Národní Báchorky a Powěsti/O Nesytowi

Národní Báchorky a Powěsti Božena Němcová
Princ Bajaja	O Nesytowi	Půjčka za oplátku

Údaje o textu
Titulek:	O Nesytowi
Autor:	Božena Němcová
Krátký popis:	pohádka
Zdroj:	Soubor:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 6 - 1847.djvu
Vydáno:	Praha: Jaroslav Pospíšil, 1847
Licence:	PD old 70
Související:	Národní Báchorky a Powěsti/Čertůw šwagr
Index stran

Chalupník jeden neměl žádných dětí. Kolikráte říkal ženě: „Kdyby nám dal Pánbůh jen jedno dítě, abych se měl s čím potěšit, a tu trochu nářadí komu odkázat; ani newím, pro koho se starám.“

I wyslyšel Pánbůh jeho prosbu, a žena mu porodila syna.

Když bylo chlapci tři dni, již ho matka prsem užiwit nemohla a musela ho krmit kaší. Snědl jí dwě tři misky a přece křičel hladem. Newědělal žena, co si má s ním počíti. W ouzkosti mu ukrojila chleba, a tím přišla klukowi whod. W okamžení nezůstalo po krajíci ani drobtu.

Od té chwile dáwala mu wšecko co sami jedli, a hoch rostl jako buk. Co snědla máma i s tátou, to snědl on sám, proto mu říkali nesyta, a to jméno mu potom na wždy zůstalo. Den ode dne ho přibýwalo, ale ze sýpky ubýwalo. Máma aby byla celý den nic jiného nedělala, než u krbu stála, a pro Nesytu wařila.

Mrzelo to rodiče dost, a často táta říkal: „Ženo, toho kluka nám Pánbůh za trest dal; bude-li dlouho doma, nezůstane nám než hůl a mošna.“

„A nač ho necháš doma? Pošleme ho do služby, silný je dost, může duby kácet; ať se jen wyprawí.“ Tak přizwukowala žena swému muži. Když bylo Nesytowi dwanácte let, byl welký jako táta, a wytrhnout jedli i s kořeny bylo mu hračkou. Poslali ho tedy rodiče na službu. Nesyta šel, ale koukal se, kdeby byl hodný dwůr, neboť nechtěl do malého, boje se žeby dostal málo jíst. I widí mlýn, a do toho chutě zaměřil. Pan mlynář stál práwě na záspi.

„Ať slouží ke zdrawí, pane otče,“ pozdrawil Nesyta mlynáře.

„Dejž to Pánbůh! Co bys rád?“ ptal se mlynář selského jonáka.

„Jdu se ptát, jestli byste nepotřebowal pacholka. To wám ale napřed powídám, že sním za deset, ale také za deset práce udělám.“

„Nu jíst máme, chwála Bohu, dost, a když budeš pracowat jak powídáš, nebudu se na sousto ohlížet,“ odpowěděl se smíchem mlynář.

Nesyta zůstal tedy u mlynáře we službě. Bylo to z rána, a mlynář poručil nowému pacholku, aby zapřáhl a wzal potřebné nářadí, že pojedou do lesa. Ženě přikázal, aby ustrojila asi pro šest osob wíce. Když přišel k wozu, widěl že tam není ani sekera, ani palice, ani jiné potřebné wěci. Ptá se Nesyty, proč to nebere?

„Jen pojďte hospodáři, není toho potřebí. Takowé nářadí bylo by pro mne slabé.“

Mlynář newěděl, co si má pomyslit, ale sedl přece na wůz a jel do lesa. Tu se teprw diwil. Nesyta popadl strom, a překotil ho jako pařez, olámal wětwe, a hodil na wůz, jakoby to byli hůlky. To se mlynáři welmi zalíbilo; umínil si, že takowého pacholka tak snadno nepustí. Přijeli domů, Nesyta složil, a šel k obědu; mlynářka koukala, kde je těch šest osob, a když widěla jen pacholka, ptala se muže. Ten teprw wyprawowal, jakého má dělníka. Mlynářka neříkala nic wíce a dala mu přede wšemi se najíst. Když wšecko slouskal, co bylo pro šest osob uchystáno, ptal se ho mlynář:

„No pacholče, najedl si se?“

„Tak trochu, ale hladu mám ještě, že bych wlka snědl,“ odpowěděl Nesyta a ohlížel se po peci, kde stála mísa a na ní po wěrteli dolků, bochník chleba a pomazanka.

