O bídě lidské/Po smrti

O bídě lidské
Dobročinnost polských paní	Po smrti	Lesní pohádka

Údaje o textu
Titulek:	Po smrti
Autor:	Sofie Podlipská
Zdroj:	O bídě lidské. Uspořádala A. Hübnerová. Brno : nákladem Dobročinného komitétu dam, 1890. s. 88–91. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl velkolepý pohřeb. Celá Praha byla vzhůru. Účastenství bylo všeobecné. Každý zesnulého litoval a právem. Jeho úmrtí je ztrátou prozatím nenahraditelnou. Neželeno květin a veškerá pohřební nádhera byla rozvinuta. Kolem zející hrobky klenuly se ověnčené slavobrány. Zástupy doprovázely průvod, který trval několik hodin. Pak odtáhli všickni a hřbitov osiřel. Toliko jednotlivci bloudili jako vždy jindy mezi hroby, ve stínu bujného stromoví mezi přepychem květin.

Blízko hřbitovních vrat seděla žebračka a sice z těch, které tvoří jakousi ctihodnou elitu této kasty. Byla slušně a velmi čistě ošacena, s hlavou pořádně obklopenou dobře škrobeným šátkem.

Tato baba cítí se povolána dělati jaksi honneury navštěvovatelům hřbitova. Ať jí kdo dá almužny či nedá, každého pozdravuje slovy: „Dej Pánbůh zdraví.“ To říká s výrazem těšícím a konejšivým jakoby tím přízvukem chtěla říci: „Jdete od návštěvy svých mrtvých přátel, ale vy můžete ještě dlouho žíti a choditi sem.“ A toho jim vskutku přeje od srdce. Nic jedovatého ani ostrého není v jejím vzezření.

Je to moudrá baba. Sedává dlouhá léta na cestě vedoucí ke hřbitovním vratům a zdá se, že neunavně filosofuje o pomíjejícnosti života. Vídá denně vcházeti pohřeb za pohřbem s nebožtíky a kývá k tomu hlavou, modlí se za zemřelé, přeje živým zdraví a přijímá vděčně almužnu. Je sobě však vědoma, že ji nebéře zadarmo. Není pouhou žebračkou. Zastává po svém náhledu jakýsi úřad sympathie jak s mrtvými tak se živými. Krom toho zabývá se kritikou pohřební pompy a nic jí neujde v uspořádání pohřbů.

Pro ni byl dnešní pohřeb velkou událostí. Dva dni před ním byla v pochopitelném napjetí a bude o něm vypravovati bezpochyby až do Dušiček, neb sotva dočká se do této doby svých žní čehosi důležitějšího.

Byloť již několik hodin po pohřbu a posud byla slavnostně naladěna, když mně mimojdoucí přála taktéž, aby mi Pán bůh zdraví dal s pohledem nezištným, s vědomím důležitosti svého poslání na zemi. Tu k ní přiběhla přímo ze hřbitova mladá žena v oděvu nedbalém, s vlasy rozcuchanými, právě jak od necek odskočila. Její posuňky byly sbrklé a obličej divoký.

„Tak jsem tam také byla,“ povídá žebračce.

Tato kývá hlavou: „Viděla jste tedy všecko,“ odpovídá s důrazem a je viděti, kterak se jí zdá, že vyhověla tenkráte nádhera pohřební všem požadavkům a více že nelze už činiti.

„Ano, všecko,“ mladá odsekla pohrdlivě. „Jsou tam ještě ty brány chvojí, ty prapory, ale on je zahrabán. Je po všem. Je ten tam. Už je tam.“

„Škoda! Tu krásnou rakev jste tedy neviděla?“

„Eh, co! Však on tam bude páchnout více než my někdy.“

Po tom cynickém výroku odběhla k neckám, jež na ni v síni domu čekaly.

Ale stará žebračka vrtěla hlavou nad tou pošetilou osobou. Nesouhlasila s ní dokonce a vážněji než kdy jindy, hlasem ještě hlubším a cituplnějším přála příštímu okolojdoucímu, aby mu Pánbůh zdraví dal.

Pak zamyslila se nad krásou takového pohřbu a těšila se v duchu z těch několika stříbrných zlatníku, jež má ve své truhle přichystané na svůj vlastní pohřeb. Na ten těší se, jako kdyby jej pak mohla viděti. Je skvělým cílem jejího rozjímavého života.

Zatím dívá se, kterak pluje rakev za rakví po tom přívoze z lidského žití v neznámé kraje a hlídá u břehu, až sama také odpluje.

Spěchám k čekající tramwayi. Jedeme do města. Lidé přibývají, ubývají na každé stanici, sotva se na sebe ohlížejí, a já tisknouc se do rohu myslím na brahminský klid staré žebračky.