J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její/O Malence

J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její
	O Malence	Křesadlo

Údaje o textu
Titulek:	O Malence
Autor:	Hans Christian Andersen
Původní titulek:	Tommelise
Zdroj:	J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 5–16. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Maličká – Koberův překlad

Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/MaličkádanskEnglishespañolEsperantofrançaisitalianoportuguêsromânăрусскийрусскийукраїнська

Jistá paní přála si, aby měla dítko; i navštívila jednou starou čarodějku a pravila k ní: „Měla bych nesmírně ráda dítko; nechtěla byste mně povědíti, kterak bych dítkem oblažena byla?“

„I ano, ano; v tom mohu dobrou radu dáti,“ pravila čarodějka. „Tu máte seménko ječmene; není takové, jaké hospodář na roli rozsévá, ani takové, jaké drůbež jídá. Dejte toto seménko do kruhule a uvidíte, co z něho bude!“

„Děkuji za radu!“ pravila paní a dala čarodějce dvanácte bílých grošův. Navrátivši se domů zasadila seménko do kruhule, a co nevidět vyrostla ze semene krásná květinka podobná lilium, jehož lístkové složili se jako poupátko.

„Jaká to roztomilá květinka!“ zvolala paní líbajíc modré a žluté lístečky a jak květinku políbila, poupátko se otevřelo a paní poznala, že květinka je skutečné lilium; ale uvnitř květinky na zeleném sedátku sedělo malounké pramalounké děvčátko, sličné a utěšené, nejsouc větší, než je malíček, a paní dala jemu jmeno „Malenka“.

Děvčátko mělo za kolébku hezkou, lesklou skořípku ořechovou, léhalo na lístečkách z modrých fialek a přikryto bývalo lístečkem růžovým. V této kolébce spávalo v noci, a ve dne hrávalo si u stolu, na kterémž stával talíř s vodou, kolem dokola věncem rozmanitého kvítí ozdobený. V talíři na vodě ploval veliký list tulipánový, na kterémž Malenka sedávala jako v lodičce á po vodě se vozila, a dvě bílé žíně byly jejím veslem.

Plavba bývala rozkošná! Malenka plovouc zpívala líbezně a rozkošně a lidé vypravovaly, že něco podobného posud, co živi jsou, neviděli a neslyšeli.

Jednou v noci, když děvčátko v své pěkné kolébce spalo, vskočila oknem rozbitým do světnice ohyzdná žába, celá mokrá a vyskočila zrovna na stůl, na kterémž Malenka v kolébce přikrytá lístkem růžovým ležela a spala.

„I to by byla švarná nevěstička pro mého syna,“ zakřehotala žába, vzala skořípku ořechovou i s Malenkou spící se stolu a oknem rozbitým vyskočila do zahrady.

V zahradě byl silný, široký potok a za jeho břehem byla široká a hluboká bažina, v níž žába s svým synem bydlela. Mladý žabák byl tak ohyzdný jako jeho matka a jak uviděl sličné děvčátko v ořechové skořípce, ozval se: „Kvak, kvak, kuňk!“ Hlasu jiného od sebe nevydával.

„Nemluv tak nahlas, aby se neprobudila!“ napomínala jej stará žabice, „mohla by nám uletěti, neboť je tak lehká jako prášek z peří labutího. Posadíme ji na široký list leknínový, a ten jí bude osamotnělým ostrovem, z něhož nám uprchnouti nemůže. Zatím jí uspořádáme pokojíček v bažině a tam budete oba společně bydleti.“

Na blízku plovalo množství leknínů s listy širokými a zelenými; největší z těchto listů byl nejdáleji a k němu plavala žába a dala ořechovou skořípku s děvčátkem na list.

Ubohá Malenka probudivši se ráno a pozorujíc, kde se nalézá, dala se do velikého pláče, neboť byla u prostřed širokých vod a ku břehu se dostati, byla patrná nemožnost.

Stará žabice byla dole v bažině a šperkovala svou světničku rákosím a květem leknínovým, aby příjemný příbytek nevěstě své zařídila. Potom plovala s ohyzdným svým synkem pro kolébku Malenčinu a postavila jí do ložnice, do níž Malenku uvésti chtěla.

