O Jankůhráškovi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O Jankůhráškovi
Autor: Josef Ackermann
Zdroj: Pohádky a pověsti sbírkou Fr. Lad. Popelky. Polička: Knihosklad a knihařství F. L. Popelky, 1883. s. 52–62.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Byl jeden král a královna a měli dvě krásné princezny. Když starší princezna v pannu dospěla, najednou zmizela. Tu král a královna hned rozeslali služebníky na všecky strany ji hledat; ale po marném hledání sloužící se musili s nepořízenou vrátiti a oznamovali, že princezny nikde najíti nemohli. Teď mladší princeznu bedlivě střežili. Obávali se, aby též se neztratila. Ač bedlivě byla střežena, přece se ztratila k veliké žalosti rodičů. Tu opět královští rodiče vyslali služebníky, aby ji hledali. Sloužící ji hledali ale princeznu nenalezli.

Král s královnou s bolestí nevýslovnou vzpomínali často na své princezny a čím dál více pozbývali naděje, že by se kdy vrátily.

Jednoho dne královna na stole přebírala hrách a vzpomněla si na princezny, hořce je oplakávala a při tom si povídala: „Kdyby mně Pánbůh dal alespoň takového synáčka, jako je některé toto zrníčko hrášku!“ A hle, pojednou slyší hlas: „Tu jsem, maminko! tu jsem maminko!“ Královna ohlížela se. Kde nic tu nic! Však ejhle! na stole skáče chlapeček, malý jako hrachové zrnko. Byl ze zrnéčka hrášku vyskočil. Královna se tomu velice podivila a přece se těšila alespoň z takového nadělení; neb to byl hezký synáček. I nechali si ho za vlastního a dali mu jméno Jankůhrášek.

A Jankůhrášek rostl víc než konopě, ba viditelně. Proto pečlivě ho ošetřovali, velice milovali, a když pak povyrostl, dali jej do školy na učení. Jankůhrášek měl vtipnou hlavu; tak ve škole všechno dobře pochopil i ze všech děti nejlépe se učil.

Když ze školy vystoupil, byl to buclatý, odrostlý chlapík a chtělo se mu podívat se do světa. A poněvadž často slýchával, že si král s královnou povídají o svých ztracených princeznách, řekl jim: „Tatínku, maminko! nechte mne: já je půjdu hledat.“ Ale král s královnou této žádosti mu odepřeli. Báli se, že by i jeho ztratili, kdyby ho do světa pustili. Ale Jankůhrášek nepřestával prositi, a tak dali mu na cestu dost peněz i propustili ho.

Když Jankůhrášek chodil světem, potkal na cestě čtyry povozy se železem, jak proti sobě jedou. Tu jim do cesty naplil a odešel dál, lehl si na trávník a díval se na vozky. Když tito přijeli k místu, kde Jankůhrášek naplil, nechtěli koně přes tu slinu nikterak jíti; ač na ně vozkové houkali a biči je nelítostně mrskali, přec nebylo nic platno. Tu Jankůhrášek jim povídá: „Co mi dáte, když vám pomohu, abyste mohli přejeti?“ Vozkové se ohledli po hlase a tu viděli malého buclíka i řekli mu: „Ty bys nám toho asi pomohl!“ On jim na to řekl: „Pochybujete o mně? Dejte mi tolik, co na dvou prstech unesu, a já vám pomohu.“ Vozkové si myslili, že takový krňas dvěma prsty asi málo unese, a zvolali: „Teda ti dáme, když nám pomůžeš!“ Jankůhrášek šel, postavil se za vůz a vyzdvihl jej dvěma prsty. Koně přejeli přes slinu jako nic. Jankůhrášek šel taktéž ke druhému, ke třetímu vozu, a také čtvrtý vůz jeho pomocí přejel. Tu si Jankůhrášek poručil, aby se všech čtyř vozů všecko železo na jednu hromadu narovnali, a když to vozkové vykonali, Jankuhrášek vyzdvihl to železo dvěma prsty do výšky. Tedy železo bylo Jankůhráškovo. Vozkové velice se divili takové síle a za ušima se škrabali, že tak lacino odbyli železo. Jankůhrášek si poručil, aby mu železo zavezli kováři a tam ho složili, což vozkové také vykonali. Jankůhrášek z toho železa dal si udělati palici. Kováři dali železo do ohně a kladivy do hromady stloukali, až s největším namáháním se jim podařilo, ze všeho železa udělati ohromnou palici. Tu Jankůhrášek kováři od práce zaplatil a palici vyhodil tak vysoko do povětří, že to dlouho trvalo, než zase padla na zem. Po tom připnul od palice držadlo na veliký knoflík, jejž měl na oděvu po boku, rukou chopil se palice, za sebou ji vlekl. Šel s ní dále do světa, a koho potkal, každého se ptal, ví-li něco o ztracených princeznách. Ale nikdo mu žádné zprávy nemohl o nich dáti.

