O pověře rituelní

Údaje o textu
Titulek:	O pověře rituelní
Autor:	Tomáš Garrigue Masaryk
Zdroj:	Masarykova čítanka, Díl II. Brno : Otakar Sobek, 1923.[red 1]
Licence:	PD old 70

Nemůže býti pochybnosti, že víra ve vraždu rituelní je v pravém slova smysle pověrou, a běží tudíž jen o to pochopit, jak pověra ta vznikla a jak se tak dlouho udržuje. K tomu konci je třeba, ustanovit si přesný pojem rituelní vraždy.

Přesného ustanovení pojmu vraždy rituelní u antisemitů nenalézám. Obyčejně se říkává, že Židé křesťanské krve a sice krve nevinné, tedy pravidlem dětí menších nebo panen, potřebují na svátky velikonoční, a to k požívání v macesech nebo ve víně. Krev prý se dobývá řezem rituelním, tedy podřezáním krku nožem košeráckým. Přesný řez rituelní musil by být vodorovný a řez jediný. Avšak v jednotlivých případech, jež se od antisemitských spisovatelů za rituelní vraždy uvádějí, jsou různé odchylky od uvedeného thematu. V Damašku na př. pro krev zabit dorostlý kněz kapucín a jeho dorostlý sluha; řezů prý bylo více než jeden. V Tridentě dítě zavražděno nikoli podřezáním krku, nýbrž dlouhým mučením, řezáním do masa; krev od pachatelů brkem prý byla sána!

Rohling proto ustanovuje pojem rituelní vraždy velmi široce. Jemu je rituelní každá vražda z náboženského fanatismu, jíž pachatel se chce zavděčit bohu. Rohling pokládá tedy za rituelní i tu vraždu, když krev zavražděných do macesů se nedává. Rituelnost netkví prý v požívání, nýbrž v obětování a náboženskosti vůbec.

Podle takové definice mohla by se ovšem každá vražda spáchaná od Židů prohlásit za rituelní a o to panu kanovníku patrně šlo, když spisy židovské jeho pověru nechaly na holičkách.

Nejpodrobnější, ale ovšem docela vymyšlené a lživé poučení o upotřebení křesťanské krve podává řečený »Moldavo«. Židé prý jí užívají z nenávisti proti křesťanům; dále mají židé účely pověrečné, kabalistické a »magické« ; hlavně však je krev křesťanská židovským »sakramentálem«, t. j. má moc očistnou — rabínové mají prý pochybnosti, není-li Kristus přece jen mesiášem pravým a proto se chtí zachránit krví křesťanskou! Proto prý křesťanské krve jako svátosti užívají při oddavkách (snědí ji na vejci — krev je ve formě soli t. j. plátno nebo bavlna krví napuštěná se spálí a drahocenného popele se takto užívá) a při obřezání (dítě dostává krve okusit); dále se krve užívá v den pokání, při pohřbu (klade se s bílkem na mrtvolu) a ve svátek purim. Ale vlastní a hlavní užití krve křesťanské je o velikonocích: o svátcích Židé musejí jíst přesný (nekvašený) chléb, rabínové do části tohoto chleba dávají křesťanskou krev.

O »Moldavu« čtenář již je poučen — nepravdivosti jeho výpovědi je patrná, Vždyť i dítě se zeptá, jak by o skutečnosti vražd rituelních mohlo býti pochybnosti, kdyby se křesťanské krve v takovém rozsahu užívalo.

To mnozí antisemité cítí a proto formulují pojem vraždy rituelní jinak. Tak na př. uvedený anonym B. Freimut připouští, že zatím nemůže být dokázáno, že celý židovský národ drží ritus krevní, ale veliké vrstvy židovstva, a sice prý právě kruhové vyšší a vzdělaní za vedení rabínů a rabínů vrchních oddávají se vraždě krevní. Autor nechce mluvit o vraždě rituelní, pouze prý o »vraždě krevní«, o »zločinu, praxi krevní«, o »oběti lidské«.

