Nález Nejvyššího správního soudu o stížnostech do rozhodnutí vlády stran sloučení Židovské obce Třebíče a obce Podklášteří s městem Třebíčí

Údaje o textu
Titulek:	Nález Nejvyššího správního soudu o stížnostech do rozhodnutí vlády stran sloučení Židovské obce Třebíče a obce Podklášteří s městem Třebíčí
Autor:	Nejvyšší správní soud
Zdroj:	SOA Třebíč, archiv města Třebíče, i. č. 1455
Vydáno:	22. listopadu 1926
Licence:	PD CZ

Nejvyšší správní soud v Praze.
23967/26.

Jménem republiky československé!

Nejvyšší správní soud za předsednictví druhého presidenta Diwalda, za přítomnosti radů nejvyššího správního soudu Dra Zeise, Dr. Koschina, Dra. Müllera, Dra Kaňky a zapisovatele místotajemníka Dra Rádla po veřejném ústním líčení, konaném dne 22. listopadu 1926 o stížnostech Židovské obce Třebíče a obce Podklášteří do rozhodnutí vlády republiky československé ze dne 23. prosince 1924, intimovaného výměrem okresní správy politické v Třebíči ze dne 8. února 1925 čís. 5396 stran sloučení Židovské obce Třebíče a obce Podklášteří s městem Třebíči, vyslechnuv zprávu referentovu a vývody zástupce stížností Dra Antonína Schauera, advokáta v Praze a zástupce žalovaného úřadu ministerského tajemníka ministerstva vnitra Dra. Jana Trojana, nalezl právem:

Stížnost obce Podklášteří se zamítá jako bezdůvodná. Ke stížnosti Židovské obce Třebíče zrušuje se naříkané rozhodnutí pro vady řízení.

Důvody:

Vláda československé republiky usnesla se ve schůzi ministerské rady dne 23. prosince 1924, že povoluje podle ustanovení §u 1. zákona ze dne 18. března 1921 čís. 117 Sb.z. a nař. ve znění zákonů ze dne 21.prosince 1922 čís. 406 Sb.z. a nař. a ze dne 21. prosince 1923 čís. 257 Sb.z. a nař. sloučení města Třebíče, Židovské obce Třebíče a obce Podklášteří v soudním a politickém okrese třebíčském v jednu místní obec pod názvem „Třebíč“ a to v mezích dosavadních jejích katastrů, schválila pro případ, že se súčastněné obce jinak nedohodnou, aby veškeré jmění, ústavy a fondy dosavadních obcí, jakož i jejich práva a závazky přešly na sloučenou obec Třebíč, obec Podklášteří pak aby podržela jako osada vlastnictví svého majetku, pro jehož správu platí předpisy §u 20. zákona z 11. srpna 1921 čís. 329 Sb.z. a nař. a podaným připomínkám, mezi nimi i obecní rady Židovské obce Třebíče a Podklášteří, nevyhověla, ježto sloučení všech tří obcí jest odůvodněno jejich polohou, neboť tvoří jeden stavební celek, vyžadující již nyní jednotné správy i po stránce hospodářské. S tohoto hlediska posuzováno, nemůže míti sloučení za následek značnější zatížení poplatnictva obcí Podklášteří a Židovské obce Třebíče, neboť obecní přirážky v těchto obcích, pokud nebyly v posledních letech vyššími, neklesly značnější měrou pod přirážkovou míru města Třebíče.

O stížnostech do tohoto rozhodnutí podaných jak obcí Podklášteřím tak i Třebíčí Židovskou obcí, uvážil nejvyšší správní soud takto:

Nejvyšší správní soud může rozhodnutí úřadů správních podrobiti své kognici jen v mezích stanovených mu §em 2. zákona o správním soudě, a může přezkoumati je potud, pokud strana tvrdí, že bylo jí způsobem nezákonným zasaženo do jejích subjektivních práv. Nemůže proto nejvyšší správní soud podrobiti kognici své námitky stížnosti, pokud chtějí hájiti zájmy veřejné a státní, jež zastupovati náleží tu jen vládě samotné, nebo individuální zájmy občanů v sloučených obcích, jež obce rovněž nejsou legitimovány před nejvyšším správním soudem zastupovati, ani zkoumati účelnost, vhodnost a nutnost naříkaného rozhodnutí.