Připlovouc učinila jí poklonu a pravila: „Tento jest syn můj a tvůj budoucí manžel. Budete pospolu bydleti v bažině v bytu nádherném!“

„Kvak, kvak, kuňk,“ přisvědčil mladý žabák a umlkl.

Na to vzali kolébku a odplouli s ní — stará žába a její syn, mladý žabák. Malenka sedíc o samotě na listu zeleném plakala ustavičně, neboť nežádala sobě bydleti v bažině u staré ohyzdné žáby, aniž chtěla se státi manželkou ohyzdného mladého žabáka.

Rybyčky pod vodou viděly žábu a slyšely, co pravila; i vystrčily hlavičky nad vodu, aby děvčátko spatřily. Zalíbila se jim Malenka nesmírně a litovaly jí, že se má dostati dolů do bažiny k staré ohyzdné žábě. Chtěly ji vysvoboditi a hned shlukše se pod vodou kolem listu leknínového přehryzaly zoubky svými lodyhu, a list leknínový s Malenkou uploul do potoka a ploul proudem dále daleko, takže žába Malenku dohoniti nemohla.

Malenka plavila se mimo mnohá města a ptáčkové sedící po břehách, v křovinách jak ji spatřili, volali hlasitě: „Jaké to rozmilé děvčátko!“ Malenka plavila se dále a dále a vykonala cestu dalekou. Bílý hezký motýlek obletoval ji neustále a konečně sletěl na list leknínový, na kterém Malenka se plavila. Proto že se mu líbila, byl tomu nesmírně rád, že jí stará žába nedohonila. Kudy se Malenka plavila, byla krásná krajinka; slunce svítilo na vodu a voda byla jasná jako nejčistší zlato. Malenka byla potěšena, že k ní motýlek sletěl, odepnula svůj pásek, připnula jej na jednom konci k motýlkovi a na druhém k listu leknínovému, a list jel po vodě nyní mnohem rychleji a ona ujížděla s ním.

Za nedlouho přiletěl veliký chroust; jak ji spatřil, vzal ji okolo štíhlého tílka a odletěl s ní na strom. List leknínový však ploul po vodě dále, a motýlek k listu uvázaný letěl s ním nemoha se od lístku utrhnouti. Malenka, pozorujíc kam chroust ji odnáší, ulekla se velice a litovala motýlka že jej k lístku leknínovému přivázala. „Ubohý!“ vzdychala, „pojde hladem, jestliže z vazby vysvobozen nebude!“ Než chroust nevšímaje si toho posadil se s ní na stromě na mohútný list, dával jí píti sladkou šťávu z květin a lichotil jí, že jest velmi hezká, ačkoliv ani nejmenší podobnosti s chroustem nemá. Za chvilku přiletěli ostatní chroustové bydlící na témž stromě návštěvou k Malence a paní babky vrtíce růžkami pravily: „Jaká to bídná postava! Má jen dvě nožky, a růžkův ani nemá!“ ozvala se slečna babka. „Má tílko jako člověk! fuj, jak je škaredá!“ zabručely všechny paní babky, avšak Malenka byla roztomilé děvčátko. Také chroust, který ji unesl, byl toho mínění; že však ostatní jinak mluvili, uvěřil konečně, že je škaredá, nechtěl jí více a ponechal jí na vůli, aby šla, kam ji oči povedou a nohy ponesou. I sletěl s ní se stromu a posadil ji na chudobičku. Ubohá plakala, že je tak škaredá, že jí ani chroust míti nechce. Než krásná byla předce, a sličná i půvabná jako nejkrásnější lístek růžový.

Celé léto žila ubohá o samotě v lese; upletla sobě z traviček postélku a pověsila ji pod veliký list jetelový; tam alespoň byla ukryta proti větrům a dešti. Za pokrm mívala med z kvítí a za nápoj rosičku, která se třpytila na kvítí anebo na trávě.

Minulo leto a přišel podzimek a po podzimku přišla zima, zima dlouhá a krutá.