Podobně říká se často, že existuje tajná krevní sekta. Avšak kde jsou toho důkazy, že taková sekta existuje? Všecky tajné sekty, také sekty vražedné, vždy a všude byly časem policií odhaleny — jak vysvětlit, že by jen tato jediná tajná sekta nikde a nikdy nebyla postižena.

Tajná sekta skutečně byla by tajnou, — nevinné krve křesťanské mohla by mít do vůle ve velkých městech, kde je sta a sta lidí neznámých, jejichž zmizení nikomu by nenapadlo. Vždycky si vzpomínám požáru ve vídeňském Ringtheatru: sta mrtvol tam sice shořelo, ale jak veliký, přímo překvapující byl počet nezvěstných, neznámých obětí požáru, o něž nikdo se nehlásil! Slyším-li mluvit o tajné vraždě rituelní, vždycky si vzpomínám na tuto zkušenost, že by totiž rituelní vrahové prováděli vraždy na lidech, o ně by se jistě nikdo nehlásil.

Vrahové rituelní, kdyby nějací byli, svůj čin by skrývali a tajili; každé rituelní poranění, tím jsem jist, je samo sebou vždy a všude podezřelé. Nelze to vůči rituelním pověrcům dost důrazně povědět. Myslíte, že tajná sekla rituelní své mrtvoly v Polenském lese přímo položí na odiv? Vrahové takoví, ať by byli sebe obmezenější, zahladili by všecky stopy, jimiž by se mohli prozradit. Antisemité tvrdívají, že Židé jsou výkvětem chytrosti: proč se jim pokládá právě při takovém zločinu nezměrná hloupost? Při falšování směnky Žid je velechytrý, ale při rituelní vraždě najednou je naprosto hloupý. Kdyby byla vražda rituelní, vrahové by se v prvé řadě a stůj co stůj starali o to, aby zrádný řez na krku učinili nepoznatelným, tím že by mrtvolu najisto skryli, pochovali anebo aspoň zmrzačili tak,, aby se neprozradili. Nikdy by skutku takového, celému židovstvu tak nebezpečného, neučinili, kdyby si napřed nezjednali plné jistoty, že budou mít kdy a možnost, znamení rituelní vraždy nějakým způsobem odstranit. Pravím proto: Mrtvoly s plným neb i neúplným znamením rituelním jsou vždy podezřelé a mluví vždycky pro ničemnost individua křesťanského.

Pověra rituelní, věření, že Židé krev křesťanskou požívají, vzniká ze zbytků starého kannibalismu, lidojedství, jež se v jiných formách posud vyškytá také ve společnosti naší.

Kannibalism patrně vznikl z příčin více. Nejen z hladu, ale také z žádosti, pojídáním cizího těla nebo jeho částí, osvojit si vlastnosti snědeného (na př. požívání srdce zvyšuje chrabrost) anebo konečné z naděje, že si lidojedec v různých nemocech a také potřebách pomůže. Obzvláště pak krev lidská zdála se vždy být šťávou nad jiné cennou, zejména lékem a prostředkem čarovným, zázračným.

Užívání krve — pití nebo přikládání vně — z pověry medicínské je staré a posud rozšířené. Užívá se krve cizí, ale i vlastní proti různým neduhům.

Toto užívání krve dá se dobře pochopit, srovnáme-li je s pověrečnou hodnotou, která se připisuje krvi odpravenců: v různých evropských zemích ještě v tomto století pila se teplá krev odpravených k vyléčení padoucnice a j. neduhů.

Ve veliké vážnosti je také provaz odpravenců a sebevrahů — kousek z něho se cení jako amulet přinášející štěstí.

Známá herečka Josefina Gallmeyerová (křesťanka!) nosila amulet z provazu oběšencova a židovské mefusy (malý mosazný cylindr, obsahující na pergamene slova z V. Moj. 6, 4–9; 11, 13–21).

Tělo Ondřeje Hofera, zastřeleného Francouzi 1810, byli by vojáci po částích roznesli, kdyby se to nebylo vyzradilo.

