Národní Báchorky a Powěsti/Princ Bajaja

Národní Báchorky a Powěsti Božena Němcová
Ptačí hlawa a srdce	Princ Bajaja	O Nesytowi

Údaje o textu
Titulek:	Princ Bajaja
Autor:	Božena Němcová
Krátký popis:	pohádka
Zdroj:	Soubor:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 6 - 1847.djvu
Vydáno:	Praha: Jaroslav Pospíšil, 1847
Licence:	PD old 70
Index stran
Dílo ve Wikipedii: Princ Bajaja

Mladý král se musel s manželkou swou rozloučit a odebrati se do boje. Nedlouho po jeho odjezdu porodila králowna dwojčata, oba syny. Bylo radowánek po celé zemi až nebylo možná, a hned se wyprawili poslowé, kteří radostnou zpráwu králi donésti museli. Chlapci byli zdráwi a rostli jak buci; než ten, co byl o nějaké okamžení starší, měl se lépe k swětu, než druhý, a tak zůstali, i když trochu powyrostli. Starší byl wždy jen na dwoře, běhal, skákal a sápal se na koníka, jenž s ním byl stejného stáří. Druhý ale nejraději po měkkých kobercích hopkal, okolo matky se batolil a jinam newyšel, leč s ní do zahrady; proto také máti prwnímu nepřála, a mladší zůstal jejím mazánkem. Bylo chlapcům sedm let, když se král z boje nawrátil, a s newýslownou radostí matku i děti, k srdci přiwinul.

„Který je přece starší z nich, a který mladší?“ ptal se otec králowny.

Ta myslíc že se ptá manžel proto, by wěděl, který má býti nastáwajícím králem, podstrčila swého mazánka za staršího. Král milowal sice swé děti stejnou mírou, ale když přišli do mládeneckých let, slyšel přece starší jmenowati mladšího budoucím králem, a to mu bylo líto tak, že ho žiwot doma omrzel, a on jen do swěta toužil. Jedenkráte si swou bolest a lítost malému koníkowi stěžowal, a powídal mu, že by nejraději z domu pryč.

Tu mu odpowí kůň lidským hlasem: „Když se ti doma nelíbí, jdi do swěta, ale bez otcowa dowolení nechod ani krok. Radím ti wšak, abys nebral žádného s sebou, a na jiného koně nesedal, než na mne. Bude to k twému štěstí.“

Princ se podiwil, že mluwí kůň lidským hlasem a ptal se ho, jak to přichází.

Koník mu odpowěděl: „Na to se mne neptej; já chci býti twým ochrancem a rádcem dokud mne poslouchati budeš.“

Princ přislíbil koníkowi, že se we wšem podle jeho rady zachowá, a odešel do zámku tázati se otce, smí-li do swěta. Když swou žádost rodičům přednesl, nechtěl otec nikterak k tomu swoliti, ale matka byla hned wolna. Awšak princ od swého předsewzetí neupustil, a konečně i na otci swolení wymámil. Hned se měli chystat služebníci, koně a komonstwo pro prince na cestu. Než ten si to wše zapowěděl, a řekl otci: „Nač potřebuji, otče, tolik komonstwa, koňů a lidí okolo sebe, já si wezmu něco peněz, a pojedu na swém malém koníku sám a sám do swěta; to mi nenadělá tolik starosti a obtíže.“

Zase musel otce prosit, než mu to dowolil. Konečně bylo wšecko k cestě uchystáno, mladý kůň stál osedlán u wrat, a nahoře se loučil princ se swými rodiči a s bratrem. Plakali wšickni hořce, a poslední chwíli to bylo i matce líto, že dítě tak do swěta jíti necháwá; i přikazowala mu přísně, aby buď za rok domů přijel, anebo alespoň o sobě wěděti dal.

Za nějakou hodinu klusal s ním koník w šírém poli hezky daleko za hlawním městem. Někdo by si myslil, že není sedmnáctiletý kůň již tak čerstwý! Ale ten kůň nesestárl, proto že to nebyl obyčejný kůn; srst měl jak aksamit, a nohy jak strunky, a čerstwý byl jak srna. Cesty ubýwalo; dlouho jeli, aniž wěděl princ, kam ho koník nese, když widěl pojednou wěže krásného města. Tu se uhnul koník z dráhy, klusal přes pole až k jedné skále, která stála nedaleko pěkného lesíka, a když tam přijeli, kopnul nohou do skály, ona se otewřela, a oni wjeli do wnitř. Byla to pěkná pohodlná stáje.

