O pravém zlatě/IV.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: IV.
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Dvě historické povídky z literární pozůstalosti. Praha : nákladem Libuše, matice zábavy a vědění, 1894. s. 35–54.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Druhého dne z rána vladyka Radolín jedva se nasnídal a ženušku svou objal, již pospíchal na předměstí k mistru Švarcovi „v počátky alchymie“. Vrátil se až o samém poledni a spěšně se naobědvav odešel opět za týmž účelem. Minulo odpůldne, nadešel večer a paní Apolenka ve své malé, útulné jizbici na ponebí dávno již světlo rozžžala, když dole na domovních vratech prudké rány se ozvaly. Vzavši kahanec, sama spěchala otevřít. Ano, byl to on, její muž. Teprve nyní se vracel.

A tak to chodilo nyní den ze dne.

Paní Apolenka trávila nyní všecken čas ve své ponební jizbici, obírajíc se čtením v bibli či nějakou ruční prací. Ani Kapl se tu neokazoval — a přece by byla tak ráda aspoň s ním promluvila a přetíženému nitru svému ulevila. Je přece člověk jemnocitný — a ona nemá tu nikoho… Konečně jednou za časného odpůldne vešel ostýchavě do její jizbice. —

„Aj, vzácný, velmi vzácný host“ — vítala jej upřímným úsměvem, a pan medikus dobře si všiml teskného výrazu její tváře. Jak je sličná i v tomto smutku a stesku, pomyslil — a cítil, jak na mžik krev se mu prudčeji rozproudila. Ale lehko potlačiv svoje vzrušení, promluvil: „Vím dobře, paní ctná, že jsem ti hostem vzácným. Nepokládal jsem za slušné, bych bez vědomí manžela tvého v jeho nepřítomnosti tě navštívil. Jazyky lidské jsou zlé. Třeba člověk se o sousedy nestaral a neznal jich — jako jest u tebe, paní ctná — oni přece znají tebe a jsou drzí a zvědaví dost o návštěvy a záležitosti tvé se starati, čekal jsem, až sám pan manžel přede mnou na tebe si vzpomene — docházím totiž nyní často k mistru Švarcovi. Ale dlouho jsem musel na to čekati — vykládám si to nejinak, než že alchymie příliš pro první čas jej zajímá. Konečně včera prohodil, že mohu sem leckdy zaskočiti, nebudu-li míti prý jiného na práci, abych tě pobavil a obveselil.“

„Zaskočiti! Nebudeš-li míti jiného na práci,“ opakovala paní bezděky, a pan medikus dobře cítil hořkosť v těchto slovech paní Apolenky.

„Proto jsem přišel tě obtěžovat,“ pokračoval, jakoby neslyšel jejích slov, „a znamenám vskutku, že jsi tu jako v klášteře.“

„Snad ještě hůře, pane Ondřeji,“ děla paní. „Klášterníci, jak slýchám, aspoň někdy mohou pospolu rozmlouvati. Já však nemám s kým. V nejbližším sousedství svého domu nikoho neznám a nechci poznati a příčí se mi jít do města k známým na návštěvu či zváti je k sobě. Nedovedou pochopiti moje strádání. A v domě mám jen dvé lidí služebných, starého věrného šafáře s jeho ženou. Přišli sem s námi z venkova. S těmi o ničem jiném bych se nedomluvila, než o vzpomínkách na naši tvrz a na venkovské hospodářství, ale jejich stesky by věru nezahnaly vlastní můj smutek.“

„A proč, paní ctná, nejdeš aspoň na zahrádku, která přece k tomuto domu dosud patří? V tomto parnu letního odpoledne, v chladu rozložitých stromů jistě milé jest tam posezení.“

Paní Apolence lahodila mírná, o jemném soucitu svědčící jeho slova.

„Nemohu tam vejíti, pane Ondřeji, aniž bych nevzpomenula na sad náš na venkově. Co jest proti němu tato městská zahrada — a my nemáme nikdy již tam vkročiti! Nejkrásnější chvíle života svého jsem tam zažila. — Raději tedy zde mezi čtyřmi stěnami nesu svůj žal.“

„A což ten žal, paní Apolenko, opravdu tak veliký jest?“ měkce ptal se pan medikus a tvář jeho mluvila zřejmě o hlubokém soucitu. „Ovšem, nechci se vtírati v tajemství tvá.“

„Ty je znáš, nebo aspoň z největší části,“ povzdychla paní. „Vždyť jsi viděl a víš, jak a proč choť můj ke mně ondy tak neústupně a tvrdě se zachoval. Tehda již již počala jsem se domýšleti, že mne nemiluje láskou pravou, kterou mi sliboval. A hle, teď poznávám, že jest to pravda, pane Ondřeji, hrozná pravda, která jest největším neštěstím, jež mne nyní potkati mohlo.“