Když už dlouho chodil, spatřil na cestě mnoho vran, any zobáky trhají kousky z velikého kusu masa. Když vrány spatřily Jankůhráška, zvolaly na něj: „Pomoz nám také!“ Jankůhrášek šel a když jim hodně masa natrhal, nejstarší vrána pod křídlem vytrhla si pírko a povídá: „Za to, že jsi nám pomohl, dávám ti pírko; až se budeš chtíti udělať vranou, jen si na to pírko vzpomeň.“ Jankůhrášek pírko vzal, schoval si je a šel dál. Tu zas přišel k jednomu místu, kde mravenci vrtali dírky do země. Tito, když spatřili Jankůhráška, zvolali na něj: „Pomoz nám také!“ Jankůhrášek šel a když jim hodně dírek do země nadělal, nejstarší mravenec vytrhl si vousek a povídá: „Za to, žes nám pomohl, dávám ti vousek; až se budeš chtíti udělať mravencem, jen si na něj vzpomeň.“ Jankůhrášek vousek vzal, schoval si jej i šel dál a dále. Když hodně dlouho chodil, potkal babu, která mnoho věděla; i ptal se jí na ztracené princezny toho a toho krále. Baba mu řekla, že princezny jsou tam a tam; unesl prý je drak do svého zámku, ale ten zámek je hrozně daleko a ještě k tomu na vysoké, nepřístupné skále. Jankůhrášek byl rád, že alespoň dověděl se, kde princezny bydlí.

Když drak starší princeznu do svého zámku unesl, chtěl ještě mladší unésti, ale nikterak se mu to nechtělo podařit; tu se chytře vyptával princezny, kde její sestra nejvíce bývá. Princezna si na drakovu lesť nepomyslila a pravdu mu řekla, kde se její sestra nejčastěji zdržuje. Tedy drak obletoval zámek i zahradu tak dlouho, až se mu jednou podařilo, princeznu mladší unésti na svůj zámek. Tu obě princezny s velikým zármutkem vzpomínaly na své milé rodiče a nevýslovně smutný život tu trávily. Nemělyť žádné naděje, že by se kdy ku svým rodičům dostaly. Drak přicházíval k princeznám třikrát za den, ráno, v poledne a večer, vždycky k jídlu a po jídle zase letěl na druhý zámek; avšak než ze zámku odletěl, vždycky princezny od nohou až po pás změnil, že místo člověčí měly na sobě hadí kůži, a to proto, že se drak bál, kdyby se někomu podařilo, že by lstí dostal se do zámku, aby se do princezen nezamiloval. Když se drak zas vrátil k princeznám, vždycky je zas změnil, že s nich hadí kůže zmizela.

