O pověstech

Údaje o textu
Titulek:	O pověstech
Autor:	Adolf Wenig
Zdroj:	Rozhledy po literatuře a umění, ročník I. číslo 4. s. 28. Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	15. 3. 1932
Licence:	PD old 70
Související:	České pověsti
Související na Wikidatech: České pověsti

Dnes, když na knižním našem trhu opravdu, jak onehdy poznamenala revue „Úhor“, s pověstmi se pytel roztrh’, rád bych pověděl, jak jsem se dostal k tomu, abych psal knihy pověstí. Svou činnost v literatuře pro mládež začal jsem knížkou pohádek, zpracovaných podle lidových látek. Pak přišel „Kocourkov“ (1903) z lidového podání, po jehož úspěchu požádal mne redaktor „Malého čtenáře“ F. S. Procházka, abych mu napsal pro knižnici časopisu toho knížku pověstí erbovních. Sám jí dal titul „Bohatýrské zvěsti“ (1905), jenž se mi zdál sice zbytečně honosným, ale nemohl jsem proti němu nic namítati. Tak jsem se dostal k pověstem. Hledaje látky k erbovním pověstem, probral jsem také obsah Huebrova díla „Böhmens Burgen und Schlösser“. Pro svou věc jsem tam mnoho nenašel, ale seznal jsem, jaké množství máme pověstí vížících se k starým hradům. Rozpoznal jsem sice už tenkrát, že v pověstech Huebrova díla je mnoho vymyšleného i rozvleklého po vkusu romantické doby I. pol. XIX. století, ale přivedlo mne to na myšlenku hledati podobné látky i jinde — a tak vznikla knížka „Pověsti o hradech“ (1907), vydaná v nakladatelství Komenium.

Seznamuje se s dílem Mikoláše Alše poznal jsem, že mezi kresbami, které byly dělány pro „Květy“ Vladimíra Čecha a otiskovány tam jako zvláštní přílohy, jsou také kresby s motivy pražských pověstí. Nabídl jsem nakladateli Topičovi, že je shledám a napíši k nim text. Jednal jsem potom také s Alšem, jenž mi potvrdil domněnku, že byl inspirován knížkou Jos. Svátka „Pražské pověsti“. Našli jsme těch kreseb úhrnem 15, a já k nim napsal 15 pověstí, obšírněji nežli Svátek, jenž se omezuje v své knížce téměř jen na pouhé zaznamenání látky. Aleš sám k mé knize nakreslil titulní list, se znakem Starého města pražského.

Další byla „Kytka pověstí“ (1911) s látkami různého druhu, vydaná u Topiče.

Připadl jsem tou dobou na myšlenku shledávat pověsti a udělat z nich větší sbírku, seřadit je v látkové skupiny (jako o vodníkovi, o rusálkách, o lesním muži, o lesích, o řekách a potocích, o jezerech, o skalách atd.). Historické pověsti chtěl jsem sebrati v další sbírku samostatnou. Pověsti měly být podány tím způsobem, jako podává Svátek pražské pověsti. Ale pro jiné práce nedošlo k uskutečnění tohoto plánu. Zatím vyšly po letech „Pověsti o hradech“, „Kytka pověstí“ i „Bohatýrské zvěsti“ v novém vydání; také můj „Věnec pražských pověstí“ byl dávno rozebrán.

K mým knihám pověstí náleží také „Blaník“, kde v rámec povídkový pojato je několik pověstí o památném našem vrchu.

Látky a bibliografické poznámky ke sbírce pověstí ležely zatím u mne nepoužity. Po prázdninách r. 1929 vyhledal mne nakladatel Hokr, mně do té doby neznámý, s určitým plánem. Chce prý vydat knihu pražských pověsti a prof. Vojtíšek doporučil mu mne. Nabídka, abych knihu takovou napsal, byla mi vítána. Smluvili jsme, že ji připravíme, aby mohla vyjít k vánoční sezoně 1930 v rozsahu asi 20 archů. Základem byla mi sbírka Svátkova, a mohl jsem použíti také zpracovaných již 15 pověstí z „Věnce“, dávno rozebraného, jejž nakladatel Topič nemínil zatím vydati. Shledával jsem další látky a utřídil jsem je v oddíly podle jednotlivých čtvrtí staré Prahy, a v oddílech těch zase tak srovnal, jako by čtenář chodil ulici od ulice, shlížeje staré památky. Nakladatel přijal také můj návrh, aby kniha vyšla s obrázky Alšovými, a pokusili jsme se shledati ještě nějaké; ale jen tři další bylo možno najít a k těm přidali jsme kresbu sv. Václava, do knihy se hodící. Také iniciály a závěrečné vignety vybrány z bohatého pokladu Alšova díla. Určil jsem knize titul „Pověsti ze Staré Prahy“, ale nakladatel vyžádal si „Staré pověsti pražské“. Nebylo možno nevzpomenout tu vzácně krásné knihy Jiráskovy, ale nemohl jsem mít i konec konců námitek. Kniha vyšla a měla radostný pro mne úspěch u čtenářstva i u kritiky; mohl jsem do roka připraviti nové vydání, rozšířené. Tou dobou přihlásil se u mne nakladatel Mazáč, aby mi připomněl, oč mne požádal již rok předtím, když jsme jednali o vydání pamětí mého strýce Fr. Ad. Šuberta. Tehda chtěl, abych mu já napsal „něco historického“ pro mládež. Nenapadlo mne v tu chvíli, že by to mohly být pověsti, — ale po pražských pověstech bylo nasnadě, že mohu konečně uskutečniti svůj dávný plán obsáhlejší sbírky pověstí, třeba v jiné podobě. A tak vycházejí nyní po sešitech moje „České pověsti“. Zajímavé bylo při tom studovati, co a jak přebírala literatura postupně z lidového podání pověstí, a naopak, co přecházelo z literatury do lidového podáni. Také, co se ze starých kronik vžilo ve vypravováni lidu atd. Myslím, že je to někdy velmi těžko určiti, ale není to mou věcí, nejsem literárním historikem. Já si jen vybírám látky, abych vypravoval čtenářům pověsti po svém způsobu.

Že se o loňských vánocích objevila na knižním trhu sbírka pověstí, která názvem připomíná velmi silně knihu Jiráskovu, a že shoda jména autorova s mým pletla kdekoho, to už je jiná věc, o níž tu šířiti se nebudu. Pro zajímavost jen podotýkám, co už konstatováno bylo ve shora zmíněné poznámce „Úhoru“, že titul „Staré pověsti české“, jehož užil Al. Jirásek r. 1894 pro svou knihu, nebyl původní; r. 1883 vyšla ve sbírce „Besedy mládeže“ u Knappa bezvýznamná jinak knížka Jana Tykače s názvem „Staré pověsti české“. Je ovšem nejvýš podobno pravdě, že Jirásek knížky té ani neznal.