Oživené hroby/VII.

Oživené hroby Karel Sabina
VI.	VII.	VIII.

Nastal jiný čas. Dnové valně se prodlužovali, tuhé mrazy přestaly, sníh se vytrácel, předtuchy jara se objevovaly venku v přírodě i v nitru myslí lidských. Ale boj zimy s jarem byl urputný a trvalý. Nebe bylo neustále potaženo mraky, husté mlhy se rozkládaly po zemi, slunce po týdny se ani neukázalo. Ve vězení bylo po celé dny jako ve sklepě, mnohem hůř než za časů největších mrazů, kde aspoň nebe bývalo jasné, kde aspoň sluneční kterás zář se do nitra žaláře vedrala, kde bílý sníh se leskl a procházející se po něm vrány někdy zakrákaly. - Vězňům bylo velmi smutno. V žaláři se rozkládalo nezdravé vlhko, ze stěn jen teklo, a čím více se topilo, tím citlivější byly výpary zdí.

Společná zábava jaksi uvázla, každý si ukrácel chvíli, jak mu právě napadlo, nanejvíc čtením. Jediný Bianchi se jevil jaksi živější a jasnější. Vyžádal si od Fortiho něco papíru a neustále psal.

„Kýho ďasa to pořáde čmáráš?“ tázal se ho jednou Forti. „Napadla mi myšlénka. Pravá to zelená pastvina pro tak hladové jehně, jako jest má duše.“

„Tak nám to pověz.“

„Kdybych věděl, že se mi nevysmějete. Jsem jen pouhý začátečník ve spisování a beru své myšlénky z citu, neboť z vědomostí a zkušeností svých bych jich věru málo vyčerpal.“

„To se mi líbí,“ pravil Schauberk. „Jest to aspoň přímé vyznání literární neschopnosti. Jsem žádostiv zvěděti, co mladý pán z té studničky vyčerpal. Pokud vím, nechová cit v sobě ani jediné pravé myšlénky, nýbrž jen hojně nejasných dojmů. Proto básníci jsou tak mlhaví a chmatají ve tmách, kde nejvíc paprsky obsypáni býti se domýšlí. Avšak já vám rozumím, co jste vlastně chtěl říci, ale nejsa filozof, řekl jste něco jiného. Nahlédněte jen do Kanta a ten vám vysvětlí, že cit jest pouhá osobní schopnost přijímání dojmů příjemných neb nepříjemných, ale beze všeho obsahu myšlénkového, beze všeho poznání předmětu, který takovýto dojem na nás činí.“

„Aj, jděte mi s vašimi německými filozofy!“ zvolal Forti. „Ti by celý svět vehnali do metafyzického labyrintu, z něhož není žádného východu, leda do věčného prázdna.“

„Také pravda!“ odvece Schauberk. „Proto s nimi celkem nemám, ale kde se o jasné naznačení jakéhos pojmu jedná, tam se jich přece jen tážeme o radu.“

„Nechte pojmů a dojmů,“ pravil Hon se smíchem, „a slyšte, co Bianchi cítil nebo z citu svého jinak vyvojil. Copak ti tedy napadlo?“

„Je to alegorická povídka, jež by se ovšem táhnouti mohla do nekonečnosti a již bych nazval: Putování bohyně Svobody po zemi.“

„Vždyť jsem si hned myslil, že to bude něco takového!“ zvolal doktor. „Je to krásná bohyně, ta Svoboda, a to její putování po zemi je ještě hezčí. Nepředstavujete si ji v průvodu všelikých parlamentárních a novinářských křiklounů a velké jakés armády s tureckou muzikou v čele? Bez těch to nejde, pane Bianchi. Pumy a granáty musejí také při tom býti, pak hejno policajtů a na konci velká šibenice.“

„To vše tam má místa, ale ne v průvodu jejím, nýbrž jejích odpůrců.“

„Tak tak! A ona je má poraziti jen tak holýma rukama a krásnými slovy?“

„Ale nechte pak už Bianchiho mluviti,“ pravil Forti nevrle.

„Svoboda, dcera nebes,“ započal Bianchi, „slitovavši se nad zotročilým lidstvem, předevzala si nastoupiti cestu na zem a odpoutati národy od poroby.“

„Opravte to, pane, opravte a napište: Odpoutati národy od hlouposti. Až přestanou býti hloupí, pak se vymknou z otroctví sami. Pokud ale ostane hloupých většina, nevymkne je ani bohyně!“

Forti pokynul hlavou na přisvědčení, a když doktor zase mlčel, pokračoval Bianchi dále:

„Osvěta, sestra její, slyšíc o zámyslu jejím, předevzala si ji provázeti. Šly tedy spolu, ale pouť jejich byla tuhá.“