„Nyní mne tady necháš“ řekl koník k princowi, „a sám půjdeš do blízkého města ke dworu; musíš se wydáwat ale za němého. Král tě do služby přijme, měj se ale na pozoru, ať se nepodřekneš. Když budeš něco potřebowat, nechť je to cokoliw, přijď ke skále, třikráte zaklepej a skála se ti otewře.“

Princ si pomyslil: můj koník je tak moudrý, on jistě wí, k čemu mi to poslouží; wzal swé šaty a šel. Přišel do sídelního města, které bylo nedaleko skály, a dal se u krále ohlásit. Král wida, že je němý, slitowal se nad jeho mladostí a podržel ho u sebe. Brzy wšak widěl, že jej může welmi dobře ke wšemu řízení potřebowat. Ať bylo w zámku, co bylo, on wěděl we wšem rady a celý den po zámku běhal a šukal. Potřebowal-li král písaře, nebylo nad něj šikownějšího. Wšickni ho měli rádi, ale že byl němý, a na wšecko jen „bajaja“ odpowěděl, zůstalo mu to jméno Bajaja, že ho potom žádný jinak nejmenowal.

Král měl tři dcery, jednu krásnější než druhou. Nejstarší se jmenowala Zdoběna, druhá Budinka, a ta nejmladší Slawěna. U těch tří díwek byl Bajaja nejradší, a také měl dowoleno s nimi třebas celý den pobýti. Wždyť byl němý, k tomu twáře smědé až strach, a nosil jedno oko zawázané; mohl-li král mysliti, že by se které princezně zalíbil. Princezny ho ale přece měly rády, a wšude musel s nimi chodit. On jim wil wěnce, přinášel kytice, swíjel zlate nítě, kreslil ptáky a rozličné kwětiny k wyšíwání, a to se jim líbilo. Té nejmladší ale sloužil nejraději, a co pro ni udělal, bylo wždy nejkrásnější, tak že ji sestry w žertu škádlily. Slawěna byla učiněná dobrota a nechala si wše od sester líbit.

Krátký čas byl Bajaja při dwoře. Jednou zrána přijde do síně, kde král snídáwal, a widí ho celého zarmouceného seděti. I ptá se ho znameními, co mu schází.

Král se na něho smutně podíwal a řekl: „Milý hochu, proč se mne ptáš, newíš-li jaké neštěstí nám hrozí, a jak trpké tři dni mi nastanou?“

Bajaja zakroutil hlawou, že newí, a na jeho twáři bylo widěti welké leknutí.

Řekl mu zase král: „Tedy ti to powím, ač nám pomoci nemůžeš. Před lety sem přilítli tři draci, jeden dewítihlawý, druhý osmnáctihlawý, a třetí sedmadwacetihlawý. Byla tenkráte takowá nouze w mém městě, že hrůzou wlasy na hlawě wstáwaly. Lidé se schowáwali, proto že nebyli žiwotem jisti. Pomalu nebylo již kouska dobytka nikde, poněwadž se wšecko těm potworám dáti muselo, aby se do města nepustily. Nicméně přece mnoho lidí sežraly. Nemoha se déle na ten nářek díwati, dal sem přiwésti ke dworu kouzelnici, by mi powěděla, čím bych ty potwory ze země wyhnal. Ale běda, když mi oznámila, že tím, jestli jim připowím swé tři dcery, které mi práwě rozkwétaly. Já mysle, že si pomohu, jen když je ze země odbudu, přislíbil sem tu neslýchanou obět. Králowna hořem zemřela, ale dcery se o tom nedowěděly. Od té chwíle se draci wystěhowali, a po wšecka ta léta nebylo o nich sluchu, až wčera wečer pastýř přiběhl celý bez sebe, že jsou draci zase tu w té samé skále, kde dříwe byli, a že ukrutně řwou. Já nešťastný otec, zejtra musím dáti prwní swé dítě w obět pro swou zem, pozejtří druhé, a pak třetí, a potom budu žebrákem.“

Tak bědowal ubohý král, a wlasy z hlawy si trhal.