„Nu, máš-li ještě tak welký hlad, sněz tamhle to, hospodyně chase znowa zadělá.“ Přitom ukázal mlynář na dolky. Nesyta si nedal dwakrát poroučet, čerstwě popadl mísu, a za chwilku nebylo po dolkách ani čichu, i chléb a pomazanka zmizely. Potom teprw řekl, že se najedl. Ale mlynářka spínala ruce nad tím žroutem; po swé wůli byla by ho hned wyhnala, ačkoli mlynář dokazowal, že udělá Nesyta za deset díla, že musí tedy za deset jísti. Pan otec byl wšak pánem w domě, práwo swé nezadal a žena musela konečně umlknout. Po nějakém teprw čase ozwala se znowa, owšem jen opatrně a zponenáhla. Mlynář byl s Nesytou jak náleží spokojen, a nebyl by ho nikdy od sebe dal; ale ženino naříkání, čeládky poštíwání tak jej omrzelo, že se rozhněwal, a Nesylu ze služby wypowěděl. Ten se poděkowal, a šel dále; ale přece ho to mrzelo, proto že se měl we mlýně dobře. Powídá si cestou: „Kam jen jíti, aby mně dali do syta se najíst?“

„Pojď ke mně, já ti dám jíst, co hrdlo stačí,“ ozwal se za ním hlas.

Nesyta se ohlídne a spatří čerta.

„Kdo pak jsi?“ ptá se zwědawě, proto že o čertu nikdy neslyšel, jak wyhlíží, a tudy ho nepoznal.

Já jsem čert, a nebojíš-li se, pojď ke mně sloužit; práce mnoho není, pohodlí do syta, a wýsluha bohatá.“

„K tobě, nebo k jinému, to je wše stejné. Co se práce týče, té se nebojím, když se pořádně najím, a s platem budu spokojen, jaký mi dáš.“

Když Nesyta swolil, že půjde do pekla na službu, wzal ho čert na záda, letěl s ním w powětří, a postawil ho do prostřed welké síně, kde stály tři kotle.

„Pod tyto kotle musíš přikládat, to je twá jediná práce,“ řekl čert. „Budeš-li u mne sedm let, dám ti za wýsluhu, co budeš chtít. To ti wšak powídám, do kotlů se podíwat nesmíš.“

Nestarej se o nic, já to wšecko jak náleží udělám,“ odpowěděl Nesyta, a začal hned oheň pod kotly sprawowat. Čert na to odešel, a za chwíli přinesli čertíci plné mísy jídla, tak dobrého, jaké co žiw nejedl; k tomu w konwích dobré wíno. Nesyta si myslil, bude-li to pořád takowé, to se odtud ani nehnu: a ono to bylo wždy takowé. Jídel na wýběr, pití též tolik, k tomu práce málo, což diwu, že Nesyta někdy samou bujností peklem třásl?

Dlouho owšem byl již we službě, ale kolik let, to newěděl, proto že se tam čas nepočítá. Až posud mu nenapadlo, aby se koukl, co w kotlích wězí, ačkoli často, když přikládal, úpění a wzdychání slyšel. Tu přijde zase jedenkráte čert a Nesyta se ho ptá, jak dlouho má ještě do sedmi let?

„Zejtra bude už sedm let, co jsi u mne; ale myslil sem, že tu ještě sedm let zůstaneš?“

„Inu widíš pane, já bych u tebe zůstal, kdyby bylo jen trochu wíce práce, a nebo kdybych směl někdy trochu se proběhnout. Při tom dobrém jídle a pití člowěk zlenoší a zbujní; to není nic.“

„Já ti pomoci nemohu; když se ti tu nelíbí, musíš zpátky na swět.“

Po těch slowech čert odešel.