Bylo proto všecky námitky stížností, z rámce právě uvedené kompetence nejvyššího správního soudu vybočující odmítnout jako nepřípustné.

Nejvyšší správní soud opětně již vyslovil /srovnej nález z 25. listopadu 1924 čís. 20904, Boh. 4153/, že z § 23 zákona ze 7. února 1919 čís. 76 Sb.z. a nař. a ze zákonů ze 14. dubna 1920 čís. 285 Sb.z. a nař. a 18. března 1921 čís. 117 Sb.z. a nař. ve znění zákona z 21. prosince 1922 čís. 406 Sb.z. a nař. nemohou obce po stránce materielní ani s hlediska ochrany zájmů soukromých, ani s hlediska ochrany zájmů veřejných vyvozovati pro sebe žádných práv na to, aby obec s druhou obcí sloučena byla nebo nebyla. Zákon neobmezuje také vládu v tom směru, že by sloučení všech obcí ve všech případech mělo se státi stejným způsobem a za stejných podmínek, resp., že by směla sloučení všech obcí v obec jednu povoliti za podmínek naprosto stejných. Okolnost, že vláda v podobným případech rozhodla jinak, nemůže ovšem nejvyšší správní soud, zkoumaje toliko zákonitost naříkaného rozhodnutí, bráti v úvahu.

Jsou proto námitky stížností na opačném názoru založené bezdůvodny.

V nálezu shora citovaném vyslovil také nejvyšší správní soud, že uvedené zákony poskytují súčastněným stranám v řízení správním pouze procesní práva v míře velmi obmezené, totiž právo, aby byly slyšeny a se vyjádřily, nebo připomínky podaly, a mohou proto obce před nejvyšším správním soudem uplatňovati, že v tomto směru byly poškozeny nebo zkráceny.

Mezi stranami není sporu o tom, že řízení o sloučení obcí bylo zahájeno a vyhlášeno již před 31. prosincem 1920 za platnosti § 23. zákona čís. 76/1919 Sb.z. a nař. resp. zákona č. 285/1920 Sb.z. a nař., a že obec na základě vyhlášky v súčastněných obcích podaly ministerstvu vnitra své připomínky.

Stěžující si obce připouštějí, že tato vyjádření jejich by postačila a že nebylo by třeba prováděti nové řízení předepsané zákonem z 18. března 1921, čís. 117 Sb.z. a nař. kdyby se poměry politické, hospodářské a správní nezměnily; mají však za to, že vláda měla si před rozhodnutím svým vyžádati nová vyjádření obcí, ježto v daném případě se poměry ty, zejména finanční a daňové, během prováděcího řízení podstatně změnily.

Nejvyšší správní soud vyslovil a odůvodnil již ve shora cit. nálezu právní názor, že obce nemohou důvodně namítati, že jim po provedení řízení dle zákona čís. 285/1920 Sb.z. a nař. nebyla ještě znovu poskytnuta příležitost, aby se nyní ve lhůtě 30 dnů k věci vyjádřily, jak to ustanovuje zákon z 18. března 1921 čís. 117 Sb.z. a nař. resp. zákony pozdější.

Zákon čís. 117/1921 Sb.z. a nař. jehož stížnost se dovolává, ani zákonodárství pozdější nemají předpisů, že by obce měly býti za určitých okolností znovu slyšeny, nýbrž činí všeobecně podmínkou povoleného sloučení, že slyšeny byly. Nelze proto ani za předpokladů stížnostmi uvedených s názorem stěžujících si obcí souhlasiti.