„To věřím!“ zvolal doktor. „Přišly na zem a padly do vosího hnízda.“

„Lidé nepochopovali dobrodiní, jež nebeské sestry přinášely. Lenivost ducha z jedné, sobectví a zvyk z druhé strany dorážely na poutnice a překážely jim na všech cestách. Pronásledovaly je a hnaly od zemi k zemi. Popuzovaly lid proti nim a nepřáno jim nikde přístřeší.“

„Já bych teď udělal efektní konec,“ vpadl mu zase doktor do řeči. „Jinde je vyhazovali, řekl bych, ale nechali je aspoň jíti. Když ale přestoupily naše hranice, tu je lapli a zavřeli do kasemat, aby tam setrvaly, až shnijí.“

Bianchi pokračoval:

„Jenom tu a tam v osamělé komnatě básníka neb učence, v chaloupkách lidí opuštěných a povržených pro chudobu, jim popřán byl krátký odpočinek, ale těžce toho pykali hostitelé a pronásledováni i trýzněni byli pro soucit svůj.

Poutnice použily vzácných těchto chvil ku rozsívání pravd svých a takž se stalo, že ve vzdálených od sebe místech se zachovala památka poselkyň nebeských a že slova jejich se ujala. Z malé chýšky tu a tam vystoupil věřící a hlásal evangelium oněch sester. Kruhy žáků se šířily a hle, již celí národové vztyčili prapor osvěty a svobody.

Sestry již nezoufají, že by práce jejich ostala bez výsledku. Zástupy nepřátel jejich se tenčí, přátel jim přibývá …“

„A tak dále, a tak dále!“ prohodil zase doktor. „Facit té báchorky jest, že asi za rok už bude celý svět osvícený až hrůza a svobodný až hanba. Vidím už, mladý pane, že jste svou fantazii příliš nenamáhal a svůj rozum ještě méně. Proč však jste se na cit odvolal, to nepochopuji. Vynalezivost jste také neobjevil. Podobných alegorií kolovalo už v středověku dost a dost, a již starý Sittewald vyslal podobným způsobem Spravedlnost a Moudrost do světa, ale zplakaly nad výdělkem a táhly zase, odkud přišly. Vy jste milosrdnější a přejete jím na konci výhru. Je to jako v starých románech, kde milenec svou milenku po odstraněných překážkách dostane. Já bych vám byl pověděl o lepší látce. Pošlete dvě panny, dobré kamarádky, jednu z Čech a jednu z Moravy, do Vídně a budete mít skvělý konec bez dlouhých bojů. Vy tedy myslíte opravdu, že k takovému konci kdy dojde a že ony dvě alegorické osoby to provedou? Inu, víra spasí. Budu-li mít do těch dob dusík zkoncentrován, tak to půjde samo sebou, ale bez toho to nepůjde nijakž.“

„Jen piš, synu, a pořáde piš směrem započatým,“ prohodil Forti. „Kam by došlo lidstvo s jalovým pesimismem? Hlavní akcent však polož do bojů osvěty a svobody a vylič tyto boje co nejživěji. Celá historie ti k tomu dodává látky.“

„Ano ano, celá historie vám podá látky k odůvodnění, že svět je špatný a lidé v něm ještě špatnější. Jest a byl vždy takový a zůstane, čím byl. Či věříte v nejlepší svět? Už i zastaralý Voltaire by se vám vysmál a Schopenhauer by vám docela vynadal. Svět náš je kus žuly, na níž se náhodou usadila hlína, a člověk po ní šlape jako pohyblivá, organizovaná hrouda, která mimo jiné umí také mluvit. A namluví toho, a namudruje, že by z toho i pánubohu v nebi ouzko bylo, kdyby si toho všímal. Takž si lidé, namluvili a napsali celé haldy všelikých frází o tom dobrém světě, o němž vědí jedni málo a druzí pranic, a hádají se o směry budoucnosti jako děti o koláč, zdali je lepší s mákem nebo s povidly. A když člověk všecky ty hádky uváží, napadne mu starý verš:

Dico ego, tu dicis, sed denique dicit et ille,

Dictaque post toties, nil nisi dicta vides!“

„Pane,“ rozhorlil se Forti, „vy tedy nevěříte v pokrok? Tuť jste slepý, že nevidíte, kterak se jeví na celém povrchu zemském. Celý život hlásá pokrok!“