S twáří sklíčenou šel Bajaja k princeznám, ale na smrt se jich zděsil! W černých šatech, twáře jako z bílého mramoru, seděly wšechny tři wedle sebe a plakaly přežalostně, že mají swůj mladý wěk tak ukrutným způsobem skončit. Bajaja je začal těšit, a ukazowal, že se jistě nějaký wyswoboditel pro ně najde. Nebohé ho neslyšely, a nepřestaly slze proléwat. Takowý zmatek a zármutek byl po celém městě, neboť každý králowskou rodinu milowal. Celé město bylo zároweň s hradem černým suknem potaženo.

Bajaja spěchal tajně z města přes pole ke skále, kde měl koníka zawřeného; když třikrát zaklepal, skála se otewřela, a on wešel do ní. Pohladil koníkowi lesklou hříwu, políbil mu bílou lysu, a řekl: „Koníku milý! Nyní jdu k tobě o radu, a pomůžeš-li mně, budu na wždy šťasten.“ Na to začal koníkowi wše, co se w zámku událo, wyprawowat.

„O tom o wšem wím,“ odpowěděl koník, „a proto sem tě sem přiwedl, abys princeznám pomohl. Zejtra časně z rána sem přijď, a já ti ostatní powím.“

S welkou radostí běžel Bajaja k zámku, a mnohý mu to mohl za zlé pokládati, že je tak wesel; ale na štěstí ho nikdo newiděl. Celý den newyšel z princezniných pokojů, a wšelicos wymýšlel, jakby je poněkud potěšil, což se mu ale nepodařilo.

Druhý den ráno ještě za soumraku byl již u skály. Koník ho přiwítal a řekl: „Nyní zdwihni pod mým žlabem kámen; a co tam najdeš, to wyndej.“

Bajaja s ochotností poslechl a wyndal z díry, která pod kamenem skryta byla, welkou truhlu. Koník mu poručil aby ji otewřel, a když i to učinil, wytáhl troje krásné šaty, meč a uzdu na koně. Jedny šaty byly čerwené, stříbrem a diamanty wyšíwané, a co na nich pewného, bylo z lesklého ocele; k tomu bílý a čerwený chochol. Druhé byly cele bílé, zlatem wyšíwané, a brnění a přílbice ze zlata; chochol bílý. Třetí byly ale swětlomodré, stříbrem, diamanty a perlami bohatě wyšité; k tomu bílý a modrý chochol. Ke wšem třem byl jediný meč, jehož pošwa se drahým kamením jen swítila, tak jako uzda na koně.

„Ty troje šaty jsou twoje, napřed ale wezmi ty čerwené.“

Bajaja se přistrojil, připial si meč, a uzdu hodil koni přes hlawu.

„To ti powídám, nesmíš se báti a se mne slézti. Jen sekej do té potwory, a spolehni na swůj meč.“

Tak přikazowal koníček, když wyjížděl ze skály. Zatím bylo w zámku smutné loučení, a zástup lidstwa wyprowázel ubohou Zdoběnu z města. Již byli nedaleko osudného místa, princezna slezla, a když widěla, že má jíti ke skále, padla we mdlobách na zem. Tu letí zdálí kůň, a na něm sedí rytíř s čerweným a bílým chocholem. Přijeda až k nim, poručil aby se lidé odstranili, princeznu odwedli, a jeho nechali samotného. S jakou radostí každý ten rozkaz wyplnil, to si můžeme pomyslit; ale princezna nechtěla odejít, ona se chtěla díwat, jaký to konec wezme.

Sotwa wstoupili na jeden wrch, již se třesením skála otewřela, a dewítihlawý drak wylezl wen, ohlížeje se po swé kořisti. Tu přiskočí na koníku Bajaja, wytáhne meč, a jedním rázem utne tři hlawy. Drak se swíjel, plil oheň, a házel sebou až mu jed daleko široko stříkal, ale princ toho nedbal, sekal, až mu wšech dewět hlaw usekal, ostatní dodělal koník kopytami.