„Paní ctná, ty vidíš černěji, než jest skutečnosť — tvůj choť tebe miluje.“

„Ctím tě, že mi chceš útěchu podati, ale vím a cítím, co jest pravda. Či nepolevil by prosbám mým, aby ráno tak brzy nespěchal k starému alchymistovi, aby v poledne déle u mne pobyl v družném rozhovoru, jako druhdy, kdyby nebyla mu dílna a dům alchymistův dražší nade mne?“

„Co pravíš o domě alchymistově, paní Apolenko?“ s divným výrazem v tváři, jehož paní musela si povšimnouti, ptal se medikus. „Chceš snad tím vysloviti podezření, že v dům ten vábí chotě tvého vedle začazené chmurné dílny alchymistické také jasná a růžolící tvář dcerky alchymistovy? Tedy již i tebe vynašli klevetníci, aby podlou řečí zkazili tvůj klid!“

„Jakže?“ a paní Apolenka povstala se židle. Tvář její zbledla. „Ten alchymista má dceru? Oh, mne nešťastné! Již všecko pochopuji!“ A oběma rukama chopila se za čelo.

„Ale, paní Apolenko, rač se pamatovati!“ mírnil ji medikus. „Pravdou jest věru, že lidé mladí, čím více lásky mají v prsou, tím méně bystrosti a zraku u věcech žárlivosti. Ani jsem nepomyslil, že pan manžel tvůj o panně Markytce dosud se ti nezmínil.“

„Ano,“ přerušila jej vášnivě, „ani jediným slovem! A to jest důkaz —“

„— že se klameš,“ rychle dodal medikus. „Kdyby mu byla aspoň poněkud v oko padla, byl by se ti zmínil o ní aspoň v první den. Ale on nemá na mysli a na srdci nic jiného, nežli jenom alchymii.“

„Vím, že jsi šlechetný, a že ho chceš obhájiti.“ promluvila chvějícím se hlasem, „ale marna všecka slova. Mé srdce jinak mi praví. Ale ještě dnes večer —“ a hlas její zazněl pevným odhodláním a hrozbou, „vyčtu mu v oči jeho nevěru! Dosud jsem mlčela a trpěla, nyní promluvím a on se zatřese —“

„Probůh, paní Apolenko, co bys chtěla učiniti!“ sepjal ruce v opravdovém úžase pan Ondřej. „Mohla bys na to přísahati, že je pravda, co se domýšlíš? Vidělas jej? Postihlas jej v nevěře? Je-li šlechetný a nevinen, tedy bys navždy srdce jeho odvrátila od sebe takovým slovem. A ty chceš, aby tě nenáviděl?“

„Ne, to nechci. Ale jestli je nešlechetný?“ mírnila se paní.

„Pak musíš trpělivě čekati, až se ti podaří aspoň sebe menší důkaz, že by oko jeho k panně Markytě toužebně se neslo.“

„Ten důkaz již mám!“ zvolala prudce. „Což jsem se ho již tolik nenaprosila, aby alchymií obíral se raději doma? Což mne neodbyl vždy tak neurčitě a vyhýbavě, že věcem takým nerozumím?“

„Ó, to není důkaz!“ odpořil Kapl „On má pravdu, říká-li, že v učení mistra Švarce jest pro něho veliká výhoda.“

Místo další odpovědi dala se paní Apolenka do usedavého pláče, zakryvši oběma rukama svůj obličej. A teprve za hodnou chvíli odkryla obličej, jakoby si připamatovala přítomnosť cizího svědka, před nímž žalu svému popustila. Jak se zarazila, pohlédnuvši v tvář medikovu a znamenajíc, že oči jeho plny jsou — slz. Hle, toho soucitu muže šlechetného — a v té chvíli zdálo se jí, jakoby nesmírná tíha žalu jejího o polovinu se zmenšila.

„Odpusť, pane Ondřeji,“ vyšlo jí ze rtů, „že jsem ti způsobila chvíli nepříjemnou.“

„Odpusť ty,“ ozval se medikus hlasem opravdu pohnutým, „že jsem bez útěchy tě plakati nechal a sám oslzel. Vzpomněl jsem si na minulosť svou a sestry své. Říkáš, paní Apolenko, že jsi v desíti letech oba rodiče své ztratila, jedinou jsouc jejich dcerkou. Mně a sestře mé stalo se rovněž tak, ale ve věku útlejším. Mne bylo sedm, jí devět let. Ty ke strýci a my k tetě ovdovělé byli jsme dáni, a odtamtud odvedl dospělou sestru zámožný švarný rytíř. Teta bránila, zdál se jí být lehké mysli a krve. Ale sestra moje jinak nedala a život ji to, ubožku, stálo. Utrápila se hořem nad nevěrností a zálety svého manžela. Když jsem uviděl tebe plakati, vzpomněl jsem si na ni. Ale pravím ti znova, paní Apolenko, že choť tvůj také ctný jest a tebe miluje jako ty jeho.“

Paní Apolenka vážně hlavou zavrtěla.

