O poezii české

Údaje o textu
Titulek:	O poezii české
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	Literární doupě
Vydáno:	1620
Licence:	PD old 70

Poesis slove umění skládání veršů. A jest umění starožitné, od svatých, duchem božím nadšených lidí původ mající. Nenachází se zajisté ani v božských, ani lidských psaních, aby kdo před Mojžíšem verše a písně skládal: o něm se nejprve čte, že po zatopení v moři Rudém faraona píseň Pánu Bohu na čest z hexametrů (jakž Josephus, lib. 2, c. 14 píše) složil. Od něhož jiní v tom národu formu vzali, až David rozličnými verši žalmy své skládaje, hebrejskou poesis k dokonalosti přivedl. Tak Kniha Job, Šalomounova Píseň, Jeremiašů Pláč v hebrejském jazyku verši jsou sepsané. Chytili se toho potom jiní národové, zvlášť Řekové, a navymýšleli sobě rozličných forem poemat aneb veršů; od nichž Latiníci a potom teprv my jiní příklad jsme vzali.

Jsou pak veršové dvoji, rytmovní a métrovní. Rytmovní veršové jsou prostí, v nichž se nic víc nešetří, než aby jistý počet sylab byl, a ty aby se při konci rymovaly, jakž se to v našich obecných verších a písních spatřuje. Metrovní pak veršové (jenž carmina slovou) jsou mnohem řemeslnější, v nichž se nejen na postední, ale na všecky pořád sylaby pozor dává, ne aby rytmové v nich byli, než metra. O čemž, co to jest, oznámiti potřebné bude, poněvadž čas jest, aby se i u nás již umění množilo a mimo rytmy abychom metrů také užívati začali, jakž již někteří šťastně začali.

Metrum tedy jest rozměření sylab podlé dlouhosti a kratkosti. Sylaby zajisté některé dlouhé jsou, některé krátké. Dlouhé, kteréž se dlouze a rozvlačitě vyslovují, jako zpívání: krátké, které se spěšně vypovídají, jako milovati. Znamení dlouhé sylaby u poetů jest to – , kratké pak toto $\cup$. Ku příkladu:

—		—		$\cup$		$\cup$		—		—
Pán	|	Bůh	|	vše	|	mo	|	hou	|	cí.

Která sylaba dlouhá aneb krátká jest, Řekové a Latiníci o tom mnoho regulí mají: ale nám jich v českém jazyku nemnoho třeba, samo se, co dlouhé, co krátké jest, ukazuje; jmenovitě

1. dlouhé sylaby jsou, které akcent mají; jako Pán, jméno, síla etc.;
2. které diftong mají; jako kout, hůl, vejr etc.;
3. které positionem mají (slove pak u poetů pozicí, když za vokálí dvě neb tři konsony následují); jako čest, stkvostnost etc.

Mimo to již všecky sylaby krátké jsou (jmenovitě prostou vokalí s jedinou konsonou mající); jako

$\cup$

$\cup$

$\cup$

$\cup$

$\cup$

$\cup$

–

–

–

$\cup$

$\cup$

–

–

–

Bo

ha

se

boj

a

při

ká

za

ní

je

ho

ost

ří

hej,

$\cup$	$\cup$	$\cup$	–	$\cup$	$\cup$	$\cup$	–	$\cup$	–	$\cup$	–
ne	bo	na	tom	člo	vě	ku	všec	ko	zá	le	ží.

Nota. Znamenej, že v češtině sylaby některé za obojaté držány, to jest i za krátké. i za dlouhé užity býti mohou, jak kdy potřeba. Jako 1) když na konci slova prostá jest vocalis a následujicí slovo od dvou neb tří konson se začíná: ku přikladu

–	$\cup$	–	$\cup$
Pá	na	chval	te.

Tak zajisté Řekové takové sylaby na svobodě mají. 2) Když uprostřed slova za b, d, k, p, t některá z těchto dvou liter, l neb r stojí, bude sylaba též svobodná: jak obrať aneb obrať; zaprav aneb zaprav; hrdlo aneb hrdlo; ukrytý aneb ukrytý; prodlení aneb prodlení etc. Tak zajisté Latiníci sylaby takové (ubi muto cum liquida) na svobodě mají. A to o rozdíle sylab. Z Sylab dělají se pedes (jakž poeté mluví), t. nohy, a z noh verše.

Noha (pes) jest jistý počet sylab s vyměřením, která dlouhá neb krátká býti má. Takových noh poété mnoho mají, nejčastěji však uživá se jamba, trochea, spondea a daktyle. Iambus má dvě sylaby, krátkou a dlouhou, jako milost, Trochaeus naproti tomu dlouhou a krátkou, jako chvalte. Spondeus má také dvě, ale obě dlouhé, jako chválím. Dactylus má tři, první dlouhou, následující dvě krátké jako zpívati.

