O jedné povinnosti českého spisovatelstva

Údaje o textu
Titulek:	O jedné povinnosti českého spisovatelstva
Autor:	Jan Herben
Zdroj:	Rozhledy literární,. květen 1886, roč. 1, čís. 1. s. 2–3. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1886
Licence:	PD old 70

Těžiště veškerého života našeho národního leží v našem lidu. Štít proti germanisaci v dělnictvu spočívá a v lidu vesnickém. Šlechta i města dříve se poněmčí nežli lid. Poněvadž pak nynější náš život musí se heslem germanisace stále zabývati, tedy stojí náš lid úplně v popředí. S napjetím pohlížejí ostatní vrstvy národa zvláště na dělníka, jak se chová a zachová.

„Jak obstojí tento pastorek civilisace?“ tane každému s ustrnutím na rtech.

A on se může ptáti: „Čím jsem byl odchován, abych se teď mohl osvědčiti? Patrně obracíte se k nám, jen když nás potřebujete. My budeme zpívati píseň toho, kdo se k nám nejštědřeji zachová a kdo nás živí.“

Svatá pravda! Uvaluje se na nejnižší vrstvy národa našeho povinnosť ústrky snášeti všeho druhu a ukládá se mu ztráta existence, aby své děti zachoval. Jak se chovají ostatní vrstvy? Jak spisovatelé? Máme literaturu pro lid? Stačí-li?

Obyčejně se u nás myslí, že co se napíše o lidu, je také pro lid. To jest osudná chyba. Právě ta díla o životě vesnickém, jež vzdělance okouzlují, nechávají čtenáře venkovského chladným; neví, co v nich oceniti. Lid sám si na své samorostlosti a ryzosti málo zakládá. Čte pěkný román z venkovského života a řekne: „To se u nás děly jiné věci. A znali jsme lidi jiné, ach je! Co po takových věcech. Dávno minuly!“

Je třeba dobrého čtení pro lid, — palčivá potřeba.

Lid není jednolitá vrstva.

1. Venkovanům v odlehlých zákoutích, nedotknutým ruchem světovým, mysli bodré — je potřebí zvláštních spisů. Díla ať se honosí určitým, jasným slohem, dějem drastickým, čerstvým, zářným provedením, hotovými typy, vypravováním biblickým. Co byla bible? Kdo byli čtenáři — písmáci ti brali si vzory z bible, Joba, Tobiáše. Proto na osoby a příklady biblické nezapomínejme. Hluboce se vryly v mysl lidu biblické postavy. R. 1848. všude tam náhle lid se probudil, kde bylo hojně čtenářů biblických.

2. Druhé třídě venkovanů našich dostalo se školního aspoň vzdělání. Tato vrstva čte z vlastního popudu a žádá na spisovateli více než rozechvění a chce za peníze určité poučení. Pročež mravní jádro ať se vyloupne ze slupky děje makavě, aby věděl co na tom a co v tom vězí a co si má z toho vybrati. Aby spisovatel zaň myslil a co nejlepšího najde, aby mu předložil, tolik vyžaduje. To jsou čtenáři románů a poučných statí.

3. Konečně máme čtenáře na venkově, jimž netřeba knihy teprve schvalovati. Než déle jsou horliví novináři, samostatní myslitelé i stranníci ve věcech politických. Každý dobrý spisovatel ihned se jim stane věrným přítelem a bratrem.

Ale hodí-li se jim vše, co teď píšeme?

Jen do jisté míry. Co u jiných národů dávno ujednáno, stokráte, tisíckráte na přetřes vzato, o tom začínáme nesměle, někdy s malým zdarem psáti. Někdy věc naše překvapuje a zaráží novotou i mezi spisovateli, nerci-li mezi čtenářstvem. Každý den činíme obrovský krok ku předu, ale přece třeba jinak a opatrněji k lidu mluviti. Kniha u nás náleží všem. Je nás málo. Budiž tedy kniha dobrá. Nechť kniha jmenovitě snaží se podati několik obecných pravd, nežli krasořečnicky útočiti na Boha, rozrývati lidstvo, pohrdati životem — jak naši kosmopolité činí.

I je žádoucno na českém spisovateli, aby si počínal s větší reservou a pietou k lidu, nežli by mu jinde bylo potřebí. Ethické, mravní kotrmelce u nás nesmějí býti dovoleny. Zkazíme-li jednoho Čecha, je hůř, nežli zkazí-li Francouz tisíc bratří svých. Namítne-li kdo, že je to náhled uměleckému rozvoji na úkor, budiž mu odpovědí: Kde jde o řešení choulostivých otázek, ať padne raději umění za oběť než pravda. Náhledy jsou věcí svědomí. Ale dokud život na světě potrvá, musí býti život ten učiněn snesitelným, a snesitelným jej činí úcta k pravdě, jednání poctivé, nadšení pro právo, jinak se prohřešujeme na čtenářích, když je vábivým líčením svádíme k nepravdivým závěrkům a nepravdivým, lehkým názorům na svět.

Jest ovšem rozšířen aristokratický náhled, že spisovatel je volným a nejvyšším že mu je zákonem vůle jeho vlastní. On že je císařem i králem ve své říši myšlének. Ano, je. Ale jenom potud, pokud panuje nad svou říší; má-li panovati nad dušemi jiných, musí se samodržavnosť proměniti v panování konstituční, při němž poddaní mají své veliké povinnosti i veliká práva.

Naše spisovatelstvo dosud nemá práva nazývati se okřídleným názvem „republiky spisovatelské“. Všechna moc vychází z lidu. Proto spisovatel má psáti to a tak, co a jak lid potřebuje, nikoliv co a jak spisovateli sladko. Zrovna tak jako učitel má hleděti více k tomu, čeho žák potřebuje a nikoli k tomu, čemu se sám na paedagogiu naučil a co sám dobře umí.

Toť skromný jen náhled.