O digitální komunikaci

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O digitální komunikaci
Autor: RNDr. Tomáš Svoboda
Krátký popis: Dobová knížka z roku 1996 o začínající digitální komunikaci
Zdroj: Firemní tisk INFIMA s.r.o.
Vydáno: 1996
Licence: CC BY-SA 3.0
Související články ve Wikipedii:
Infima

Je možné na české telefonní síti provozovat kvalitní digitální komunikaci?[editovat]

Rozšířená představa tvrdí, že v důsledku nekvalitní telefonní sítě lze v Čechách digitálně komunikovat jen těžko a když, tak pomalu (=s nízkou přenosovou rychlostí). Podle našich zkušeností tomu tak není. Jaké jsou kořeny této pověry?

V mnoha případech je to nedokonalé nastavení modemu. Instalovat modem k osobnímu počítači není triviální úkon. Pokud ho provádí začátečník, může uvést modem do stavu, kdy zdánlivě funguje, vytáčí a navazuje spojení, ale výsledná komunikace je pomalá, nebo nestabilní. Základem pro kvalitní komunikaci je odborně provedená instalace modemu.

Jak je to s vysokou přenosovou rychlostí ?[editovat]

Kupodivu snížená kvalita zdejších telefonních linek nepůsobí přímo omezení přenosových rychlostí. Je to tím, že poruchy v telefonní síti jsou zejména rušení impulsního charakteru vznikající na mechanických kontaktech spínačů v zastaralých ústřednách. Za těchto okolností pouze modemy nejlepších značek jsou schopny kvalitní funkce bez ohledu na přenosovou rychlost.

Impulsní poruchy jsou pro komunikaci jistě nepříjemné, ale neomezují šířku pásma - faktor, který určuje možnou přenosovou rychlost. Tak dochází k tomu, že u nás lze přenášet data zhruba stejnou rychlostí jako v USA - t.j. něco přes 30 kb/s, ale jedině za pomoci kvalitního modemu.

Je nutné pro digitální komunikaci vyhradit telefonní linku? Digitální komunikace pomocí modemu probíhá obvykle (pomineme-li případ pevných datových linek) po běžné telefonní lince. V době, kdy modemová komunikace probíhá, je linka tím zablokována a nedá se současně použít k telefonování jinam. Ale jakmile modem „zavěsí“, je linka opět volná a k dispozici.

Existují výjimky: Modemy, které dovolují přenášet současně s daty i hlasový kanál. Ty se používají zejména při spojení terminálu s centrálním počítačem. Hlasový kanál (využitý běžným telefonním přístrojem) pak bývá zaveden do pobočkové ústředny provozovatele počítače a slouží k domluvě vzdáleného uživatele s obsluhou počítače. Takové uspořádání je ale velmi vzácné.

Obvyklý je spíše požadavek mít na jednu linku s modemem připojeno více zařízení: fax, telefon, záznamník... Rozšířené (ale ne dobré) řešení je prosté paralelní spojení všech zařízení. Není dobré protože k přenosovému kanálu jsou tím trvale připnuty nějaké další impedance, které ovlivňují jeho přenosové vlastnosti. Někdy není jiná možnost než paralelní propojení. Pokud uspokojivě funguje, můžeme se s ním smířit, ale buďme si vědomi, že je to možný zdroj problémů.

Čisté řešení je zapojit telefon (a všechna další zařízení) až za modem. Modem je totiž vybaven pro tento účel dvěma telefonními konektory. Pokud modem není používán, jsou oba propojeny a modem je zcela „průchozí“. Když je modem aktivován, zařízení zapojená „za ním“ se odpojí a modem má linku sám pro sebe.

Kam se s modemem můžeme připojit:[editovat]

Modem máme proto, abychom s někým nebo s něčím digitálně komunikovali.

Nejtriviálnější možnost je připojení k nějakému firemnímu uzavřenému systému. Tímto způsobem se provádí „počítání“ na střediskových počítačích, přenosy dat mezi pobočkami podniků, nebo (v poslední době velmi populární) dálkové připojení do počítačové sítě LAN. Ve všech těchto případech platí, že modemem voláme na jiný modem umístěný někde ve firmě a určený pro některou z předchozích úzce specializovaných funkcí.

Tímtéž modemem ale můžeme vytočit i číslo některé veřejně přístupné služby. Dodnes jsou velmi rozšířené (i když ve srovnání s Internetem zpochybňované) takzvané centrály BBS. Název BBS (zkratka Buletin Board System) znamená něco jako „elektronická nástěnka“. Tedy místo, kde si lidé mohou vzájemně zanechávat vzkazy, oznámení, texty apod. „Bébéesky“ mohou být maličké - běžící na jednom PC po pracovní době napojeném na jednu telefonní linku - až po giganty se stovkami telefonních linek. Mohou být provozované z nezištného nadšení - z „touhy komunikovat“, nebo mohou být komerční, placené. Dlužno ale říci, že v Čechách žádná BBS nedosáhla zisku. V zahraničí možná. Naprosto nejčastější jsou ale BBS provozované jako bezplatná služba nějakou komerční firmou na podporu jejího podnikání. Příklady jsou BBS časopisů, výrobců počítačů, distributorů software ad.

„Bébéesky“ ale mají mocného konkurenta - pravděpodobně nástupce a tím je Internet. Internet je gigantický, neplánovaný, nepředpokládaný jev, při kterém dochází k propojení milionů počítačů po celém světě a k vzniku nových kvalit. Připojením do Internetu se uživatel zapojuje do „prostředí“, které svým informačním obsahem a funkčností odpovídá milionu „bébéesek“.

Současný trend je: Modem ve většině případů použijeme pro připojení do Internetu.

