Oživené hroby/VI.

Oživené hroby Karel Sabina
V.	VI.	VII.

Nedůvěra k Schauberkovi se ponenáhlu vytrácela. Uznaliť zajisté všickni dosti brzo, že je člověk docela neškodný a že jim nijakž překážeti nebude v tom, na čem jim nejvíce záleželo. Dále s tím byli bezpečni, že jak se večer najedl a si ulehl, tak spal a chrápal až do bílého rána. Mohli si tedy vypravovati a čísti, co chtěli. Vědouce, že tím tvrději spí, čím lépe byl večeřel, krmili jej zvláště na noc, jak jen mohli.

Aby však též ve dne nebyli všeho prázdni, co si přáli, počali si před ním stýskati na nedostatek hezkých kněh. „Ale pánové,“ pravil doktor, „jací jste děti! Což tu není profósa? Vám je hej! Máte v kanceláři peníze a ty jsou živé klíče ke všemu. Ať profós vám připočítá na stravě a za to přináší knihy. Ten mi docela podle toho vypadá, že rád bere. Ve Vídni byl můj žalářník pravý lidožrout, a za dobré slovo a peníze si přece dal říci.“

„Zkusil byste to s ním?“ tázal se Forti tak nevinně, jako by byl úplným nováčkem v podobných záležitostech.

„Proč ne? Ale přidati k tomu nemohu nic, a musíte, co se peněz týká, všecko na svůj vrub vzíti.“

„Toť se ví,“ pravil Hon, „tedy jen s ním promluvte.“ Hned při nejbližší vycházce srozuměl se Hon s profósem stran té věci. Pak se též Schauberk k tomuto přitočil a věc byla odbyta. Čtly se nyní knížky ze zápůjčné knihovny, nanejvíc romány.

Schauberk se objevil i zde co zvláštní čtenář. Za hodinu byl i s nejtučnější knihou hotov. Pak se posadil ke komínu a vařil obyčejně brambory, což mu bylo nejmilejším zaměstnáním, při čemž buď sám s sebou, buď s jiným hovořil.

„Kterak možná, že tak rychle čtete?“ tázal se ho jednou Hon. „Zdalipak víte, co v knize stojí?“

„Ač ne všecko čtu, přece všecko vím, co kniha podstatného obsahuje. Co je román? Historie nějaké lásky s překážkami. Látka je lež a provedení také. Ve mně to všecko budí jen smích. Jenom as pět listů čtu, abych věděl, kdo se tu chce ženiti, ostatní jen okem přelétnu. Tu a tam se potkám s hezkým popisem aneb s dobrým nápadem. Ten mi neujde. Mám zvláštní čich pro taková místa. Na ostatní beztoho zapomene i ten, kdo to slabikoval, a nezapomene-li, tedy jest tím hůře, neboť ujdou mu ty nejlepší myšlénky a jen hloupější část si pamatoval.“

Během času se ale Honovi přece zastesklo po knihách v sklípku chovaných a ostatním po vyprávkách večerních. Historka Astiho je naladila, bažili po pokračování. Nedůvěra proti Schauberkovi byla už téměř docela zmizela, Bianchi tedy jednoho večera navrhl, aby se ve vypravování pokračovalo.

Schauberk tomu byl velmi povděčen. Ulehl si na lože a pravil, že ho to nesmírně pobaví. Asti tedy počal vypravovati. Ale sotva uplynulo několik minut, byl doktor již chrápáním svým osvědčil svou pozornost.

„Pravil jsem vám,“ počal Asti, „že mě Carlo vybídnul k účastnění se v jakéms tajném spolku takzvaných křižáků. Již druhý den nato se u mne v pozdní noci dostavil.

‚Pojď se mnou,‘ pravil a vedl mě stranními uličkami až za městečko. Tu u jedné zahradní zdi se zastavil a zahvízdal. Dva mužové vystoupili ze stínu. Oděni byli jako mniši v černé taláry a tváře měli škraboškami pokryté.

‚Musíš si dáti zavázat oči. Tito pánové tě povedou. Stanovy naše to přikazují a není výminky pro nováčky.‘ Jinému bych se byl tak snadno nepoddal. Ale Carlo měl nade mnou úplnou moc, s ním bych byl šel třeba do pekla. Co on řekl, bylo mi zákonem.