Jankůhrášek chodil dlouho, tuze dlouho, až konečně přišel ke krásnému zámku se zahradou, kde princezny bydlely. Ale kterak se měl do zámku dostati? Neboť byl na hrozné, vysoké, nedostupné skále. Tu si vzpomněl na vraní pírko a hned byl vranou i letěl, až přiletěl na vrch skály k zámku, i obešel ho, ale vrata byla zavřena. Tu tloukl na vrata. Princezny, když slyšely tlouci, divily se, kdo by to asi byl; neboť když drak k nim přicházel, dával jiné znamení, a ještě nebylo poledne. I vyšly ke vratům a ptaly se, kdo to je. Za vraty Jankůhrášek jim povídá, že přichází od jejich rodičů a že chce je vysvoboditi. Princezny se velice zaradovaly, jak uslyšely o svých rodičích a že se přiblížila doba jejich osvobození; i otevřely vrata, Jankůhrášek vešel do zámku, princezny ho přivítaly a povídají mu: „Ach, sotva nás odtud vysvobodíš! Drak zabije tě, má tu těžký meč.“ Jankůhrášek jim ukázal svou palici. Princezny ho pobídly, aby šel dál. Tu se Jankůhráška vyptávaly na své milé rodiče a hovořily s ním tak dlouho, až drak k zámku přiletěl. Drak jeden pařát pustil na zámek, až se celý otřásal. Princezny měly strach o Jankůhráška a proto jemu povídají, aby se hned schoval pod postel, kamž on také zalezl jako křeček do díry. Princezny vyšly ven, otevřely vrata, drak do zámku vešel a za malou chvíli přišel do pokoje. Byl veliký, ohyzdný a měl dvanácte hlav. Drak povídá: „Fuj, fuj, člověčina tu smrdí! Kdo tu je?“ „Co to povídáš? Nikdo tu není,“ odpověděly princezny. Ale drak se nedal klamati, chodil po pokoji a hledal, až našel Jankůhráška pod postelí skrčeného. Tu na něj zvolal: „Hej! polez ven, budeme se bíti po obědě.“ — Jankůhrášek ze své skrýše vylezl.

V zámku v pokoji visela lampa, od které byl klíček, jejž holubice drakovi přinášívala. Tím klíčkem když otevřel lampu, ptala se: „Co poroučíte?“ A když lampě řekl, co by rád měl, hned to tu bylo. Drak v pokoji otevřel okno, zavolal na holubici, ta přiletěla s klíčkem, drak jej vzal, otevřel jím lampu, a ta se ptala: „Co poroučíte?“ Drak řekl: „Mně a princeznám i Jankůhráškovi jídlo a pití!“ Tu hned na stole byla velmi chutná jídla a víno. Drak pobídl Jankůhráška ke stolu, aby jedl, pil a se posilnil. Princezny a Jankůhrášek jedli a pili víno, drak hltavě požíral jídla a místo vína vypil máz tekutého jedu, aby byl hodně silný.

Po jídle nastal boj, tuhý a krutý. Drak dorážel těžkým mečem na Jankůhráška, ten každou ránu palicí od sebe odrazil a drakovi srazil jednu, dvě, tři a více hlav, ale hned zase drakovi jiné hlavy vyrostly. Jankůhrášek potýkal se strašně a hrdinsky, ale juž ho síla opouští, až konečně celý zemdlený klesl. A drak taktéž zemdlel. Tedy od boje musili ustati a na druhý clen jej odložiti. Jankůhrášek přemýšlel, jak by asi nad drakem zvítězil, až mu přec hlavou projela lstivá myšlénka. Vyvrtal dvanáct děr do země a do každé díry nastrkal chleba. A když se měl s drakem zase popadnouti, povídá drakovi: „Dříve než se spolu potýkati budeme, musíš mně tamhle z těch všech dvanácti děr chléba najednou vydobyti, abych se ještě najedl.“ Drak se nedal dvakrát pobízeti, šel a do všech děr najednou strčil hlavy pro chléb; ale než chleba ze všech děr vydobyl, Jankůhrášek honem popadl palici a s největší rychlostí a silou jí máchnul, a bác! jednou ranou všech dvanáct hlav srazil drakovi, tak že v tu chvíli zůstal mrtev na zemi ležeť. Na to Jankůhrášek vyřezal ze všech dvanácti hlav jazyky a schoval si je.