Komunikační společenství[editovat]

V době, kdy lidé začali používat modemy, t.j. získali možnost digitálně komunikovat, začala se vytvářet určitá společenství lidí takto komunikujících. Těm prvním se začalo říkat BBS (Bulletin Board System = Nástěnka..elektronická). Byly (a dodnes jsou) to počítačové systémy vybavené jednou nebo více telefonními linkami a modemy. Lidé mohou na tyto „bébéesky“ volat a používat na nich služby, jako je

  • elektronická pošta = krátké textové zprávy od jednoho uživatele k druhému
  • knihovny souborů = možnosti získat nějaké informace nebo software
  • telekonference = diskuse v reálném čase prostřednictvím klávesnice
  • a další různorodé služby

Pro statisíce lidí tyto izolované „komunikační ostrovy“ po léta tvořily hlavní způsob využití jejich modemu a cíl jejich digitální komunikace. Současně ale v univerzitním a vědeckém prostředí se zrodil jiný proud: propojování jednotlivých lokálních sítí (lokální síť = skupina počítačů v kanceláři nebo v budově propojená tak, aby mohly spolu sdílet některé zdroje) po celém světě do jediné supersítě, ve které by si mohl každý počítač s každým nějakým způsobem vyměňovat informace. Tento trend skutečně vedl k překvapivým výsledkům a je dnes znám pod názvem INTERNET. Služby, které může uživatel od Internetu očekávat jsou svou podstatou velmi podobné službám BBS, ale s tím rozdílem, že vše se odehrává nejen pro několik tisíc uživatelů jedné BBS, ale pro několik desítek milionů uživatelů Internetu. Tak například z jednotného prostředí lze posílat elektronickou poštu komukoli na Internetu, nebo lze čerpat informace z některého z milionů serverů (obslužných počítačů) na světě.

Internet[editovat]

Vysvětlení právních vztahů:[editovat]

Internet není ničím majetkem, nikdo nedisponuje výhradním právem rozhodovat o tom kdo a za jakých podmínek se do Internetu může zapojit. Tedy ani INFIMA není „distributorem“ nebo „velvyslancem“ Internetu, nýbrž jedním z poskytovatelů. Pokud poskytovatel, jako je INFIMA nevlastní Internet nebo jeho část, co může prodávat čili poskytovat? Odpověď je jednoduchá: Poskytuje telekomunikační připojení do Internetu. To znamená, že Vám dodá všechno potřebné technické zázemí, abyste Vy mohli využít svého práva, které má každý člověk na této planetě: zapojit se do Internetu. Každý člověk na této planetě má právo zapojit se do Internetu. Toto právo je bezplatné a není nikdo, kdo by mu toto právo mohl odebrat.

Jak se k Internetu připojit[editovat]

Abyste se k němu mohli připojit, potřebujete osobní počítač (přestože v blízké době bude možné připojení i pomocí jiných zařízení, např. televizorů) a modem t.j. zařízení k připojení počítače na telefonní linku

Dále potřebujete „poskytovatele“ t j. firmu, která Vám umožní po telekomunikační stránce se k Internetu připojit. To znamená, že Vám dodá všechno potřebné technické zázemí, abyste Vy mohli využít svého práva: zapojit se do Internetu.

Služby, které Internet poskytuje[editovat]

Co je Email[editovat]

není nátěrová hmota, nýbrž „e-mail“ - „electronic mail“ t. j. Elektronická pošta. Podstatou této služby je posílání textových zpráv od jednoho uživatele k druhému. Elektronická pošta funguje v mnoha různých podobách - na lokálních sítích, jako funkce uvnitř účetních programů, na amatérských sítích...

WWW[editovat]

Vtipný název služby na Internetu skládající se z anglických slov „World Wide Web“ t j. „celosvětová pavučina“. Tuto službu Internetu bychom mohli označit také „globální hypertext“. Podstatou této služby je celosvětová sbírka „dokumentů“ t j. stránek s textem a grafikou, které mohou obsahovat odkazy do jiných dokumentů. Funguje to asi tak, že autor dokumentu do textu speciálním způsobem vloží „odkaz“ - informaci ukazující na jiné místo - jiný dokument obsahující informace, které nějak souvisí s dokumentem. Uživatel, který dokument čte, (pokud ho odkaz zaujme) na něj „klikne“ myší

Internet - utopie nebo hrozba ?[editovat]

Existují dva extrémní pohledy: 1. Internet je spásou na řadu problému naší společnosti, dalším evolučním stádiem života a civilizace. Tato vize je velmi rozšířena mezi tzv. technokraty - lidmi, kteří vidí společnost jako víceméně technický systém. 2. Internet je jev, který hrozí odlidštěním naší civilizace a prosazením strojových způsobů myšlení a jednání na úkor lidských práv a vlastností. Tento pohled se vyskytuje zejména jako důsledek strachu nekvalifikovaných lidí před novou technikou.

Jaká může být realita? Především, v každém případě dojde k absorbování Internetu do existujících společenských struktur. Vztahy, na kterých je naše civilizace postavena (např. rodič/dítě, učitel/žák, spisovatel/čtenář, zaměstnanec/zaměstnavatel, dodavatel/zákazník, soudce/žalující/žalovaný apod.) jsou jistě natolik silné, že ani největší skeptici se nedomnívají, že by Internet ve svých důsledcích jimi mohl podstatně otřást. Ale jistě jim může dodat novou kvalitu. Jestli pozitivní nebo negativní, o tom se bude teprve postupně rozhodovat. Každá z předchozích protichůdných vizí má své reálné jádro: Je jistě pravda, že komunikace po Internetu usnadní a umožní řadu činností. To je beze sporu. Také je beze sporu, že nově vzniklé možnosti a svobody lze zneužít, a zneužívány jistě budou, pokud k tomu společnost dá prostor.

Evidentně záleží nyní na zákonodárcích a na firmách, které zavádějí technickou základnu Internetu, zda budou postupovat s takovou moudrostí, aby tato nová síla sloužila k obecnému prospěchu, a ne aby v zájmu jednotlivců uškodila celku.

Zvláštní je, že oba dva předchozí protichůdné pohledy se shodují na jediné věci: Internet povede k podstatným přeměnám ve společnosti. A s tím asi můžeme počítat.