„Nikoli, on mne nemiluje —“ děla mírně, ale dodala vášnivě: „Avšak při sám Bůh, nesmí ho také dosáhnouti jiná! On nesmí déle choditi k Švarcovi! Ale —“ zarazila se, „jak jsem malomocná! Což mne uposlechne!?“

„Ano, buď jak buď, klid tvé mysli a tvého srdce žádá, aby tvůj choť přestal choditi k učenému mistrovi. Vím, jest to veliký úkol, ale chci ti pomoci, paní ctná. Jsem také alchymistou, a ty snad víš, že choť tvůj váží si znalosti mé rovněž tak jako vědomostí Švarcových. On ještě nemůže pracovati bez rady a pomoci. Nabídnu mu oboje, zřídí-li si zde ve vlastním domě svém, jak, tuším, původně již zamýšlel, dílnu alchymistickou. Málo času svého již nyní alchymii věnuji — ale pak třeba všecken chci obětovati, jen když bude muž tvůj po celé dny s tebou pod jednou střechou.“

„Ó!“ zvolala paní v radostném úžase. „Mohu, smím přijmouti toto tvé nabídnutí? A jak ti mám já se odvděčiti za takou oběť velikou?“

„Nežádám ničeho, paní ctná. Což pak myslíš, že všickni lidé na tom našem světě již tací jsou, že neudělají kroku zadarmo a dobrého skutku bez náděje světské odměny? Moje odměna bude vědomí, že jsem učinil dobře dvěma lidem ke štěstí.“

„Jak jsi šlechetný, pane Ondřeji!“ a paní stiskla vroucně jeho pravici.

„Hle, již odměna moje větší jest, než bude skutek,“ usmál se a v očích jeho zasvitlo, an ucítil ten vroucí stisk měkké, teplé ruky sličné ženy. „Ale věz, že nebude bez obtíží chotě tvého k tomu přiměti, ač-li vůbec se podaří, I na to tě připravuji. Ale prosím tebe, bys jemu nečinila již žádných výčitek a dokonce ne snad narážek na možnou nevěru. Teprve bude-li doma usazen, seznáš dosti brzo, zdali neblahá důminka tvoje byla s důvodem. Ale já dosud pravím, že nikoli, a že choť tvůj bude čist nalezen před očima tvýma i od stínu všeliké zpronevěry.“

„Bůh dejž, abys byl dobrým prorokem,“ děla paní a obličej její poněkud se rozjasnil…

* * *

Minulo několik dni a paní Apolence se zdálo, že úkol, v který pan Ondřej s takou šlechetností se uvázal, se mu nezdařil. Muže svého přímo se otázati ovšem se neodvážila. Bylo s ním ještě hůře. Přicházel nyní místo v pozdní večer pozdě v noci. Paní noc co noc trpělivě bděla sama chodíc muži otevřít, ač nejednou již jí řekl, že může klidně hned z večera se ke spánku uložiti a poručiti šafáři Petrovi či ženě jeho Evě, aby jeden z nich bděl a příchodu jeho očekával. A mnohdy ještě dlouho do noci vypravoval jí, unavené a vysílené tichým hořem a bděním, o svých alchymistických pokusech, jež prý mu tak výborně se daří, že mistr Švarc sám se podivuje a věští jemu velikou budoucnosť…

Poslouchávala jej klidně a trpělivě. Ani jediné slovo odporu proti tajemné vědě, kterou čím dále tím více nenáviděla, nevyšlo již z jejích úst. Mohl pozorovati, že není sice k němu chladná, ale že přece není již tou jeho Apolenkou jako druhdy. A on jí toho nevytknul, jak očekávala, on si toho nevšímal! Zdali právě v této okolnosti netkvěl výmluvný důkaz, že po její přítulnosti a horoucnosti přestal bažiti, poněvadž ji přestal milovati — miloval-li ji kdy vůbec láskou pravou — a poněvadž snad srdce své hříšné naklonil k té dceři — ne, tato myšlénka vzbouřila vždycky krev klidné a trpělivé mladé ženy. A on se dosud o ní ani slůvkem nezmínil!

