O Silném

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O Silném
Autor: Josef Ackermann a František Ladislav Popelka
Zdroj: Pověsti a báchorky sbírkou Fr. L. Popelky. Polička: Nakladatelství F. L. Popelky, 1888. s. 29–37.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Byl jeden mladý člověk, jmenoval se Silný a byl vskutku velmi silný. I šel do světa na zkušenou. Když tak světem chodil, potká jednoho člověka a ptá se ho, kam jde a co je?

„Mně říkají Cítil,“ odpověděl mu pocestný.

„A proč to?“ optal se Silný.

„Protože z daleka všecko cítím.“

„To bys mohl jít se mnou do světa,“ povídá mu Silný, a Cítil šel.

Tu potkají na cestě zas jednoho i optali se, co je a kam jde?

„Mně říkají Myslil,“ řekl jim pocestný.

„A proč tak?“ divil se Silný.

„Protože se mnohých věcí domyslím dříve, než jiní lidé,“ odpověděl Myslil.

„Tak víš co, kamaráde,“ řekl mu Silný, „pojď s námi do světa.“

A tak se Silný, Cítil a Myslil spřátelili a šli vesele dál a dál.

Pokud měli peněz, bylo jim hej, ale když groše došly a potom dívali se jen na dno kapsy, tu bylo ouvej!

Jednou přišli do hospody a poručili si jíst a pít, i ptá se tu Silný, co je nového.

„Což to nevíte,“ povídá hospodský, „že se našemu králi ztratily tři princezny?“

„A jest-li pak je hledali?“ ptal se Silný.

„Což je o to! Ale všecko pátrání po nich bylo marné.“

„Dal-li pak by král jakou odměnu tomu, kdoby je nalezl,“ ptal se zas Silný.

„Polovic království dostane a nejmladší princeznu za manželku, kdo je najde,“ odpověděl hospodský.

Teď ti tři pocestní se radili a sřekli se, že půjdou hledat princezen. Šli ke dvoru a nechali se u krále ohlásit. Král, jak uslyšel, jaký je úmysl jejich, byl tomu rád a dal jim hodně peněz na cestu. Tu měli zas veselé časy. Kam přišli, tam hýřili a dobře se měli.

Jednou přišli také do velkého lesa a tomu lesu nebylo žádného konce. Když tak dlouho chodili, přišli k chaloupce a hned do ní vešli a tam přenocovali. Ráno když vstali, radili se, co budou dělat. „Ale zůstaňme tady,“ povídá Silný; „dva půjdem do lesa na lov a třetí bude vařit.“ Silný a Myslil šli do lesa, a Cítil zůstal v chaloupce vařit oběd. Hledal, kde by co bylo na zub a konečně přišel na hrnce s vařivem, zatopil a začal vařit. Tu k němu přijde do kuchyně trpaslík a rozkřikne se na Cítila: „Co ty tu děláš?“

Cítil se zalekl a než mohl slovo promluvit, už mu byl trpaslík na zádech a v obličeji ho celého poškrábal. Nádavkem ještě mu dal ránu přes obličej, až ho omráčil.

Když se Cítil probral ze mdloby, honem znovu oheň rozdělal, pokácené hrnce postavil a začal vařit. Ještě neměl oběd hotový, přišli ti dva z lovu a divili se, že není s vařením hotov a proč je v obličeji všecek poškrábán.

Cítil se vymluvil, že mu nechtělo dříví hořet a že mu skočila kočka do obličeje. Tak bylo zas dobře.

Druhý den zůstal Myslil doma. A jak začal vařit, zas přišel trpaslík a celého jej poškrábal a ani na facku nezapomněl.

Přijdou teď ti dva z lovu a ptají se, má-li oběd uvařený a od čeho je v obličeji tak poškrábán. Myslil se vymluvil zas na kočku a na špatné dříví jako Cítil, který se v duchu smál. Ten věděl, jaká to byla kočka.

Třetí den zůstal Silný vařit. Když rozdělal oheň, už tu byl zase trpaslík.

„Co tu děláš,“ rozkřikl se na Silného.

„I co ti potom,“ odpověděl Silný, a trpaslík už mu chtěl skočit do obličeje. Ale Silný nebyl tak hloupý, trpaslíka chytil za krk a mrštil jím o zem, až ten myslil, že z něho bude hromádka. Ale trpaslík hned byl ze země a utekl.

Přišli ti dva z lovu a oběd byl uvařený. „Vy lháři,“ povídá jim Silný, „to byla pěkná kočka!“ a vypravuje, jak trpaslíka vyplatil.

