O bídě lidské/Rukavička

O bídě lidské
Pekařova dcera	Rukavička	Práce

Údaje o textu
Titulek:	Rukavička
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	O bídě lidské. Uspořádala A. Hübnerová. Brno : nákladem Dobročinného komitétu dam, 1890. s. 32–48. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Kam jdeš, Václave?“ s nevinným úsměškem volal příručí důchodního za kancelistou, jenž složiv akta a vzav kradmo svůj myslivecký klobouk se stěny chtěl nepozorován vyklouznouti ze dveří lesního úřadu.

„Kam jdu? Vždyť jest poledne; natrhám v parku jitrocele pro kanárka,“ zněla odpověď, a již byl zardělý a rozčepýřený Václav ten tam. Všichni v kanceláři zasmáli se nahlas a viděli jej kolem oken dlouhým krokem páditi do parku.

„Nejspíš v skalní poustevně bude jitrocel hledat,“ mínil revírník Travina.

„I ne, tam chytí kanárka,“ opravil jej taxator Mešník z vedlejší jizby. Dali se do smíchu ještě hlasitějšího, jenž náhle umlknul, jako by jej uťal, prvním udeřením poledního zvonu s věže zámecké. Každý hodil své papíry co nejrychleji na hromadu a spěchal z dusné kanceláře na volný vzduch a k obědu; ženatí domů a svobodní do hostince „u Konvalinky“.

Bylo po dešti. „Ten dělal kroky! Kdo máte sáhovku?“ smál se starý důchodní, ukázav na hluboké stopy Václavových podpatků v mokrém písku.

„Tak možno i lásku měřiti na metry,“ prohodil revírník, a s dobrosrdečným posměchem se dal svou cestou; žádný za Václavem do parku; byli to materielní lidé.

Nezůstaly však chvatné stopy jeho dlouho osamělými; přišel na pěšinu, kde byla vytlačena celá literatura botiček a bot, z níž četl Václav nejblažší poesii země i nebes. Rytmické stopy dvou útlých nožiček předpisovaly jeho srdci přísně, jak má tlouci; srdce bylo poslušno, bušilo rychle, desateronásobně chvatně, jak velely ty drobounké krůčky, jejichžto šlapěje se podobaly laškujícímu verši a někde skoro trylku. Byla to poesie a hudba v jednom zjevení — — Hle, tu již byla skalní poustevna. Václav zblednuv vešel; byla prázdna. Zas prázdna! Vždycky prázdna! Vždy bývá pozdě, — pozdě pro něj! „Kanárek již uletěl,“ byl by řekl taxator.

Přece nebyla jeskyně prázdna. Na březové lavičce se něco bělelo; rychle po tom sáhl; byla to bílá hedbávná rukavička, na níž místo obyčejných, zdobných švů skvěly se tři zlaté struny uprostřed bílé lyry, vše pěkně vyšito. Znal rukavičku; mžiknutím obrátiv ji na rub líbal ji uvnitř šíleně, opojeně a přece stále žíznivě; když se mu zdálo, že jest již bezpečně vyplněna, vystlána jeho políbeními, obrátil ji zas a líbal lyru, potom dlaň, palec, ukazováček, každý prstík zvláště, nejvíce však malíček. Tak trhal jitrocel.

Ještě nebyl s malíčkem u konce, když se ve vchodu jeskyně objevil stín. Stín? ó ne, paprsek; byla to ona. Vletěla, ó moci osudné! vletěla přímo na něho; klopýtla trochu o jeho nohu, — chytil ji do náručí, — musil, aby neupadla.

„Odpusťte,“ omlouvala se dětinným, sladkým hláskem, „jsem oslepena slunéčkem, zde je šero, neviděla jsem vás. Zapomněla jsem zde rukavičku.“ A vyškubnuvši mu rukavičku byla okamžitě pryč, — uletěla, zmizela.