Princezny byly nevýslovně rády, že jsou od drakova všeho ukrutného sužování zbaveny. Také chtěly princezny viděti druhý zámek, kamž drak lítával. Ale kterak se tam bylo možná dostati? Tu si myslily, že by se to nejsnáze divotvornou lampou docílilo, jenom kdyby od ní měly kliček; i šly k oknu a nápodobným hlasem jako drak začaly volati holubici. Holubice přiletěla s klíčkem a když draka nespatřila, zase odletěla. Jankůhrášek si vzpomněl na vraní pírko, ihned se proměnil ve vránu, vrána letěla za holubicí, chytila ji a roztrhla; v tom holubice upustila vajíčko, a vajíčko se zabodlo hluboko do země. Jankůhrášek si vzpomněl na mravenčí vousek, ihned se proměnil ve mravence, a mravenec vlezl do země za vajíčkem, popadl je, rozmáčkl a klíček z něho vypadl. Jankůhrášek vzal lampu a klíčkem ji otevřel. Lampa se ptala: „Co poroučíte?“ — „Chci, abych byl i s princeznami ve druhém zámku, kamž drak lítával.“ A taky se to stalo. Jankůhrášek i princezny byly v překrásném zámku: zdi byly z mramoru a střechy zlaté.

V tom zámku byla čarodějnice, a deset krásných pokojů. Ty pokoje Jankůhrášek procházel a viděl, že jeden každý pokoj je krásnějším a drahocennějším nábytkem naplněn než druhý. Když do posledního pokoje vstoupil, tu vidí mnoho lidí, kteří byli zkamenělí. Jankůhrášek šel k čarodějnici a ptal se jí: „Jací jsou to lidé v tom desátém pokoji?“ Ale čarodějnice nechtěla pověděti. Jankůhrášek se na čarodějnici obořil, a ta chtěj nechtěj musila s barvou ven a povídá: „Ti lidé jsou král toho zámku a jiní králové, královny, princezny, knížata, kněžny, hrabata a hraběnky, které drak sem unesl a které já jsem musila zakleti.“ Jankůhrášek jí řekl: „Když jsi ty taková ďábelská čarodějnice a tolik nevinných lidí nešťastných jsi učinila, musíš jim zas pomoci a neučiníšli to, běda tobě!“ Tedy čarodějnice vzala láhvičku s divotvorným olejem, dala každému zkamenělému k nosu přivoněti, a ten hned oživnul; a když byli všichni obživli, aby čarodějnici učinili neškodnou, na hranici ji upálili. Králové, královny a princezny, knížata a kněžny, hrabata a hraběnky srdečně děkovali Jankůhráškovi, že je vysvobodil ode všech muk, které po tak dlouhý čas strašně zakoušeli, a později šel každý domů.

Nyní princezny chtěly se ku svým milým rodičům vrátiti. Tedy Jankůhrášek klíčkem otevřel lampu. Tato se ptala: „Co poroučíte?“ — „Chci, abych byl s princeznami u rodičů v té a v té zemi.“ A tak se také stalo.

Když Jankůhrášek a princezny vkročili do komnaty, král a královna byli velice překvapeni, a že dávno oželené princezny zase spatřili, velice se radovali. Co bylo líbání, divení se a vyptávání, kde tak dlouho byly a jak se měly! Jankůhrášek vyndal jazyky a povídá: „Tatínku, maminko! tu jsou z draka jazyky na důkaz pravdy, že já jsem vysvobodil princezny.“

Tak na tom božím světě bývá, prokáželi kdo komu jaké dobrodiní, že na to mnozí lidé brzy zapomínají a také nevděkem splácejí. Tak bylo i u krále. Král a královna, když měli princezny doma, Jankůhráška již neměli rádi jako dříve, též se k němu nelaskavě chovali a rádi by se ho byli zbavili. Jankůhrášek, když viděl, že král s královnou již o něj nestojí a zle mu dělají, pomyslil si: „Půjdu raději do světa! Však já se tam neztratím!“ I rozloučil se s nimi a šel do světa s lampou.

