti řečeno, že by byl býval eliptický, neboť na jiném místě, v tragedii „Antonius a Kleopatra“, označuje zeměkouli též jako 0.

Na galleriích byla lepší místa, protože krytá, a tehdejší „poslední gallerií“ bylo přízemí, protože bylo vydáno vší povětrnosti a slunci a mohlo se v něm ponejvíce jenom stát. Stálo se v něm se tří stran kolem podia jeviště, značně hluboko do hlediště vystrčeného a přiměřeně vyvýšeného. Odtamtud také jednotliví navštěvovatelé, rozhlédnuvše se po celém divadle, vybrali si teprve vhodné místo na galleriích, když jim toho prostředky jejich dovolovaly. Za lepší sedadlo na galleriích se totiž platil 1 shilling, kdežto přízemí stálo „U zeměkoule“ i u „Černých bratří“ polovičku, six pence (asi 30 kr.), v lacinějších divadlech také jenom 2 pence aneb i jen 1 penny. Tyto ceny však záhy stouply. Ve dvacátých letech XVII. století byly již zdvojnásobněny. Nejdražší místa byla v ložích na jevišti, a nejvznešenější diváctvo a vlivuplní kritikové sedali po stranách přímo na scéně, a za nimi stáli pážata a sluhové jejich, kteří jim mezi představením po případě dýmky nacpávali, což často mnoho pohoršení budilo a rozhodně bezpečnosti diváctva v dřevěném divadle nepřispívalo.

Jevištěm bylo podium — jak již řečeno — značně do hlediště vystrčené, docela volné. Jen v pozadí bylo uzavřeno stěnou, ve které pak byly dvě branky, kterými herci přicházeli a odcházeli. Nad těmito brankami táhla se v divadle „U labutě“ ještě řada loží (6) a ta byla od povětrnosti a slunce chráněna v celé délce pultovou stříškou, po stranách na dvou sloupech spočívající, tak že kryla i zadní část podia, kam se herci, začalo-li krápat, bez přerušení hry mohli uchýliti.

Nad zástřeším jeviště vynikala jen ještě budka hlásného trubače, který zahájení a konec představení do hlediště i okolí divadla vytruboval.

V zavřených divadlech bylo jeviště poněkud bohatěji členěno. V pozadí jeho byl totiž mezi oběma vchody ještě pro herce nevelký prostor, na strany se rozhrnující oponou opatřený, a nad ním ještě jeden takový, jakási lože větší, balkonem a rovněž na strany se rozhrnující oponou opatřená. Tyto prostory byly určeny pro intimnější místa děje a hodily se velice výhodně i pro splynutí jednotlivých scén.

V divadle „U labutě“ však, jak se zdá, ani hlavní opony a kulis již dokonce nebylo, neboť by byly — jak je z Wittovy kresby zřejmo — zakrývaly celé velké části gallerií výhled na scénu. A v divadle „U zeměkoule“ to bylo asi podobně uspořádáno. Ostatně, kde hlavní opona byla, rozhrnula se jen při početí představení a shrnula zas až po představení. Že se každá změna dějiště za těchto okolností musila tedy nějak jinak obecenstvu oznámiti, o tom nelze pochybovati. V době před Shakespearem dělo se tak namnoze prostřednictvím choru a Shakespeare sám ještě k podobnému informování obecenstva se vracel. Vzpomeňme jen na proslovení Času v „Pohádce zimního večera“.

Nejjednodušší prostředek pro informaci obecenstva o místu děje bylo vyvěšování tabulek s přiměřeným nápisem. Ve „Španělské tragedii“ Tomáše Kyda, jednoho z bezprostředních předchůdců Shakespearových, provozované prý teprve po roce 1589, tedy již za Shakespeara, praví jedna z jednajících osob druhé, aby teď vyvěsila nápis, scéna že je na Rhodu.

Nejnovější německý autor, Shakespeara znovu vydávající, Brandl, sice vykládá, že tu běží o vyvěšení divadelní cedule, nikoliv o oznámení místa děje. Ale slovo „title“, ku kterému se tento výklad vztahuje, připouští zrovna tak i výklad prve uvedený, a slova v textu hned následující „naše scéna jest Rhodus“ svědčí, že tu rozhodně byla jmína orientační tabulka, že tu byl jmín orientační nápis.

Někdy napsán takový orientační nápis přímo na přestávky, jakých tehdy, pokud toho k ději nezbytně třeba bylo, užíváno. Filip Sidney praví na př. ve své Apology of Poetry: „Které dítě, přišedši, aby uvidělo divadlo, a vidouc na starých vratech velikými písmenami napsáno Theby, má tomu uvěřiti, že by to vskutku Theby byly?“ Tu však dlužno podotknouti, že Filip Sidney byl právě stoupencem klassického směru, jednoty místa, času a děje, a že z nepřátelství k romantické tragédii neměl dobré vůle, na konvence primitivního anglického jeviště přistoupiti. Roku 1583 popisuje to takto:

„Na jedné straně máme Asii — na druhé Afriku nebo nějaké království, takže herec, když vystoupí, musí začíti s výkladem, kde se nalézáme…“