„Ano ano, hlásá jej, a povím vám hned jak. Život pracuje neustále a odbývá svou práci kus po kusu, že je milo se na to podívat. Nejprv vám zničí všecku svěžest a všecku jemnost mladosti. Pak ve vás zničí obrazivost, tvořivost ducha, a veškeré ony pocity, jež k nejvyšším směřovaly cílům. Podívejte se, kdož nyní jste jarý a plný síly, za čtyrycet let do zrcadla, budete-li živ, a položte pak svou morální bilanci vedle toho, co uzříte. Stali jste se krásnější a lepší, než jste bývali? Sešli jste, to jest celá a jediná pravda. Ale celkem prý vesmír pokračuje. Je-li tomu tak, tedy to činí na účet všech jednotlivostí, z nichž je složen, a hraje s nimi svévolnou toliko hru. Jaký tento vesmír přitom má účel, to nevíme, aniž víme, jaký rozum vězí v tomto pořádku všech věcí. Bude to as rozum ten, jejž má člověk ve snách, když, napiv se dobrého vína, šťastně usne. Tyto pravdy jsem tušil už dříve, nežli jsem četl Schopenhauera.“

„Nepocházejí tedy od vás? Tuť vám ovšem odpustíme.“

„Třeba neodpouštíte, pravda ostane pravdou, leda byste ji jinou, podstatnější překonal. Namítnete mi snad, že život ukazuje na lepší zjevy. Rcete raději, že je tu několik štěstěnců vedle miliónů nešťastných. Podívejte se na sebe a na své přátele, podívejte se na tisíce uvězněných, vypovězených, ano i oběšených, nikoliv pro zločin, nýbrž pro nejkrásnější idey, jež kdy v člověčenstvu se zrodily. Jsou ovšem též šťastní lidé, již takovéto idey pěstují a jimž se přitom dobře vede. Ale ti je pěstují jako své kanárky v kleci neb jako své pudlíky, jež čas od času vedou na procházku pro parádu. Máte takových výtečníků ve všech zemích Evropy, jsou váženi a lidé je nosí na rukou co sloupy svých nadějí pro budoucnost, což těmto dětem štěstí jakési převahy ve společenstvu dodává. Nazývají se liberálové, třeba i radikálové, ale oportunita jim jde nade vše. Nepopálí si nikdy tacle, dají si kaštany vždy od jiných vyhrabat z ohně. A když pak se povznesou, zapomínají, že nijakž prací a zásluhou svou se nepovznesli, nýbrž věří v svou jakous velikost. Nikdy tomu nepřipustí, že pouhá šťastná součinnost nahodilých živlů jiných jim pomohla. V přeceňování sebe pak příliš nízce oceňují jiné, jimž štěstí méně přálo a kteří by při podobně šťastných okolnostech zajisté mnohem větší úlohy provedli a mnohem slavněji. Aby se udrželi nad vámi, tlačí vás dolů. Tak se vede všady, v úřadech, ve vojště i jinde. Největší vynálezci trpěli bídu, přišli pak spekulanté a zbohatli jejich myšlenkou. Takový jest svět. Nyní jděte jako Diogenes s lucernou mezi lidi a hledejte zárodky vývinu k lepšímu. Mně je všecko jedno. Ať se děje jak chce, já si dnes uvařím hrnec knedlíků k večeři.“

„E tanto si muove!“ zvolal Forti, pobíhaje síní a házeje rukama před sebe, jako by náhledy doktorovy od sebe odháněl. „Nedbej na to, Bianchi, to je jed, jenž sžírá mladé srdce, upír, jenž vyhlodává nejlepší krev z těla poctivých lidí. Vaše knedlíky, pane doktore, snad nestojí zanic, ale jsou vždy lepší než vaše filozofie.“

Doktor se dal do hlasitého smíchu.

„Máte pravdu. Já také sám s ní nedržím a hledím si raději žaludku. Toť pravé centrum těla a života. Na oděv stačí třeba fíkový list jako druhdy Adamovi, ale žaludek žádá své, každý den znovu, sic volo, sic iubeo, a proto vařím a smažím, aby nadarmo nekřičel.“

Humor doktorův se přenesl i na ostatní a byli zase jařejší mysli.

Bianchi, rozehřán jsa literárním svým pokusem, udržoval hovor na estetické půdě a s mladistvou horlivostí zastával formu alegorickou. Forti mu živě přisvědčoval. Asti zastával moderní, přímo z života vzatý a do života zasahující román, Hon se vyslovil pro etnografický a povahopisný, klada americké romány nad evropské a Eötvösova Notáře nad všecky romány světa. Takž vedl každý svou,jenom Slav tiše naslouchal, jako by se poučiti chtěl, a doktor zadělával na své knedlíky, jako by ho celý ten diškurs nudil. Po chvíli ale pozdvihl hlavu a pravil:

„Je to hádka de lana caprina. Jedná se tu hlavně a jedině o to, abychom panu Bianchimu pomohli a mu poradili. Když se už do té alegorie zaryl, tedy ať ji provede. Ty dvě bohyně hrají v té věci jen trpnou úlohu, chodí sem a tam, lamentují, když se vede zle, a mají radost, když dobře. Nejsou o mnoho více v naznačeném románu, nežli býval druhdy chór v antické tragédii. Hlavní věc bude to, čeho se dožijí, co vidí a slyší, a to se nedá odbýti nijakými frázemi, zde musí uvedeny býti skutečné události, má-li román dostáti svému směru. Ty ale nevyčerpáte z citu, nýbrž z dějin.“

„Nemám pramenů při ruce,“ odvece Bianchi.