Když drak zahynul, obrátil se princ a ujížděl odkud přijel. S podiwením hleděla za ním Zdoběna, ale zpomněla si, že bude otec čekat, proto se rychle k zámku s celou družinou obrátila. Wypsati otcowu radost, když widěl dceru žiwou, a radost sester, že se snad i jim wyswoboditel dostawí, kdož by s to byl! Bajaja také přiběhl a tu pořád ukazowal, aby wěřily, že jim Bůh wyswoboditele pošle. Ač měly strach před druhým dnem, přece byly již weselejší, a s Bajajem howořily.

Druhý den byla wywedena Budinka. Tak jako prwní den sestře, stalo se i jí. Sotwa na místo přijeli, widěli rytíře s bílým chocholem přijíždět, a za nějakou chwíli s osmnáctihlawým drakem statně se potýkat, až potwora zdechla. Po wykonané seči ujížděl jako prwní den. Když se princezna do zámku wrátila, litowali wšickni, že udatnému rytíři swou wděčnost prokázati nemohou.

„Já wím, sestry,“ řekla Slawěna „když byly pohromadě, „wy ste rytíře neprosily. Ale já před něho kleknu, a tak dlouho budu žádat, aby se mnou šel, až to učiní.“

„Co se směješ, Bajajo?“ plala se Zdoběna, widouc usmíwající twář němého. Ale Bajaja začal skákat po pokoji, a dáwal na srozuměnou, že se těší na toho rytíře.

„Blázne, ještě tu není,“ odpowěděla Zdoběna.

Třetí den byla wywezena Slawěna, a tenkráte sám král s ní jel. Srdce se nebohé hrůzou třáslo, když pomyslila, nepřijedeli wyswoboditel, že bude draku dána. W tom okamžení strhnul se radostný křik, že rytíř jede. Tak jako prwní dwa draky, zabil Bajaja i třetího, ač on i kůň jeho mdlobou diw neklesli. Tu přistoupil král i Slawěna, a prosili rytíře, by s nimi do hradu jel, což on nikterak učiniti nechtěl. Slawěna klekla před ním, a chopíc se jeho roucha, prosila tak snažně, tak líbě, že princowi srdce tlouklo. W tom sebou koník trhl a již nebylo rytíře widět.

Smutna, že se nemůže swému wyswoboditeli odměnit, wracela se Slawěna s otcem domů. Wšickni mysleli, že přiwedou rytíře, ale naděje opět je zklamala.

Nyní byli zase wšickni šťastni! To ale netrwalo dlouho, a nowý zármutek jim nastal. Jednoho dne dostal král wyzwání od sousedního krále k wálce. Ulekl se toho král welice, neboť wěděl, že je soused mnohem silnější. Hned tedy rozepsal listy, a poslowé se rozlítli na wše strany, by sezwali knížata a welké pány ke králowskému dworu na sněm. To se stalo w rychlosti a panstwo se sjelo co newidět. Král jim swou stížnost přednesl, a o pomoc je prosil, podáwaje za odměnu swé dcery. Kdož by se byl za takowou odměnu zdráhal? Wšickni se rozjeli, a slíbili že se w určitý den s wojsky swými dostawí. Nyní se chystalo wše k boji, a král sám chtěl swé wojsko do pole wésti. Předposlední den přijeli knížata, a držela se welká hostina; potom se rozloučil král s plačícími dcerami, přikázal ještě Bajajowi, by dal na wše pozor, a při zwuku trub a píšťal brali se do pole.

Bajaja byl slowa králowa poslušen, ke wšemu dohlížel, ale přece neopominul s nejwětší ochotou o wšelijaké wyražení princeznám se starati, by se jim nezastesklo. Najednou mu ale napadlo, že stůně, a nedbaje na lékaře, který mu chtěl pomoci, powídal že si půjde sám pro koření, které ho lépe než wšecky líky wyhojí. Princezny si pomyslily že je blázen, a nechaly ho jíti. On ale nešel na koření, to nerostlo bez toho pro jeho bolest nikde jinde, než w jasných očích krásné Slawěny, on šel k swému koníkowi, by se s ním poradil, má-li králi we wálce pomoci. Koník ho přiwítal, poručil mu, aby oblékl bílé šaty, wzal meč, jej obkročil, že pojedou do boje. Bajaja ho za to zlíbal.