Trpělivosť její již docházela ke konci. Bylo pozdní odpůldne a paní, ve své jizbici sedíc, právě ruční práci svou chtěla odložiti, aby počala s přípravami na večeři, když venku zazněly hlučné kroky a do dveří vstoupili — její muž a pan Ondřej.

„Aj, kde jste se tu nyní vzali,“ užasla paní, „zvláště ty, Tomáši; myslila jsem, že jsi u mistra.“

„Byl jsem s mistrem, ale s tímto,“ prál vladyka vesele, „neboť tento jest ode dneška mým mistrem.“

„Rač takto rozuměti,“ ujal se slova pan Ondřej, „již po několik dní, aniž bys věděla, upravujeme jednu z přízemních jizbic vašeho domu na dílnu alchymistickou. Dnes jsme přípravy ukončili a spěcháme ti oznámit, že od zítřka budeme spolu obírati se alchymií v tomto domě.“

„A já ničeho netušila!“ usmála se paní a oko její zalesknuvši se utkvělo vděčným pohledem na panu Ondřeji. „Ovšem, jsem skorem pořád zde, nahoře. Ale divím se, že ani Petr a jeho žena ničeho mi neřekli, co se v přízemí děje.“

„Chtěli jsme tě překvapiti,“ smál se upřímně vladyka. „A Petr měl zakázáno se ti zmíniti. Hle, jak se zdařilo. Chtěl jsem, abys najednou viděla, jak jsem v umění zlatodějském pokročil, že již samostatnou dílnu mohu si zaříditi. Ovšem, ještě na radách páně Ondřejových závisím — ale on jest věru dobrý přítel k pohledání. Dnešek věru musíme oslaviti — proto uchystej hojnou večeři a libý truneček.“

Paní Apolenka chutě se zvedla.

„Děkuji ti, pane Ondřeji, za tu přátelskou radu, kterou muži mému při zařízení dílny jsi pomohl,“ promluvila, tisknouc mu ruku, kterou on dvorně políbil. A již zmizela z jizbice.

Oba mužové, jakoby po práci unaveni, bezděky si usedli. „Čekal jsem, že se moje žena více bude radovati,“ děl nyní vladyka ne bez přídechu trpkosti. „Vím přece, jak jí nebyla vhod, že mimo dům trávím. Ale já jí rozumím: dělá mi tichý, ale tím zarputilejší vzdor, že nejde po její, a že nechci alchymie vůbec zanechati. Je-li chladná, jsem a budu také takový — ale přijde doba, kdy její vzdorná hlavička přece se schýlí k vůli mé. Všecken svůj dík jen tobě vyjádřila.“

„Snad nežárlíš, urozený příteli!“ polo žertem, polo v pravdě děl pan medikus. „Rci jen slovo a k paní tvé neobrátím se již ani slůvkem a ještě nebudeš-li spokojen, pak — —“

„Nebuď bláhový!“ hbitě skočil mu vladyka do řeči. „Znám přece ženy své ctnosť a tvoji upřímnosť a tajno mi nezůstalo, že asi s pannou Markytkou mistra Švarce nežertujete nadarmo — nu, vidím tvé rozpaky a vím, že na pravdu jsem uhodil! Ale — co tu v tom úzkém prostranství máme tráviti, pojď raději dolů do nové dílny, kdež některé maličkosti ještě můžeme upraviti, dokud Apolenka k večeři nás nezavolá.“

* * *

V domácnosti Radolínových nastaly nyní lepši dny. Mladý vladyka nehnul se téměř z domu. Jen občas vyšel k známým či k mistru Švarcovi. Ale i tyto návštěvy netrvávaly dlouho k veliké potěše paní Apolenky. Pan Ondřej Kapl trval nyní po celé dny v dílně svého přítele, obědvaje i večeřeje u jeho stolu a každým dnem dobývaje si většího přátelství Radolínova i — paní Apolenky. Jen málokdy se stalo, že odešel, odvolán byv jakožto medikus k loži nemocného. Již po celé Hoře věděli, kde pana medika Kapla nejbezpečněji lze najíti…

Tak se stalo i dnes, že právě před polednem odvolán byl někam na Hořejší město, kdež nějaký měštěnín pádem nohu zlomil. Mladý vladyka přišel do přízemí prostranné jizbice, kdež obyčejně obědvali, sám. Paní Apolenka již jej očekávala nad kouřící se polévkou. Neušlo jí, že muž její je všecek rozrušen. Tváře jeho jen hořely, oči se leskly a ve tváři jeho zářilo veselí a radosť taková, jakou paní Apolenka již dlouho při něm nebyla spatřila.