Jak je to na Internetu s rychlostí přístupu[editovat]

Začneme u nejnižších rychlostí: Existuje řada uživatelů, těch nejnižších kategorií, kteří se připojují po telefonních (tzv. komutovaných linkách, pomocí modemu o rychlosti 14.4 kbit/s, případně i nižších. Pokusme si tuto rychlost představit: V praxi při této rychlosti modemu se velmi přibližně přenese asi 1000 znaků za 1 s. To znamená, že se velmi přibližně dá přenest 1 stránku holého textu, tzv. normostránku, toto bude trvat 2 sek. Tato úvaha platí pro tzv. holý text, čili tam, kde se přenášejí pouze písmena a číslice, nikoliv žádné tabulky, obrázky, nic složitějšího než obyčejný text. Taková rychlost vyhovuje právě pro čtení nějakého textu, ale už prakticky pro nic jiného, snad ještě pro přenos malých souborů, ale rozhodně ne pro přenos velkých souborů velikosti řádu megabytů. Pro představu touto rychlostí přenést velký soubor, jaký je např. pogram Netscape Navigator by trvalo 1 -2 hod., přičemž při spolehlivosti českých telefonních linek, nemusí být reálné tak dlouho spojení udržet. O něco lepší, přesněji 2x lepší, jsou moderní modemy s přenosovou rychlostí 28.8 kbit/s. Tam jsou všechny parametry 2x lepší, takže se dá říci, že 1 stránka psaného textu se zde přenese zhruba za 1 sekundu. Přibližně u této rychlosti, ale končí možnost přenosu přes telefonní linky, ještě pár desítek procent by se dalo přidat na rychlostech přenosu, ale ne mnoho, protože po telefonních linkách je rychlost přenosu omezená šířkou pásma (prostě nejvyšší rychlostí, kterou je vedení schopno přenést). Tato šířka pásma je částečně omezena tím, že telefonní spojení prochází ústřednami ve kterých jsou prvky, které šířku pásma omezují, jako např. elektrické kapacity indukčnosti, příp. mechanické kontakty v relátkách. Chceme-li dosáhnout vyšší přenosové rychlosti, je potřeba se spojit po pevné lince. Pevná linka, to jsou vlastně dráty vedoucí z jednoho místa na druhé. Na pevných linkách se běžně dosahuje běžně rychlosti 64 bit/s, což odpovídá zhruba 4 stránkám psaného textu za 1s a po pevných linkách není výjimkou přenos 2 Mbit 1 s, což při tomto příměru odpovídá něco přes 100 stránek psaného textu. Tyto rychlosti, které se uplatňují na pevných linkách, naprosto vystačí velké většině firem, které se připojují do Internetu, včetně většiny připojovatelů, kteří poskytují služby připojení do Internetu. Ještě vyšších rychlostí je možno dosahovat na optických sítí nebo pomocí radiových pojítek.

Nepsaná pravidla Internetu, morální zásady komunikace mezi lidmi[editovat]

Internet představuje určitý prostor, ve kterém se lidé setkávají, komunikují spolu. Protože tento prostor je specifický, liší se od všech ostatních forem komunikace, vznikají v něm také specifické zvyklosti, etiketa, nebo snad i morálka, která řídí chování lidí v tomto prostoru. Etiketa na Internetu vychází především ze skutečnosti, že je velmi snadné, mnohem snadnější než v tradičním způsobu komunikace, obtěžovat větší počet lidí něčím, co oni nechtějí. Například je velice jednoduché a technicky nenáročné rozeslat tisíc nebo i milion zpráv elektronické pošty, zpráv urážejících nebo nezajímavých pro adresáty.Takové zprávy adresátům přinejmenším zabírají kousek jejich času, protože oni se samozřejmě musí zaobírat každou zprávou, která jim přijde do jejich stránky, byť jenom malou chvíli, aby zjistili, že je bezcenná a vyhodili ji. Takovéto hromadné rozesílání velkého počtu zpráv je lákavé zejména pro komerční organizace, které se tímto způsobem mohou velmi levně propagovat. Jenomže, kdyby toto dělal každý, tak by se schránky E-mailu plnily naprosto neužitečnými, nevyžádanými zprávami, které by současně i rychle konzumovaly šířku pásma, která je na Internetu k dispozici. Proto nejdůležitější, základní pravidlo Internetu zní, neobtěžovat druhé uživatele nevyžádanou komunikací. Otázka je, jakými způsoby je možné takovéto pravidlo prosazovat. Je pravda, že v řadě organizací na Internetu se musí uživatel písemně zavázat k tomu, že toto pravidlo porušovat nebude. Nicméně to asi není dostatečné. Často se navíc stává, že uživatelé berou zákon do svých rukou a to tím způsobem, že když dostanou takovouto nevyžádanou zprávu, potrestají jejího odesílatele podobným způsobem a to tak, že mu začnou hromadně posílat zprávy o které on nestojí, nebo mu zařídí, aby mu do jeho poštovní schránky pravidelně chodily zprávy z nějakého zdroje, který je např. ponižující nebo obtěžující. Např. je zvykem trestat pomocí konferencí se sexuálním obsahem. Druhou morální zásadou, která je všeobecně uznávána: Nezneužívat Internet pro cokoliv, co může být v rozporu se zákony kterékoliv země, nebo z běžně příjímanými lidskými právy a slušností. Zde se uplatňuje určitá soudržnost Internetu, jako celku, kde jeho uživatelé a provozovatelé si uvědomují, že pokud by byl Internet spojován s takovými činnostmi nebo cíli, vedlo by to k překážkám a potížím v jeho provozu. Proto většina rozumně uvažujících organizací, které nějakým způsobem Internet provozují si dává pozor na to, aby nenapomáhala podobným nemorálním činnostem a pokud v rozsahu své kompetence takové snahy zjistí, většinou účinně zasahuje tak, aby jim zabránila.

Jak se mohu na Internetu prezentovat já sám ?[editovat]

Přestože Internet se může jevit jako svět firem a univerzit, je zde i velký prostor pro projevování a prezentaci jednotlivců, (ať se prezentují jakkoliv). Nejrozšířenější způsob, jak prezentovat světu něco o své osobě je „homepage“ - „domácí stránka“. Je to stránka (dokument) na WWW*

Zpočátku se domácí stránky považovaly za jakési elektronické vizitky, které obsahovaly kontaktní informace, fotografiii, případně profesionální historii dotyčného. Postupně se ale jejich obsah „zlehčuje“ a stávají se více osobními.

Tímto si Vás dovolím pozvat na svou domácí stránku s adresou „http://www.infima.cz/~svoboda/index.html“ (Pokud by Vám dělalo potíže zadat znak „~“, pak ho zkuste vynechat - zkouším se domluvit s naším správcem, aby to fungovalo i bez něj.)