„Snadná to pomoc,“ pravil Forti. „Každý z nás něco ví z nových časů. Staré doby neposkytují takových příkladů. Stará Hellas milovala svobodu a osvětu a podporovala její pěstitele.“

„Oho? Kdopak vám to řekl?“ tázal se doktor, vztýče hlavu a vyzývavě na Fortiho pod brejlemi mžouraje: „To je tak školský náhled. Zvolal bych zde, jako dle biblí druhdy zvoláno na Sodomu; ‚Bude-li jen jednoho spravedlivého, tak upuštěno buď od pomsty!‘ Kdybych jenom jediný národ v kterékoliv době nalezl, jenž se jináče choval než jiní, tak přistoupím k vašim optimistickým náhledům. Staří Řekové nebyli ani o chlup lepší nežli Haynauové nové doby.“

„Jste v stavu to dokázati?“ pravil Forti.

„Jakž bych nebyl? Což bych něco takového tvrdil bez důvodů? Podám vám jich hned třeba na tucty. Nebyl Pýthagorás chlapík? A co o něm jest psáno? Když ve vysokém stáří zařídil v Krotóně školu moudrosti, vzbouřil se hloupý lid proti němu, nechtě věděti o novotách, a umlátil ho k smrti. O Sókratovi netřeba ani vypravovat, že komediant Aristofanés jej učinil nejprv směšným na jevišti, před celými Athénami, a že ten oslavený lid athénský ho napotom co kacíře odsoudil k smrti. Slavný žák jeho Plató musil prchnouti do Itálie. Přišel z bláta do louže. Byl jednou za otroka prodán, podruhé na pranýř postaven a potřetí málem by ho byli zavraždili. Též Aristotelés musil z Athén utéci, a v stáří se tam zase navrátiv a zařídiv školu, podruhé prchnouti musel, aby ho nezastihl osud Sókratův. Démosthenés byl křivě obžalován a ze země vyhnán. I ve vyhnanství stíhán, otrávil se sám, aby vydán nebyl nepřátelům. Filozof a řečník Lýsiás dvakráte utéci musel z Athén. Aischinés, Platónův žák, byl vypuzen. Hésiodos nevinně podezříván, zavražděn a do moře byl hozen. Anakreón uteci musil do Abdéry, aby zachránil svůj život. Aischylos nevinně obžalován utéci musel z Athén do Sicílie. Sofoklés od vlastních svých synů byl za blázna vyhlášen. Chtěli se zmocniti jeho jmění. Na Eurípida poštvali psy, již ho ukousali. O Theokritovi se s jistotou neví, byl-li provazem neb jedem odstraněn, Archiméda probodl sprostý voják, Thúkýdídes byl z Athén vypuzen a pak zavražděn. Xenofón byl za zrádce vyhlášen, zkonfiskovali mu všecken majetek a vypudili ho z Athén, a to po největších službách, jež vlasti své prokázal. Jmenoval jsem vám jen známé a veleslavné osoby. Chcete-li, rozšířím svůj rejstřík ještě znamenitě, a nebyl bych ani zítra hotov, kdybych vám odříkávati měl slovař mučedníků svobody a osvěty. Tak se dělo za pravěku na zeleném dřevě řeckém; co dávno potom na shnilém zákrslíku středověkém se činilo, to převyšuje všecku fantazii, a co nyní se děje, o tom nechť žalářní stěny vypravují potomstvu, nabudou-li do těch dob řeči.“

Domluviv shýbl se doktor a házel knedlíky do hrnce, v němž se voda hrkotem vařila.

„Tohle bude pochutnání,“ pravil pak polohlasně. „Takový knedlík jde nade všecku filozofii.“

Ostatní mlčeli, a nežli se hovor zase rozepředl, přišel profós a zval vězně na procházku. Vyšli na dvůr, vyjma Schauberka, jenž se od hrnce neodloučil.

Asi po půlhodině se k nim též přidružil.