Kolik dní trwala již wálka, a králowo wojsko slablo, nemohouc odolati welké síle nepřátelů. Byla určena hlawní porážka na druhý den, kde se mělo rozhodnout, kdo s koho. Celou noc dáwal král rozkazy, a wyprawil také posly k dcerám s nařízením, co se státi má, kdyby prohráli: Ráno se odewzdali do ochrany Boží, a stawěli se w šiky. W tom okamžení zawzněly trouby, zbraně začaly řinčet, střely lítat, a křik a lomoz se rozléhal po šírém údolí. Tu se octne mezi nepřátely jinoch w bílých šatech, zlaté přílbici s bílým chocholem. Seděl na malém koni, a w ruce držel ohromný meč, kterým tak nerázně do nepřátel sekal, že nemyslili jináče, než to zlý duch kyjem do nich mlátí. Tu se zpamatowalo i králowské wojsko, a statnému hrdinowi po boku se postawilo. W krátce couwali nepřátelé, a když bílý rytíř jich wůdce zabil, rozprášili se jako stádo bez pastýře. Tu byl wšak rytíř lehce na nohu raněn, tak že mu krew bílé roucho zbarwila. Jak to král spatřil, skočil dolů, roztrhl swůj plášť, a zawázal mu sám krwawou ránu, prose jej, by s ním do stanu wešel. Ale rytíř mu poděkowal, bodl koně, a byl ten tam. Král lítosti diw neplakal, že mu již po čtwrté rytíř ujel, kterému tolikerými díky powinowán byl. Wítěz wracel se s nesmírnou kořistí domů. S jásáním byl w hlawním městě přiwítán, a w zámku byly přichystány rozličné slawnosti a radowánky.

„Nuže, spráwče můj!“ oslowil král Bajaju, „jak si řídil dům náš, co sem byl wzdálen?“

Bajaja pokynul, že dobře, ale princezny se daly do smíchu, a Slawěna prawila: „Musím ti žalowat, otče, na twého spráwce, neboť jest neposlušný. Začal stonat, lékař náš chtěl mu dáti lík dobrý, on ale prawil, že si půjde sám pro koření. Šel, a nepřišel až za dwa dni, celý chromý, a churawější než byl dříwe.“

Král se na Bajaju obrátil, ten wšak se usmál a zatočil na patě, jakoby ukazowal, že mu pranic neschází. Když slyšely princezny, že jich wyswoboditel opět otci w boji pomohl, nerády swolily k tomu, státi se manželkami knížat, neboť se domníwaly, že by mohl přece rytíř pro některou přijíti. Owšem newěděla žádná je-li hezký, nebo ne, proto že ho w twáři newiděly, ale každá si jej malowala jako anděla.

Král byl na rozpacich, jak to má s odměnou wywésti. Každý z knížat pomáhal mu, co síla postačowala, a wšichni se we wálce statečně drželi. Komu dcery dáti? I wymyslil si jeden prostředek, kterým by wšem wyhowěl, a potom wešel ke knížatům, řka: „Přátelé milí! Já řekl, kteří nně nejwíce pomáhati budou w té wálce, těm že moje tři dcery za manželky dám. Wy ste mi ale wšickni wěrně pomáhali, a proto chci takto učinit, bych žádnému neukřiwdil. Postawíte se do řady, a moje dcery shodí s balkonu dolů každá zlaté jablko; ke komu se to jablko dokotálí, ten se stane manželem té princezny. Jste s tím spokojeni?“

Wšickni že ano. Král to oznámil princeznám, a ty s tím musely býti též spokojeny, by nenechaly otce w hanbě. Skwostně se přistrojily, každá wzala do ruky zlaté jablko, a šla na balkon, pod nímž stáli w řadě knížata a páni. Mezi diwáky zrowna u samých ženichů stál Bajaja. Nejdříwe hodila jablko Zdoběna; kotálelo se, kotálelo, a zrowna k nohoum němého. Ale Bajaja se uhnul, a ono se kulilo k jednomu hezkému knížeti, který je s radostí zdwihl a ze řady wystoupil. Nyní hodila Budinka, a jako dříwe kotálelo se i druhé k nohoum Bajajowým; ale zase je němý tak šikowně odmrštil, že se zdálo rownou cestou běžeti k druhému sličnému pánu, který je zdwihl, a s toužebností k balkonu na hezkou newěstu pohlížel. Nyní házela Slawěna; ale tenkráte se Bajaja jablíčku neuhnul, nýbrž s radostí je zdwihl, běžel nahoru, před princeznou klekl, a její ruku líbal. Ale ona se mu wytrhla, utekla do swých pokojů a hořce plakala, že si musí wzíti němého. Král se zlobil, knížata reptali, ale co se stalo, stalo se, a nedalo se naprawit. Na to byla hostina, a po hostině mělo býti rytířské potýkání, při kterémž měla dáwat ceny jedna newěsta. Při hostině seděla Slawěna jako zaražená a slowa nepromluwila; ženicha Bajaju nebylo widěti, a král myslil, že snad pohněwán utekl. Wšickni nebohou litowali, a chtíce ji trochu z toho wyraziti, prosili, by ona ceny rozdáwala.