Avšak i kdyby toho nebylo, nebyla by ona námitka důvodná, již proto, že jak svědčí spisy správní i obsah naříkaného rozhodnutí – stěžující si obce i obec třebíčská bez zvláštního popudu k úřednímu vyzvání opětovně stanovisko své k zamýšlenému sloučení zaujaly a i výkazy o majetkových a daňových poměrech, zejména i za léta 1923 a 1924 předložily /podání Třebíče Židovské obce z 22. května 1924 čís. 444, obce Podklášteří z 16. května 1924 a obce Třebíče z 19. května 1924 čís. 5389/.

Jak již shora uvedeno, jest věcí vlády, aby sama posoudila, mají-li býti určité obce sloučeny čili nic. Vláda není povinna, aby sdělila konkrétní důvody, jež ji vedly k tomu, aby zamýšlené sloučení obcí i přes podané námitky povolila, avšak učinila-li tak a důvody svého rozhodnutí sdělila, musí míti důvody ty oporu ve skutkové podstatě, zjištěné v řízení podle shora cit. zákonů provedeném, a musí z nich logicky vyplývati.

V daném případě vyslovila vláda, že sloučení obcí jest odůvodněno polohou, ježto obce ty tvoří jeden stavební celek, a založila další svůj důvod v tom, že obecní přirážky ve slučovaných obcích, pokud nebyly v posledních letech vyššími, neklesly značnější měrou pod přirážkovou míru města Třebíče.

Stížnosti namítají tu především, že prý nejde o jediný celek stavební, ježto slučované obce jsou odděleny od města Třebíče řekou. Avšak fakt, že řeka dělí určité území na dvě části, sám o sobě nevylučuje, aby území to tvořilo jeden stavební celek. Není tudíž po této stránce závěr žalovaného úřadu nelogický.

Stížnosti popírají dále správnost tvrzení, že by obecní přirážky ve slučovaných obcích, pokud nebyly v posledních letech vyššími, neklesly značnější měrou pod přirážkovou míru obce Třebíče.

Stížnosti obce Podklášteří nelze po této stránce dáti za pravdu, neboť ze spisů správních jest patrno, že výše přirážek v Podklášteří, třeba postupem času klesala v roce 1924 až na 626 % přece jen zůstala vyšší, než výše přirážek v Třebíči, kde byly přirážky 400 %. Jest proto obsahem spisů správních odůvodněno tvrzení naříkaného rozhodnutí, zřejmě obce Podklášteří se týkající, že v obci této byly v posledních letech vyšší přirážky než v Třebíči a je logickým i závěr z toho vyvozený, že sloučení obce Podklášteří s Třebíči nemůže míti za následek značnější zatížení jejího poplatnictva.

Další passus naříkaného rozhodnutí, že přirážky neklesly značnou měrou pod přirážkovou míru obce Třebíče, týká se zřejmě Židovské obce Třebíče.

V řízení správním bylo zjištěno, že přirážky Židovské obce Třebíče činily v letech 1921 – 1924 350 %, 300 %, 300 %, a 220 %, kdežto v obci třebíčské činily přirážky v týchž letech konstantně 400 %. Toto značné rozpětí v roce 1924, v porovnání s poměry dřívějších let nemůže samo o sobě, nepřistoupí-li k němu nějaké jiné zvláštní okolnosti, vésti k logickému závěru, že přirážky v Židovské obci Třebíči neklesly značnější měrou pod přirážkovou míru obce Třebíče. Naříkané rozhodnutí takových jiných zvláštních okolností neuvádí; jest proto po této stránce podstatně vadné.

Předmětem řízení správního bylo sloučení všech tří obcí v jediný nedílný celek a i naříkané rozhodnutí sloučením všech tří obcí jako nedílného celku se zabývá.

Nezbylo proto, když naříkané rozhodnutí co do jednoho součinitele shledáno bylo podstatně vadným, než ke stížnosti Židovské obce Třebíče naříkané, rozhodnutí v celém jeho rozsahu zrušiti podle §u 6. zákona o správním soudě.

V Praze dne 22. listopadu 1926.

Druhý president:
Diwald