„Pane doktore,“ oslovil jej Hon, „právě se tu hádáme, jste-li rozený Vídeňan?“

„To to! Pocházím až od Rýna a do Vídně jsem se přistěhoval teprv před patnácti léty. Potloukal jsem se tu a tam, ale Vídeň se mi nejvíc zalíbila. Člověk tam přece jen svobodněji žije nežli v menších městech a je prost těch pichlavých klepů, jimiž se tato vyznamenávají. Hlavní věc ale je ta, že se tam dobře jí a pije. Pařížský babylón by mi byl ovšem ještě milejší, ale čert mi poradil, že jsem se ve Vídni oženil a upoutal. Dá se tam však žíti, a člověk jednotlivec se docela ztratí v tom velikém holubníku, který by se už dávno byl svalil, kdyby ho politický a všeliký jiný humbuk a několikanácte set hospod na nohou nedržely.“

„A zaměstnáváte se výhradně chemií?“

„Ano; dělám barevná posýpátka a šumivé prášky pro malé kramáře, předělávám vyvařené thé na čerstvé a vyvařenou kávu a jiné podobné hezké věci na cikorii pro jednoho továrníka. Také voňavky fabrikuji, prášky na zuby, léčivé kapky pro žaludek, kolínskou vodu a šampanské víno a mnohé jiné. Každá tato věc má své odbíratele a bude jích míti, pokud lidská hloupost nevymře. Kdo na tu spekuluje, ten vždy nejlépe pochodí.“

Obrátil se pak k Bianchimu a hovořil s ním, chvíli procházeje se vedle něho, co zatím Hon, u prkenné příhrady se zastaviv, škulinami na ulici ven vyhlédal. Na stráži stál bodrý jakýs Maďar, jenžto dříve už několikráte tam byl postaven a vězňům v ničem nepřekážel.

S Honem zajisté se už znali a pozdravili se kývnutím hlavy. Nato pak, když profós poodstoupil a na jinou stranu hleděl, prohodil strážník několik slov, jež Hona zvláště naladily. Mna si ruce, pobíhal rychleji dvorem, k nikomu se nepřidruživ.

Povětrnost nebyla příhodná, ba nastala pravá slota; vichřice metala desť a sníh vězňům do očí; nebylo tedy příčiny prodlužovati procházku, jakmile žalář poněkud byl provětrán. Na návrh Honův odebrali se všickni do kasematy. Zjednali teplo v síni, povečeřeli a pohovořili. Jediný Hon byl jaksi nemluvný a netrpělivý. Předstíral bolení hlavy. Večer pak byl první, jenž se uklidil na lože. Italiané a Slav mluvili mezi sebou co možná nejtišeji, aby ho nerušili, a Schauberk si též brzo ulehl a jako obyčejně hned usnul.

Jakmile chrapotem najevo dal, že pevně spí, povstal Hon, a přistoupiv k soudruhům, pravil:

„Nic mi neschází, ale jsem rozčilen zvědavostí, neboť dnes v noci dostanu psaní.“

Tím všickni byli oživeni, a napnutost Hona se jim sdělila. Co to bude? Od koho? Odkud? pronášely se otázky.

„Kdožví?“ odvece Hon, rameny krče. „Snad od mé ženy z Uher, snad od mého bratra z Ameriky.“

„Což je tvůj bratr v Americe? Co tam dělá?“

„Co všickni naši uprchlíci. Stará se o přítomnost a o budoucnost svou i jiných.“

„Kterak se tam dostal?“

„Ach přátelé,“ odvece Hon, potíraje si čelo pravicí, „to je dlouhá a smutná historie. Chcete ji nyní vyslechnouti? Jsem právě rozpoložen k vypravování. Důvěrník můj přijde teprv o půlnoci na stráž do předsíni. Máme tedy ještě několik hodin času. Jsem beztoho příliš napnut, ba téměř zimničně rozčilen, než abych mohl spáti, a nebylo by také rádno usnouti. Zapásl bych příležitou chvíli a mohl bych zase měsíc a déle čekati, než by se mi psaní doručilo. Voják prý už beztoho několik neděl má list ten při sobě, a jednou ho už podstrčiti chtěl, ale byl přerušen.“

„Ano, pamatuji se!“ vpadl mu Slav do řeči. „Právě v oné noci, kde doktor k nám přibyl, zaslechl jsem lehké klepání na dvéře. Vstal jsem také, ale vtom počaly venku zámky rachotit.“

„Tenkráte to as bylo,“ doložil Hon, „avšak nyní slyšte. Divili jste se as, proč jsem si zjednal knihy, ježto vesměs o Americe pojednávají. Jsou to cestopisné, historické i geografické spisy, vůbec práce všelikého druhu, ale vesměs k co možná nejbližšímu poznání amerického soustátí přispívající. Příčina toho jest ta, že se chci do Ameriky vystěhovati a že tam mám již i pozemek zakoupený. Kdy se tam dostanu, ovšem nevím, ale tuším, že as ve třech, čtyrech neb nejdéle pěti létech se stane nějaká změna a že budeme propuštěni.“

„Co ti napadá počítati na léta?“ zvolal Forti.