Zavázali mi oči a vedli mě malý kousek cesty, pak mě posadili do jakéhos vozíku a vezli mě as čtvrt hodiny, ničeho nemluvíce. Jednou jsem chtěl osloviti bratra, jeden z průvodců mi pošeptal: ‚Není ho zde.‘ To mě právě netěšilo, ale mlčel jsem. Cesta byla zajisté nejízdná, cítil jsem, jak vůz se hází po kameních. Pak ale jsme dojeli zajisté jakés upravené, pískem pokryté cesty. Po chvílce zastavil se vůz. Průvodčí mně sundali obvazek. Měsíc jasně svítil. Viděl jsem kolem sebe jen stromy. Bílá cesta se táhla za námi i před námi. Vůz se obrátil a odejel, mě však vedli vpravo malou pěšinou do houštiny a pak jsme se zastavili.

Nacházel jsem se patrně v některé z hojných zahrad, jimiž okolí města Como jest poseto, ale vily jsem nespatřil. Místo, na němž jsme zadrželi, bylo úplně tmavé, čehož příčinou byla houšť. Vysoké, široko rozvětvené stromy činily téměř neprůzračné klenutí. Nepozoroval jsem, že opodál mne, v polokruhu stálo množství mužů zakuklených, až maní se rozžaly dvě voskové svíce ve vysokých svícnech po obou stranách černého, na sáh vysokého kříže. Svícny stály na zemi, kříž taktéž v zem byl zabodnut na jakéms hrobu podobném pahrbku. Napadla mi ihned středověká vehma, jež druhdy v starém Vestfálsku byla hrůzou všeho lidu. Nebylo mi v prvním okamžiku příliš volno, ale nejsa si vědom nijaké viny, ostal jsem v mysli přece dosti klidný.

Vysoký jakýs muž vstoupil před kříž a zavolal na mne jménem, kývnuv přitom rukou, abych se přiblížil. Postava i hlas jeho mi byl docela cizí, a mohl bych na to umříti, že posud nevím, kdo byl. Jakmile jsem se k němu přiblížil, vytasil hbitě dýku a namířil mi ji bodem k srdci. Vyslovil kletbu na zrádce a vyhrožoval smrtí, jestli jen hnutím oka bych vyzradil, co zde uslyším a uvidím. Pak mi přikázal, abych položil dva prsty na kříž a přísahl bezohledné poslušenství a mlčelivost.

Učinil jsem, jak mi kázal. Pak mě zase odvedli průvodčí na předešlé místo. Předstoupil jiný a obratnou řečí počal líčiti stav Itálie a nutnost konečného převratu.

Pánové, při řeči té jsem se chvěl. Zapáchala krví od počátku do konce, krví nevinného lidu, jíž plýtvali tyranové, i krví pomsty vyhrožované. Neznal jsem posud ony temné, dějepiscemi umělou rouškou pokryté stránky historie, kteráž se mi nyní v docela novém světle objevila. Ale zakončení řeči bylo pro mne přímo uchvacující. Ukázal na pahrbek a pravil: ‚Zde pod tímto křížem se chovají zbytky tvého otce, jehož duch v této chvíli nad tebou se vznáší. Nepovzbudí-li tě pohled na tento hrob k zasloužené pomstě, tak nejsi člověk, nejsi Giacoma Astiho syn, nejsi dítě Itálie, nýbrž netečný, bídný jen vyvrhel.‘

Cit můj byl vybouřen, obrazivost má nanejvíc napnuta. Když řečník domluviv odstoupil, poklekl jsem a zvolal: ‚Cítím přítomnost tvou, drahý otče, a přísahám věrnost tvým zásadám a pomstu tvým zhoubcům.‘

Tu ze zástupu se vyhrnul muž, a odhodiv škrabošku, padl mi okolo krku. Byl to Carlo. ‚Takž dnes ponejprv poznávám svého bratra!‘ zvolal.

Když jsem povstal, byly svíčky zhasly, v haluzích kolem šumělo a poznal jsem kroky odcházejících. Bratr mi stiskl ještě ruku a zmizel. Průvodčí mi zase zavázali oči a odvezli mě. Jeli jsme déle než prve. Zatáčeli jsme se sem a tam. Konečně vůz zastavil. Sundali mi pásku z očí, pustili mě z vozu a se slovy felicissima notte ujížděli dále. Bylo zajisté už k ránu. Ohlížeje se spatřil jsem před sebou proslulou vilu Odelscalchi v předměstí.

