O bídě lidské/Působnost ženská v lidumilství

O bídě lidské
Pomozte dětem!	Působnost ženská v lidumilství	Aforismy

Údaje o textu
Titulek:	Působnost ženská v lidumilství
Autor:	Marie Červinková-Riegrová
Zdroj:	O bídě lidské. Uspořádala A. Hübnerová. Brno : nákladem Dobročinného komitétu dam, 1890. s. 4–14. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mírniti utrpení lidské, stírati slzy nešťastných je občanskou povinností ženy. Muž povolán je, aby stanovil zákony řádů společenských, on tvoří a vládne v říši práva, — úkolem ženy jest, aby zvláště horlivě plnila zákony vyšší než jsou zákony lidské, aby vládla v říši milosrdenství.

Povznášeti nešťastné a kleslé jest úkolem vznešenějším než souditi a trestati vinníky.

Život je zápas o existenci, ve kterém milliony raněných poklesají a zmírají na bojišti, jímž jest celý svět; my ženy máme zvedati a hojiti tyto raněné, tyto invalidy života.

Opravou zákonů a změnou řádů společenských jest mužům pečovati o to, aby zápas o existenci byl méně krutým, aby těch kleslých a raněných na bojišti života bylo pokud možno nejméně. Ale ani nejdokonalejšími zákony a nejlepšími řády společenskými nikdy nepodaří se vymýtiti ze života veškerou bídu, zažehnati veškeré utrpení; a jako egoismus lidský vždy bude roditi zlo, takž také vždy bude třeba lásky a milosrdenství, kteréž by hojilo rány, jimiž lidstvo krvácí.

Nikdy nepřijde chvíle, kdybychom my ženy říci mohly: nemáme práce, není komu pomáhati, není více opuštěných dětí, není bytostí zoufajících a trpících, netekou již slzy, které bychom měly setříti.

Úkol, jejž máme plniti, jest tak veliký, neobsáhlý a bude tak nekonečný, jak veliké neobsáhlé a nekonečné jest a bude utrpení lidské.

Šťastné jsou země, ve kterých ženy pochopily tento svůj úkol. Čím jasněji jej chápou, čím horlivěji jej plní, tím bohatěji rozvíjejí se nejrůznější zřízení dobročinná, blahodárné podniky lidumilství.

*

Důkaz toho spatřujeme ve všech zemích filantropicky nejpokročilejších, a zvláště též ve Francii a v Anglii.

V Anglii, kde stát pro rozvoj školství konal tak málo a jednotlivci tak mnoho, stalo se takřka všeobecným zvykem a pravidlem, že dívky z rodin vzdělanějších a zejména na venkově žijících zabývaly se vyučováním chudé mládeže v nedělních školách.

Od té doby pak, kdy pokroky ve školství sňaly s beder dobročinnosti soukromé veliké břímě, ženská dobročinnost obracela své úsilí jinými směry. Paní a dívky anglické nenavštěvují jen salony a zábavy, ale také byty chudých, nemocnice ano i věznice a pokládají péči o chudinu za čásť svých společenských povinností.

Snad někdo namítne, že v některých kruzích v Anglii a ve Francii stala se dobročinnost také již ženskou modou, a že mnoho dobrých skutků vyprýštilo ze zdroje marnivosti a ješitnosti lidské. Tu můžeme odpověděti, že moda ženské dobročinnosti jest jistě ze všech mod modou nejžádoucnější a nejblahodárnější, a že na špatném kmeni marnosti lidské nikdy nemůže vyrůsti ovoce lepšího.

Avšak vše to, co ve filantropii vytvořila marnivost, jest jako lehká pleva na povrch plovoucí, ke dnu proniká, klíčí a ovoce vydává jen těžké zrno čistého úmyslu.

Dobročinnost ženská projevuje se nejrůznějšími spůsoby a směry, ale miláčkem jejím jest dítě, dívka a žena chudiny.