Aniž bych chtěl sebe uvádět jako vzor, uvidíte, že tam mám také komentované obrázky manželky a dětí, pár „vzpomínek“ ze života (hlavně kolem práce, protože na Internetu jsou zatím hlavně lidi z příbuzných oborů), něco ze studentských prací, chystám se tam dát i seznamy spolužáků, (abychom se na Internetu vzájemně našli) nebo aktuální vyprávění o tom, jak se snažím postavit rodinný domek... A co je důležité: Protože komunikuji se zahraničím, řada textů je dvojjazyčně - česky a anglicky.

Je velmi obvyklé, že podnik, který vlastní nebo si pronajímá WWW server umožňuje svým zaměstnancům zdarma publikovat jejich osobní domácí stránky, jejichž obsah neovlivňuje. Pokud Váš zaměstnavatel Vám takovou možnost nedává, jistě najdete sponzora, který Vám to umožní - třeba jen za to, že na své stránce uveřejníte poděkování.

  • Viz. předchozí pokračování: WWW je služba, která umožňuje do celého světa prezentovat dokumenty, které kromě textu moho obsahovat i grafiku a hypertext = odkazy na jiné dokumenty.

Jak se může na Internetu prezentovat moje firma?[editovat]

Firmy si také na WWW zřizují své „domácí stránky“. Ty mají samozřejmě vážnější charakter než osobní stránky a také respektují určitá nepsaná pravidla.

Ze začátku bývaly firemní stránky velmi prázdné a nudné: obsahovaly kontaktní informace a projev ředitele s fotografií, ale dnes už mají jasný jednoznačný cíl: informovat zákazníka během několika minut (protože déle jeho zájem nemusí trvat) o firmě a její nabídce a co nejvíce ho přiblížit k tomu, aby koupil to, co firma nabízí.

Proto typická firemní stránka (obvykle několik stránek) obsahuje:

  • novinky - nejlépe hned na titulní stránce
  • kontakty na osoby ve firmě, aby zákazník mohl přehledně najít koho potřebuje
  • seznam zboží nebo služeb, které firma nabízí
  • technickou dokumentaci a příručky k výrobkům/službám firmy, nebo obecné, související s předmětem činnosti firmy
  • odkazy na spolupracující nebo související stránky na WWW
  • cokoli co zvýší zájem o firemní stránky - třeba zpravodajství nebo vtipy

Adresa firemní stránky může být velmi jednoduchá a názorná - podle vzoru „www.firma.com“ u amerických komerčních firem, nebo „www.firma.cz“ u českých. Takovou adresu totiž uživatel zadá intuitivně pokud neví nic přesnějšího. (Platí to ale samozřejmě jen u firem s krátkým názvem bez háčků a čárek). Příklady takových „správných“ adres může být třeba „www.netscape.com“ nebo „www.infima.cz“. A abych nezapomněl - před tuto adresu se vkládá „http://“ - zaklínadlo určující, že se jedná o stránku WWW.

Dá se na Internetu zbohatnout?[editovat]

Jako na každém trhu, ano. Internet představuje nové společenství čítající dnes několik desítek milionů lidí. Všude, kde se shromáždí nějaké množství lidí, lze jim něco prodat a zbohatnout. Na Internetu je tato možnost o to zajímavější, že jsou tam dobré možnosti, jak tyto lidi hromadně kontaktovat, a že tito lidé mají často podobné zájmy. Například jsou to lidé, kteří používají počítač, takže se jim dají s výhodou nabízet počítačové doplňky. Často se vydělává přímo na reklamě: Stačí vymyslet takový obsah, který přitáhne lidi, realizovat ho formou grafické stránky a na ni umístit placenou reklamu. Tímto způsobem se živí například vyhledávací služby: Uživatel dostane k dispozici možnost zadat rešerši na Internetu (zadat úkol výkonnému specializovanému počítači), ale za to musí shlédnout reklamu.

V zásadě se dá ale říci, že na Internetu vydělávají především dodavatelé technického vybavení a v druhé řadě poskytovatelé připojení.

Jeden z nejvýraznějších příkladů zbohatnutí na Internetu (a současně synonym pro nejnovější technické trendy na Internetu) představuje firma

Netscape[editovat]

Netscape Communications Corporation je firma, která se objevila v roce 1994. Založil ji Dr. Jim Clark, který již dříve založil a řídil giganta Silicon Graphics (pokrokového výrobce pracovních stanic) společně se studentem Marcem Andreesenem. Předmětem činnosti se stal vývoj a prodej programového vybavení pro Internet, zejména pro jeho populární službu WWW. Firma razantně vstoupila na neexistující „trh“ s prohlížeči WWW tím, že svůj poměrně dokonalý Navigator umožnila volně stahovat po Internetu. Tím dosáhla jeho ohromného rozšíření, které ve světovém průměru dělá údajně 85%, podle jiných statistik 92 %. Toto zastoupení je dáno zejména volně šířenými neplacenými kopiemi. Nicméně i prodeje jsou velmi slušné. Ale neméně důležitými produkty firmy Netscape je programové vybavení pro tzv. servery: počítače sloužící k poskytování služeb Internetu. V tomto oboru Netscape nabízí sortiment vysoce výkonných serverů.

Firma, která před dvěma lety začala se dvěma pracovníky jich má dnes 1600 a její hodnota se odhaduje mezi 4 až 7 miliardami dolarů.


Multimediální dokumenty na Internetu.[editovat]

Na Internetu se vyskytují soubory se zvukovými, případně pohyblivými obrazovými informacemi. Pracuje se s nimi asi tak, že si soubor stáhneme na svůj počítač a pomocí příslušného programu „přehrajeme“ jeho obsah.

Trendem pro nejbližší budoucnost je zajistit, aby se zvukové záznamy a „filmy“ přehrávaly už během jejich přenosu k uživateli t j. aby se nečekalo až na konec přenosu. Technologie pro tyto tzv. „streaming“ čili proudové přenosy už vznikají.

Po rozšíření těchto technologií budou existovat dvě možnosti: Přímé přenosy - tzv. „multicasting“ a přenosy „na vyžádání“. V prvním případě se bude jednat o jakousi obdobu rozhlasového nebo televizního vysílání, kdy jedna centrála vysílá a všichni posluchači současně poslouchají. V druhém případě se bude jednat o přehrávání záznamů z multimediálních knihoven v okamžiku, který si určí posluchač.