V chaloupce se jim ale už přece nelíbilo i umluvili se, že půjdou dál, — i šli. Tu přišli k jedné hrozně hluboké jámě. Tu ptá se Silný Cítila, cítí-li něco tam dole. Cítil povídá mu: „cítím, že tam jsou princezny.“ Teď se ptal Silný Myslila: „myslíš, jsou-li tam dole princezny?“ A Myslil také řekl: „myslím, že tam jsou princezny.“

Vrátili se tedy do chaloupky, upletli dlouhý provaz a šli zas k jámě. Jediný Silný se odhodlal, že nechá se dolů spustit, ale poručil, až hodně zatáhne provazem, aby ho zas vytáhli.

Když přišel Silný na pevnou zem, viděl se na jiném světě. Šel dál a tu spatřil krásný zámek. Jde k němu. Ale u vrat ležel veliký lev a ten zámek hlídal. Jak spatřil Silného, hned se naň vyřítil, aby ho roztrhal. Ale Silný popadl lva a zaškrtil ho, že zůstal na místě mrtev.

Vešel tedy Silný do zámku, až došel ke dveřím a vstoupil. Všude byla velká nádhera. Na bohatém stolci seděla krásná princezna. Ta když ho spatřila, zaradovala se velice a jen se divila, jak se mohl do zámku dostati. Silný jí to vypověděl a že ji přichází vysvobodit. Ale princezna zrazovala ho z toho, že přijde drak a že ho sežere.

Ale Silný se jen smál, že se nebojí. Tedy mu dala princezna svůj prsten a meč, který na stěně visel. V tom už se vracel drak domů; až se celý zámek třásl, jak řval a sebou mrskal.

Silný hned se začal s drakem potýkat a statně na něho dorážel. Drak mrskal ohonem a oheň z tlamy pouštěl, ale Silný všecky tři hlavy mu usekal a pak jazyky vyřezal a uschoval.

Pak šel Silný do druhého a třetího pokoje a všecky tři princezny od draků vysvobodil.

Teď je zavedl pod jámu a zatáhl provazem. Myslil a Cítil vytáhli princezny nahoru, ale když Silného vytáhli do polovice, provaz pustili, a Silný padl dolů.

Ti dva teď princeznám přikázali, aby rodičům řekly, že oni je sami vysvobodili.

Když princezny přišly domů, bylo hned plno radosti a veselí, a princezny musily rodičům vypravovati, kde po ten čas byly a co zlého zakusily. Teď ale Cítil a Myslil se o princeznu hádali; každý ji chtěl mít, ale princezna je rozhodnouti nechtěla. A tak se s oddavkami odkládalo. —

Než-li přijde k oddavkám, podíváme se zas po Silném. Nic se mu nestalo, když dolů spadl, jenom že nahoru nemohl. Chodil zas po tom novém světě, až tu spatřil velikého ptáka. I prosil ho, aby s ním vyletěl nahoru. Pták mu povídá, že nemá tolik síly, ale kdyby měl hodně masa, že ho donese nahoru. Tedy šel Silný na lov a přinesl hodně zvěře. Pták přiletěl a povídá, to že je málo, aby přinesl ještě více. A tak Silný přinesl ještě hodně zvěře. Tu pták přiletěl, Silný naň usedl a pták vyletěl s ním vzhůru. Silný musil každou chvilku dáti mu kus masa do zobáku. Když ale přicházeli již nahoru, pták křičel, že umdlívá a spadne, nedá-li mu ještě kus masa. Ale Silný už neměl ničeho. Když tedy pták juž měl klesati, vytrhl Silný kus masa z těla, dal ho ptákovi do zobáku, ten vynesl ho až nahoru a pak se zas dolů spustil. Silný dal si vyhojit nohu, ze které maso vyškubl, a šel za svými nevděčnými kamarády. Přišel konečně do hlavního města. Všude bylo veselo, domy okrášleny, i ptal se hospodského, co to znamená.

„Nejmladší princezna králova bude mít dnes oddavky,“ odpověděl mu šenkýř. „Již tomu rok, co se princezny vrátily se svými vysvoboditely.“

Silný neříkal nic, poslal tajně prsten princezně a čekal, co se bude díti.

Po nějaké chvíli zastavil královský kočár před hospodou, a princezna jak Silného spatřila, tak ho s radostí uvítala a jela s ním do královského hradu.

Cítil a Myslil ovšem se dávno již mezi tím poradili s Vaňkem, a Silný slavil teď sám oddavky s princeznou. A také s ní šťastně živ byl a nad polovicí království panoval.