O chudobném hrnčíři

Údaje o textu
Titulek:	O chudobném hrnčíři
Autor:	neznámý
Zdroj:	O chudobném hrnčíři. Jilemnice : Alois Neubert, 1890. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD anon 70
Nejlacinější knihovna pro českou mládež, č. 12. Nakladatelské údaje dle bibliografického katalogu.

Byli vám to chudáci, ti Vyorálkovi, ano takoví chudáci, jakých nebylo na moravské Slovači daleko široko. — Kromě kousku bídného pole a starého nářadí, jež Vyorálková zdědila po svých rodičích, neměli majetku sebe menšího a přece bylo jim starati se o sedm drobných dětí. — Byl sice Petr Vyorálek hrnčířem dokonalým a nádobí jím urobené šlo jen jen na rvačku, ale, prosím vás, co platna byla mu sebevětší znalosť řemesla toho, když neměl s dostatek prostředkův. — O palivo nebylo, toho trochu dal mu juž vždycky dobrosrdečný pan vrchní Stejskal, ale hůře bylo o hlínu; pro tu musil Vyorálek jezditi daleko — až někam na Valašsko. Ale netížil sobě daleké cesty té; jakmile sehnal nějaký groš, zapřáhl se do dvoukolového vozíku a hajdy pro hlínu. — Dovezl jí kolik tolik, nadělal z ní džbánkův a hrnkův, a poslal s nimi manželku svou Klárku do sousedních vesnic. A ta donesla mu juž po troše suchého ovoce, mouky, obilí, mastného, ano i nějaký krejcar; mimo to nasázeli si rok co rok na kousek svého pole zemáků, říkávajíce: „Požehná-li jich dobrotivý Pán Bůh, hladu strachovati se nám netřeba.“ — A tak lopotili se pro kousek jídla a nějaký šat od božího rána až pozdě do večera, ba, nezřídka pracovali i za noci, ale přes to tak tak, sotva že se najedli. — Dokud byl Vyorálek zdráv, přemáhal bídu s dobrou manželkou svou, ale hůře bylo jim, když jednou dopustil na něho Pán Bůh těžkou nemoc. — Bránil se Petr nemoci dlouho a všelijak, až pak ulehl chtěj nechtěj. Jak ulehl, pravil své manželce: „Nevím, nevím, milá Klárko, zdali pozdravím se zase, ba, podobá se mi, že již nepovstanu. Však děj se vůle Boží! Povolá-li mne dobrotivý Stvořitel k sobě, prosím tě, pečuj o dítky, jak jen nejlépe budeš moci. Vychovávej je tak, aby líbily se Otci nebeskému i dobrým lidem; uč milovati je naši drahou a krásnou vlasť i milý národ náš a posýlej je do školy pilně, velmi pilně, nebo škola je ta pravá a dobrá matička maličkých.“ Zabědovala nebohá Klárka a s pláčem slíbila manželi svému, že přání jeho vyplní svatosvatě. — Vyorálkům dařilo se čím dále tím hůře. Nevydělali juž dlouho ani krejcaru, a tu trochu potravy, jakož i něco málo zemáků „zminuli“ juž a jiného neměli. Dítky plakaly hladem a rodiče slzeli s nimi a prosili Pána Boha za pomoc. Ale té nedostávalo se jim dlouho. Ač nerada, tuze nerada, odhodlala se Vyorálková nicméně prodati kousek pole. Prodala je, ale utržila za ně sotva tolik, kolik potřebovala velmi nutně. Však i několika těm zlatým byla ráda; nakoupila jídla, manželi léku a bylo po penězích. — K tomu všemu přitížilo se Petrovi tak, že juž juž očekávali jeho smrt. Samý nářek klekla Klára s dětmi k posteli nemocného a modlily se, modlily za dobrého manžela, otce. — Za jejich modlitby vkročil do světnice hospodář Zápeca a povídá: „Do večera ať se mně vystěhujete. Déle vás tu nestrpím!“