Pro zvukové záznamy budou všechny zde zmíněné technologie k dispozici během příštího roku.

Jak je to s rozhlasovým vysíláním přes Internet?[editovat]

Multimediální technologie popsané v minulém sloupku umožní v blízké době šíření zvukových záznamů po Internetu formou přímého přenosu. To se nepochybně stane impulsem pro vznik „rozhlasových stanic“ na Internetu.

V čem se tyto „rozhlasy“ budou podobat, a v čem se budou odlišovat od běžných stanic? Pravděpodobně hlavní odlišnost bude spočívat v mnohonásobně nižší ceně za pořízení a provoz takového „studia“ a „vysílače“. Toto zařízení se v podstatě dá provozovat na jednom nebo dvou lepších PC v ceně nejvýš několik set tisíc korun, na rozdíl od několika milionů pořizovací ceny rozhlasového zařízení. Navíc se zařízení dá sdílet pro více „stanic“ současně.

Důsledkem nízkých cen bude to, že se vyplatí provozovat mnoho různorodých vysílání pro i malé skupiny posluchačů. Ani přípravu pořadů nebude nutné brát tak vážně, jako u rádia, jehož drahý provoz je třeba naplnit hodnotným obsahem. Lze si v této souvislosti dobře představit „stanici“ vysílající z bytu pár hodin týdně pro několik desítek přátel. A pro takové „ministanice“ se určitě najdou provozovatelé, kteří jim budou pronajímat kapacitu rozhlasovéhu serveru (vysílače) a umožní tak činnost i těm malým, kteří si nebudou pořizovat vlastní vybavení.

A ještě jedna výhoda: K vysílání po Internetu evidentně není potřeba licence od státních úředníků - a doufejme, že to tak zůstane.

Soukromé oblasti na Internetu[editovat]

Internet historicky vznikl jako celosvětová otevřená síť, kde každý měl přístup ke všem informacím ze všech míst. Této koncepci, která vycházela zejména z myšlení akademické a vědecké komunity také Internet vděčí za své obrovské rozšíření. Nicméně dnes většinu uživatelů (i producentů informací) tvoří komerční firmy, které si své informace chrání a prodávají - a očekávají, že Internet bude tento jejich režim práce podporovat. Typickým příkladem je firma, která chce prostřednictvím Internetu publikovat některé informace tak, aby byly přístupné pouze pro její zákazníky. To znamená, že potřebuje vydělit z Internetu určitou malou oblast, do které nebude mít přístup každý, ale jen ten, komu to správce povolí. Nejjednodušší způsob jak to udělat, je pomocí uživatelského hesla. To znamená, že uživatel se před přistoupením k určité informaci musí prokázat tajným heslem. Nejjednodušší oddělení se takto dá zařídit, ale riziko prozrazení hesla je vždy veliké. Další možností omezení přístupu je automatické sledování ze kterého počítače (každý počítač na Internetu má svou „adresu“) se zájemce o informace připojuje. Nejdokonalejší způsoby se realizují pomocí kryptografie - technik počítačového šifrování, které velmi spolehlivým způsobem kontrolují možnosti přístupu a utajení informací.

Intranet[editovat]

Co je to Intranet?

Překlep? To jsme si zpočátku mysleli asi všichni, kdo jsme se setkali se slovem, které tak nápadně připomíná INTERNET. Jsou to ale dva odlišné pojmy, přestože jejich podobnost není náhodná.

Latinská předpona INTER s významem MEZI vyjadřuje propojení MEZI mnoha počítači a sítěmi. Naproti tomu podobná předpona INTRA znamená UVNITŘ a naznačuje propojení počítačů UVNITŘ jedné organizace.

Ze samotných názvů vyplývá podstata Intranetu: Je to komunikační technologie převzatá z Internetu, aplikovaná na plnění úkolů UVNITŘ organizace.

Protože tyto úkoly jsou odlišné od úkolů, které plní Internet, liší se i použité technické prostředky: Zatímco v Internetu (kde jednoznačnou převahu má služba WWW) se většinou vystačí s daty v podobě statických dokumentů (tzv. stránky WWW), uvnitř organizací je potřeba více pracovat se strukturovanými daty ve formě databází.

Tak dochází ke slučování komunikační a databázové technologie, které je typické právě pro Intranet. V praxi to funguje tak, že databázový server zpracovává údaje z databáze (např. účetnictví) a uživateli je ukazuje v podobě WWW stránek vygenerovaných na míru pro daný okamžik. Uživatel si tyto stránky prohlíží pomocí běžného prohlížeče WWW - a s jeho pomocí také zadává do databáze příkazy.

Tím se prohlížeč WWW stává velmi univerzálním nástrojem, který svému uživateli zprostředkuje velkou část jeho pohledu na „síťový“ svět.

P.S. Teď, když dovedeme od sebe bezpečně odlišit INTERNET a INTRANET, připravme se na další překvapení. Chystají se na nás s novým pojmem EXTRANET. Ale o tom snad až někdy příště...

Lze zavedením Intranetu ušetřit peníze?[editovat]

Skutečně řada Intranetů (podnikových sítí na bázi technologií Internetu) vzniká jako úsporná opatření. Jaké náklady může uspořit? Především se zde hovoří o nákladech na údržbu počítačových sítí a aplikací. Lokální síť toiž funguje tak, že data jsou obvykle sdílená na serveru, zatímco jejich zpracování probíhá na jednotlivých klientských počítačích. To znamená, že na mnoha klientských počítačích se musí udržovat fungující aplikační programy pro práci s daty. To je v praxi velmi nákladné, protože obvyklé operační systémy jsou v tomto směru velmi neefektivní. Instalace programů, její úpravy a udržování (reakce na změny v prostředí sítě a počítače) vyžadují mnoho ruční práce. Všichni asi známe ty případy, kdy po zdánlivě bezvýznamné změně na síti, nebo po výpadku napětí se na počítači objeví záhadné chyby. Je potřeba volat správce sítě, nebo údržbáře PC, který pak tráví hodiny kvalifikovanou činností př diagnostikování problému a jeho nápravě. Taková situace nastává jednou za čas na každém počítači v síti, a její řešení se nedaří zautomatizovat, protože z nějakých nepochopitelných důvodů je každý počítač originál a vznikají na něm originální chyby. V USA se ukazuje, že tyto náklady na údržbu jsou dramaticky vysoké. Zatímco cena za pořízení nového počítače činí 2 až 3 tisíce dolarů, jeho údržba stojí ročně až 15 tisíc dolarů. Představíme-li si síť o 1000 počítačích, což není žádná vzácnost, dostáváme se k ročním nákladům mnoha milionů dolarů. Tedy k příležitosti pro úspory a inovaci. Proč právě technologie Intranetu přinese zlevnění v této oblasti? Protože většina „práce“ s daty se přesune z klientských stanic na server, zmenší se počet míst, kde se určitá chyba může vyskytnout z N a 1. Je to svým způsobem návrat k „hloupým terminálům“ z prehistorické doby střediskových počítačů, ale na nesporně kvalitativně vyšší úrovni.