Nesyta přikládá, tu slyší w jednom kotli tak žalostné wzdychnutí, že ho u srdce bodlo. I nemoha odolat, nadzdwihne trochu wíko, a díwá se, co to tam wzdychá. Newiděl ale nic, nýbrž slyšel toliko bolestný hlas: „Ach, prosím tě, pusť mne z kotle wen, já sem ubohá dušička, a chci se ti wším dobrým odsloužiti.“

To když Nesyta zaslechl, otewřel wíko docela, bíla holubička wylítla wen, a sedla mu na rameno, řkouc: „Nyní ti poradím, co ti bude k dobrému. Zejtra, až se tě bude čert ptáti, jakou chceš wýsluhu, řekni, že nechceš žádnou jinou, než ten starý kabát s těma dwěma kapsama co onde na hřebíku wisí. On ti ho nebude chtít dáti, ale ty nic jiného nechtěj, a neustupuj.“

„To je wšecko dobré, já ti za to děkuji, ale jak, koukne-li se čert do kotle a tebe tam nenajde? Tu mně dá místo wýsluhy notný wýprask?“

On se před tebou do kotle nepodíwá; až budeš na swětě, nemá k tobě žádného práwa. Jen se neboj, a buď s Pánembohem.“

„Počkej ještě holubinko,“ zadržel ji Nesyta „powěz mi přece, co je w těch druhých dwou kotlích?“

„W tom jednom jsou nemilosrdné a w tom druhém pyšné srdce,“ odpowěděla holubička a zmizela.

Nesyta přikládal pod prázný jako pod plný kotel, a když druhý den čert přišel, ptaje se, zdali do kotlů se nepodíwal, zapřel wšecko.

„Co žádáš tedy za wýsluhu,“ řekl čert, když chtěl Nesyta zpátky domů.

„Já nežádám nic jiného, než tamhle ten starý záplatowaný kabát, co na hřebíku wisí.“

„Co pak bys s takowým starým kabátem dělal, ten nech wiset; dám ti raději peněz, co chceš,“ začal čert a žiwou mocí nechtěl kabát dáti.

Ale Nesyta stál na swem, že kabát dostati musí, proto že wěrně sloužil, a čert že mu přislíbil wýsluhu, ať to je cokoliw. Co měl čert dělat, musel mu, ač dosti nerad, přece kabát s dwěma kapsama přinést.

„Abys ale wěděl, co to máš za kabát, tedy ti to powím. Kdykoliw do prawé kapsy sáhneš, i kdyby to bylo tisíckrát za den, a řekneš, ať je plna tolarů, bude plna; a kdykoliw do lewé sáhneš a řekneš, ať je plna dukátů, bude plna. Más to bohatou wýsluhu za sedm let.“

Bláhowý, za to sem ale také w pekle sloužil,“ odpowěděl Nesyta, oblékl kabát a chytil se čerta okolo krku, který ho na swět donesl, na to samé místo, odkudž ho byl prwé odnesl.

Čert na to zmizel, a Nesyta se obrátil rownou cestou k domowu.

Rodiče jeho byli ještě žiwi, jen že se jim zle wedlo. Kolikráte si již myslili, kde se asi Nesyta potlouká, jestli pak někde hladem nezemřel. Tu ho najednou čert přinese, černého, rozcuchaného, w krátkých kalhotách, propálených škorních, w záplatowaném kabátě kroje praletého. Sotwa ho poznali.

I bodejž tě pan fráter!“ uwítal ho tatík. „Tak se chodí ze služby? Strach a hrůza z tebe jde, hned mi jdi s očí.“

Jen se nezlobte tatíčku, woda s mýdlem to wšecko sprawí, a nade wšecko tyto.“ Přitom sáhl do prawé kapsy, myslil si, aby byla plna, a w tu chwíli začal házet plnou hrstí tolary na stůl, až to řinčelo. Táta wywalil oči, a již ani necekl. Nouze a bída se z chalupy wystěhowaly, štěstí a radost se přistěhowaly. Hned druhý den dal Nesyta starou chalupu rozházet, a wystawěl nowý pěkný zámek. Potom kázal, aby se stalo prowolání, že se mají wšickni chudí řemeslníci, sedláci a žebráci z daleka široka k němu sejíti, poněwadž jim chce z nouze pomoci. Jaký to byl shon, to si můžeme pomyslit! —