Jiné pověry byly a posud jsou rozšířeny mezi zloději: svíčky lité do střev nenarozeného děcka zabraňují v noci probuzení okrádaných; neviditelným stává se zloděj svíčkou z tuku těhotné ženy; podobnou moc má prst nenarozeněte, jeho srdce atd. — a všecky tyto pověry praktikovaly se a bez pochyby praktikují ještě dnes v Polsku, v Německu, všude!

A zase jiný příklad této kannibalské pověry — žena uherského magnáta Nadasdya (zemřela 1614), aby si zachovala a zjemnila pleť, koupala se v krvi mladých dívek, které sama zavraždila — prý 650 obětí padlo této hrozné kosmetice.

Ovšem případ tento nedá se vyložit bez předpokladu anormálnosti, psychosnosti. A na tuto příčinu musí se myslit při všech kategoriích kannibalistické pověry. Sociologové a ethnologové již delší dobu ukazují na působení duševních a tělesných stavů pathologických: všecky ty případy anormální, na něž dnešní psychiatrové a kriminalisté ukazují, stávaly se ovšem již v době nejstarší, jen že nepochopením anormálnosti vykládaly se jinak a ovšem hodně fantasticky a z téhož důvodu jednotlivé anormálnosti jako pověra se šířily a udržovaly.

Že tyto anormální stavy a skutky obzvláště velmi snadno dostávaly ráz náboženský, je pochopitelné, pokud totiž náboženství každé se odnáší, abychom mluvili se Spencerem, k nepoznatelnému. Různé sekty náboženské všech zemí a časů dají se vyložit jen psychosností (středověcí flagelanti, sebespalovači, ruští skopcové, ruská sekta pojídající prsy mladých dívek atd.). Ostatně nebudeme se všem těmto pověrečným zrůdnostem tak příliš divit, vzpomeneme-li na chorobnou poctu krve mučednické a těl mučednických v staré době křesťanské; starší kult ostatků živě upomíná na vojáky, kteří chtěli rozsápat tělo Hoferovo — v středověku tělo svatého rozneseno po celém světě, o tělo nebo jeho části vedly se tuhé a krvavé spory a boje… Jak známo, církev sama několikrát musila se vyslovit proti upřílišnému, přímo chorobnému kultu mučednickému.

Pokud rituelní pověra odkazuje k lidským obětem, stačí říci toto. Že oběti lidské u mnohých národů byly a jsou, je známo dost — u Řeků, Římanů a jiných. Také u starých Židů, jak vidět z toho, že Abraham ochoten byl obětovat vlastní dítě. Ale obětování křesťanů nemá smyslu. Těžko pochopit, jak by si Židé chtěli usmířit nejvyššího pro smrt Kristovu, když obětují ne Žida, ale křesťana — rabbi »Moldavo« tu docela patrně myslil velmi potrhaně. Jistě měli by antisemité rozeznávat obětování a pojídání: pojídání krve křesťanské mohlo by mít jen smysl ten, že se jím dokumentuje zničení nepřítelovo — ale to je motiv, kterého antisemité ve vraždě rituelní nehledají.