A z takových již noh v jistém počtu spořádaných carmina (t. metrovní veršové) se skládají, jichž nejpřednější rozdíly připomenu, totiž carmen (iambicum, trochaicum, heroicum, elegiacum, sapphicum).

Jambicští veršové jsou, kteří z jambů složení jsou, jako:

$\cup$	–	$\cup$	–	$\cup$	–	$\cup$	–	$\cup$	–
Po	moc	ve	jmé	nu	ná	še	jest	bo	žím

Aneb když mezi jamby spondeus vstupuje, jako:

$\cup$	–	–	–	$\cup$	–	$\cup$	–	$\cup$	–
Bo	ží	bá	zeň	po	čá	tek	jest	ce	lý

$\cup$	–	–	–	$\cup$	–	–	–	$\cup$	–
pra	vé	mou	dro	sti,	jíž	jest	dár	ce	Bůh.

Trochaicští veršové (ač ne dokonalí) jsou v oné písni

– $\cup$				– $\cup$
Ty z	po	třeby	lidu	svého

– $\cup$	– $\cup$	– $\cup$	– $\cup$
dals na	svět Sy	na mi	lého

– $\cup$	– $\cup$	– $\cup$	– $\cup$
zdávna	nám za	slíbe	ného.

Heroicský verš (jinak hexameter) má šest noh: první čtyry buď daktyle, neb spondee býti mohou, pátá dactylus a šestá spondeus aneb trochaeus, takto

–	–		–	–		–	–		} – $\cup$ $\cup$ {	–	–
–	$\cup$	$\cup$	–	$\cup$	$\cup$	–	$\cup$	$\cup$		–	$\cup$

Jako:

Kriste, Be | ránku bo | ží, jenž | snímáš | hříchy ka | jících, tvá viny | náše | shlaď, shlaď | zásluha, | Kriste Be | ránku.

Item Virgilii illud:

O formose puer, nimlum ne crede colori,
alba ligustra cadunt, vaccinia nigra leguntur.

Ó pacholátko, nedej se libé své mámiti kráse,
krásná růže padá, stálé což, drsnato bývá.

Elegiacské carmen slove, když se za hexametrem pentameter položí. Jest pak pentameter verš o pěti nohách, tak aby půltřetí napřed stálo, půltřetí potom. První dvě nohy mohou býti daktyle neb spondee: druhé dvě daktyle: prostřední pak a poslední sylaba musejí za spondeum státi, takto

–	–		–	–		– – $\cup$ $\cup$ – $\cup$ $\cup$ –	–
–	$\cup$	$\cup$	–	$\cup$	$\cup$

Příklad z žal. 117:

Hospodina všeliký chval národe, chval Boha svého,
ó spolu jej všickní vždycky velebte lidé.
Neb s velikou jeho aj rozšířena pravda milostí
nad námi po všecky jest věky, hallelujah.

Safficské carmen má pět noh. Trochaeum, spondeum, dactylum a naposledy zase dva trochee – $\cup$ | – – | – $\cup$$\cup$ | – $\cup$ | – $\cup$. A po třech takových přidává se adonicus, z daktyle a spondea složený – $\cup$ $\cup$ | – $\cup$. Takové saffické metrum jest v oné o anjelích písni Chvály radostné etc., F 11, kteráž k zpívání milá jest i těm, kteříž nerozumějí, co ji tak milou činí. Ač by libějsí ještě byla, kdyby metrum dokonalé bylo. Než ještěť v počátcích nedokonalá byla česká poesis (složená zajisté jest okolo léta 1550 od kněze Vácslava Solína), leckdes sylaba krátká místo dlouhé a na odpor položena jest; což i tím přicházelo, že se pro rytm časlo muselo k métru ne tak případné slovo dáti, jakž by se jiné najíti bylo mohlo. Nejdokonalejší jest verš jedenástý:

– $\cup$		– –		– $\cup$ $\cup$		– $\cup$		– $\cup$
Kdyžs bo		je s ďá		blem, v odě		ní jsa,		míti

– $\cup$		– –		– $\cup$ $\cup$		– $\cup$		– $\cup$
ráčil		i s plá		čem v modlit		bách u		mdlíti,

– $\cup$		– –		– $\cup$ $\cup$		– $\cup$		– $\cup$
tuť ja		ko své		mu ducho		vé pře		čistí

– $\cup$ $\cup$		– $\cup$
sloužili		Pánu.