Vkročiv do jizby, zvolal hlasitě: „Raduj se se mnou, ženuško má! Velebím Boha! Jistě on sám vedl ruku mou v alchymii! Proto, abych byl šťasten a ty se mnou! Oj, my budeme bohati, budeme zářiti a okouzlovati! Víš-li, že já sám s nepatrnou jen radou Ondřejovou připravil jsem roztok malého elixiru, a že Ondřej svatosvatě se zapřisáhl, že nejméně v týdnu objeví se jeho účinek!? Víš, co to znamená? Sprosté kovy jsem hodil do toho roztoku a za týden proměněny budou ve stříbro, v ryzí, čisté stříbro, jasnější než z kutnohorských tavíren do mincovny vyvážejí!“

Apolenka pohlédla na muže svého nedůvěřivě.

„Ano, ty dosud nevěříš,“ usmíval se Radolín, „ale uvidíš, že za týden budeš se lítostně v prsa bíti. Ty budeš litovati pak nejen svojí nedůvěry v alchymii,“ děl nyní, pokročiv k své choti a položiv obě ruce na její ramena, „ale i té chladnosti, kterou již tak dlouhý čas kalíš mi mysl. Umínil jsem si, že ti stejně budu spláceti a také do dneška mohla jsi pozorovati, že tak činím. Ale déle již to nemohu vydržeti. Hle, jaký jsem slaboch — nemám té stálosti v tichém vzdoru jako ty. Nitro moje překypuje radostí nad skvělým výsledkem v alchymii a v této chvíli upřímně ti vše vyjevuji. Pravda, snad jsi měla maličko příčiny ke svému tichému vzdoru, když jsem proti tvé vůli tak horlivě alchymie se ujal. Nyní vidíš, že tato horlivosť nebyla nadarmo; nemáš již příčiny alchymii se protiviti, pozbýváš důvodu i na mne se horšiti. Nuže, rci upřímně, chceš býti mi opět tou drahou, dobrou, vášnivě oddanou Apolenkou jako druhdy?“

A hlas jeho zněl tak vroucně, oko jeho upíralo se na ni takým pohledem, že paní Apolenka překvapena náhlým tím obratem, nemohla odolati. V oku jejím objevila se slza a — mladý vladyka vroucně objal ženu svou, pokrývaje čelo i tvář její vášnivými polibky.

„A abys dovršila blaženosť této chvíle, slib mi, Apolenko, že pozejtří půjdeš se mnou ke Kotovínským. Zapomněl jsem ti říci, že Kotovínský — ten prokurátor, víš, a dobrý známý nebožtíka otce — povýšen jest majestátem císařským mezi lidi erbovní a že mne ondy upřímně zval na sousedské veselíčko, které na oslavu svého erbu v domě svém uspořádá.“

„Ty víš, že nejsem velikou milovnicí hlučných schůzek a zábav, ale jakž bych ti mohla odepříti?“

„Vím to, má dušinko, ale právě proto tím více těší mne každá taková zábava po boku tvém!“ radoval se vladyka. „Ty mne musíš vyzvati na taneček paninský a panenský,[1] viď, že tak učiníš — hle, jak budu šťasten, až nás budou dokola stíhati pohledy plnými obdivu a závisti, až řeknou, že tys ze všech nejkrásnější a já že k tobě jsem jako stvořen.“

„Však hle, polévka nám vychladla,“ poznamenala paní s úsměvem.

Dnes vladyka i jeho choť z oběda málo užili. Vladyka jásal a paní se radovala — ale bylo jí dosud tak divně, jakoby oko její z temna náhle ku jasnému světlu se přiblížilo a v některý okamžik jakoby stín toto světlo zaclonil. Byl to stín nedůvěry, jíž nějak nemohla a nemohla dosud se zhostiti.

Proto v napjetí pohlédla na muže, když tento po obědě zahovořil: „Ale nyní mám prosbu k tobě. Vím, že ti bude dost nepříjemno ji vyplniti, ale vím zajisté, že přece neodepřeš. Peníze, které jsme za všecken statek svůj stržili, máme uloženy na hotovosti, svěřil jsem tobě bdíti nad nimi, dal jsem ti všecky klíče od beden, kde to stříbro jest uloženo. Nuž, chci jeden z těch klíčů, poněvadž potřebí mám jakousi sumu peněz — asi sto kop grošů.“

„Sto kop!“ podivila se paní a obličej její se zasmušil. „A nač bys potřeboval? Vždyť přece vzal jsi sobě druhdy značnou sumu na práce alchymistické a řekl jsi, že s ní do roka úplně vystačíš.“

„Ano, ale spotřeboval jsem na alchymii mnohem více, než jsem se nadál,“ poněkud mrzutě a vyčítavé odtušil Radolín. Nebylo mu vhod, že žena jeho ihned, bez dalších důvodů, nepodvolila se jeho přání. „Ostatně, jen menší čásť z toho sta kop, jež žádám, potřebuji na alchymii — větší míním věnovati mistru Švarcovi, jakožto odměnu za to, že tak pilně a nezištně mne učil. Jsem člověk urozený, a proto nemohu a nechci bez odměny jej zanechati.“

Paní Apolence zasvitlo v oku. Takovouto tedy žádosť na ni strojil!