Netřeba mi zajisté teprv dokazovati, že jsem zbytek noci probděl a že celý druhý den jsem strávil jako ve snách. Navečer mě pak navštívil zase Carlo.

‚Nediv se tomu,‘ pravil, ‚že se vše tak tajemně odbývá, a pod šírým nebem, v houštině téměř lesní. Zkušenost nás poučila stříci se před možnou zradou. Na čtvrt hodiny vzdálí rozstaveny jsou stráže, a uniknutí z houštin do houštin jest snadnější nežli z uzavřených síní, kdyby hrozilo nebezpečí. Teprv po roce, až bratří se úplně přesvědčí o povaze a cestách tvých, objeví se ti místo schůzky. Jest míst těchto několik, a jenom náčelníci vědí o všech. Každá centurie má čtvero oddělení a každé jinou místnost.‘

Teprv později se mi vyjasnila organizace spolku podrobněji. V každém odboru bylo pět výborů, mezi nimiž hlava sekce. Centurio stál nad všemi sekcemi a neznal jej nikdo mimo nadřečené čtyry náčelníky, jižto spolu s ním činili ústřední výbor. Ani členové sekcí se mezi sebou neznali a neofyta (nováček) znal zpočátku jenom toho, kým byl do sekce uveden. Jeho ovšem znali ostatní a vedli nad ním dozor. Po roce byl výborem do jiné sekce přesazen způsobem tajemným, kde soudruzi jej neznali. Zařízení k udržení tajemství bylo náramně uměle zavedeno.“

„A přece jsi zde!“ pravil Hon.

„Ano, ale tuším již, že nikoliv z vady organismu spolku, nýbrž, bohužel, za příčinou jinou. Možná, že jen pouhá náhoda to byla, ale - možná, že i nejčernější ze všech zrád!“

„Máš jakés tušení?“

„Nyní ovšem, dříve jsem na to ani nepomýšlel.“ Zasmutnil a zamlčel se zase. Soudruhové mlčky na sebe hleděli. Povstala snad ve všech jedna a tatáž myšlénka.

Po malé přestávce počal Asti zase vypravovati:

„Pán, u něhož jsem byl v obchodu, se vždy ke mně choval velmi vlídně. Od některých časů ale se mi zdálo, že ke mně přilnul ještě srdečněji. Nevím, zdali se nemýlím, ale z některých náhodou uchycených slov bych soudil, že byl členem našeho spolku. Jednoho dne mě přivolal k sobě do své komnaty. Pravil, že někteří přátelé mého nebožtíka otce si přejí, abych k nabytí vyšších obchodních zkušeností a vědomostí přijal místo v Miláně. Nabídnuto mi postavení velmi výhodné a výnosné. Pravil jsem, že bych nerad opustil dům, kde jako vlastní dítě jsem byl chován, a že nebažím po lepším jakéms postavení, ostatně že se poradím s bratrem. Načež pán odvece, že bratr již jest zpraven a že mi k tomu radí. ‚Já sám, milý Asti, vás nerad ztrácím, pohřeším vás všady. Ale jedná se tu o vaši budoucnost, kterouž mi nelze vám zabezpečiti.‘

Bratr skutečně mi totéž radil, ba takořka nařídil, a as po týdnu jsem se octnul v Miláně.

Bylo mi skutečně dobře razeno. Vedlo se mi v novém místě co nejlíp a služné jsem měl tak velké, že bych byl i ženu uživiti mohl. Nedivte se, že již na to připadám. Napadlo mi to hned v prvních měsících pobytí mého v Miláně. Byl jsem povahy citlivé, a toužil jsem po předmětu, jejž bych byl mohl milovati. Potkal jsem se s mnohými dívkami, k nimž by srdce mé bylo přilnulo, ale nepozoroval jsem, že bych kterou z nich byl obzvláště zajímal. Mým však ideálem byla láska vzájemně horoucí.

S bratrem jsme si často dopisovali, ale vždy o záležitostech obyčejných. Nikdy se nezmínil o spolku a já též jsem téměř na křižáky zapomněl. Jinak jsem své smýšlení nezměnil a nikdy a nikde nezapřel vlastence. Neobcoval jsem nežli s lidmi smýšlejícími jako já a při každé příležitosti jsem najevo dával, že jsem ryzí a svobodomyslný Italian.