Straek sám vykládá si vznik rituelní pověry takto: 1. Pověra o čarodějné a léčivé moci krve lidské byla ve střední době u křesťanů obecně rozšířena; rozechvěná fantasie věku XIII. (Straek pamatuje na křižácká tažení, na vliv velikého moru) hledala u jiných, co znala o sobě, posuzovala jiné podle sebe. Je přirozeno,. že lidem cizím připisujeme pověru vlastní — a Židé křesťanům nebyli známi, nerozumělo se jim. 2. Přidružila se okolnost, že velkonoční chleby byly připravovány za obřadů křesťanům nesrozumitelných. 3. Padá zde též na váhu, že mnozí Židé velkonočních chlebů si pověřečně cenili a dosud cení. 4. Vzpomínáno o velkonočních svátcích legendy o tom, že malomocenstvím stížený Farao povraždil israelitské děti, aby se koupáním v jejich krvi uzdravil a vzpomínáno též i jiných zavražděných Židů a proto dáváno do »čtyř říší« (»arba kosôth«), které pijí se u večer počínajících svátků, se zálibou červené víno. Že nevědomost z toho učinila požívání krve, to dokazuje polský rabín David ha-Levi ben Samuel (nar. kolem r. 1600) ve svém cenném komentáři Ture Zahab k šulchan aruchu, oddělení Orach Chajjim kap. 472 § 8.: tu vyzývá, aby od tohoto zvyku se upustilo k vůli lžím, jež se k němu přidružují. 5. Také neznalost dračí krve, které se užívá k zahojení rány při obřízce, zavdala podnět k obvinění »krevnímu«. 6. Možno jest také, že v jednotlivých případech hebrejské slovo damim »peníze« se slovem »dam« a často též v množném počtu »damim« »krev«, v plurále obyčejně »krev prolitá, krevní vina« znamenající, se zaměnila a dobývání peněz takto se stalo »lačností po krvi«. A 7. dodávám já: snad vznikla pověra také z toho, že Židé v posledních 500 letech věku středního nezřídka zabíjeli své vlastní děti, aby je zachránili — před křtem.

Avšak — řekne se — když tolik a tak učených lidí vraždu rituelní tvrdí a dokazuje, na věci něco být musí.

Číňané, když popuzují proti cizincům a vraždí missionáře, najmě katolické, také tvrdí, že tito kradou a zabíjejí čínské děti, aby z očí, srdcí a jiných částí tělových dělali čarodějné léky. Je na tom také něco? Známý rakouský diplomat baron Hübner vypravuje o řeži r. 1870 v Tien-tsinu: Děti se ztratily — sestry missionářky, vydržující sirotčinec, viněny, že je zabily k řečenému účelu. Povídačky se množily, případy docela určité se tvrdily. Náhodou v sirotčinci vznikla epidemie, několik dětí zemřelo. Dokonce byli chyceni dva cizí Číňané, vedoucí dvě malé děti. Na ramenou nesli pytel, a v něm nalezeny dollary mexické a několik balíků léků. Uvržení na skřipec vypovídali, že těmi léky začarovali děti, dollary že mají od sester za svůj zločin. Oba byli na své vlastní udání potrestáni smrtí… Několik mrtvol dětských exhumováno — oči skutečně scházely — proto, že ovšem už byly hnilobou porušeny… Žena jedna byla vržena do řeky a vytažena, když byla slíbila, že chce vypovídat proti sestrám a jejich čarám…

Na konci roku 1891 na Madagaskaru proti cizincům a hlavně Francouzům roztrušovány pobuřující řeči, že kupují a usmrcují děti, aby mohli jíst jejich srdce… vláda (tenkrát ještě domácí) musila proti této obžalobě sama vydat provolání k obyvatelstvu, že to není pravda.

Co tedy je na věci…? A co je na věci, když pohanští spisovatelé, a spisovatelé vážní, dosvědčovali, že křesťané k velikonočním hodům potřebují krve lidské? U starých křesťanů byly skutečně sekty kannibalistické, patrně psychosní. Podobné sekty existují ještě dnes — ruští chlystové pojídali maso a krev novorozeněte, jiní zase požívají k večeři prs dívky patnáctileté a dívky ty uctívají se pak jako svaté…

Novodobý spisovatel Georg Friedrich Raumer v »Geheimnisse des christlichen Alterthums« 1847, 2 sv., dokazuje, že křesťanství od počátku až do konce středověku spočívá — v kannibalismu, v obětích lidských a požívání krve. A snesl pro své tvrzení důkazy z mnohých a mnohých starých spisovatelů! Argument: »něco na věci být musí«, jak vidno, nemá váhy žádné. Proto jednotlivé případy zločinů, prohlašovaných za rituelní, musejí se posuzovat velmi kriticky.

Nesoudní antisemité ovšem každou vraždu, spáchanou Židem, budou pokládat za rituelní: lidé soudní a spravedliví budou však každý čin posuzovat dle motivu. Zejména je povinností soudců vyšetřujících a odsuzujících zločin, aby v daném případě motivy činu zjistili co nejpřesněji; jen tak rozvášněný a svedený lid vymaní se ze záhubné pověry.

