Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla (2000)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla
Autor: Václav Havel
Krátký popis: Česká televize, Český rozhlas, 1. ledna 2000
Zdroj: hrad.cz
Licence: PD manifesto

Vážení spoluobčané,
dnes o půlnoci jsme vstoupili do roku velkého přelomu věků. Takový čas lidé tradičně pociťují jako výzvu k zásadnějšímu přemýšlení o sobě samých, o světě, o smyslu všech věcí. Myslím, že jsou vážné důvody k tomu, aby i pro nás, občany České republiky, byl nadcházející rok časem nových úvah o našem společném životě, o charakteru naší společnosti, našeho systému, našeho státu, o jeho postavení a směřování, o našem pojetí sebe samých. A považoval bych za skvělé, kdyby to byl i rok velké změny k lepšímu, která z těchto úvah vzejde.

Kdybych měl velmi stručně charakterizovat situaci světa, jehož jsme dnes - ať chceme či nechceme - nedílnou součástí, pak bych řekl, že je opravdu varovná.

Některé odhady říkají, že koncem nadcházejícího století může být na Zemi až čtyřicet miliard lidí a že takové množství může vážně ohrožovat samu existenci života na naší planetě. Už teď jsou stále rychleji ničeny různé neobnovitelné zdroje, ať paliv či surovin, vymírají živočišné druhy a člověk se dokonce vědomě připravuje i o látku pro život tak důležitou, jakou je kyslík. Svět se přitom téměř závratnou rychlostí globalizuje, což znamená, že naše planeta je stále rychleji pokrývána - zřejmě vůbec poprvé ve své historii - povlakem jediné civilizace: stává se jednotným a elektronicky propojeným informačním, komunikačním, finančním i obchodním prostorem, jímž se rychlostí světla šíří nejen zprávy, ale i miliardy dolarů, kulturní hodnoty i pahodnoty, dobré i špatné statky, dobré i špatné životní postoje. Krajně nebezpečné přitom je, že zestejňující tlak, který tato globalizující se civilizace vyvíjí na rychle rostoucí lidstvo, vyvolává spoustu nových společenských rozporů. Snaha různých komunit uhájit si v těchto podmínkách svou identitu a jinakost rozmnožuje konflikty kultur, civilizačních tradic a různých etnik. Gigantické městské aglomerace, do nichž rozvoj civilizace nutně lidstvo stahuje, ničí přirozená a přirozeně obhlédnutelná lidská společenství, a tím i přirozené nástroje mravní společenské sebekontroly, což vede pochopitelně k dalšímu růstu kriminality. Globální obchod se stále sofistikovanější technikou umožňuje nebývalý rozvoj organizovaného zločinu a terorismu.

Soudobá podoba světové tržní ekonomiky a jejích institucí přitom usnadňuje různé typy hospodářské nespravedlnosti, krátkozrakého egoismu a parazitismu. Integrující se gigantické nadnárodní korporace mají stále větší vliv na politiku států i mezinárodních organizací a ohrožují volnou hospodářskou soutěž. Bohaté státy s rozvinutou ekonomikou usilují o maximální otevřenost trhu chudých zemí pro sebe, ale samy své trhy uzavírají. Není asi příznakem ničeho dobrého, když hodnota majetku tří nejbohatších lidí světa převyšuje součet hrubých národních produktů skupiny rozvojových zemí s šesti sty milióny mnohdy hladovějících obyvatel. Světové hospodářství závratně vzkvétá a přitom v osmdesáti zemích světa mají občané dnes podstatně nižší průměrný příjem, než měli před deseti lety. Počítačové praní špinavých peněz dosahuje už výše pěti procent hospodářského produktu celého lidstva a obchod s drogami představuje osm procent světového obchodu, tedy víc, než obchod s auty či s ocelí. Péče o pohyb peněz, kapitálu a vlastnických práv vynáší podstatně víc, než tvorba konkrétních hodnot. V naší zemi je například, obávám se, daleko výnosnější podnikat v oblasti rozmanitých mediálních agentur a nejrůznějších poradenských či zprostředkovatelských firem, než třeba stavět hezké domy pro lidi středně vysokých příjmů či pečovat o stále zanedbanější lesy.

Idea lidských práv a snaha o vznik a upevňování demokratických institucí se sice úspěšně šíří světem, ale ruku v ruce s nimi se bohužel šíří i četné moderní zlořády jako diktatura reklamy a konzumu, bezduchá komerční kultura, televizní násilí či rostoucí nadvláda mediálních manipulátorů a vynálezců sloganů nad přemýšlivými politiky.

Ale to není všechno a možná to není ani to hlavní: k smrtelně nebezpečným civilizačním hrozbám patří samozřejmě stále rostoucí rizika spojená s moderním výzkumem a moderní technikou, od nebezpečí počítačového pirátství či přímo terorismu přes možnost zneužití genetického inženýrství až po ztrátu jakékoli kontroly nad arzenály a šířením nukleárních zbraní.