„Ne,“ děla rozhodně, „nedopustím dáti mistru Švarcovi jediného grošíku. Ty’s ničeho nepřislíbil, on ničeho si nevyžadoval. Chceš jej odměniti po rytířsku — nuže, nebudu proti tomu, ale až tehdy, kdy v skutku se osvědčí, že nebylo učení tvé nadarmo. — Prozatím však nikoli.“

„Ale on potřebuje právě nyní, abych mu pomohl! Nežádal mne ovšem výslovně. Je příliš hrd. Ale co budu s tebou vyjednávati!“ prudce nyní vyjel vladyka, jakoby to nebyl týž, jenž před chvílí pln lásky k Apolence se klonil. „Ty peníze jsou moje jako tvé. Prosil jsem tě, nyní však prosbu svou měním v rozkaz!“

„Ale ty máš jistě v paměti, když jsi mi dával klíče, že jsi řekl: ‚Apolenko, nedávej mi jich, pokud sama neuznáš, byť bych tě i prosil či rozkazoval. Naše hotové peníze mohou se rozkutáleti jen jednou. Ani rozpůjčiti je prozatím nechci, pokud neznám dlužníky poctiv.‘ Proto tvoje vlastní slova jsou mi záštitou —“

Mladý vladyka vztýčil se prudce se židle.

„Vidím, že mne nemiluješ!“ rozkřikl se, až paní bezděky ucouvla. „Já pravím, že mi jeden z klíčů vydáš! Musíš mne poslouchati! Jsem tvůj manžel!“

„Ale já tvoje manželka,“ mírně, avšak s pevnou neohrožeností odvětila paní. „A proto mám právo bdíti nad tvým i svým jměním, i proti tvé vlastní vůli. Poněvadž pak tě miluji, chci za tuto ochranu tvého i svého jmění trpěti, ale nepovolím.“

„Že nepovolíš!?“ zvolal vladyka hrozivě.

„Již jsem řekla.“

„Pak si jdi do své jizbice k svým truhlicím a klíčům! A neukazuj se mi dříve, pokud nevydáš mi jeden z nich! Nechť je to jakkoli dlouho! Dovedu se bez tebe obejíti!“

Hlas mladého vladyky třásl se hněvem. Ale jedva vyřkl poslední hrozné slovo, paní v skutku odešla. Došedši pak do svého pokojíka, s pláčem klesla na židli. Ó, již ji medikus nepřemluví, že její muž ji dosud miluje! Lhal Radolín každým slovem, když dnes před obědem o lásce své k ní mluvil! Chtěl jen na ní takto vylákati klíč, aby mohl penězi zasypati šalebného mistra a okouzliti tím jeho — dcerku! Ano, pro co jiného by tak úsilně na svém stál! A miluje ženu svou muž, jenž v prudkém záchvatu tak jako Radolín dovede se zapomenouti!? Ó, ale ona jemu klíče nedá, děj se co děj —

Minuly dva dny, nejtrpčí z dosavadního života paní Apolenky. Muže svého nespatřila ani na mžik, trávíc ve své jizbici, kam jí Eva, osoba služebná, jídlo donášela. Třetího dne, krátce po polednách zjevil se ve dveřích — pan medikus.

„Pane Ondřeji,“ promluvila paní Apolenka dříve, nežli sám mohl rozhovor započíti, „prosím tebe, bys upřímně mi vyjevil: Věříš, že vůbec možno jest, aby lidé vyzkoumali, kterak zlato a stříbro dá se z látek obyčejných vyrobiti? Věříš, že vyzkoumá to můj muž? Tážu se proto, že slýchala jsem lidi zkušené, že všecka alchymie jest klam a mam na ožebračení lidí zámožných. Bojím se, že i můj muž k takovým koncům může dospěti —“

Pan Ondřej nic se nezarazil tím rozhodným a přece důvěrným jejím hlasem.

„Kdybych nevěřil, sám bych nebyl alchymistou. Věří tisícové mužů bohatých i učených, věřím i já,“ dal hladce v odpověď. „Ovšem, přiznávám, že trvá to vždy velmi, velmi dlouho, než tajemství vzácné vyzkoumáno, a že stojí to mnoho, velmi mnoho peněz.“

„A ty přece muže mého podporuješ v tom nebezpečném umění.“ V slovech těchto medikus cítil netajenou výčitku.