Tenkráte nebylo prý ještě mnoho měst ani wesnic, a byly welké lesy, pastwišťata a luka, kde by se byly mohly úrodné role zakládat. Toho Nesyta použil. Každému sedláku dal tolik peněz, aby si mohl stateček wystawět, a wykázal mu místo tam, kde si mohl pole založit. Řemeslníci měli místa k stawení wykázaná blíže Nesytowa zámku. Pro chudé žebráky, kteří nemohli pracowat, dal Nesyta wystawět dům, a když bylo wše w něm uspořádáno, wšecky do něho ubytowal. K tomu stawení bylo potřeba mnoho lidu, neboť se před časy tak nádherné domy nestawěly, a tudy se množstwí lidstwa tam sešlo, a pracowalo. Pan Nesyta nedělal nic jiného, než jedl a pil, a po jídle wyhazowal z kapes peníze, a dáwal nuzným. Ačkoli se teď mýwal a česal, byl přece dost oškliwý. Na wzdor tomu ale měli ho lidé rádi, a když se přicházíwal podíwat, jak se jim daří, byli by mu ruce, nohy samou wděčností zlíbali. Jediný tatík, nad počínáním synowým hlawou kroutil, a připomínal: „Synu, synu, já newím, jak ti to projde; až se o tom král dowí, bude s námi se wšemi zle!“

„Newídáno; král může být rád, když se mu pomůže, kde on newidí. Ostatně ať jen přijde; nelíbí-li se mu to, já se ho nebojím.“

Každý hleděl, aby měl co nejdříwe byt wystawěn, a od čeho žiwu býti. Než se Nesyta nadál, byl jeho zámek obklopen weselými domky. Zdáli bylo widět řady statků, a čistě zorané pole; wesele zpíwající skotáci hnali stáda na tučné luka. Nesyta měl z toho radost, a poručil, aby se nazwalo toto místo „Wýsluhow.“ Proto snad, že to wystawěno bylo z wýsluhy.

Jak tatík předpowěděl, tak se stalo. Král se to dowěděl a welmi se rozhněwal, že se poddaný osmělil bez jeho dowolení zemi rozdáwati, která králi patřila. I poslal na něho pluk wojáků. Nesyta slyše o tom, když byli wojáci ještě daleko, poručil, aby se přistrojili skwostné hody pro wšecky důstojníky, a šel jim naproti, aby je pozwal k sobě na hostinu. Wojákům dal každému po tolaru na den, dokudž by u něho byli, a chleba a wína, co wypijou. To se líbilo wojsku, které od swého krále skrowně placeno bylo. Milerádi přijali náwrh štědrého hostitele, a po přátelsku s ním táhli. Po prázných polích rozbily se stany, ale nebylo w nich wálečné chystání. Celý den ozýwal se zpěw a hudba, a w Nesytowě zámku pili na zdrawí hospodářowo králowští důstojníci, jimžto se nade wsecko líbilo, že denně každý z nich našel dukát pod talířem.

Když se doneslo ke králi, jak se jeho wojsko drží, rozhněwal se ještě wíce, a poslal za ním jiné dwa pluky. Ale nač by se za skrowný plat s tak štědrým pánem bili, u kterého se kamarádi dobře měli? Nechali toho, a následowali příklad swých předchůdců. Nyní si již newěděl král jiné rady, než jíti k tomu čarodějníkowi, a s ním se smířit. Jak mile se Nesyta dowěděl, že k němu sám král jede, hned kázal připrawiti ještě skwostnější hody, wyjel mu wstříc a s uctiwostí jej k sobě pozwal. Tu widěl král, jak je Nesyta mocen, a jaké musí míti bohatstwí, že tolik peněz každodenně wyhází. Spatřil také, jak ho mají wšickni rádi, wojsko i rolníci i řemeslníci, a že se s těží od něho odtrhnou, a konečně že by jej snadno o králowstwí připrawiti mohl, umínil si tedy, že mu nabídne swou jedinou dceru za manželku, tím že zlému zakročí cestu, a swé zemi že pomůže.

Jak si byl umínil, tak udělal. Nabídl Nesytowi princeznu swou jedinou, a přislíbil udělati jej králem. Nesytowi to bylo whod; nedlouho na to jel s králem na newěstu se podíwat. Obdarowané od něho wojsko táhlo nazpátek, Nesyta sedl we swém záplatowaném kabátě ke králi do kočáru, a jel do hlawního města.

Princezna Milina byla krásná jako jarní růže, a měla se dostat dobrému sice ale oškliwému muži. Skoro se král obáwal, aby se mu záměr jeho nepokazil. A wěru by se bylo tak stalo, kdyby nebyla Milina příliš dobrá a swého otce ze wší duše nemilowala. Sotwa slyšela od neho, že mu neštěstí hrozí, již newáhala, a slowo swé dala. Slze jí stály w očích, a ruka se třásla, když ji ženichu podáwala, ale přece newzala slowo nazpět.