Václav stál ohromen city, kterých nikdy nikdo pojmenovati nedovede. Ona se ho dotkla, ona dlela na okamžik v jeho náručí! Srdce jeho bylo tím obráceno na ruby, jako prve ta rukavička její. Bylo mu až k mdlobě slastno i úzkostno zároveň: cítil, že jest mu příliš, příliš nebezpečna, že ji miluje opravdu, celým nerozumem živelní síly, která jej zachvátila — jasně vidoucího a přece slepého, soudného a přece šíleného, vzpouzejícího se a přece bezvolně tonoucího v přívalu kouzla, proti němuž neznal žádné obrany. Co mu bylo platno věděti, že krásná slečna Boženka, nudící se na letním pobytu, krátí si čas koketováním se všemi muži, co jich jen postřehla ve venkovském svém vůkolí: od bezvousého praktikanta až do bezzubého již správce, od lyrického učitele až do francouzského kuchaře ze zámku, od nejsvobodnějšího panice až do tatíka již dospělým potomstvem požehnaného. Ani hrabě nebyl jí příliš vysoký, ani zahradnický pomocník příliš nízký, aby na něm zkoušela účinku svých půvabů; nepohrdla ani obdivem cestujícího žida tkalounkáře, ani holdem vytylého pana rady z Prahy, o němž se jí vlastní jeho milostpaní dost napovídala, jak málo jest vybíračný ve svém holdování. Pro každého měla podmanitelský pohled, vábivý úsměv, svůdné pokrčení ramen, neodolatelné pohození kadeřemi neb jiné z tisícerých tisíckráte vyzkoušených kouzel. Václav viděl slečinčinu hru a nazýval ji dětinskou a dívce přirozenou; nedbal — nemohl dbáti neurčité výstrahy vnitřní: miloval poprvé, nebyl ještě sklamán, věřil ještě v zázraky. Kolébal se v omámeném snu, že on, malý venkovský úředníček se skoupým služným, dočká se toho na dobývané sireně velkoměstské, aby její škádlivé, úsměvné pohledy pro něj jediného staly se opravdovými, její chladná, samolibá mysl pro něj vřelou a oddanou. Kolik tisíců, stotisíců srdcí, bláhovostí podobných srdci jeho, přelhává se takto v prsou mužských i dívčích, mladých ba i starých!

Vykročil z poustevny; pršelo. Když doběhl k hostinci „u Konvalinků“, stál tlustý pan rada za prahem a držel otevřený deštník mezi dveřmi tak, že nikdo nemohl vejíti. Tvrdil, že uvízl, a že kdo chce uviděti, jak se uvnitř blýská, musí přeskočiti nebo podlézti. „Všichni pánové podlezli,“ dokládal pan rada, a Václav byl jist, že jest to pravda; zarděv se podlezl také. Uprostřed síně stála Boženka štíhlá, bíle oděná, tmavovlasá, sivooká a provozovala blýskání. Byla-li totiž zvláště milostivě rozpoložena, dávala pánům „blýskací koncert“; každý se jí směl přiblížiti na krok a ona naň očima blýskla zvláštním, nenapodobitelným spůsobem, — „elektricky“, jak tvrdil pan rada; při tom blýskaly její bílé zoubky v nejroztomilejším smíchu, který zněl co možná zvonivě a dětinsky, aby žertovná její produkce vypadala hodně naivně, hodně nevinně.

„Jsem to blázínek!“ zašveholila nyní, otočila se na špičce nožky a tetelíc se smíchem spěchala ke stolu.

„Prosím, ještě tu jest pan kancelista, jemu patří také jedno blýsknutí!“ bránil jí pan rada zavřev deštník a zakročiv soudcovsky.