„Dávno jsem se chystal, že tato slova od tebe, paní ctná, uslyším. Ale posud nebylo příležitosti, abys ty je vyřkla a já je vyvrátil. Vždyť po tyto dva dny nesměl jsem tebe navštíviti! Nuže, rač věděti, že od spatření první slzy tvé, kterou jsem viděl prolitou nad neshodou s chotěm tvým, umínil jsem si od alchymie jej odvrátiti. Proto jsem ochotně a rád pracoval s ním v dílně.“

„Ale Radolín nemůže si dost vynachváliti, jaké pokroky znamenité činí pod tvým dohledem!“ odvětila paní živě — ale náhle se zarazila. Tváří páně Ondřejovou zavládl výraz tak bolestný a oko jeho tak trpce pohlédlo na paní Apolenku, že bezděky připomněla si té chvíle, kdy jej na tomtéž místě, co nyní sedí, slzeti viděla. Jak tehdy hnuly myslí její jeho šlechetnosť a jeho soucit!

„Jak mi křivdíš svou nedůvěrou,“ měkce a mírné odpověděl. „Rač jen vyslechnouti. Pokládám alchymii za vědu králův. Jenom ti mají pozemských statků dost, aby se jí mohli věnovati. Proto já sám jen tak ze zábavy a pro ukrácení chvíle dříve i nyní v Hoře u Švarce alchymií jsem se obíral. Už proto jen, kdyby ani tebe, paní ctná, nebylo, bych za věc svědomí svého pokládal, chotě tvého od alchymie odvrátiti. Měl jsem ho slovy varovati? Nic by na ně nedal! Ale zkoumal jsem povahu chotě tvého a poznal jsem, že kdyby hned při prvních pokusech v alchymii doznával nezdaru, opakoval by je tvrdošijně a na žádný způsob by od alchymie neupustil. Ale když v prvním čase nabývá úspěchů, uvykne, aby se mu stále tak dařilo; když však potom narazí na veliký a stálý neúspěch, vzdá se alchymie tak rychle, jak se jí byl oddal. To pozorování neučinil jsem já, ale již otec můj na lidech podobných.“

„Ano, tak může s Radolínem býti, to jest podle jeho povahy,“ přisvědčila paní. „Vidím, pane Ondřeji, že jsi taký, za jakého jsem tě uvykla pokládati: šlechetný maž, můj spojenec jediný, ale znamenitý.“

A paní podavši mu bezděky ruku, nebránila, když vtisknul na ni dlouhý vroucí polibek.

„A kdy míníš, pane Ondřeji, že Radolín bude od alchymie nadobro odvrácen?“

„To lze dosti těžko určiti,“ vyhýbal se, „za jeden, za dva, možno až za tři měsíce, a nebudou-li mně okolnosti příznivy, třeba až za půl léta. Ale vím dobře, paní ctná, kdy je Havla, a kdy bys se ráda zpět na vaše bývalé zboží stěhovala“ — a nový pohled, plný vděčnosti, byl panu Ondřeji odměnou za jeho pozornosť a paměť na nejpřednější touhu paní Apolenky. „Avšak já vlastně přišel za jiným účelem, paní Apolenko. Ráčíš přece věděti, že je dnes ta slavná kollací v domě Kotovínských.“

„Ano, ale mne se netýče. Víš snad, v jakém hněvu trvám s manželem; i on si zajisté rozmyslil — ostatně buď jak buď, já tam nepůjdu…“

„Tím se, paní ctná, připravíš o vzácnou zábavu. Bude tam mnoho hostí znamenitých obojího pohlaví — tak na příklad i mistr Švarc se svou spanilou dcerkou. Zmiňuji se o tom jen proto, že pan choť tvůj výslovně si u Kotovínského vymínil, aby i mistr Švarc byl pozván. Jinak sotva by byl Kotovínský naň vzpomněl. Z toho vidíš, paní ctná, jak šlechetná jest mysl tvého chotě, když tak vděčným dovede býti k těm, kteří mu co prokázali.“

Paní Apolenka rychle povstala.

„Ty se klameš, pane Ondřeji!“ zvolala chvatně, a žárlivosť v nitru jejím již jednou probuzená ozvala se znova, a to hlasem silnějším, než kdykoli jindy. „V tom jest asi více než vděčnosť. Ano, já tam půjdu, já tam musím jíti — avšak,“ zarazila se, „jakž mohu, když muž —“

„On také chce jíti — víš, že miluje skvělé společnosti snad ještě více než alchymii. A řekl, že bez tebe jakožto člověk ženatý se tam přece nemůže objeviti.“

Paní Apolenku bodla poslední slova.