Má-liž kdo většího práva ku pomoci šťastnějších sester než chudá žena, která v nejkrutějších chvílích svého života zápasí s bídou, která často vysílená a chorá musí nutiti se ku práci aneb kojiti své novorozeně o hladě?

Spolky ženské podporující chudé matky při porodu a v době kojení dítěte nejvíce se rozšířily ve Francii a přispěly vydatně k tomu, aby zmenšil se počet nemluvňat opuštěných.

Namnoze z initiativy ženské vznikaly dále ústavy, kteréž chudé dělnici, jíž pečovati jest o výživu rodiny, ulehčují břímě jejích mateřských povinností, totiž jesle a opatrovny.

Tam, kde šlo o vychování dětí opuštěných a osiřelých, těch ubohých vyděděnců od stolu lásky, které buď neštěstí, smrt neb vina rodičů připravila o péči mateřskou, všude okázala se nenahraditelnou a nezbytnou pomoc účinlivé lásky ženské. Státní péče o opuštěné děti a nalezence osvědčovala se nedostatečnou, těžkopádné ruce byrokracie nedařilo se pěstování útlých životů dětských. Stát poznávaje malomocnost svoji, hledal pomoci v dobročinnosti soukromé a proto ve všech zemích evropských, v Anglii, Hollandsku, v Italii, ve Francii, v Německu a v Rusku zřizují se komitéty dámské, jimž úřady svěřují dozor nad opuštěnými a osiřelými dětmi, kteréž na útraty veřejné dány byly na vychování do rodin.

Jak rozsáhlé a v rámci krátké rozpravy nepřehledné jest pole činnosti ženské pro opuštěnou mládež! Nemohla bych ani vyčísti řady sirotčinců, ochranoven a jiných ústavů pro opuštěnou mládež, kteréž vznikaly buď úsilím dobročinných spolků neb ženských řádů, aneb jednotlivých žen, kteréž všecky síly a celý život věnovaly nešťastným dětem chudiny. Někdy byly to dámy velkého světa, kteréž odřekše se skvělého žití věnovaly se tiché působnosti dobročinné.^[1]

Jindy byly to prosté ženy lidu, bez jmění a vzdělání, kteréž vedeny vroucím náboženským nadšením a nemajíce ničeho než práci rukou svých, ujaly se několika opuštěných dítek a podporovány dobročinností přibíraly jich více, až povstaly konečně ze skrovných počátků veliké ústavy a podniky dobročinné.

Nebudu se šířiti o všech spůsobech, jimiž spolky ženské pečují o chudé dítě školní buď dohledem osobním, aneb opatřením šatstva a stravy, zakládáním školských útulků a podobně.

Hlavním však předmětem dobročinné péče ženské jsou chudé dívky, a to nejen dívky opuštěné a osiřelé, ale vůbec dcery chudiny, které již svou chudobou a osamělostí ve velikých městech vydány jsou tisícerému nebezpečí zhouby hmotné i mravné.

V první řadě lidumilnosť pamatovala na to, aby učinila je schopnými vyživiti se vlastní prací. Zásluhou ženských spolků aneb jednotlivých obětavých žen rozvíjelo se ženské výrobní a odborné školství, dále zakládány školy pro služky, školy hospodyňské, spolky opatřující ženám práci a speněžující práci ženskou, poptavárny pro služebné, pracovny a útulny pro dívky nezaměstnané, konečně pensionáty, ústavy zaopatřovací, kteréž osamělé dívce, pracující ve velkých městech podávají ochranné přístřeší, milý domov.

Jiné spolky zřizovaly zdravotní domy pro zotavení dítek a žen vystupujících z nemocnice, jakož i nemocnice a zdravotní domy pro některé choroby vleklé, pro mladé souchotinářky.