„Nejsem sangvinik,“ odvece Hon s úsměchem, „a tvých dvacet dní už několikráte uplynulo, a uplyne ještě mnohdykráte. Není jediného mezi námi, jenž by nedoufal v brzké vysvobození, ale každý má jinou kombinaci. Jeden staví své naděje na amnestii, druhý na převraty politické, jiní zase na jiné, já - snad na to i na ono, ale neklamu se v čase. Avšak přistupme k věci. Dočtli jste se zajisté v novinách, že můj bratr, jeden z nejhorlivějších přívrženců Košutových, byl mezi osobami v Uhrách nanejvíc kompromitovanými. Kdyby ho byli dostali, byl by zajisté už dávno mezi mrtvými. On však záhy uprchl. Jakmile viděl, že všecko je ztraceno, sebral peněz a klenotů co mohl, ukryl je na nahém těle, opatřil si průvodčí list na cizí jméno, datovaný před ukončením revoluce, a odebral se co stolařský tovaryš na cestu. Nejprv chtěl do Turecka, ale poznav, že hranice jsou přísně střeženy, šel přímo na Vídeň a dobře učinil. Tam zajisté nejméně hledali utečence z Uher a prošel tedy šťastně, ač mnoho prý zakusil strachu. Z Vídně se odebral do Německa, zaměřuje na Paříž. Setkav se s chudým cestujícím tovaryšem z Pruska, přidružil se k němu a bylo mu ovšem veseleji. Maje dost peněz, platil za soudruha, který ho za to přátelstvím a ochotou téměř obsypával. Maje v něj úplnou důvěru, přiznal se mu jednou při víně, kdo vlastně jest, a nabídl mu, aby se s ním odebral do Paříže. Plán jeho byl čekati tam ještě na jakous sumu peněz, jež mu tchyně poslati měla. Můj bratr jest vdovec a mínil si za ženu vzíti sestru své nebožky ženy. Pak se odebrati mínil do Ameriky a koupiti si tam pozemek a žiti co farmer (venkovský hospodář).

Zlý duch mu nafoukal tuto důvěru k cizinci. Nevím, kde a kterak ho tento člověk udal, lákán zajisté slíbenou v rozeslaném zatykači odměnou, ale stalo se, a bratr můj byl jednou v pravé poledne zatknut a prozatím uvězněn. Telegrafováno ihned do Vídně, a tu byla velká radost v Izraelu, že Ladislav Hon je lapen.

Pánové, jak ubohému bratrovi as bylo, o tom zajisté mi odpustíte podání zprávy. Zmínil se však o tom sám v jednom mi po roce tajně doručeném dopisu. ‚Seděl jsem ve Frankfurtu v podzemním vězení, přikován ke zdi už do třetí noci. V těch několika dnech mi černé mé vlasy zšedivěly na mléko. Večer mi žalářník zvěstoval, že ráno budu odvezen do Vídně - ale ráno jsem byl už v jedné vesnici a v týdnu na francouzské půdě. Dostal jsem se tam cestami velmi kroucenými.‘ Tak mi psal bratr.

Podrobností útěku jeho z vězení neznám. Vím toliko, že utekl pomocí uherských vojínů, již naštěstí střežili vězení, a že žalářník uprchl s ním.

V Paříži se dočkal peněz a odebral se přes Anglii do Ameriky. Dostal jsem už zprávy, že se tam zakoupil a usadil, nevím ale posud, kde a jak, a doufám, že dnes o tom nabudu světla.“

„Ubohý člověk,“ pravil Bianchi, „ten as zkusil strachu!“ „Pomněte, přátelé,“ pravil Hon, „že Ladislav neměl ani nejmenší naděje ujíti smrti. Ze všech povstalců byl on sám nanejvíc nenáviděn, a jakož v Komárně už zvláštní žalář proň uchystali, tak zajisté už bylo i místo vyhlídnuto, kde bude viset. To předobře věděl můj bratr, a tudíž se nelze diviti, že tak rychle zšedivěl.“

„Já ale pravím,“ zvolal Forti, „že národ se neztratí, který tak výtečným, soucitným a vlasteneckým lidem se honositi může. V našich italských plukách je též hojně patriotů, ale snad přece méně nežli ve vašich. Co ty, Slave, říkáš o svých krajanech ve vojště?“

„Mlčím,“ odvece Slav povzdychna. „Vzpomínám ale na Mojžíše, jenž Židy z Egypta na poušť vyvedl a jednu celou generaci tam vymříti nechal, vychovaje si mladší a lepší pokolení, než se odvážil na vydobytí Kanaanu. I nám tuším dorůstá lepší pokolení nežli ta zotročilá masa, již nám vládní systém a cizota vychovala.“

„Dejž bůh,“ pravil Hon, „ale máte Mojžíšů?“

„Nevím, jak se teď u nás děje,“ odvece Slav vyhýbavě, „ale naši prorokové a matadoři hovili posud autokratickým zásadám a nestrpěli mnoho svobodného vlastního mínění v kruzích poradných. Zdali nás dovedou takto k cíli, jest otázka času a - štěstí.“

V podobném hovoru setrvali až do půlnoci. Konečně přišel očekávaný strážník, a po chvílce se postavil k okénku a zlehounka na dvéře zaklepal.