„Tedy jenom proto chce mému průvodu! Ano, díš pravdu, na každý způsob tam jíti musím, ale víš, pane Ondřeji, my hněváme se s mužem pro jakýsi klíč, a on řekl, že dříve — —“

„Všecko mi vypověděl,“ vyrušil ji Kapl, „a dostal ode mne po přátelsku lekci tak ostrou, že na dlouhou dobu klíč od tebe chtíti nebude. Sám peněz do alchymie ještě nepotřebuje, a mistr Švarc na smrť by byl uražen, kdyby tvůj choť chtěl jemu přátelskou ochotu penězi nahrazovati Neníť on z lidí všedních. — Pan manžel tvůj lituje nyní své prudkosti, a poněvadž sám nechce tě upomenouti na tvůj slib, že ke Kotovínským půjdeš, tedy svěřil mně úkol prostředníka.“

A za nějakou chvíli stál tu i mladý vladyka, usmívaje se smířlivě na svoji ženu. Touha jeho zaskvěti se s ní ve společnosti byla tak mocná, že byl hotov manželku svou i odprositi za nepříjemné chvíle, které jí byl tyto dny prudkou a unáhlenou svojí povahou způsobil. Jen když půjde na slavné veselí! Ale paní Apolenka, jakoby se obávala, že by muž její se nedožadoval, nedala se dlouho prositi.

„Vidím již, že jsi moudřejší než já,“ radoval se vladyka. „Nuž, stroj se a vezmi nejlepší z šatů božíhodových. Ale nezapomeň na taneček paninský!“

A zanechav pak paní osamotě, aby se ustrojiti mohla, děl k panu Ondřeji, když se schodů scházeli: „Jen co je pravda, ty umíš s ženským pokolením! Myslil jsem, že bude vzdorovati a že nepůjde, a ona se usmívá. Jsi už rozený na takové planetě.“

„A věru nevím, bývá-li to lidem takovým ku štěstí,“ poznamenal pan medikus. „Ostatně myslím u sebe, že tak rychle, jak ženské přízně vždy a všude nabývám, dovedu ji ztratiti. Dnešní den mi podá bezpochyby o tom trpkého důkazu. Dobře jsi postřehl, že jsme si s pannou Markytkou mistra Švarce nezůstali lhostejnými. Ale nedávno drobet jsme se pohněvali a podnes neudobřili. Proto dnes přijde-li ke Kotovínským, nemohu s ní mluviti a ji baviti. Není s nikým v té společnosti tak známa, jako s tebou. Proto chtěl jsem tě prositi, bys byl tentokráte prostředníkem mým, jako já bývám tvým, a bavil ji podle možnosti své, a při tom bedlivě pozoroval, projeví-li dost malého žalu nad naším pohněváním. Můžeš tu a tam i slůvkem o to patrně naraziti — ale,“ zastavil se pojednou, „co to já bláhový na tobě žádám, když mohu napřed věděti, že přátelskou žádosť moji nemůžeš vyplniti.“

„A proč bych nemohl?“ podivil se mladý vladyka, vcházeje s přítelem svým do přízemní jizbice. „Vždyť panna Markytka je děvče k pomilování, ráda žertuje a žert přijme — žádáš mne po přátelsku, a po přátelsku žádosť tvou vyplním.“

„Ano, by jen na tobě bylo. Ale což paní Apolenka nebude žárliti, když uvidí, kterak se s pannou svobodnou zabavuješ? A k tomu ještě panna Markytka nitro svoje nerada komu svěřuje — dlouho tedy, snad by i do půlnoci trvalo, nežli by se ti podařilo na ní vyzvěděti, co žádám. Nikoli, příteli milý — žel mi, ale nemohu toho od tebe žádati.“

Mladý vladyka opravdu byl uražen.

„Jakže?“ zvolal prudce. „Ty mne opravdu pokládáš za tak zženilého, že bych pro křivý pohled a rozmar své choti nesměl jednati volně a svobodně, jako pravý muž? Nechť činím cokoli, ona mi nesmí zabraňovati — nedám si! Ona musí býti přesvědčena o lásce a věrnosti mé tak pevně, jako já o její. To by ještě scházelo! Chtěj nyní nebo nechtěj, já ti službu tu prokážu. Ostatně žena moje není tak pošetilá — a je-li, musím ji hned naponejprv z nemírné žárlivosti vyléčiti.“

Pan medikus poznával, že vůle vladykova je pevná a nezměnitelná, ale přece trval na svém, by přítel jeho službu onu mu neprokazoval. A za nedlouhou dobu odešel, poněvadž prý jej soused Kotovínský požádal, by o něco dříve než hosté ostatní dal se viděti, aby mu v některých maličkostech té hostiny byl na ruku.


  1. t. j. na volenku.