Po dlouhém chození světem přišel Jankůhrášek do jednoho velikého města. Tu vstoupil do učení k jednomu poctivému, uměleckému hodináři, který také vykonával klenotnickou práci. Jankůhrášek byl chytrá hlava: za krátký čas dovedl lepší práci zhotoviť než jeho mistr, tak že tuze umělé šperky zhotovoval. Tedy nebylo divu, že se lidé z blízka i z daleka o Jankůhráškovu práci jen jen drali. A také z jedné země princezna se dověděla, jaký je umělec Jankůhrášek, i poslala svého služebníka k němu, aby ji zhotovil náušnice, jehlice, spínadla, řetězy, hodinky, náramky a prsteny. Jankůhrášek, když všecky tyto šperky zhotovil, odeslal je princezně. Princezna když klenoty obdržela, každý šperk za šperkem pozorně prohlížela a nemohla se ani dosti nadiviti umělecké práci. Proto ji tyto klenoty okouzlily, že umínila si vyprositi u krále svolení, aby mohla Jankůhráška vzíť si za manžela. Král dal své dovolení princezně. Tato dala do nádherného kočáru zapřáhnouti koně, vzala s sebou komonstvo a jela k Jankůhráškovi.

Jednoho dne k domu hodinářovu mnoho kočárů přijelo. Z nádhernějšího vystoupila tuze krásná princezna a ptala se na Jankůhráška. Když tento se jí představil, princezna se zalíbením na něho pohlížela. Po dlouhém rozmlouvání tázala se princezna vážně Jankůhráška: „Chceš býti mým manželem?“ Jankůhrášek si myslil, že princezna jenom žertuje; ale když se přesvědčil, že to opravdu myslí, beze všech rozpaků svolil k její žádosti. Jankůhrášek musil vstoupiti do kočáru k princezně a jel s ní k jejím rodičům do jejich království. Král přivítal dceru svou i Jankůhráška s radostí velikou. Za krátkou dobu měli oddavky, a po oddavkách král dal vystrojiť slavnou svatbu.

Po svatbě zůstali mladí manželé nějaký čas ještě u krále. Jankůhrášek klíčkem otevřel lampu. Lampa se ptala: „Co poroučíte?“ — „Chci, abych do zejtřka měl krásnější zámek nežli má král a také, abych měl více dobytka, nežli má král; při zámku musí také býti zahrada a v ní všelikého druhů stromoví a květin a ptactvo aby v ní zpívalo. A veliké vinohrady musejí při zámku také býti.“ A také se to stalo. Jankůhrášek a jeho choť ráno s králem se rozloučili i sedli do kočáru a jeli na svůj zámek. V zámku všecko líbilo se princezně, avšak ještě více líbil se jí Jankůhrášek, proto že ho měla ráda, a také že byl hezký; i žila s ním spokojeně. Král před svou smrtí na místě svém udělal Jankůhráška králem. Jankůhrášek klíčkem otevřel lampu a lampa se ptala: „Co poroučíte, milostivý králi?“ — „Chci, aby můj zámek byl krásnější a na velikém vrchu, odkud by hodně daleko bylo viděti.“ A také to se stalo. A nápodobně Jankůhrášek, kdykoli něco chtěl míti nebo zase si chtěl změniť zámek, vždycky klíčkem otevřel lampu. Tato vždycky se ptala: „Co poroučíte, milostivý králi?“ a každý jeho rozkaz vyplnila.

A tak Jankůhrášek se svou královnou šťastně kraloval až do své smrti, a po něm jeho potomci.