Všickni umlkli. Hon přistoupil ke dveřím a hovořil s ním, pak táhl dolejší část dveří k sobě a voják mu prostrčil psaní. Hon zase navzájem mu vystrčil bankovku.

Seděli kolem stolku jako sochy, sotvaže dýchali, když Hon přisedl, psaní otevřel a nejprv pro sebe četl. Byl to dlouhý dopis, téměř dva hustě popsané archy obsahující. Mimoto ještě přiložen byl list na jemnějším papíru.

„Zde mi píše má choť,“ pravil po chvíli čtení, „a posílá mi spolu list bratrův. Mám co čísti do rána a bez zvětšujícího skla by to asi nešlo. Zítra vám budu vypravovati, co obsahuje. Učiním to tak, aby znáti nebylo, že mluvím z právě obdrženého listu. Prozatím vám jen sdělím, že dle řádků mé ženy stojí mé záležitosti velmi dobře. - To nejprv děkovati mám jejímu neunavenému snažení!“

„Andělská to paní!“ zvolal Forti.

„Ba věru, andělská!“ odvece Hon. „Abych vám jen část zásluh jejích vylíčil, povím vám, že jednoho mladého příbuzného vyslala sem a jej zde po dvě léta vydržuje. Mladík ten se učí v zdejší jedné kamenotiskárně. Má úlohu psáti jí každý týden; jak se vynacházím, a zprostředkovati mé korespondence pomocí vojáků.“

To bylo ovšem velmi dobré zařízení.

Prozatímní zprávou uspokojeni, odebrali se ostatní pak na lože. Hon zůstal seděti a četl. - Po celou tu dobu spal a chrápal doktor, ani na okamžik se neprobudiv. Byliť tak tiše mezi sebou hovořili, že by je byl ani nedoslechl, leda některé nahodilé slovo.

Druhý den ráno byli Italiané jako na uhlí. Zvědavost je trápila. Hon, jsa nevyspalý a poněkud mdlý, dlouho neměl se k řeči.

Teprv po snídaní, když se po síni už příjemné rozložilo teplo, pravil:

„Dnes se mi zdálo o mém bratru a tuším, že se mu vede velmi dobře.“

„Kdepak je?“ tázali se ostatní téměř jednohlasně, a pochopivše, že Hon vypravovati zamýšlí, shrnuli se kolem něho. „Kde je? Na to bych vám mohl ovšem jedním slovem odpověděti, ale málo byste tím zvěděli. Slíbil jsem vám beztoho, že o něm příležitostně vypravovati budu. Tedy slyšte. Mám zde psaní, jež jsem už v Komárně obdržel, možná mi tedy vám jeho vlastními slovy popsati místo, kde se nyní zdržuje. Jest to v Americe.“

„V Americe?“ zvolal Schauberk. „Toť nejen přešťastný, ale i chytrý muž, že se odebral tam, kde člověku žíti lze jak a pracovati, co se mu líbí, jen když se tím uživí. Amerika jest můj ideál, pánové, ne proto, že jest tam republika, ale proto, že tam jsou praktičtí lidé. Dnes krejčí, zítra farmer, za rok doktor, potom snad obchodník nebo učitel, nebo kazatel nebo třeba prezident, tím vším se tam může státi člověk během několika let. Nejhůř se tam vede jalovým a práci nezvyklým mudrlantům. Jeden můj přítel, také doktor filozofie, se tam odebral v domýšlení, že celá Amerika padne na nos, když se tam objeví se svou ohromnou učeností. Uměl totiž Fichteho Vědosloví doslovně nazpaměť a přežvýkal celého Schellinga. Chtěl se v Americe státi prorokem německého idealismu, a když tam snědl svých pět švestek - šel mezi nádeníky, aby hladem nezašel, a kopal zem pro železnou dráhu. Zde teprv se mu zjevila pravá filozofie, když poznal, že nádeníkem býti není v Americe ani pro graduovaného v Jeně doktora nijakž hanbou. Pak sloužil u nějakého statkáře a posekával louky, a konečně vstoupil k nějakému bednáři do učení, stloukal a vysmoloval sudy, přičemž také zůstal a zámožným se stal člověkem. Je to pravá ironie, doktor filozofie a bednář v jedné osobě. Kdyby se takového něco v naší říši přihodilo, trnuli by nad tím všickni hlupáci, jichž je ovšem devět desetin celého obyvatelstva!“