Ptáčkové, co tak krásně zpívávali, dávno již odletěli, kvítí uvadlo a stromy byly bez listí. Široký list jetelový, pod nímž svůj příbytek měla, uvadl a stočil se, a ona mrazem chřadla, neboť měla šaty tenké a roztrhané. Jsouc tílka jemného a slaboučkého nemyslila jinak, než že mrazem zahyne. Tu se dalo do sněžení; každá páperka sněžná, i sebe menší, kdykoliv na ni padla, byla jí plnou lopatou sněhu, protože byla malinká jako malíček. I zaobalila se do svadlého listu, ale nemohouc se ohřáti třásla se ubohá zimou na celém těle.

Hned u lesa, kdež nyní meškala, bylo veliké žitniště nyní již jen holým strniskem, ale Malence zdálo se býti lesem velikým, když zimou se třesouc po strnisku se ubírala. I přišla k dvířkám malé chatrče, v níž polní myška bydlela v teplém pokojíku. Myška měla pod strniskem světničku, plnou žita a vedle kuchyňku a špižírnu. Ubohá Malenka postavila se jako žebravé děvčátko u dvířek a prosila, aby jí daly almužničku — seménko ječmene, neboť po dva dny ani soustečka v ústech neměla.

„Ubohé děcko,“ promluvila k ní myška, stará, velmi hodná polní myš, „pojď, pojď do teplé světničky a zůstaň u mne k obědu!“ A poněvadž se jí Malenka zalíbila, pravila dále: „Můžeš u mne zůstati přes zimu, ale buď čistotnou a pořádnou a vypravuj mi pohádky; ráda je poslouchávám.“ Malenka byla po vůli staré myši a měla se u ní velmi dobře.

„Dnes dostaneme návštěvu,“ pravila jednou myška, „přijde k nám pan soused, jenž ke mně jednou za týden dochází. Má se mnohem lépe, nežli já; má v domě svém veliké jizby a chodí v pěkném kožiše z černého aksamítu. Kdyby si chtěl tebe vzíti, měla bys své opatření; ale má chybný zrak. Vypravuj mu jen nejpěknější pohádky, které znáš.“

Ale Malence nelíbil se pan soused, nechtěla si ho vzíti, protože byl — krtek. Pan krtek přišel v černém aksamítovém kožiše na návštěvu; jak jí myška vypravovala, byl soused velmi bohatý a velmi učený; příbytek jeho, kuchyně a sklepy byly dvacetkráte větší, než jaké měla myška; něčemu se také přiučil, byl pán opatrný, ale nemohl vystáti slunce a kvítí, a haníval je, poněvadž jich nikdy neviděl. Malenka musila také zazpívati a zazpívala dvě písně, nejprvé: „Chovejte mne má matičko“ a potom „Kde domov můj?“. Pro krásný její zpěv zamiloval se krtek do Malenky, ale jakožto muž opatrný ani slovem se neprozradil.

Krátce před touto návštěvou vyhrabal si soused krtek chodbu z domu svého do chatrče sousedy myškové a dal jí a Malence povolení procházeti se tam, kdykoliv se jim líbiti bude. Také jich žádal, aby se nebály mrtvoly ptáka v chodbě ležícího, který na počátku zimy zemřel a tam zahrabán byl. Chtěl jim ho ukázati a vzal do rypáčku shnilou třísku, jež po tmě jako oheň svítí; šel napřed a svítil jim. Když došli po dlouhé, tmavé chodbě až k místu, kdež mrtvý pták ležel, opřel se krtek celou silou o strop chodby, odhrabal zemi tak, že se tam udělala veliká díra, do níž světlo padalo. U prostřed chodby ležela mrtvá vlašťovka; křídélka měla k tílku stlačená, hlavičku a nožky pod bříškem v peří ukryté a bylo patrně znamenati, že ubohý ptáček zimou pošel. Malenka jevila velikou litost, neboť měla ráda ptáčky, co v letě tak krásně zpívávali a jí těšívali; ale soused krtek kopl do vlašťovky řka: „Teď již nešvitoří. Jsou k politování takoví ptáci! Bohudíky, že moje děti nejsou ptáky; takový ubohý opeřenec nezná, než trochu kvíkati a v zimě pojde hladem!“