„… teď se objeví tři dámy, které se tváří, jakoby trhaly květiny, a my proto máme pokládati jeviště za zahradu. Hned po té však slyšíme o ztroskotání lodi nějaké, a tu by bylo hanbou, kdybychom v prknech jeviště nespatřovali opětně — skálu! V tom se blíží z pozadí nestvůra v plamenech a dýmu, a tu, toť se rozumí, musíme se vmysliti zase do jeskyně. Ale v tom již zase kmitnou se jevištěm dvě ‚armády‘, pozůstávající ze čtyř mečem a štítem vyzbrojených a mávajících lidiček — kdo by mohl býti tak zatvrzelým a nepokládati scénu za bojiště?“

Dvojí věc je ze Sidneyova posměšku zřejmá. Předně, že tehdejší anglické jeviště bylo vskutku docela primitivní, a za druhé, že již velmi záhy zdokonalení scénické illuse pokládáno za možné. Nejspíše, že stav tehdejších cizozemských divadel, jmenovitě francouzských, s mnohem skvělejší úpravou, Sidneyův posměšek vyvolal.

Leč obecenstvo londýnské — zdá se — mělo dosti fantasie, aby v něm křovisko nějaké, skalka, strom, zeď či dům a p. přestávky dovedly vyvolati představu zahrady, skalnaté pustiny, lesa, opevnění nebo města, ačkoliv odnášeny a jinými nahrazovány byly před očima diváků, pokud totiž šlo o přední jeviště, neboť hlavní opona, byla-li jaká, — jak již řečeno — rozhrnula se při početí kusu, aby se opětně shrnula až teprve, když bylo po všem. Jen opony obou malých zadních scén byly v činnosti i mezi představením. A na těchto scénách se beze vší pochyby začala mechanicky pohyblivá dekorace vyvíjeti. V pozdějších dramatech Shakespearových tomu nasvědčují mnohé poukázky. Ale v celku to musilo býti za jeho časů přece jen velice skrovné, neboť ještě z počátku XVII. století máme doklady nelíčeného podivu nad výjimečným patrně použitím pohyblivých dekorací, resp. nad proměnami jeviště. Jeden takový doklad datuje sice již z r. 1605, tedy z nejskvělejší doby Shakespearovy, jenže líčí divadelní představení při dvorské slavnosti (představení, na které se jistě velký náklad stal); jeviště prý se při něm třikráte pomocí celých malovaných zadních stěn (tedy prospektů) proměnilo. A z roku 1636 máme zprávy, jaký ohromný effekt to dělalo, když při provedení Heywoodovy hry „Paní lásky“ před králem a královnou jeviště při každém aktu, ba skoro při každém výjevu, se proměnilo.

Však v polovici XVII. věku došel dekorační luxus anglického divadla již takového stupně, že r. 1664 jeden autor na to si stýská a vděčně při tom vzpomíná „bývalého“ jeviště, kdy nebylo jiných dekorací, než starých čalounů a koberců, kterými scéna byla ověšena.

Na sklonku XVI. století bylo patrně zvykem, barvou těchto čalounů ráz, či chceme-li náladu provozovaného kusu podepříti. Z prologu k jedné tragédii z r. 1599 je zřejmo, že při tragédiích ověšovány stěny jeviště černě. Jak při jiných hrách, není nám známo.

Že se ostatně i při takovémto vypravení dal rozvinouti po případě značný luxus (drahocennými koberci a gobelíny), není pochyby.

Ještě nám zbývá zmíniti se několika slovy o kostumu na Shakespearově jevišti. V kostumech byl rozhodný luxus, ale na historickou věrnost se nehledělo ani dost málo. Římané Shakespearových tragédií kostumem od lidí renaissančních docela nic se nelišili, a tak diváctvu průběh děje na př. v „Cymbelinu“ nepřipadal ani dost málo podivný.

Za to však velice se dbalo na rozlišování urozených a vznešených osob od občanstva a lidu skvělostí celého ubrání, jmenovitě zbraní a zbroje.

Dále dlužno v líčení scénické úpravy divadla Shakespearova podotknouti, že ženské úlohy hrány byly vesměs jinochy nebo chlapci. To jest ovšem něco, co si dnes stěží dovedeme představit, ač v soudobém čínském divadle podnes je tomu tak^[3] a illusi prý to nikterak nevadí. Jisto jest, že Shakespearovu obecenstvu to nevadilo. Naopak, když roku 1629 jedna — ostatně francouzská — divadelní společnost opovážila se v Londýně ženské úlohy hráti ženskými, byl z toho tyranský divadelní skandál a společnost vypískaná.

A přec podávalo se staroanglické obecenstvo dojmům dramatické básně cele, ba vášnivě. Jeho fantasie mu plně nahrazovala, čeho se scéně nedostávalo na reálním vzhledu. Půvaby a krásy básně samé i jejího živého provedení působily tím neztenčeněji na jeho vnímavost.

---

1. Zakladatelem jeho byl Burbadge, otec napotomního slavného představitele Shakespearových hrdin.
2. ^{[red 1]}
3. Ale nebývalo. Teprve r. 1736, prvního své šedesátileté vlády, vydal císař Kien-Lung, syn bývalé velice svůdné, otcem jeho na trůn povýšené divadelní dámy, k jejímu naléhání (!) edikt, kterým se ženským vystupování na jevišti zakazuje.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Druhá poznámka pod čarou nenalezena.