O všech těchto a dalších civilizačních hrozbách ví dnešní lidstvo velmi dobře, vždyť se tím zabývají samostatné vědní obory, mnohé světové konference a bylo o tom vydáno velké množství odborných i populárních knih.

Skutečného odhodlání zvrátit nedobrý vývoj je však zatím ve světě málo. Jako by jakýmsi samospádem věcí, navzdory zdravému lidskému rozumu, vítězilo heslo „po nás potopa“, tedy okamžitý zájem nad zájmem dlouhodobým. Je tomu tak podle mne proto, že soudobý člověk, aniž si to pořádně uvědomuje, ztrácí odvěkou lidskou pokoru před tajemstvím původu, řádu a záměru bytí, tedy něčím, co ho dalekosáhle přesahuje, a v důsledku toho i odpovědnost za celek světa a odpovědnost před zrakem věčnosti. Informační i podnikatelská globalizace není provázena rozvojem globální odpovědnosti. Svědomí jako by kulhalo za vědou, výzkumem a technikou, respektive za tím typem lidského poznání, jenž dnes určuje jejich hlavní směr.

Zajisté: i dnes chodí milióny lidí do svých kostelů či svatyň, modlí se ke svým bohům, ba někteří dokonce vedou v jejich údajném zastoupení bitvy proti jiným. Ve skutečnosti se ale lidstvo chová tak, jako by nebylo už nic nad ním a člověk byl - bez ohledu na jeho pomíjivost a omezenou schopnost chápat smysl věcí - strůjcem, pánem i vlastníkem všehomíra.

Shrnuto: lidský svět se zdá být na přelomu druhého a třetího tisíciletí po Kristu víc než kdy ve svých dějinách propojen a zároveň ohrožen.

Co z toho pro nás vyplývá?

Jedna naprosto zásadní věc: měli bychom daleko silněji chápat, že nejsme jen členy své rodiny, zaměstnanci či majiteli svého podniku, obyvateli své obce či svého města, příslušníky své profese, členy svého spolku či své strany a příslušníky svého národa, ale že jsme i obyvateli této Země a že osud každého z nás je ovlivňován celkovým osudem lidského rodu víc než kdy dosud, přičemž každý z nás je zároveň víc než kdy dosud za tento celkový osud spoluodpovědný.

Vím, jak to zní nepopulárně, ale nemohu si pomoct: nejvíc ublížíme sami sobě, když se budeme starat jen sami o sebe. Nesmí nám být jedno, co se děje kolem nás, jakou tvář má naše země a její krajina, naše města a obce; nemůžeme myslet jen na to, abychom měli dobrý dům a garáž, ale musíme myslet i na to, co je obklopuje; nemůžeme hájit jen zájmy své firmy či svého povolání, ale musíme mít ohled i k zájmům ostatních; nemůžeme si myslet, že existuje jen Česká republika, ale musíme vědět, že existuje i Kosovo, Čečensko, Somálsko, Rwanda, Východní Timor, ale i Tibet, Barma, Kuba, Severní Korea a těžce v této době zkoušená Venezuela; musíme rozpoznávat a ctít kvalitu a pestrobarevnost života a vážit si lidské pospolitosti, solidarity a společné tvůrčí vůle jakožto hodnot nepoměrně vyšších, než jsou jen čisté zisky. Mít peníze a majetek není samozřejmě žádná hanba. Naopak: může to být a měl by to být znak úspěchu v tvorbě hodnot zvyšujících obecnou úroveň života. Hanbou je něco jiného: hromadit peníze a majetek na úkor práva jiných na lidskou důstojnost a život ve spravedlivé společnosti a právním státě, na úkor obecné kvality života a životního prostředí, na úkor krásy země a jejích sídel, na úkor budoucnosti. Není tomu tak, že zákon nabídky a poptávky vysvětluje kompletně svět: vždyť nevysvětlí ani tak samozřejmé věci, jako je pomoc bližnímu v nouzi nebo touha po dítěti nebo péče o ně, potřeba žít v souladu se zdravou přírodou a žít ve společenství vzájemné důvěry, dobré vůle a dobré mysli, anebo proč leckomu stojí svoboda - včetně svobody podnikání - za to, aby obětoval kus života nebo život riskoval či dokonce ztratil, jak to dokázali účastníci našich odbojů proti diktaturám a okupacím.

Milí spoluobčané,

obávám se, že se v posledních letech a měsících politika a každodenní život u nás povážlivě navzájem sobě odcizují. Ve veřejném životě i v životě hospodářském se přitom rozmáhá zvláštní nevraživost, zlovolnost, sobectví, neúcta k právním a morálním pravidlům, hamižnost, skepse, možná i cynismus. Spousta lidí si navzájem přestává věřit a hlavní starostí mnohých z nás se stává buď aby je nikdo neokradl, anebo - v horším případě - jak by oni sami co nejšikovněji vyzráli na druhé. Někdy se mi zdá, že jsme z dnešní globální tržní ekonomiky ze všeho nejdřív převzali to ze všeho nejhorší, přesně to, s čím se jinde už začali systematicky potýkat.