Jak začlenit novou technologii Intranetu do stávajícího informačního systému?[editovat]

Především je obvyklé, že podnik nějaký stávající informační systém provozuje. Mnohé z nic jsou „poháněny“ velkými relačními databázemi, jako je Oracle, Informix nebo Sybase. Jiné menší se provozují na „pécéčkových“ databázích, jako je dBase nebo Paradox. V každém případě je ale obvyklé, že v podniku existuje množství strukturovaných dat v podobě databází. Tato data je bezpodmínečně nutné začlenit do nového „Intranetového“ informačního systému a obklopit je takovým aplikačním programováním, aby se z nich vytěžilo co nejvíc užitečných informací pro co nejširší množinu pracovníků. Praktický závěr, který z tohoto požadavku vyplývá je, zvolit takové programové vybavení, které je schopno se stávajícími databázemi spolupracovat. Kdyby tomu tak nebylo, vznikla by nutnost stará data zkonvertovat do nových databázových formátů s rizikem chyb a dlouhých provozních prostojů.

Smysl Intranetu totiž není v tom, nahradit starý informační systém, ale pomoci, aby existující data ze starého informačního systému byla využívána kvalitněji, více lidmi a levněji. Z tohoto hlediska je ideální, když po zavedení Intranetu pracuje vedle sebe jako starý informační systém, tak nové Intranetové vybavení.

Dále si podnik s sebou často nese „dědictví“ v podobě nesourodého inventáře počítačů: Často se vedle sebe vyskytují PC s různými verzemi Windows, Macintoshe a stanice s různými odrůdami operačního systému Unix. Pokud možno všechny tyto počítače by měly působit jako klientské stanice. To znamená vybrat takový klientský software, který běží na všech platformách nasazených v podniku.

Jak začít s Intranetem[editovat]

Připomeňme si definici Intranetu: Je to „komunikační technologie Internetu použitá uvnitř organizace“. Od samého začátku, kdy tuto komunikační technologii uvnitř organizace nasadíme, by měla (kromě okamžitých úspor nákladů na údržbu počítačových sítí) přinést do organizace lepší sdílení a předávání informací. Jak tedy začít, aby už první počátky byly užitečné: Z aplikací, které lze zprovoznit snadno „přímo z krabice“ jsou důležité

  • Elektronická pošta (email)
  • Tím, že každý pracovník dostane přístup ke službám elektronické pošty, se organizace (bez *přehánění) otvírá komunikaci, a to jak uvnitř, tak i s okolním světem
  • Skupinové diskuse (newsgroups)
  • Je-li komunikace ohledně určitého tématu složitější a zajímá-li více lidí, pak místo elektronické pošty (která je komunikací jednoho s jedním) použijeme diskusi, které se může zúčastnit více lidí.
  • Sdílení dokumentů (WWW)

Důležité dokumenty (počínaje od nejzákladnějších) je třeba zpřístupnit všem lidem v organizaci, aby každý měl přístup ke stejným a aktuálním datům…a později aby také každý mohl tato data spoluvytvářet. Příkladem takového dokumentu základní důležitosti je firemní telefonní seznam nebo organizační schema (pavouk), na který přímo navazuje

  • …centrální identifikační služba

Tato služba (Directory Server) bývá označována za jádro Intranetu (I když ji nemusíme nutně implementovat hned na začátku). Jedná se o centrální databázi, která shromažďuje údaje o všech pracovnících, o jejich přístupových právech (nejen k počítačům, ale třeba i k zámkům na dveřích), o jejich elektronických podpisech a podobně.

Elektronická pošta (email)[editovat]

Tím, že každý pracovník dostane přístup ke službám elektronické pošty, se organizace (bez přehánění) otvírá komunikaci, a to jak uvnitř, tak i s okolním světem Elektronická pošta je rychlejší a pohotovější než fax a na rozdíl od telefonu nevyžaduje pozornost obou dvou komunikujících stran současně. Při jejím použití dochází k zajímavým (řekněme psycho-sociálním) efektům:

  • Odeslání zprávy kolegovi do vedlejší kanceláře je stejně snadné (a téměř stejně rychlé) jako někomu do jiné firmy na opačném konci světa.

To okamžitě působí zhroucení pomyslných geografických a organizačních bariér*. Z firem a lidí v Americe, kteří ještě před několika lety byli neprakticky daleko se najednou stávají blízcí partneři. Pro firmu to může velmi konkrétně znamenat náhlé rozšíření trhu… Já sám si vzpomínám, jak jsem v roce 1987, v pravěku bez faxů a e-mailu, vysvětloval nemožnost určité americko-české spolupráce tím, že prostě nemůžeme zaručit každodenní komunikaci. Dnes můžeme zajistit komunikaci každých pět minut.

  • Zatímco u (papírových) dopisů a faxů se dodržují určité společenské konvence (úhlednost, pečlivá příprava textu), u emailu se postupuje velmi neformálně. Je běžné, že emailové zprávy se tvoří během několika vteřin a někdy obsahují jen pár slov (například „ANO“ když jde o odpověď na jinou zprávu). Z toho také plyne, že způsob vyjadřování, který se v e-mailu používá je mnohem méně formální. I úplně cizí lidé se v e-mailu vyjadřují dosti hovorově a navazují osobní kontakt mnohem snáze, než dopisem nebo faxem.