„Máte pravdu, sousede! vždyť jste rozumný pán,“ pravila na to myška. „Co má takový ptáček ze svého zpívání, když zima přikvačí? Trpí hlad a zimu a to má býti život blažený, život panský!“

Malenka ani slovem se neozvala; ale jak soused krtek a paní myška od ptáka se obrátili, naklonila se k mrtvole ubohé vlašťovky, odkryla její hlavičku pírkami zakrytou a dala jí políbení na zamčená očka: „Snad je to ten ptáček, jenž mi v letě tak krásně zazpíval. Ach jaké radosti způsobil mi svou písní, ubohý, milý ptáček!“

Krtek zasypal opět díru, kterou denní světlo do chodby padalo, a doprovodil myšku a Malenku domů. Druhý den v noci nemohla Malenka nijak usnouti; vstala, udělala ze sena pěkný koberec, z měkounké bavlny polštářík, a odebrala se k hrobu ubohé vlašťovky; tam ji zabalila do koberce a položila ji na měkounký polštář, aby ubohá vlašťovka v studené zemi teplý odpočinek měla.

„S Bohem, milý ptáčku! S Bohem!“ pravila. „Díky tobě vzdávám za tak krásné písně, jež jsi nám zpíval, když stromoví kvetlo a slunko boží nás zahřívalo!“ A pak sklonila hlavu až k prsoum ubohého ptáčka; — než ejhle! jak se ulekla naslouchajíc že se tam něco ozývá. Ozývalo se srdce ptáčete. Vlašťovka nebyla mrtva, byla jen zimou prokřehla a teplotou rozehřalá oživla.

Na podzim odletají vlašťovky do jižních, teplých krajin, na vysokých báních kostelních k odletu se shromažďujíce, ale která k hejnu nepřiletí v čas a tu onde se opozdí, tu zastihnou mrazy a ona zimou stuhlá padne na zem a najde hrob svůj v studeném sněhu.

Malenka ulekla se skutečně velice; neboť ptáček byl proti ní těla velikého a silného; než dodala si srdce, zaobalila ubohou vlašťovku ještě lépe do bavlny, běžela pro lísteček, kterým se přikrývala a přikryla jím hlavičku ptáčka, jenž opět k sobě přicházel.

Druhou noc přišla Malenka potají opět k vlašťovce, která zatím docela oživěla, ale velmi slabá byla. Jen na kratinkou chvilku mohla očka otevříti a na děvčátko se podívati, jež před ní stálo a kouskem planoucí houby si svítilo, protože jiného světla nemělo. — „O díky, díky za tvé opatrování,“ promluvila k Malence slaboučká vlašťovka. „Díky tobě, rozmilé děvčátko! Již jsem se ohřála a síly se mi vrací, a zanedlouho budu opět poletovati na krásném, teploučkém výsluní!“

„O nikoliv,“ pravila Malenka, „venku je ještě zima, mráz a sníh. Jen zůstaň v teplém lůžku a já tebe budu ošetřovati.“

I přinesla slabému ptáčeti čerstvé vodičky v lístku růžovém, a vlašťovička jí vypravovala, jak se na křídelku o trní poranila a že proto tady zůstati musila, když ostatní vlašťovky do teplých krajin odletěly. Nemohouc poraněným křídelkem létati, padla na zem a nepamatovala se, jak konečně do této temné, podzemní chodby se dostala.

Tam zůstala po celou zimu jsouc ošetřována od Malenky, kteráž vlašťovičku den ode dne více milovala. Krtek a myška ničeho se o tom nedověděli, protože si nevšímali ubohé vlašťovičky, jíž nenáviděli.

Na jaře, jakmile slunce paprsky svými zemi ohřálo, rozloučila se vlašťovička s Malenkou a vyletěla dírou od krtka vyhrabanou, kterou jí Malenka otevřela. Než vlašťovka odletěla, ptala se, chtěla-li by s ní na horu, že ji vezme na záda a že s ní odletí do zeleného háje. Než Malenka vzpoměla si, že by tajným útěkem zarmoutila stařičkou myšku, která jí tolik dobrodiní činila.

„Toho nesmím učiniti, toho neučiním!“ odpověděla.