Pokusme se přelomový rok 2000 učinit rokem změny. Změny politické kultury. Změny kultury veřejného života. Změny ve stupnici našich hodnot. Změny v orientaci jednotlivce, ve významu občanského sdružování, v pojetí role a smyslu státu. Zkusme se zaměřit víc na celek, ať už celek našeho občanského společenství nebo celek soudobého lidstva. Zkusme dát konečně své zemi jasný, dlouhodobý a obecně srozumitelný program, takový program, který by odpovídal nárokům nadcházejícího věku. Každý z nás žije samozřejmě ve svém vlastním světě, trochu odlišném od světa druhých. Pokusme se všichni vidět i za hranice svých malých světů, vidět dál, v čase i prostoru. Pro začátek stačí málo: například daleko víc podpořit všechny organizace, které pomáhají trpícím lidem v různých částech světa. V celosvětovém měřítku patříme mezi rozvinutější země. Proč bychom tedy nemohli v roce zaokrouhleného letopočtu velkoryseji odpouštět dluhy některým nejchudším zemím? Takovým gestem svět ještě nezachráníme. Ale ukážeme, že cítíme spoluodpovědnost za jeho budoucnost.

Nové pojetí lidského úkolu na Zemi je nejlépe prosazovat příkladem. Proč bychom se nemohli začít trochu uskromňovat v zájmu obecném, a tudíž i svém? Proč bychom nemohli daleko energičtěji usilovat o to, aby všechny naše podniky měly vskutku moudré vedení a aby vyráběly levně a kvalitně věci, o něž je zájem a které neničí svět? Je hrozné, dozvídáme-li se, jak naše banky přicházejí o desítky, ne-li stovky miliard korun, a víme-li zároveň, že jsou podniky, které neplatí svým zaměstnancům za vykonanou práci. Je smutné, že naše nejvlivnější politické strany jsou podezřelé z temného hospodaření, vlastnění záhadných kont a z daňových úniků, nebo že člověk odpovědný za ztrátu miliard či propagátor rasismu nejsou potrestáni, zatímco mnohý politický vězeň z padesátých let se dodnes nedočkal aspoň důstojné penze. Je ale ještě něco hroznějšího než toto všechno: totiž že se tomu tak málo divíme. Myslím, že vůbec neuškodí, budeme-li se občas trochu víc divit špatným věcem, které se kolem nás dějí, protože takový údiv je prvním krokem k hledání jejich pravých příčin a k jejich rychlé nápravě.

Není pravda, že vše je špatné a vše je ztraceno a všechno musí smést nějaká vichřice. Pravý opak je pravdou: v této společnosti žije ohromný potenciál dobré vůle, tvořivosti, pracovitosti, laskavosti i touhy po lepším lidském prostředí. Oč běží, je tento potenciál uvolnit, otevřít mu prostor, povzbudit ho. Je to úkol politiků, ale ne jenom jich. Je to úkol všech veřejně činných lidí, všech lidí v odpovědných postaveních a koneckonců všech nás, občanů České republiky, kteří to s ní myslíme dobře.

Naději máme. Jsem si tím jist dnes víc než kdykoli dosud. Nemůžeme však čekat, až se tato naděje naplní. Musíme ji naplňovat sami. Byť třeba i tím, že zatřeseme všemi, kteří mají sice vliv, ale dřímají, místo aby jednali.

Vážení přátelé,

nevím, zda mám právo vám děkovat za vše dobré, co jste v různých oblastech vykonali, protože jste to přece nedělali pro mne, ale pro nás všechny. Vím ale, na co právo mám: podělit se s vámi - byť by to někdo stokrát nazval moralizováním - o svůj názor na to, čím bychom všichni bez rozdílu mohli a měli v tomto roce své počínání obohatit, prohloubit, či jak bychom ho mohli či měli změnit.

Platí to tím spíš, že nadcházející předěl věků může být opravdu asi okamžikem pro nás mimořádně významným, totiž okamžikem, kdy se jasně ukáže, jak jsme se vlastně rozhodli: zda se uzavřeme sami do sebe a sebevražedně se odřízneme od světa, který nás obklopuje, anebo zda vezmeme na svá bedra spolu s ostatními břímě rozhodování o budoucnosti naší civilizace; zda budeme moderní a otevřenou občanskou společností, anebo - ač uprostřed Evropy - jen nezajímavým a okrajovým státem utopeným v jakýchsi svých lokálních a dokonce i vlastnímu občanstvu málo srozumitelných rozepřích.

A pokud bych vám přece jen právě dnes, deset let po změně režimu a deset let po svém prvním zvolení do tohoto úřadu, chtěl za něco poděkovat, pak asi především za jednu věc: že jste se tehdy tak jednoznačně rozhodli pro dobrý směr, že jste vytrvali přesto, že tolik vašich očekávání se zatím nenaplnilo, a že jste to s námi všemi, které revoluční čas kdysi vynesl do politických funkcí, tak dlouho vydrželi.

Přeji nám všem všechno dobré v přelomovém roce 2000!

Přeji nám všem velký návrat naděje - naděje do života osobního, do života naší země i do života celého lidského společenství!

Šťastný nový rok!