Po roce mě navštívil bratr v Miláně. Objal mě vřele a pravil, že o mně došly nejlepší zprávy a že jsem přidělen k milánské centurii. Divil jsem se tomu, ale neprojevil jsem své podivení. Vedl mě pak do kavárny a seznámil mě s jakýms elegantním pánem. Když jsme se rozcházeli, pravil k němu: ‚Odevzdávám vám svého bratra, zastupujte mé místo.‘ Ten ihned mi podal svou vizitku. Stálo na ní Comte d’Orgiano. Byl v stáří mého bratra, ale člověk roztomilý. Známost naše se stala brzo přátelstvím, a lze mi říci, že jsem tímto svazkem teprv poznal cenu pravého přátelství.

Ačkoliv jsme často mluvili o politice a o nadějích Itálie, přece nikdy jsem se mu nezmínil o svém závazku. As po půl letě pravil ke mně: ‚Přesvědčil jsem se, že umíš mlčeti, tedy mohu mluviti já.‘ Svěřil se mi, že je členem spolku křižáků, a doložil, že mu nařízeno jest mě uvésti do sekce.

Po několika dnech jsem tam byl také uveden - ovšem zase mi byly oči zakryty, ale dostal jsem již škrabošku a hábit jako ostatní členové. Sdělilo se nám, že přišel rozkaz od hlavy všech centurií italských, abychom byli připraveni na brzké povstání. Zatím aby peněžní příspěvky se sbíraly a zbraně se chystaly.

Peněžní příspěvky své jsem odevzdával Orgianovi, ale na zbraně jsem nepamatoval. Skvostnou dýku jsem dostal darem od Orgiana a malou pistolku jsem měl již v Como, to byla celá má zbrojnice.

Orgiano mi sdělil, že schůze sekcí se jen zřídkakdy a toliko za nutnými příčinami odbývají, že se v organismu ale stala již změna ta, že sekce se rozpadnou na ‚ruce‘ po pěti ‚prstech‘ (členech) a že těchto pět se mezi sebou znáti mohou. On že jest palcem (předsedou) jedné ruky a že už zítra se sejdem veřejně v kavárně. Druhý den se známosti moje rozmnožily o nové tři osoby. Lze mi říci, že jsem se co živ tak dobře a spolu prospěšně nebavil jako se svými vesměs vysoce vzdělanými a velezpůsobnými soudruhy. Scházeli jsme se na veřejných místech, hovořili jsme o všech možných záležitostech, jenom o politice málo, a o zvláštních tajných záměrech praničeho. Orgiano měl v tom zajisté zvláštní takt. Ani měsíční příspěvky nebral, leda od každého zvláště. Navštěvoval mě někdy a hovořil se mnou v soukromí docela jináče nežli ve společnosti ostatních. Zasvětil mě do mnohých tajemství. Nyní ovšem vím, že soudruhy mé též tak navštěvoval a totéž jim sděloval. Projevil se o tom sám takto:

‚Jest nutno, příteli,‘ pravil, ‚abys mě pochopil a mi důvěřoval. Pomyslíš si as, k čemu je ruka, když nic nečiní? Na to ti odpovím: Ruka je proto, aby bylo všech pět prstů pohromadě, až jich bude potřebí. Jinak mohou držeti knihy neb sklenice, karty neb peníze neb cokoliv, mohou tkáti něco neb na pianové klaviatuře pobíhati, ale když se jim vloží zbraň, tu musí býti na místě. Rozumíš? Palec potáhne ostatní prsty za sebou. Kde se pět palců sejde, tam bude sekce, kde čtyry sekce, tam centurie, a tak v několika hodinách budou plukové pohromadě. Bez ruky by byly centurie i sekce mrtvým ústrojem. Kdož za to ručí, že se sejdou členové, když je nikdo nezná? Ale nyní každý palec stojí za celou ruku. Proto druhdy spolek karbonarů zůstal bez účinku. Když nastala chvíle rozhodná, stranili se členové. Kdyby i někdo z ruky udal ostatní prsty, co na tom? Ubylo by jenom čtvero osob v centurii. Ostatně náš spolek má nyní i takzvané rukavice. Každý člen křižáků má právo zříditi dvě rukavice, to jest dva spolky po desíti členech, již se sbírají z dělníků a všelikých jiných osob nižších tříd, kteréžto osoby nejsou členy centurie.‘