„Tedy s Bohem, s Bohem, rozmilé, dobré děvčátko! Měj se dobře!“ pravila vlašťovka a vyletěla na horu na krásné výsluní. Malenka hleděla za ní a dala se do pláče, neboť vlašťovičku velice milovala.

Od té chvíle, co vlašťovka do zeleného háje odletěla, byla Malenka velmi smutna a soužila se, že nesměla z podzemí na horu na teplé slunéčko. Žito, zaseté na poli nad obydlím polní myšky bylo již vysoké a husté jako les.

„Nyní v letě,“ pravila stará myška, „můžeš šíti na své výpravě, již tobě dám; neboť soused krtek v černém aksamítovém kožiše ucházel se opravdově o ruku sličného děvčátka. Dostaneš hojně suken a pláten nejpěknějších, jestliže si vezmeš souseda krtka.“

Malenka musila sednouti ku kolovrátku a ve dne v noci přísti. Myška najala čtyry pavouky, kteří s Malenkou ve dne v noci předli. Každý večer býval u nich krtek návštěvou a stěžoval sobě, že slunce v letě hrozně pálí, že vedrem slunečním celá země spráchniví a přál si, aby tomu letu již konec byl, neboť na podzim měla býti svatba. Malenka však sobě nepřála, aby již bylo po letě, proto že jí byl krtek protivný. Denně ráno i večer stávala zarmoucená na popraží, a kdykoliv větrem rozevřel se hustý les žitných klasův, těšívala se, že zas spatřila modrý blankyt nebeský, toužila po krásném a jasném vzduchu na venkově, a jediná žádost její byla, aby zase spatřila vlašťovičku, již tak velice milovala. Ale vlašťovička nedala se viděti, neboť byla daleko, daleko v zeleném háji.

Podzimek nastal a výprava Malenčina byla dohotovena.

„Za měsíc budeš míti svatbu!“ pravila myška; Malenka dala se do pláče a prosila, aby si krtka vzíti nemusila.

„Tintiry vary!“ namítala stará myška, „jen nebuď bláhová! Nezpečuj se, sice poznáš, jak ostrý jest bílý myší zoubek. Pan krtek je muž pořádný a hezký. Takový kožich z černého aksamítu nemá ani královna. Má plné sklepy, plnou kuchyň, plnou špižírnu a sýpku! Děkuj nebesům, že takového muže dostaneš!“

I měla býti svatba. Krtek přišel pro Malenku, aby ji do své domácnosti co hospodyni odvedl. Hluboko v zemi měla s ním bydleti a nespatřiti již nikdy bílého dne a slunce nebeského, kteréž jemu svou jasností protivné bylo. Ubohé děvče bylo celé zarmoucené! Mělo se na vždy rozloučiti s jasným slunéčkem, jež za pobytu svého u paní myšky alespoň dvakráte denně vídalo, když ráno a podvečer na zápraží stávalo.

„S Bohem tobě dávám, slunéčko jasné! s Bohem!“ volalo stojíc na zápraží a vztahovalo své ručky po zapadajícím slunéčku, a větřík podzimní proháněl se již po strnisku. „S Bohem! s Bohem buď!“ volalo objímajíc slabýma ručinkama pozdní kvítek před ní stojící. „Pozdrav ode mne vlašťovičku, až ji uvidíš!“

„Šviť, šviť!“ ozval se hlásek nad její hlavou, a ona spatřila vlašťovičku kolem letící. Vlašťovička, spatřivši dole Malenku, zaradovala se a čekala zdaliž k ní promluví. Malenka ihned jí vypravovala, že má míti svatbu s ohyzdným krtkem, že má s ním bydleti hluboko pod zemí, kam paprsky sluneční nikdy nevnikají; pravila, že ho nenávidí a byla smutna a hořce plakala.