„A tak! Tedy blesk číslo poslední,“ zasmála se Boženka a postavila se — — marně by Václav hledal ve všech básnících slov, jež by pověděla, jak božsky se postavila. Přikročil za všeobecného šuškotu a chechtotu, — — ne, ne! jistotně se nemýlil: blesk jejích očí pro něj určený byl jiný, důraznější, výmluvnější než všecky ostatní… všichni tomu blesku tleskali volajíce: „Da capo!“ V témž okamžiku spatřil Václav — — Bože! Bože! ona měla obě rukavičky oblečené! Jeho planoucí, ještě nevychladlá políbení dotýkala se její něžné, čarokrásné ručky, — ale které? které? Jednou hladila si čelo rovnajíc kadeře smíchem roztřesené, druhou lehce tiskla k srdéčku, tam — — Václav ve své závrati nemohl se upamatovati, líbal-li v poustevně rukavičku pravou či levou. Kterou by raději volil? Její zraky kmitem postihly, jak oči jeho míří po obou jejích rukou; věděla proč. Mžikem se otočila k oknu, přitiskla dva prsty pravé ruky — vlastně rukavičky — k ústům a poslala rychle tři hubičky ven do parku.

„Komu to? komu to?“ bouřili se v síni laškující pánové i dámy.

„Kamila běžela okolo,“ vesele odvětila Boženka, kmitla zářivým pohledem Václavovi do duše a v okamžiku svléknuvši rukavičky sbalila je i vyhodila jako míč do výšky tak obratně, že padly zrovna do jejího kloboučku visícího na stěně.

Nikdo nebyl spozoroval, že Kamila běžela okolo; ale paní radová věděla s jistotou, že Kamila neběžela okolo a že hubičky byly jen koketní hrou.

Všichni usedli k jídlu. Lesní úředníci i pražští hosté bavili se velmi nenuceně vespolek. Jen Václav po celý oběd nepromluvil slova. Věděl, že jest terčem všech pohledů; byl zmaten ale blažen. Zdálo se mu — a zdání to vzrůstalo v sladkou jistotu, že jeho rukavička jest ta pravá, ta, které se rtíky její prve dotkly. Málo si z toho dělal, že dvacateré slovo soudruhů vtipně naráželo na jeho tajný a přece tak zjevný plamen, a že každá taková poznámka budila u stolu pražských hostů bujný smích a zahalené, neméně vtipné výčitky, že i slečna Boženka věnuje zanícenému kancelistovi více pozornosti než všem svým ostatním pokorným ctitelům. Pozorovali to tedy i jiní, co i jemu samému víc a více se zdálo: že si Boženka všímá jeho více než ostatních! Proč by to činila, proč, kdyby…? Každý jiný chápal, proč jest Božence hra s mužem opravdu zamilovaným ještě zábavnější než s muži také pouze s ní si hrajícími, kráse její se dvořícími; jen Václav nerozuměl, proč; jen on doufal, věřil, že srdce její mimovolně odpovídá srdci jeho. Proč byl tak zpozdilým? Protože miloval. Kdyby byl tušil, že ona, vypozorovavši jeho každodenní, marné nohsledování parkem, schválně zapomněla v poustevně rukavičku, aby mu náhlým setkáním tím jistěji mohla pomásti hlavu, byl by to měl za zřejmý důkaz, že srdce její není k němu lhostejno. Modlí-li se člověk k Bohu, v něhož věří, nemohl by pochopiti, že ten Bůh, jemuž se tak vroucně v duchu koří, jím pohrdá, proň nemá soucitu; a miluje-li člověk člověka, jak těžko, nemožno mu vpraviti se v pojem, že tomu, jemuž náleží každým zachvěním těla i duše, není ničím, praničím.