Nesytowi se panna líbila, při tom wšak widěl dobře, že on sám swou krásou špatně se jí zawděčil, a srdce ho zabolelo. Již druhý den se s newěstou a králem rozloučil, prawě že musí doma wše uspořádat, a k swatbě se připrawit. Truchliw jsa wrátil se domů.

„Nu, jak se ti newěsta líbí?“ ptali se rodiče. „Což je o to; ona je krásná jako rozkwětlá konwalinka, a mně se líbí zrowna dost, ale já se jí nelíbím.“

A když si nedáš říci,“ bručela matka, powídala sem ti již mnohokráte, proč ten žebrácký kabát nosíš. K čemu w tom wyhlížíš, a dokonce máš-li se tak wzácné newěstě zalíbit. Šaty dělají člowěka, to je staré přísloví. Wšak bys ty se jí zalíbil, jen se přistroj.“

„Wy můj kabát nechte; kdyby ho nebylo, nebylo by ničeho. Ten my krásy neujme.“

„Máš prawdu synu,“ řekl otec, který se s jistotou domníwal, že ten starý kabát syn od čaroděje dostal. „Ostatně si z toho nic nedělej; ženská se mění ruky obrácením.“

Nesyta kroutil hlawou, byl smuten celý den, a když jej máti k jídlu wolala, prawil že nemá žádný hlad.

Já newím, ten chlapec se mi nelíbí,“ řekla ulekaná matka k swému muži, widouc že ztratil chuť k jídlu.

„I jen ho nech,“ těšil ji powážliwý tatík, „až se ožení, wšak on bude jíst.“

Nesyta seděl u okna we swé sedničce, nestaral se o nic, a myslil jen na Milinu, která mu hlawu a srdce pomátla. Rád by swůj záplatowaný kabát byl za trochu krásy dal.

Najednou ho klubne něco do ruky, a když se podíwá co to, widí wedle sebe bílou holubičku, která k němu takto promluwila: „Já jsem ta dušička, kterous z pekelného ohně wyswobodil. Pánbůh sám mne k tobě posílá, abych ti powěděla, že se má twé přání wyplnit, za to žes tak mnoho dobrého chudým učinil. Od této chwíle budeš míti krásnou twář a slušnou postawu. Zůstaň wždy dobrým, a nezapomeň na Pána Boha.“

S těmi slowy holubinka se ztratila.

Nesyta pln radosti wyskočil, koukl do zrcadla, a widěl swou oškliwou twář w krásnou proměněnou; i začal zpíwat, a samou weselostí po sednici tancowat. Rodiče to slyšeli, a myslíce že se snad syn zbláznil, přiběhli strachem se třesouce nahoru k němu, ale nepoznali ho dříwe, až k nim promluwil. Radowali se s ním. Druhý den si dal udělat deset kowaných truhel. Když byly hotowy, postawil je do sedničky kde spal, zawřel dwéře, a začal do nich oběma rukama z kapes tolary a dukáty házet, a dříwe nepřestal, dokud nebyly truhly plny. Potom otewřel okno, kabát se sebe swlekl, hodil ho oknem wen a křičel: „Tu máš twou wýsluhu zpátky, již ji nepotřebuju!“

Čert si kabát popadl, strčil hlawu do okna a zle se na Nesytu osopil: „Ty se chraň, abys nám do klepet nepřišel, sice tě proženem jakos nás s penězi prohnal. Co peklo peklem státi bude, takowého šibalského služebníka do něho nepřiwedu.“

Nesyta se smál a přál čertu šťastnou cestu. Nyní naložil peníze na wozy, nakoupil pro newěstu drahého šperku, pro sebe šatů, krásně se přistrojil a jel s rodiči na swatbu. Jak se wyjasnily newěstiny sniwé oči, když jí objal místo oškliwého tak sličný ženich!

Král byl se swým zetěm a s jeho bohatstwím spokojen, a udělal ho králem. Dělal-li dříwe dobrodiní lidem, dělal je potom ještě wíce. Čert nedostal za wšecky ty peníze náhradu, a byl tenkráte přece ošizen.