‚Milý Orgiano,‘ pravil jsem k němu, ‚to není právě demokratické jednání. Směřujete na rovnost, proč tedy vylučujete nižší třídy z centurií?‘ ‚Mýlíš se, Asti,‘ odpověděl mi, ‚neboť nevylučujeme je, nýbrž uznáváme toliko prospěchy vzdělanosti ve směru a spolku svém. Jsou lidé, jižto pro svobodu hoří, ale pravé cesty k ní neznají, aniž si jich váží.‘“

Vtom Schauberk, přestav chrápati, obrátil se na druhou stranu a prohodil:

„Ano ano, jsou tací! Neváží si vědy, neváží si pěstovatelů jejích. Učinil jsem už tři znamenité vynálezy a nikdo si jich nevšímal. Svět je nevděčný. Až vynajdu svou živící masu, budou ji žráti, ale nikdo si přitom nevzpomene na Schauberka!“

Sotvaže domluvil, usnul zase a chrápal dále.

„Šťastný to člověk!“ pravil Forti, na spícího ukazuje. „Zdali také něco prožil na světě?“

„O tom nijakž nepochybuji,“ odvece Hon. „Štěstí jeho ale záleží v jeho povaze. Tuším, že se ho nic netkne tak hluboce, aby tím žaludek utrpěl. Vyvadí a vykřičí se ze všeho zlého hned, jak jej potká, čímž se zdraví ovšem utužuje a nijaký trvalý zármutek mu v záměrech jinakých nepřekáží.“

„Och, nechte toho chemika,“ prohodil Bianchi. „Máť as málo příčiny na nevděčnost světa si stěžovati.“

„Kdož ví?“ pravil Hon. „Snad přes všecky své jiné vady dosti svědomitě pěstoval svou vědu a dosti trpkých překážek mu bylo odstraniti.“

„Buďsi tomu třeba takto,“ jal se Bianchi zase mluviti, „ale já bych už rád slyšel, kterak se Asti seznámil s Beatou.“ „Ach, mladá krev!“ zvolal Forti. „Romantická epizoda jde Bianchimu nade všecko!“

„Jak jsem se vlastně seznámil s Beatou?“ pokračoval Asti ve svém vypravování. „Inu přátelé, bylo to dosti podivné. Jeden z naší pětky, jménem Rossi, byl poněkud spříbuzněn s ní. Člověk to tichý a velmi vážný. Matka ženy jeho a Flora Sortini, matka Beatčina, byly sestry. Beatin otec byl jakýms nepatrným městským úředníkem v Benátkách. Zemřev zanechal vdovu a dceru bez opatření. Přesídlily do Milána a žily téměř výhradně z podpory příbuzenstva. Zvláště strýc jeden, obstárlý už plukovník, se jich ujímal. Mluvilo se ovšem, že prý nebyl nijakž s nimi spříbuzněn, nýbrž že býval druhdy milovníkem paní Flory. Z řeči Rossiho též nevysvítal opak toho. Mrzelo jej však patrně, že plukovník celou řadu mladých důstojníků uvedl do domu; jižto se kořili Beatině kráse. Rossi co pravý Italian nenáviděl tyto cizáky už z příčin politických. Snažil se, aby společnost paní Flory vytlačil a jinou, důstojnější, ji nahradil. Částečně se mu to povedlo, totiž že mimo vojáky též civilní a řádní lidé tam docházeli - ale ovšem v jiné dny. Beata mě hned při prvním pohledu zaujala tak, že jsem si předevzal přičiniti se o její náklonnost. Matka to pozorovala dříve nežli dcera, pátrala po mých poměrech a zvědíc, že postavení mé jest dobré a že by dceru svou brzo a prospěšně provdati mohla, podporovala mé snahy. Též Beata se mi jevila nakloněna, vyslechla mou lásku a přijala pak i mé nabídnutí sňatku s patrným pohnutím.

Když věc už tak daleko dospěla, tu ovšem mi nemohlo býti stejné, že důstojníci do domu přicházeli a nevěstě mé se dvořili. Paní Flora pochopila mé narážky a brzo byl dům její těch pánů prázden. Donášelo se mi sice napotom, že Beata s jedným z nich v tajném milostném poměru se nacházela a že si posud dopisují. Ale chování se Beatino ke mně nepřipouštělo nedůvěry. Zamítl jsem tyto klepy a věřil jsem toliko jí.