Nebijte mě, ale já si vážně myslím, že pro náš vstup do rozvinutého světa (proč jenom do Evropy?) je důležitější fungující telekomunikační (i Internetové) spojení a dálnice Plzeň-Rozvadov než třeba naše členství v NATO.

Skupinové diskuse (newsgroups)[editovat]

Je-li komunikace ohledně určitého tématu složitější a zajímá-li více lidí, pak místo elektronické pošty (která je komunikací jednoho s jedním) použijeme diskusi, které se může zúčastnit více lidí. V organizacích se často stává, že

  • Ne všichni spolupracovníci (zaměstnanci, členové, externisté…) se mohou současně zúčastnit porad a diskusí na důležitá témata.
  • Porady nelze organizovat dost často, aby se v širokém fóru prodiskutovaly akutní záležitosti.

Zde může pomoci skupinová diskuse v elektronické podobě. Takové diskuse existovaly už před lety na modemových centrálách BBS. Tehdy se pro ně vžil název „konference“. A v mnoha organizacích byly už tehdy s výhodou využívány. Dnes s nástupem Internetu a intranetu se fenomén skupinových diskusí znovu objevil pod názvem „newsgroups“ t.j. „skupiny věnované novinkám“ . Stejně jako na dřívějších BBS celá věc funguje velmi podobně jako elektronická pošta: Uživatel napíše zprávu a adresuje ji ne jednotlivci, ale do určité „skupiny“. Sídlem „skupiny“ je server t.j. stále běžící počítač, který zprávu přijme a zaznamená pro všechny ostatní členy „skupiny“, kteří si ji později vyzvednou a přečtou. Skupinové diskuse nám mohou pomoci se v organizaci přiblížit ideálnímu stavu, kdy všichni spolupracovníci budou dostatečně informováni o důležitých věcech a budou mít možnost se tvůrčím způsobem k nim vyjadřovat a na nich podílet.


Sdílení dokumentů (WWW)[editovat]

Důležité dokumenty (počínaje od nejzákladnějších) je třeba zpřístupnit všem lidem v organizaci, aby každý měl přístup ke stejným a aktuálním datům…a později aby také každý mohl tato data spoluvytvářet.

Je až neuvěřitelné, jak výrazně organizaci pomůže, jestliže nejzákladnější dokumenty jsou k dispozici všem snadno a v přesné a aktuální podobě. Mezi tyto nejzákladnější dokumenty bezesporu patří

  • Seznam pracovníků/telefonní seznam/adresář (případně propojený s organizačním schématem = pavoukem)
  • Ceník výrobků/služeb organizace

V další řadě se zpřístupňují například

  • Seznam nejdůležitějších zákazníků a dodavatelů
  • Pracovní řád (nebo podobná pravidla)

Nehledě na přímé úspory nákladů na papír a tisk dokumentů, které se zakrátko vyhodí a nahradí novou verzí (nebo dokumentů, které každý musí mít, ale nikdo nečte) velmi prospěje fungování firmy, když všichni budou mít důležité a přesné informace stále k použití.

Centrální identifikační služba[editovat]

Tato služba (Directory Server) bývá označována za jádro Intranetu (I když ji nemusíme nutně implementovat hned na začátku). Jedná se o centrální databázi, která shromažďuje údaje o všech pracovnících, o jejich přístupových právech (nejen k počítačům, ale třeba i k zámkům na dveřích), o jejich elektronických podpisech a podobně. Tato služba podstatně zjednoduší a zpřehlední stávající stav, kdy při přijetí nového pracovníka (nebo při různých průběžných změnách) je nutno měnit záznamy na mnoha místech, například

  • Přístupová práva na síti
  • Průkazku do podnikové knihovny
  • Práva ke vstupu do prostor
  • Interní telefonní seznam
  • … a mnohé další

Z běžné praxe víme, že synchronizace všech těchto změn je organizačně velmi náročná, a podaří-li se ji zautomatizovat, pak se firma posune o značný krok vpřed směrem ke správnému fungování.

Intranet: WWW nebo databázové aplikace ?[editovat]

Existují dvě protichůdné představy: Podle první zřízení Intranetu spočívá v podstatě v tom, zprovoznit server WWW a s jeho pomocí zpřístupnit nějaké textové a obrazové informace, z nichž některé jsou určeny pouze pro interní použití. Druhá představa vidí Intranet jako zřízení WWW přístupu k rozsáhlým databázím, které určují chod organizace, s tím, že pomocí WWW (=Intranetu) se dosáhne širšího využívání těchto informací mezi pracovníky organizace.

Obě tyto představy obsahují pravdivé jádro: Je pravda, že už jednoduchý server WWW hodně pomůže tím, že zpřístupní základní (téměř) statické informace [10% dokumentů, které obsahují 90 % užitečných informací]. Na druhou stranu skutečně dynamické informace, z nichž lze usuzovat na okamžitou situaci a činit rychlá rozhodnutí jsou ukryty v databázích a teprve napojením na ně se přiblížíme plnému potenciálu Intranetu.


„SÍŤ“ - hrozba planá, nebo skutečná ?[editovat]

Když cestuji do zahraničí, občas zažiji klidný večer v hotelu (bez povinností) a shlédnu nějaký film, na který jsem se dlouho chystal. Tentokrát to byl film „Síť“. Mnozí čtenáři ho jistě znají z našich kin, ale já jsem na něj musel jet do Paříže.

Film pojednává o nebezpečí zneužití a narušení počítačů, které řídí kriticky důležité funkce ve společnosti i v životě jednotlivce. Zděšený divák zde shlédne :

  • dvě vraždy pomocí zásahu do lékařského počítače
  • vraždu pomocí zásahu do leteckého navigačního systému
  • ztrátu totožnosti a občanství člověka tím, že jeho jméno je změněno ve státním počítači
  • neoprávněné policejní stíhání opět na základě falšovaného záznamu
  • kolaps provozu na letišti, krach na burze, zhroucení bank - vše za stejných důvodů

Vize je to strašlivá. Film má obrovský význam, že na tento okruh možných problémů (odborníkům samozřejmě dobře známý) upozornil veřejnost velmi účinným způsobem.