Vidí se odtud, jak by se přelibě jazyk náš k karminům užívati dal. Nebo jest vpravdě k metrům daleko nežli k rytmům způsobnější: protože dlouhých, krátkých, prostředních sylab z plnou potřebu dosti maje, nic v tom ani latinskému, ani řecskému jazyku napřed nedává, ježto v rytmích jest ze všech teměř jazyků nejchudší, málo slov, kteréž by podobný sylab zvuk měly, maje; protož nám často jediná sylaba, ba jedinká litera (čehož ani Němcům, ovšem Latiníkům a Řekům potřebí není) za rytm procházeti musí. Ó kdybychom my starých Řeků příkladu následovati chtěli, což bychom ošlechtiti a zvelebiti snadně jazyk svůj mohli! Oni zajisté (jakž Quintilianus píše) nejprv také na rytmích přestávali jako my nyní: potom však rozdíl sylab vyšetřivše, rytmy jako věc dětinskou opustili a k formování metrů aneb karmín se obrátili a umění poeticské (zvláště Homerus, všech poetů král, válku trojanskou všemu světu ku podivu milostně vypsav) tak rozmnožili, že jim Latiníci ušlechtilosti té záviděli, jakž Horatius napsal:

…Graiis dedit ore rotundo
Musa loqui: nobis non tam licet esse disertis,
Musas qui colimus severiores.

Avšak ohledali i oni a proměnili sobě rytmy v metra až do dnešního dne. V čemž nejvíc Virgilius Maro dovedl, kterýž všecko mistrovství Homerovo převedl do latiny, a tutéž trojanské války historii přeušlechtilými verši vypsal: jehož pro to jeho poeticské umění císař Augustus tak velmi i miloval, i ctil, že nařídil, aby v Římě den narození Virgiliova každoročně pamatován a slaven byl (Praefat. Poet. Giess.). Nebyl sic Virgilius nejprvnější latinský poeta (nebo před ním Andronicus, Ennius a jiní byli), ale byl nejdokonalejší a mistr dodnes všech poetů latinských. Ač i Horatius, Ovidius, Juvenalis a jiní svou chválu mají.

Po Latinících již až posavád žádný národ metru užívati nezačal: někteří, že řečí svých k tomu užiti nemohou, jiní, že nedbají, jako my. Vlaši vpravdě, Francouzi a Němci kdyby k metrům tak způsobný jako my jazyk měli, dávno by již byli, rytmů zanechajíc, carmina sobě v zvyk uvedli: ale se do toho vpraviti nemohou. Němcům se zajisté krátkých sylab nedostává, všecko u nich diftong, pozicí aneb akcent, často mezi desíti patnácti sylabami sotva se jedna krátká najde: načež sám Clajus při konci němecské své gramatiky naříká.

Francouzům pak na odpor se přihází, že spěšnou sekavou řeč majíce, mezi dvadcíti sylabami sotva jednu dlouhou míti mohou: jakž vyznává Theodorus Beza v traktátě De pronuntiatione lingvae Francicae p. 75, 76. A tentýž téměř nedostatek Vlaši snášejí: protož ač se pokoušejí carmina dělati, ta však jsou velmi nehladká, vrzavá, a jakž Beza řekl, sine aurium offensione audiri non possunt, t. bez uražení uší slyšeti jich nelze. Avšak hle Řekům a Latiníkům se vrovnati chtíc, předce se o to pokoušejí, čehož dovesti nikdá moci nebudou! My tedy co činíme? Přemilé své (v té částce) řeči proč zanedbáváme? V čem se Němcům a Francouzům vrovnati nemůžeme (v hladkosti rytmů), v to se třeme? A v čem je snadně s pochvalou jazyku svého převýšiti můžeme (v metrech), toho necháváme?

Zmínku činí kněz Jan Blahoslav v Přídávcích Muziky, že Slováci v bosenské zemi karmin latinským podobných užívají. My tedy, kteříž český dialectum za nejozdobnější míti chceme, proč okrasy této zanedbáváme?

Znáti však, že k metrům mnohem více než k rytmům umění přináleží. Nebo nejen musejí všecky sylaby slov (což samo dosti práce dá) tak rozměřeně, jakž býti má, státi: ale musí také mimo to zvláštní věcí jádrnost býti, item retoricské ozdoby, tropi, epitheta, paraphrases, figurae etc., aby libé všecko a zvláštní bylo. Nechtělo-li by to nám přicházeti snadně, pamatovati, že ani řecským a latinským poetům snadno nebývalo, dokud jim poesis v zvyk nevešla a poeticských frazí sobě nenashromáždili. Nýbrž i potom umělé verše skládati umění a práce byla. O Virgiliovi jest zapsáno, že někdy za celý den dva toliko hexametry udělal (Scal. lib. 6 de arte poet. p. 807). A Valerius Max. (lib. 3, c. 7.) o Euripidesovi, řecském poetu, poznamenal, že sobě kdysi před Alcestidem naříkal, že za celé tři dny nemohl než jediné tři verše zformovati: a když se Alcystides chlubil, že on jich za den sto napsal, odpověděl Euripides: Ale, prý, tento jest rozdíl, že se tvoji na tři dny, moji pak na všecky časy hoditi budou. Bez práce tedy to, co zvláštního jest, býti nemůže: ale zvyk a pilná snážnost jest, kteráž nesnadnou práci snadnou činí.