Mezitím ale nás došla zvěst, že vláda je na stopě jakémus rozsáhlému spiknutí. Orgiano mi ji nejprv sdělil a pravil, že jest nutno se míti na pozoru. Věci u nás stály tak, že pouhé podezření stačilo k zatýkání celé řady osob, čemuž se vyhnouti kázala povinnost. Nescházeli jsme se tedy ani v kavárně více způsobem bývalým, aby totiž vždy jenom naše ruka pohromadě seděla. Účastnil se každý z nás jiných obyčejných kruhů, a jen běžně jsme si sdělovali, čeho bylo potřebí. - Jednou se Orgiano po delší čas ani v kavárně neobjevil. Navštívil jsem ho tedy, ale bylo mi řečeno, že se nakvap odebral z Milána. Divili jsme se, že nás o tom ani nezpravil, a obavy naše, že snad už v žaláři vězí, nebyly zcela mlhavé za oněch dnů. Tu však mi příležitostně podstrčil Rossi lístek. Orgiano se nacházel v Bardolině, malém to městečku blíže Verony na jezeru Garda, kde se proslulá sbírka starých zbraní chovala. Žádal o zvěsti z Milána a ustanovil Rossiho za nástupce svého v ruce. Pátý prst byl již od Rossiho přijat, ale neznal jsem ho ještě.

Naneštěstí jsem zapomněl Orgianův lístek ihned zničiti. As třetí den mi to teprv napadlo, ale nebyl jsem už s to jej nalézti. Žel že započal slovy:

‚Milý Asti,‘ a že dále as třikráte i jméno mé „Francesco“ se objevovalo. Tenkráte jsem dosah oněch řádků ani nepochopoval, až teprv při výslechu, když mi byly předloženy i s některými jinými.

Neměl jsem ani nejmenšího zlého tušení, a na ztracený lístek jsem docela zapomněl. Byl jsem spokojen, že Orgiano je na svobodě, a staral jsem se hlavně o brzkou svou svatbu. Zařízení své domácnosti jest věc, jež aspoň načas celého člověka vyžaduje. Vbrzku očekávaný sňatek se zbožňovanou dívkou také nepřipouští mnoho jiných myšlének. Jediná Beata stála nyní v popředí mé mysli, vše jiné, i sama Itálie, ustoupla daleko v pozadí.

Konečně došlo k sňatku. Měl jsem se za nejšťastnějšího člověka na světě. As třetí den po sňatku mě zase došel list od Orgiana. Neobsahoval nic nežli srdečné blahopřání věrného přítele. Neměl jsem příčiny jej tajiti před Beatou. Byla z něho velmi potěšena, tázala se mě po Orgianovi, jejž poněkud znala, kde mešká, proč nezůstal v Miláně, aby podílu bral v našem štěstí, a uložila mi psáti mu v jejím jméně, by nás brzo potěšil svou návštěvou. Neopomenul jsem ihned žádost její vyplniti a mu psáti. I ono nevinné blahopřání se nacházelo pak v rukou vyšetřovací komise co důvod totožnosti rukopisu s lístkem dříve uvedeným.

Asi šestý den po svatbě jsem zase našel v kapse lístek, jenž bezpochyby v kavárně mi byl podstrčen a mi ohlásil, že choť má pěstuje svou dřívější známost s důstojníkem nadále a že, když v obchodu se nacházím, v třetím jakéms místě se spolu scházejí. I byl jsem příliš milující manžel, než aby nové toto pokynutí mi nebylo činilo trápení. Nelze mi také bylo se tak zapírati, aby nebylo na mně viděti, že uvnitř jsem pobouřen. Beatě to také neušlo, když jsem se večer domů navrátil. Nezapíral jsem dlouho. Chovala se tak jemně, tak laskavě, ano tak vášnivě vřele ke mně, že mi nelze bylo odolati. Podal jsem jí tajný ten lístek.

Nebudu vám líčiti scénu, jež následovala. Mdloby, pláč, přísahy, zoufalá výtržnost mysli, vše se opětovalo v hodině a jen kamenný muž by byl v nevinu její neuvěřil. Nastal pak smír převroucí, a musil jsem Beatě přísahati, že pátrati budu po vrahu cti její a že ji náležitě pomstím. Osmačtyrycet hodin nato jsem byl zatknut a odveden. V tétéž noci, jak jsem se později dověděl, zatknuti byli též Rossi v Miláně a Orgiano v Bardolině."