Mezitím se Hon posadil k okénku, vytáhl list z kapsy, a když doktor domluvil, počal dílem vypravovati, dílem čísti: „Můj bratr László jest člověk náramně energické, ale přitom i prudké povahy. Čehokoliv se chopí, to provádí s úsilím a neupustí, pokud to neprovede. Takž vykonal i předsevzetí své usaditi se v Americe aspoň na tak dlouho, až by ho v Uhrách snad zase bylo potřebí. Šťastně se tam přeplavil a v New Yorku našel některé krajany, jižto se právě odebrati chtěli do městečka New Buda, jež Uhři nedaleko stoku řek Missouri a Mississippi založili. Právě před odjezdem však na nádraží náhodou se setkal s dávným přítelem Fejerházym, jenž taktéž odjeti mínil, a sice do státu Iowa, kde po některý čas už byl usídlen. Tento jej k sobě pozval, což László ochotně přijal. Iowa jest jeden z mladších států severoamerických a má velmi šťastnou polohu. Záleží téměř celý z takzvané ostrovní prérie, totiž lučiny a lesy, pahrbky a roviny se tam vhodně střídají a řek jest tam hojnost, jenže lučiny mají převahu nad lesy. Fejerházy se tam zakoupil v jedné z nejutěšenějších krajin, bydlí na pahorku, u jehož paty se velmi živá říčka vine. Přibyl tam naštěstí dosti časně, kde pozemků ještě bylo na výběr a kde mu lze bylo si též valný les přivlastniti, což se později už méně snadně povedlo. Náhoda mu přála. Jakýs americký spekulant nabízel svou farm v novinách a vylíčil ji co pravý ráj, s pohodlným bydlištěm, částečně zoranými polnostmi, zahradou, lesem a vůbec se vším, čeho správné hospodářství vyžaduje. Nescházel v popisu ani hovězí dobytek a brav. Fejerházy, co sečtený, praktický a vůbec rozumný člověk, znal americký humbuk a dojel na vyznačené místo v přesvědčení, že sotva as polovice toho bude pravda, co v novinách stálo.

Neklamal se. Přišed tam našel boudu z hrubých prken stlučenou a pozemek několika korců, dle amerického způsobu kolem ohražený. V ohražení se nacházelo zorané země na půl korce, pak čtyry, jenom asi tři sáhy dlouhé záhony zeleniny. Ostatní byla tučná tráva, po níž se procházela jedna koza, jedna kráva, dvě ovce a jeden vepř, jenž zem pohodlně rozrýval a někdy se také v trávě převaloval. Les byl nepříliš vzdálen. To tedy bylo ono vyhlášené pohodlné bydliště, zorané polnosti, zahrada, brav, hovězí dobytek a tak dále.

Američan, pravý to Yankee ze státu Maine, mu vyšel vstříc a tázal se ho: ‚Chcete koupit?‘ ‚Ano, chci.‘ ‚Tedy se podívejte. Tuhletou řekou vám lze jest odvážet své obilí na Mississippi a do celého světa. Na druhém břehu, co ony vysoké tyčky stojí, povede železnice severně na Wisconsin a též do celého světa. Tamhle u toho lesa vpravo vidíte boudu. To je pošta, první to dům v městě, jež tam už na poslední uličky jest vyměřeno a jež vkrátku bude vystavěno a olidněno. Tamhleten les vlevo si přikupte hned od státu a bude váš, a taktéž vaší býti může celá tato rovina až k lesu a po celé šířce. Máte dvě hodiny co jíti, nežli to obejdete. Poskytuji vám příležitost k nejvýhodnější koupi v Americe. Co zde jest ohraženo, jest mé a mohu to prodati sám. Prodám a půjdu dále na západ, abych tam novou farm zařídil. Dejte mi za tento kus pozemku i s ohražením pět set dolarů a půjdu hned dále.‘

Fejerházy podával tři sta a na čtyrech pak ostalo. Američan odešel hned druhý den a nový osadník se ihned právně ubezpečil nového majetku a přikoupil pozemky a les od státu. Měl peníze, a tudíž brzo na místě boudy se povznesl hezký domek. Přibral si lidi k práci, ohražení se rozšířilo, pole zpracovaly, dobytek se rozmnožil a zanedlouho se pustina proměnila na překrásný statek. Nyní prý už i slíbená železnice tamtudy vede a městečko u lesa čítá již dvacet řádných domků.

Ale Fejerházy si též předevzal jíti dále a sice na jihozápad. Texas se mu jevil býti tím rájem, na nějž od dávna zamýšlel, pročež hleděl svůj majetek v Iowě zase prodati. Můj bratr jej koupil a ubezpečil se ještě valného množství nových pozemků, jež stát mu na splácení ponechal. Žije tam nyní v poměrech velmi příjemných, ale bez kýžené společnosti, neboť nevěsta mu mezi tím časem v Uhrách zemřela a matka její též. Nemá nyní jiné touhy, nežli abych se k němu s rodinou svou přistěhoval a třeba celý statek od něho přejal, jelikož by si na čas rád i jiné části Ameriky a kus Austrálie prohlídnul, jsa hospodářství už syt.“