Obzvláště pak pro praxi soudní asi tyto hlavní možnosti mají důležitost.

Předně by se Žid mohl dopustit vraždy na křesťanovi z pověry medicínské. Této pověře podléhají Židé, jako křesťané; ale Straek správně upozorňuje, že této pověry u Židů Je méně než u křesťanů. Dejme tedy tomu, že v některém případě Žid dopustil se vraždy, aby se zmocnil krve nebo některé části těla z pověry, že se krví tou nebo částí těla z nějakého neduhu vyléčí, pak ovšem případ takový nebudeme pokládat za rituelní.

Také pověra jiná mohla by Žida vést k zavraždění křesťana, židovský zloděj na př. mohl by zabít křesťanské dítě, aby si zaopatřil řečené svíčky, dělající zloděje podle pověry neviditelným — také takový případ nebudeme prohlašovat za rituelní. Dále lze připustit vraždu z nenávisti a msty. Židé tak utlačovaní a pronásledovaní mohli se zapomenout a zavražděním a trápením křesťana si jaksi ulehčovat; také v různých povídačkách o rituelní vraždě často vlastně tento motiv uvádí. V dobách rozčilení, po drancování a týrání Židů a pod. situace, mohl by se ojedinělý případ vraždy ze msty vyskytnout. Ale i takový případ je docela jiný než rituelní.

A konečně jsem hned ve své prvé brožurce polenské připustil, že by suggesce mohla působit, že by totiž to stálé a tak hrubé vinění z vraždy rituelní a zejména popisování té vraždy od antisemistických autorit a la »Moldavo« nějakého Žida přivedlo na zločinnou myšlenku, že by se, jak také Straek připouští, chtěl přesvědčit, je-li krev křesťanská skutečně lepší než židovská. Vždyť antisemitism nepůsobí pouze na křesťany, nýbrž také na Židy — také Židé se z literatury antisemitské poučují o rituelní vraždě a nebylo by tedy divu, že by konečně také některý Žid tomu učení uvěřil. Zajisté by taková antisemitská suggesce mohla působit na individua zpustlá, chorobná a přímo anormální. Avšak i takový případ nebyl by rituelní, nevyplýval by z učení židovského, nýbrž z učení křesťanského.

Má-li vražda býti rituelní, náboženská, musil by motiv k ní vyplývat z náboženství. Avšak že by rituelní vražda vyplývala z ducha náboženství židovského, to právě křesťan nemůže tvrdit; křesťan přejímá přece celý Starý Zákon, a ten že měl takového ducha? V otevřeném listě z Jerusalema adresovaném papeži židovským konvertitem (Morris J. Franklin) 6. listopadu 1899, ukazuje se účinně na to, že Kristus sám jedl rituelní chléb velikonoční — také v něm byla krev lidská a dopustili se apoštolově a Kristus také rituelní vraždy?

Tvrzení o rituelní vraždě, to doufám vidí každý soudný a čestný člověk, je pověrou, pověrou klerikální, kterou osvícení mužové katoličtí sami odmítají.

Antisemité jsou slepým nástrojem klerikalismu, usilujícího o restauraci své duchovní a světské moci, klerikalismu usilujícího o duchovní slepotu, klerikalismu ubíjejícího ducha. Žid se to jmenuje, ale ve skutečnosti je to moderní věda a filosofie, moderní svobodné myšlení. A této skutečné duchovní vraždě česká intelligence sloužit chce pověrou vraždy rituelní? …

Moc pověry je hrozná. Marc Aurelius, filosof, hlava tak osvícená a člověk milý, a přece pronásledoval křesťany proto, že je měl za čaroděje. Podobně pod terrorem pověry antisemitické úpí mnohý myslící a hodný člověk, nepochopujicí, že sebe i národ náš uvrhuje v zkázu.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Jedná se o text ze seriálu článků v měsíčníku Naše Doba z 10. 11. 1899 – 20. 05. 1900