„Sníh a mráz se blíží — zima přichází,“ pravila vlašťovička, „a já letím do teplých krajin. Nechtělo bys se mnou, děvčátko? Sedni si na moje záda, páskem svým se přivaž ke mně a odletíme tomu škaredému krtku daleko, daleko přes hory a doly, přes země a vody do krajin teplejších, kdež slunce svítí ještě mnohem krásněji než zde, kde je věčné léto a kvítí krásně kvete po celý rok. Poleť se mnou, spanilé děvčátko! Tys mi zachovala život, když jsem zimou celá skřehlá hluboko v temné zemi umříti měla!“

„Ano, ano, poletím s tebou!“ zvolala radostně Malenka a posadila se na záda vlašťovčina, upevnila se páskem svým k pernatému tílku vlašťovičky, a již letěly povětřím vysoko nad lesinami a vodami, nad vysokými horami, sněhy a ledy věčně pokrytými. Vysoko v povětří bylo chladno, až děvčátko zimou se třáslo; i vlezlo pod křídlo vlašťovčino a jen hlavičkou vykukovalo, aby vidělo velebnost všehomíra.

Přiletěly do krajin teplejších. Tam slunce svítilo jasněji než u nás, blankyt nebeský byl dvakráte výše než u nás, a na keřích rostly nejkrásnější hrozny zelené a modravé. V hájích citronových, pomorančových a datlových, v palmových a myrtových roznášely se vůně nejlíbeznější, a roztomilé dítky hrály si s pestrými motýlky.

Ale vlašťovka letěla ještě dále a tam bylo ještě krásněji. Pod zeleným stromovím na břehu modrého jezera stál hrad z nejbělejšího mramoru od pradávných dob. Kolem vysokých sloupův vinulo se réví, hnízda vlašťovčí vysela na korunkách sloupův mramorových a v jednom z těchto hnízdeček ubytovala se vlašťovička, která děvčátko unesla.

„Zde je můj domeček,“ pravila vlašťovička; „ale chceš-li bydleti pod některou z květin nejkrásnějších, co dole rostou, snesu tě tam a tam budeš se míti velmi dobře, jak tvoje srdéčko ráčí.“

„Aj ta krása!“ zvolala Malenka plná radosti tleskajíc ručinkama.

Dole ležel veliký sloup z bílého mramoru ve třech kusech, protože se svalil a rozbil. V rozpuklinách tohoto sloupu rostly nejkrásnější bílé květiny — lilie. Vlašťovka snesla Malenku dolu a posadila ji na široký liliový list. Ale jak se děvčátko podivilo, vidouc mužíčka sedícího v květině, mužíčka bílého průsvitného jako perlička. Na hlavince měl zlatou korunku a křídelka krásně se lesknoucí na ramenou. Nebyl větší než Malenka. Každá květina měla takového mužíčka aneb tak maličkou ženušku; ale onen mužíček byl nad všemi králem a pánem.

„Nebesa! jak je krásný!“ pošeptala Malenka k vlašťovičce a sličný královský panáček hrozně se ulekl, neboť vlašťovka byla proti němu pták velikán. Než jak spatřil Malenku, utišil se a zaradoval; takového podivukrásného děvčátka nikdy ještě neviděl. I vzal korunku s hlavy a posadiv jí Malence na hlavičku tázal se ji, jak se jmenuje, a chce-li býti jeho paní a královnou všech květin. To byl mužíček, to byl ženich docela jiný než synek staré žáby a než pan krtek v hedvábném kožiše. Malenka mu nedala košem, a v tu chvíli přicházeli z květin páni a paničky, maličké a roztomilé osobičky, že milo bylo na ně pohlížeti. Každý pán a každá panička přinesli Malence po skvostném dárku; nejkrásnější dárek ze všech bylo dvé krásných křídelek od bílé mušky. Křídelka byla ihned upevněna na raménka Malenčina, aby s květiny na květinu lítati mohla. Jakou tu měla radost!

A vlašťovička sedíc v hnízdečku svém vysoko na korunce mramorového sloupu zpívala co nejkrásněji uměla, ale v srdéčku svém byla zarmoucena, neboť milovala Malenku a neráda by se s ní byla rozloučila.

„Malenko, nebudeš se již tak jmenovati,“ pravil k ní král květin, „to jmeno není hezké. My tebe pojmenujeme „Maja“.“

„S Bohem, s Bohem!“ volala vlašťovka a odletěla z teplé krajiny tam, odkud byla přiletěla. Navrátivši se do své vlasti, stěhovala se do svého hnízdečka nad oknem nepatrného domku, a vypravovala domácím lidem tuto celou pohádku, aby v zapomenutí nepřišla.