Slawěna konečně swolila. Již seděli páni okolo zábradlí, již se sokowé potýkali, a jeden druhého přemáhal, tu oznamuje hlásný, že stojí wenku rytíř na malém koni, žádaje, aby byl ke hře připuštěn. Král kynul že ano. Tu wjede na plan rytíř w modrém a stříbrném šatu, na stříbrné přílbici bílý a modrý chochol. Princezny by byli málem wykřikly, widouce postawu a koně statného wyswoboditele. Rytíř se poklonil paním, a začal se s knížaty potýkat; ale co jich bylo, on je wšecky přemohl, a zůstal sám wítězem. Slawěna sešla k němu a nesla zlatý pás. Rytíř se před ní na kolena snížil, a ona mu powěsila na krk pás, který sama wyšíwala. Ruce se jí třásly, a twáře jí hořely; i newěděla zdali slunce tak pálí, anebo ohniwé zraky krásného rytíře. Oči sklopíc slyšela jen sladká slowa: Newěsto krásná, ještě dnes tě uhlídám.“

Král a obě newěsty sešly dolů, by rytíře zadrželi, a jemu za wše se odsloužili. Ale on políbil w letu Slawěně ruku a w tom zmizel. Ta myslila na slowa, které jí pošeptal. Zase byly hody, a jen Slawěna seděla we swém pokoji a nechtěla mezi hosti.

Měsíc wyswítil, a od skály nesl koník naposled swého pána. Když ho donesl až k hradu, skočil Bajaja dolů, políbil mu krk a lysu, a koník mu zmizel s očí. Nerad ztratil náš rytíř wěrného přítele, ale za to ho čekala sladší náhrada.

Zamyšlena seděla Slawěna a myslila, že již sotwa rytíř přijde; tu otewře panna dwéře, a powídá, že chce Bajaja s princeznou mluwit. Slawěna neodpowěděla, a hlawa jí sklesla do polštářů. W tom ji wezme někdo za ruku, ona zwedne hlawu, a widí před sebou krásného hrdinu, swého wyswoboditele.

„Hněwáš se na twého ženicha, že se před ním skrýwáš?“ ptal se Bajaja.

„Proč se mne na to ptáš, wždyť nejsi můj ženich,“ šeptala Slawěna.

„Jsem panno, před tebou stojí němý Bajaja, který tobě kytky wázal, od smrti wyswobodil tebe i twé sestry, a otci we wálce pomohl. Já jsem twůj ženich!“

Že se Slawěna na něho nehněwala, mohl by každý ujistit. Za hodnou chwíli potom rozlítly se dwéře u hodowní síně a do nich wkroči Slawěna s rytířem w bílém šatu a zlaté přílbici, předstawujíc ho otci co swého ženicha, němého Bajaju! Otec se radowal, hosté se diwili, a sestry po očku hleděly. Teprw nastala prawá weselost, a pilo se na zdrawí zasnoubenců až do bílého rána.

Po swatbě odejel Bajaja se swou Slawěnou, aby se podíwal k rodičům; ale jak se ulekl, když widěl celé město potáhnuté černým suknem. Hned se táže, co to znamená, a slyší že umřel mladý král. Pospíchal k zámku, aby rodiče swé potěšil, což se oprawdu jen jemu podařiti mohlo, neboť drželi i jeho za nebožtíka, proto že tak dlouhý čas o něm neslyšely. Zase se přistěhowala do zámku radost, černé sukno se odestřelo, a místo jeho zastoupilo čerwené. Bajaja byl králem we swém králowstwí, a požíwal do smrti se swou manželkou nekaleného štětí.