Ulekla se velmi Vyorálková a prosila Zápecu, aby nad nimi ustrnul se. Ale zle, zle pochodila. Byl vám Zápeca člověk neútrpný a nedbal úpěnlivé prosby Klářiny, ba osopil se na ni slovy: „Nevíte, že nedali jste mně za celý rok ani haléře nájemného? To by tak bylo: ničiti chalupu pro nic a za nic! Povídám vám naposledy: do večera ať se mně vystěhujete, sice vás vyhodím!“ Všecka uplakána a rukama lomíc, modlila se Vyorálková takto: „Všemohoucí, nejdobrotivější Bože, Otče chudých! Ujmi, ujmi se nás v této naší bídě a nouzi námi nezaviněné, smiluj a slituj se nad dobrým manželem, otcem sedmi dítek, vrať mu zdraví a nedej zahynouti nám hroznou smrtí, hladem!“

Vstala a šla do vesnice hledat bytu. — Hledala, hledala, dlouho hledala, a juž všecku ves obešla, ale nikdo, nikdo příbytku poskytnouti jim nechtěl. Ten vymlouval se, že má malou světnici, onen pravil zase, že vzal by je, kdyby neměli tolik dítek, a tak každý našel výmluvu jakou takou. Naposledy zašla Klárka k Šobaňům a prosila úpěnlivě, aby ustrnuli se nad nimi. Zamyslil se Šobaň a povídá: „Milá Vyorálková, víte že jsem chudým domkářem a nazbyt nemáme ničeho, ale když ani ti boháči útrpnosti nad vámi nemají, tož přistěhujte se k nám; trochu jídla, jakého takého dáme juž poctivému Petrovi a dítek vašich nenecháme o hladě také, nebo nevím, nevím, co na nás a na naše potomky může někdy Pán Bůh seslati. Vždyť byli boháči, a jací boháči, a stali se z nich vůlí Boží chudáci a naopak!“ — Poděkovala Vyorálková Pánu Bohu, že zachoval jim alespoň jednoho dobrodince, poprosila Šobaně, aby pomohl jí odnésti k nim nemocného Petra, a ostatní skrovný majetek odstěhovala sama. — Všecka vděčná, pomáhala Klára Šobaňům kde a jak jen mohla. Chodila jim na trávu, na roždí, i jiné práce konala a nejstarší dcerušku Kačenku posýlala na houby. Jednou šla Kačenka na houby zase. Šla a přišla k lípě. Tu poklekla, sepjala ruce a modlila se zbožně za své rodiče, bratry a sestry. Jak se vám pomodlila, tu kde se vzala tu se vzala nějaká babička a ta měla na hlavě zlatou korunu a pravila: „Čí jsi, děvčátko, a proč naříkáš?“ A Kačenka odpověděla: „Jsem dcerka Petra Vyorálka, chudého hrnčíře z Luhačovic. Tatínek náš juž dlouho stůně a maminka a nás sedm dětí jsme rádi, že vzal nás dobrý Šobaň do bytu a dává nám trochu jíst; Zápeca nás z chalupy vyhnal.“ — „Neplač, neplač, hodná dceruško,“ vece stařenka, „ještě nebylo zle, aby nebylo zase dobře.“ A dala Kačence divný a jinačí košík řkouc: „Košík tento má takovou moc, že když řeknete: „Košíku, dej nám jídla!“ dá vám jídla, jakých jen budete chtíti.“ Políbila dceruška babičce ruku, poděkovala jí za košík a samá radosť běžela domů. Doběhla do světnice a všecka udychána povídá:

„Ach, maminko, co se mně přihodilo dobrého. Šla jsem na houby a přišla jsem k nějaké lípě; tam modlila jsem se za neí mocného tatínka, za vás, za bratry a sestry, a když jsem se pomodlila, tu kde se se vzala tu se vzala nějaká babička a ta měla na hlavě zlatou korunku a ptala se mne, čí jsem, a proč naříkám? Pověděla jsem jí, co a jak, a ona dala mně tento košík, který prý má takovou moc, že když řekneme: „Košíku, dej nám jídla!“ dá nám jídel, jakých budeme jen chtíti.“ Plna zvědavosti, uchopila matka košík a poručila: „Košíku, dej nám jídla!“ a juž byl vám samo panské jídlo. Dala Klárka tolik nemocnému Petrovi, kolik snědl, zavolala z domácích kde koho, a jedli, jedli, a když se najedli, pozdvihli očí svých k nebi, řkouce: „Budiž veleben dobrý Bože! Ty dopustíš, ale neopustíš.“ — O jídlo nebylo se tedy juž Vyorálkům co starati, ale jak ještě Petra uzdraviti? — Však i tu poskytl jim Pán Bůh své pomoci. — Na druhý den šla Kačenka k té lípě zase; šla a sotva tam přišla, juž byla ta babička u ní a tázala se: „Jak je tatínkovi, dceruško?“ „Ach, ještě stůně,“ dí děvče, „rádi, tuze rádi bychom ho uzdravili, ale ať děláme co děláme, nic platno.“ Vyňala babička z kapsy červenou bylinku a podávajíc ji Kačence, pravila: „I tatínek váš pozdraví se; povím ti, jak: Tuto bylinku uschováš a to dnes někde v zahradě, zítra pod postelí otcovou a na třetí den v posteli pod jeho hlavou; ale učiň to tak, aby kromě Pána Boha, mne a tebe nezvěděl o tom nikdo. Na třetí den v poledne otec pozdraví se. Když se pozdraví, pověz mu teprve, co a jak, a popros ho i maminku, aby dali tě ke mně do služby; budu tě čekati zde. Jak to babička pověděla, kam se poděla, tam se poděla. — Zaplakala dceruška radostí, že její dobrý tatínek pozdraví se, pospíchala domů a udělala, jak jí babička poručila. A — div divoucí! — na třetí den v poledne otec vstal a byl zdráv. Tu teprve pověděla Kačenka rodičům, co a jak, a prosila jich, aby pustili ji k té dobré babičce do služby. Nebránili dcerušce rodiče dosť málo, ba pravili: „Jdi, jdi, hodná Kačenko, služ babičce zadarmo a poslouchej ji u všem a všude!“ Rozloučila se Kačenka s rodiči, bratry i sestrami, dala „s Pánem Bohem“ i Šobaňům a šla. Šla a přišla k té lípě, ale babičky tu nebylo. Čekala, dlouho čekala Kačenka, volala, však babičky nebylo nikde. Juž juž chtěla vrátiti se domů, když tu, kde se vzala, tu se vzala, jakoby ze země se vzala, byla babička u ní a povídá: „Půjdeš-li ke mně do služby?“ „Půjdu, půjdu,“ odvětilo děvče.

Tož kýchla babička a juž otevřela se vám země a Kačenka se stařenkou octla se v tuze krásném zámku. Rozradostněna, tázala se dceruška, co bude dělávať? „Nic, nic jiného,“ odpověděla babička, „leda modliti se se mnou, oprašovati peřiny a počítati peníze.“ — Dobře, tuze dobře bylo Kačence ve službě; modlila se ráda, babičku poslouchala a práce své konala, jak jen nejlépe mohla. — Jednou byla sama doma a počítala peníze. Tu přišla k ní nějaká tuze vyzáblá žena a povídá: „Prosím tě, dceruško, dej mi alespoň jeden peníz, ať koupím dětem chleba; juž tři dny ničeho nepožily; ach, dej mně, dej, však babička nepozná. „Milá tetičko,“ vece Kačenka, „ať pozná, nebo nepozná, dáti vám nemohu; peníze nejsou moje. Přijďte, až bude babička doma, ona vám dá.“ — Sotva žebračka odešla, juž byla tu babička a povídá: „Věrně, tuze věrně si mně sloužila, dceruško, za to se ti odměním.“ „Nechci žádné odměny babičko,“ odvětila Kačenka, „dala jste nám juž až moc.“ Tož mermomocně dala jí stařenka dvě veliké duchny, svázala je do bílé plachty a třikráte kýchla; a jak vám kýchla, byla Kačenka doma u rodičů i s duchnami. Však nebyly to juž duchny, ale zlato do zlata. — Plni radosti poděkovali Vyorálkovi dobrotivému Pánu Bohu za veliký dar ten, rozdělili se se Šobaňovými o peníze a byli z nich boháči. Ale zle, zle dařilo se Zápecům. Ti různými nehodami pozbyli všeho majetku a stali se z nich žebráci. Však ustrnul se nad nimi útrpný Petr. dal jim peněz tolik, kolik potřebovali na vystavění chalupy a na zakoupení kousku pole, řka: „Pán Bůh pomohl nám a já pomohu vám.“ Všecek zaražen, přijal Zápeca značnou částku peněz, poděkoval Vyorálkovi, litoval svého přenáhlení a prosil za odpuštění. Odpustil mu Petr rád. — Od té doby choval se Zápeca k chudobným vlídně, říkávaje: „Kdo ublíží chudému, ublíží sám sobě.“ —