Otázka, která diváka okamžitě napadá je, jestli se „s tím dá něco dělat“? Pro mne osobně byla tato otázka pikantně aktuální, protože jsem film shlédl v Paříži v předvečer firemního školení o nových produktech, které velmi úzce souvisí právě s bezpečností počítačových sítí. Přesněji řečeno, o produktech, tvořících součást technologické revoluce směřující k zajištění základních lidských práv v nové složité technologické společnosti.

Podívejme se na situaci takto: počítače přinášejí obrovské možnosti organizace a vyhledávání informací a komunikace mezi lidmi, anebo umělými stroji. Tedy přinášejí novou dimenzi svobody. Zvýšená svoboda se projeví třeba tím, že si mohu na Internetu vyhledat svého kamaráda, se kterým jsem před leta ztratil kontakt, když emigroval do Ameriky. Ale současně ten samý akt může znamenat ohrožení jeho práva na soukromí, tedy omezení jeho svobody. Složité, že!

Zkrátka, jako vždy platí, že žádná věc sama o sobě není ani dobrá, ani špatná. Záleží jen na tom, jak se jí užívá. A dnes jsme právě v situaci, kdy se lidstvo jako celek, učí zacházet s nově objevenými silami tak, aby osvobozovaly a neškodily.

Jaké prostředky bude třeba v tomto procesu využít? Především prostředky obecně organizační, jako je decentralizace, bezpečná úschova dat, ověřování informací nezaujatou třetí osobou atd... To jsou jistě prostředky, které budou tvořit základy práva budoucí technologická/ informační společnosti. Ale já nejsem právník, nýbrž technik a vidím základy řešení v technické oblasti. Domnívám se, že je potřeba dát lidem do rukou některé základní nástroje zaručující základní lidská práva:

1. jednoznačnou, zaručenou identifikaci. Komunikuji-li s někým (po Internetu), koho osobně neznám, chci aby mi prokázal svou totožnost. Samozřejmě dobrovolně, pokud chce, aby mu bylo věřeno. 2. Zaručené utajení komunikací před třetími osobami. Posílám-li někomu zprávy měly by být věci zařízeny tak, aby nikdo jiný na světě ji nemohl přečíst. 3. Možnost zveřejnit o své osobě právě jen ty údaje, které chci zveřejnit a dále možnost tyto údaje doložit nestranným svědectvím. 4. Možnost vyhledat informace o jiné osobě, které chce o sobě zveřejnit a možnost ověření pravdivosti těchto informací. 5. Možnost, uložit u nestranné osoby informace zaručeně tak, aby mohly být použity jako důkaz v případě sporu. (Přičemž tato nestranná osoba sama tyto informace nemůže přečíst).

S radostí mohu konstatovat, že práce na technickém zajištění výše definovaných lidských práv, postupují rychle kupředu.

Brzy se objeví ( zčásti tu již jsou) programy pro přístup do Inteernetu, které pomocí silně kryptografické techniky zaručí první tři body. Zkrátka, pošlu-li zprávu někomu na druhém konci světa,

  • vím, kdo je on (s jistotou)
  • on ví, kdo jsem já ( s jistotou)
  • nikdo jiný na světě tu zprávu nepřečte
  • nikdo na světě ji nedokáže změnit (ani já, ani adresát)

Naše firma a já osobně máme s těmito jistotami bohaté zkušenosti, jako dodavatel komunikačních systémů pro banky, kde zajišťujeme přenos vysoce citlivých informací mezi bankou a klientem). Jak se taková bezpečná komunikace zajišťuje?

Základem téměř všech moderních řešení v tomto oboru je kryptografická technologie s veřejným klíčem. Ta funguje na základě principu, že šifrovací klíče (mající obvykle podobu tabulek, nebo dlouhých řad čísel) se vyskytují vždy jako pár: co se jedním zašifruje, dá se druhým rozšifrovat a naopak. Ale mám-li jen jeden klíč z páru, pak mohu sice něco zašifrovat, ale už to nemohu sám po sobě rozšifrovat a přečíst. Jeden z těchto klíčů mohu prohlásit za veřejný a rozdat komukoli. Tím dosáhnu následujících možností: 1. Partner zprávu, kterou mi posílá, zašifruje mým veřejným klíčem. Tím vzniká jistota, že zprávu může přečíst pouze majitel tajné části klíče t.j. já. Tuto situaci si můžeme znázornit tak, že jsem partnerovi dal visací zámek, od kterého jsem si nechal klíč. On může zaklapnutím zámku zajistit zásilku, kterou mi posílá. 2. Zprávu, kterou já odesílám, zašifruji svým tajným klíčem. Adresát, který má můj veřejný klíč (a ten může mít každý, protože je veřejný) si ji rozšifruje a získá jistotu, že zprávu jsem odesílal já a ne někdo jiný. Příklad: Zásilku, kterou odesílám jsem zamknul visacím zámkem, od kterého klíč mají všichni možní adresáti. Ale zámek mám jenom já, takže je zřejmé, že zásilka je ode mne. Mimochodem, tomuto postupu se říká elektronický podpis.

Lze namítnout, že metodika je bezpečná, ale poměrně složitá, takže řada uživatelů se nebude obtěžovat ji používat. Právě proto se připravuje automatizace, která všechny potřebné úkony vykoná automaticky bez přímého zásahu uživatele včetně

  • vygenerování a tajných a veřejných klíčů a jejich uschování (tajných) a zveřejnění do celosvětové sítě (veřejných)
  • vyhledání veřejného klíče jiné osoby v celosvětové síti seznamů
  • zašifrování odesílané zprávy
  • provedení kontroly elektronického podpisu na příchozí zprávě

Současný stav tedy vede k poměrně optimistické vizi elektronického světa, kde, aniž bychom o tom věděli, budeme všichni pro zajištění svého civilního soukromí denně využívat šifrovací technologii o mnoho řádů dokonalejší, než za druhé světové války. Jako podnikatel pracující v tomto oboru jsem docela hrdý na to, že už v průběhu letošního roku bude naše firma (jménem dodavatelů které zastupujeme, zejména firmy Netscape) schopna dodávat zákazníkům všechny výše zmíněné bezpečnostní technologie, které jsou schopny změnit tvář Internetu z hrozivé na přátelskou a humánní.