A přece toho Václav doznal a musil v to uvěřiti. Uprchlá nejkrásnější část léta, pražští hosté pomalu se rozjížděli, nebylo jinak možno, — brzy zmizí též ona…

Jak byla krásna! Chodila nyní v tmavém, podzimním šatě, — bílých rukaviček již dlouho nenosila, ba pověděla u stolu paní radové, že v nich spává; netajila se, že nikdy bez rukaviček neulehá, aby jí „šeredně nezhrubly ruce“. Václav byl opojen pomyšlením, že jeho rukavička se sdílí o tajemství jejího spánku; po celé dni přemýšlel kancelářský Romeo o blaženství této rukavičky; bájil si celé romance o jejích drobných, mystických osudech, — ach, co by byl za to dal, kdyby ji nyní — nyní mohl zlíbati!

Ale den loučení se blížil, bylo již nezbytno naň mysliti.

Václav, sebrav všecku svou odvahu, všecko své slovesné umění a všecku svou znalosť nejkrasších citátů poetických, napsal Božence list, kterým jí vyjevil, co dávno věděla a co jí již také dávno baviti přestalo. Odepsala mu krátkou ceduličkou, která zničila rázem jeho duhové naděje. Brzy na to odejela.

Z počátku se soudruhové smáli zádumčivosti vzdychajícího kancelisty; pak začal jim býti svou roztržitostí, svou netečností k úředním věcem protiven; stal se nespolehlivým, málo činným a dával jim příčinu k důvodné nespokojenosti. Konečně spozorovali, že vzezření jeho jest bídné, a všimli si, že se sotva dotýká potravy, že po celé hodiny upřeně a tupě hledívá v prázdné místo, — nabyli přesvědčení, že beznadějnost anebo choromyslnost o nebohého mladíka se pokouší. Bylo ho všem líto; snadno uhodnuvše příčinu jeho trápení, jali se mu domlouvati přátelsky, světácky, úředně, zdravotnicky, filosoficky, — jak kdo uměl; ale nic neúčinkovalo. Nevěřil a nedovedl si představiti, že ten hrozný, nesnesitelný bol zas pomine; neznal ze zkušení a proto nepochopil, že nejen blažená ale i nejnešťastnější láska má křídla. Nezvratně byl přesvědčen, že jest odsouzen trpěti muka sklamané, zamítnuté lásky od vteřiny ku vteřině, ode dne ke dni, od roku k roku nedohledně dále.

„Tak nelze žíti!“ Ta slova byla by asi výrazem temného, němého pocitu, jenž jej olověnou tíhou rozdrcoval. Měl pravdu: tak nelze žíti; jen že nevěděl, že lze se dočkati změny a žíti opět jinak.

Uprostřed zimy překvapil Václav své soudruhy zprávou, že vyprosiv si dovolenou odjede do svého rodiště. Odejel opravdu. Těšili se tomu, že snad projížďka a změna vůkolí s něho střesou tu ztrnulou zasmušilost; jen starý důchodní potřásal hlavou říkaje: „Ten člověk se mi nelíbí. Neodejel s dobrým úmyslem; uvidíte! Zlořečená koketa! Ta mu dala!“

Václav měl pěkné šatstvo, zlaté hodinky, stříbrný roh, který kdysi vyhrál jako cenu při střílení o závod, a maličkost uhospodařených peněz; jel proto do svého rodiště, aby se jeho majetek ocitnul v rukou jeho matky. Otce dávno neměl; matka pracovala v nějaké továrně, vychovala jej, jedináčka, mozolně vydobytým chlebem a posýlávala za ním jako za elevem lesnické školy a pak jako za bezplatným praktikantem, chudý výtěžek své práce a svého hladu, doufajíc, že bude za to náležitě šťasten. Byl letos tak zaujat svým soužením k vůli krásné Božence, že dosud ani nevzpomněl poslati matce několik pětek na zimu, jak činíval před tím. Měl také několik dost cenných měřických nástrojů a dobrý revolver; vše vezl s sebou.