Francouzské dámy s obětavou horlivostí ujímají se mladých dělnic, a neobyčejná blahodárná a rozšířená je činnost tak zvaných „patronage“. Jsou to spolky, které umisťují dívky do učení, dohlížejí na ně v dílnách i v bytech; zřizují a pořádají pro ně knihovny, nedělní schůze, zábavy a přednášky, večerní školy, spolky vzájemného pojištění, zdravotní domy pro rekonvalescentky a poskytují jim všemožnou oporu mravní a hmotnou.^[2]

Podobným spůsobem jako francouzské patronage působí v Anglii spolek přítelkyň mladé dívky Girl’s Friends Society, jenž rozvětvil se po celé zemi.

Příkladu paní francouzských a anglických následují nyní horlivě paní v jiných zemích a nad jiné vynikly dámy švýcarské, jichž horlivá péče v některých městech jde tak daleko, že dbají toho, aby na nádraží při příjezdu hlavních vlaků byla paní, která by dívkám z venkova přijíždějícím poskytla rady a pomoci.

Švýcarsko stalo se také ohniskem snahy po organisaci internationální ochrany mladé dívky. Paní Josefina Butlerova, choť anglického pastora v horlivém zápalu svém živým slohem i vzletným perem povzbuzovala k reformám pro ochranu dívky a ženy, slova její docházela ohlasu a r. 1876 založena ve Švýcarsku internationální federace ku povznešení obecné mravnosti, jejímž účelem jest vymáhati opravy v ustanoveních zákonných a bezpečnostních. Na prvním kongresu federace založena byla internationální unie přítelkyň mladé dívky, kteráž již rozvětvila se do všech zemí evropských a jenž chrániti chce dívky žijící o samotě a v poměrech nepříznivých.

Vidíme, jak účinlivá láska neustále vyhledává nové prostředky a cesty, jimiž by chrániti mohla dcery chudiny před mravní zhoubou.

Táž milosrdná láska neopouští je ani ve chvíli kdy klesly, kdy třeba je poskytnouti jim pomoci a opory, aby ochráněny byly před zhoubou další.

Takž vidíme na různých stranách, zejména v Anglii, působiti spolky ženské pro ochranu propuštěných káranek a zejména káranek nedospělých; mimo to nalézáme zvláště v Anglii útulky pro dívky poprvé klesnuvší: vystupujíce z porodnice nalézají přístřeší i se svým dítětem. Milosrdenství sleduje i dále kroky padlých na temných jich cestách a zřizuje asyly pro Magdaleny. Ženské spolky městské, nehledíme-li k Anglii, zřizují asyly takové jen řídkou výjimkou. Jsou to v zemích protestantských nejvíce diakonissy a v zemích katolických ženské řády, zvláště kongregace sester dobrého pastýře, kteréž věnují se úkolu hledati a spasiti i to, co již bylo ztraceno.

V Anglii však, kdež snahy o povznesení kleslých jsou nejhorlivější, vzdělané paní, anglické dámy ujímají se těžkého toho úkolu povzbuzeny příkladem šlechetné Elisabeth Fry, kteráž stala se nezapomenutelnou svým osobním působením ve vězeních londýnských.

Dámy anglické neštítí se styků s nejpovrženějšími třídami společnosti, nelekají se žádné oběti, navštěvují a vyhledávají kleslé své sestry ve věznicích i po ulicích Londýna. Takž povstaly noční missie jen k ženám, dále půlnoční meetingy, ve kterých anglické paní mluví ke společnosti ženštin z ulic sebraných. Veliký počet ústavů dobročinných otvírá své brány všem kajícím.

Jakkoli dobročinnost ženská v první řadě pamatuje na děti, dívky a ženy a hledí poskytnouti jim pomoci ve všech útrapách a potřebách, — není tím obor činnosti její obmezen, ani obětavost její vyčerpána.

Milosrdná láska nezná mezí a nečiní rozdílů, pomáhá všude, kde vidí trpěti člověka. Není oboru lidumilnosti, jejž by se ženy nebyly ujaly a v němž by nebyly vykonaly díla veliká.