Čím více se blížil vesnici, jež byla jeho domovem, tím volněji se mu dýchalo a jevil se mu vytoužený cíl, kde se sprostí všech trýzní, kde uhasí všecky hlodavé plameny svého nitra. Vše bylo před ním jasno, hotovo, určito. Jen jednu věc nebyl by si mohl představiti za celý svět: kterak by se z tohoto útočiště mohl kdy vrátiti na místo svých útrap, jež tam zůstaly číhajíce z každé křoviny na jeho bezbrannou duši. „Ne tudy již nepojedu zpět,“ myslel si chladným bezpečím, pohlížeje na zasněžená pole, kolem nichž míjely selské saně vezoucí jej ze stanice železniční do vsi. Klid a volnosť dávalo mu vědomí, že cíl jeho jest tam, odkud není návratu.

S ledovou lhostejností vkročil do chatrče, kde bydlela jeho matka. Bylo mu divno, že tato svraštělá, vychrtlá, v samou záplatu oděná žena, jejíž obličej sotva znal, jest bytostí jemu tak blízkou; nechápal, odkud to mocné pohnutí radosti a lásky v jejích vpadlých prsou, vpadlých očích, vpadlé tváři, když uslyšela jeho jmeno, když jej stiskla do svých kostnatých a silně se třesoucích paží, když hladíc drsnou, černou rukou jeho čelo, jeho vlasy a vousy, líbala jej zbožně jako svatý obrázek, bez ustání si utírajíc slzy a chraplavým hlasem štkajíc: „Tos tedy ty, můj Václavíčku! Ukaž se, ukaž, ať se naučím tě znáti, mé drahé, zlaté dítě! Jaký jsi to dobrý syn, žes přišel potěšit svou starou, sprostou matku! Co by tě sem vedlo do naší zastrčené vesnice nežli dobrá vůle, abys mi učinil radosť, tu největší radosť za celé mé živobytí?“

Jak? Co to? Ve Václavovi se pohnulo srdce a zabolelo, — chtělo zaboleti, ale on nedovolil. Ne! Život, cit, to vše proň zapadlo, tomu nechtěl. Přišel sem vyhledat jen pokoje, jen hrobu…

Chtělo mu býti náhle líto matky, že takovou láskou proň se zmítá, jak on se zmítal kdysi pro Boženu, a že on jest pro tu její lásku tak mrtvě bezcitným, tak netečným, jak byla Božena pro jeho vášnivé zbožňování… Chtělo mu býti hrozně i bolestno při pomyšlení, jak bude tato stará matka trpěti, až ztratí svého syna, ještě krutěji, nežli on ztrativ Boženu; ale nepovolil si, — zapudil ten náhlý soucit s matkou; tupě přijímal její celování, upevňuje se v úmyslu, že jí splatí povinný dluh vděčnosti svými zlatými hodinkami a stříbrným rohem, cennými nástroji a šatstvem, hrstkou papírových peněz — a revolverem.

Byla neděle, matka dnes nešla do práce. Jak byla šťastna, že se může se svým jedináčkem do syta vypovídati! Pověděla mu, že jí namrzly brambory, že předešlého téhodne prodala dvě husy, že loni měla krvavý kašel, že kostelnice měla na Tři krále trojčátka, Kašpárka, Melichárka a Baltazárka, že v továrně všem dělnicím utrhli na mzdě, ale že jest to přece dobrá, zlatá práce, která trvá v zimě a v létě bez přestávky, a že po celá dlouhá léta osamělosti bylo jí jedinou radostí mysleti na syna, čekati na jeho každoroční dva dopisy, těšiti se naň, doufati, že jej někdy z nenadání spatří, a přemýšleti, kdy a kterak se to asi stane. „Nyní mám to splněno,“ končila každou řeč svou znova utírajíc černou svou rukou slzy radosti.

Václavovi bylo jako ve snu, to všecko jako by se ho netýkalo, jako by to nenáleželo k němu a nesouvisel s týmž světem, k němuž náležel a z něhož prchal on.

Matka uchystala chudičkou — ale pro tuto bídnou jizbičku skvostnou a dávno nevídanou hostinu. Hledajíc v jakési přihrádce něco, co by se ubrusu podobalo, shodila náhodou na zem uzlíček, z něhož se vysypala na zem hromádka obnošených rukavic různých barev a velkostí. Bez myšlének se shýbl a pomáhal matce sbírati toto divné zboží. Pojednou polohlasem vykřikl, vztýčil se a vytřeštěně podíval se na předmět, který držel v ruce. Byla to hedbávná rukavička, dosti ušpiněná, s vyšitou lyrou o třech zlatých strunách.

Matka se lekla, — Václav jí tak náhle pobledl a měl tak děsivě bolestný vzhled.

„Odkud to máte?“ otázal se vyčítavě, skoro hněvivě. Jak se dostala tato relikvie jeho zoufalé lásky sem, kde chtěl na vše zapomenouti, sem na práh věčného klidu? Která z Erynnií vrhla mu tuto památku sem do cesty, aby oživila všecka muka života z nova v jeho mrtvě ztišeném a po tišině smrti toužícím srdci?

Matka se prostě svýma vpadlýma, stále uslzenýma očima podívala na Václava; okamžitě jí pošeptal důmysl soucitu, že její syn jest nešťasten, že se něco hrozného s ním děje, a ruka, která tuto rukavičku nosila, že mu smrtelně ublížila.

„Ukaž, dej sem tu ošklivou rukavici,“ pravila všecka pobouřena chtějíc mu ji vytrhnouti; on však se jí vyrval s pohledem a posuňkem, jako by se bránil nepříteli, jenž ho chce oloupiti o nejdražší poklad.

„Odkud ji máte, matko?“ tázal se opět přízvukem skoro hrozebným; zdálo se mu býti znesvěcením, že tento čarovný předmět se dostal s té nejdražší a nejkrásnější ručky až sem do té choré bídy, Bůh ví proč a kterak!

„Odkud to mám? Z Prahy,“ odpovídala matka pozorujíc jej při tom bedlivě, „bývá zde v létě dobrotivá, stará slečna pražská, která u svých známých paniček a slečen sbírá staré rukavice pro nás dělnice zdejší. Tu hedbávnou rukavici jí někdo daroval jako ty ostatní. Hleď, zde jest druhá k ní do páru. Víš ty snad, Václavíčku, komu asi patřily?“

„Vím,“ odpověděl trpce, usedl za stůl a zahleděl se zamyšleně před sebe, tiskna v ruce rukavičku, již byl tak horoucně kdysi zlíbal. Ona v ní spávala, kladla ji s něžnou ručkou pod hlavinku svou, pod svoje liliové líčko, na snící ňadra, na hravě bijící srdce; ještě jednou zazářil spanilý dívčí obraz její před jeho duší, a velké slzy vstoupily mu do očí. Přitiskl rychle k zrakům dlaň i rukavičku, — byl tich, ale duše jeho vzlykala jako děcko. „Umru,“ šeptal si k útěše v myšlénkách, — „umru! Jen tak mohu zapomenouti, že jsem ztratil v životě to nejdražší, to nejsvětější, to jediné, — lásku, srostlou se srdcem i žitím, bez níž jest všecko ničím.“

Matka jej tiše pozorovala. Zakašlala, on si toho nevšiml. „Václave, zdali pak ještě tak rád křížalky — —“ Neodpovídal. „Nešťastná rukavička! Připomněla ti asi nějakou slečnu, která snad — Ach, tuhle ze sousedovic Roziny je švarná dívčina; dostane po strýci třináct tisíc; nechce selského, raději by pána. Ale ty si sám dovedeš vybrati, viď, Václavíčku, beze své staré hloupé mámy. Děvčat jest na světě jako z jara kvítí, jedna hezčí než druhá, a hodných, milých dost, které si dobrého muže váží a neublíží…“

„I ty rukavičky dala, zahodila,“ zaskřípal Václav sám pro sebe mezi zuby a chytil se oběma rukama za hlavu.