Mimovolně tanou nám tu na mysli ty neocenitelné skutky lásky, které konají ženy a řeholnice, jež s nezměrnou obětavostí věnují se cele ošetřování starců, nemocných a neduživců, stížených často nejhnusnějšími chorobami.

V Paříži nalézáme též spolek světských ovdovělých paní Dames du Calvaire, kteréž nepřestávajíce plniti své povinnosti domácí a společenské věnují všecky volné chvíle ošetřování nemocných rakovinou strádajících.

Kdo pozoruje horečnou činnost mnohých řeholnic francouzských, jako jsou Petites soeurs des pauvres a jiné, tomu začasté se zdá, že jsou uchváceny pravou vášní sebeobětování a jistě přisvědčí slovům Maxima du Camps, jenž vydávaje vřelé svědectví obětavosti francouzských řeholnic praví: „Aby někdo takové práce vyhledával, je miloval, jim úplně se obětoval, v nich odměnu svou nalézal a žádné jiné nežádal, k tomu jest třeba, aby měl povolání k sebeobětování a věřil, že poslouchá vnuknutím myšlénky vyšší.“

Jen ti, kdož prodchnuti a vedeni byli takovouto myšlénkou vyšší, nadšením své víry a horoucností své lásky k trpícím — vytvořili z počátků chudičkých, ale velikou silou obětavosti a lásky nejúspěšnější a nejblahodárnější díla a dovedli vysušiti mnohý zdroj slzí lidských. A k těmto apoštolům lidumilství, k těm „velikým dobrodruhům dobročinné lásky, kteří přímo před sebe kráčejí, otvírajíce své srdce všem bolestem, vztahujíce své ruce ke všem bídným“, k těm druží se nepřehledná řada žen, které ve vroucnosti svého srdce nalézaly sílu ke skutkům velikým.

Jména mnohých zapsána jsou ve zlaté knize análů dobročinnosti, jiné působily v úkrytu nikým nespozorovány a šťastny tím, že dovedly pro blaho jiných zapomínati na sebe.

*

Také u nás nalézáme ženy, kteréž horlivě s obětavou vytrvalostí ujaly se zanedbané role lidumilnosti. Avšak role to jest nezměrné a dělnic na něm tak málo!

Porovnáme-li filantropickou zahrádku naši s cizinou, seznáme svou opozdilost ve všech odvětvích lidumilství. Jest třeba, aby se seznáním našich nedostatků v těchto vznešených oborech lidské činnosti budila se zároveň touha po nápravě a spasitelná žízeň pokroku.

Nebude lépe mezi námi, pokud ženy české nebudou prodchnuty přesvědčením, že péče o trpící jest jich národní a občanskou povinností.

Každé dobré srdce ženské chápe tento úkol svým citem a plní jej v tichosti; — ale díla humanity a podniky lidumilství nejutěšeněji rozkvétají tam, kde ženy správné a pravé tušení svého citu povznesly až k jasnému uvědomění.

V tom rozdělení práce, na jehož základě rozvíjí se složitý organismus společenský, my ženy především máme i povinnost i právo hlásiti se k tomuto údělu práce. My do první řady máme se postaviti tam, kam volá nás hlas srdce, na obvaziště raněných života, my zápasiti máme o prvenství v říši milosrdenství a lásky a příkladem svým nabádati ke skutkům, které každému člověku muži i ženě káže lidskost, kteréž křesťanu jsou nejvyšším příkazem jeho víry a které jsou především vznešenou povinností ženy.

---

1. Tak učinila vikomtessa d’Anglais, jež svým jměním založila a sama vedla jeden z nejkrásnějších sirotčinců francouzských „Institution de Notre Dame des beaux arts“ určený pro dcery mužů, kteří vynikli duševní prací ve vědě, literatuře a umění.
2. Jediný z těchto spolků „Patronage des jeunes ouvrières“ má v Paříži a nejbližším okolí 86 odborů a domů.