Matka přistoupila a hladíc jej drsnou rukou pravila: „Ušetřím těch rukaviček, když ti na nich tak záleží. Vidíš, kdybys nebyl v čas přišel, byla bych je zničila, jako ty ostatní. Snad již zítra byly by spáleny —“

„Spáleny?“ ozval se Václav udiven, i bylo na jeho pozorně tázavém zraku znáti, že se duch jeho vrací z říše vzpomínek ve skutečnou přítomnosť. „Proč spáleny? Co byste s nimi dělala?“

„Vzala bych je do továrny,“ prostě odpověděla matka.

„Jak to, do továrny?“

„Nu, do práce. Té staré pražské slečně bylo nás dělnic líto, když se do továrny přišla podívat a viděla, že vybíráme holýma rukama vypálené zboží z pecí; bývá bez mála žhavé, někdy si propálíme prsty až do masa. Ta dobrá slečna si toho všimla, a od té doby posýlá nám často masť na spáleniny a velké balíky starých rukavic, které u známých pro nás vyžebrává, chudinka.“

„A vy jste si, matko, také často propálila prsty až do masa?“ otázal se oživeným pohledem, chytiv ji za obě ty drsné, černé ruce, jež tak odporně vyhlížely.

„Prsty i dlaně, milý hochu,“ svědčila matka prostince; „ale teď to již bývá zřídka; tři léta tomu, co jest ta slečna naší dobroditelkou. Dříve bývalo hůře; do chamotové továrny chodím již na osmnáctý rok, — zaplať Bůh našemu pánovi, že ji zde vystavěl a nám dal chleba; nevím, jak bych tě jinak byla vychovala, Václavíčku; byl bys musil na řemeslo, kdož ví, jaký klopotný a těžký měl bys život. Ale tak jsem si vydobyla přece vždy několika zlatých na tebe, a vstávajíc léhajíc děkovala jsem Bohu, že mi dopřál starati se o tvé štěstí.“

„Osmnáct roků jste si ruce pálila, a nebylo vám to za těžko, matko?“

„Za těžko? Co tě napadá, dětino! Což myslíš, že by mi bylo za těžko upáliti si třebas obě ruce až sem nahoru k ramenům? Jakou pak mám na světě jinou radosť než tebe? Toť bych byla krásná matka, aby mi bylo něco za těžko pro jediné dítě, pro takové dobré, vděčné dítě, jako jsi ty.“

„Já dobrý? Já vděčný?“ vybuchnul Václav s rozjařenou tváří. „Víte-li, matko, že bych se vám tu byl já mizera, já hlupec za všecko snad zastřelil k vůli dívce, která tyto rukavičky nosila v noci, aby jí ani ve spánku tím božím vzduchem nezhrubly úbělové ručičky! A k čemu šetřila těch ručiček, co dobrého jimi kdy učinila? Mámila mužům hlavy, házela jejich srdci jako míči, strojila na ně léčky a doháněla je třebas až k zločinu. To učinila také mně, a já jsem chtěl proto umříti, nazývaje své šílenství jedinou, pravou láskou! Proklínám fifleny bílé ruce, které mě umučily k smrti, ale tyto pracovité, černé, z lásky ke mně spálené, které mě navracejí životu, líbám teprv nyní s pravou láskou.“

Líbal je od konečku prstů až k ramenům a tiskl starou matku tak upřímně v náruč svou, že ohromena blažeností tázala se zkroušeně v myšlénkách svých Boha, čím si zasloužila tak velikého štěstí?

Jakmile trochu popustily prudké páže synovy, vymkla se starostlivě a tázala se jako pečlivá Marta: „Smím ti ale ustlati na duchně kanafasové? Spávals jindy nejraději na čerstvé slámě; ale dnes?“