Novoroční pozdrav prezidenta republiky Václava Havla (1999)

Údaje o textu
Titulek:	Novoroční pozdrav prezidenta republiky Václava Havla
Autor:	Václav Havel
Krátký popis:	Česká televize, Český rozhlas, 1. ledna 1999
Zdroj:	hrad.cz
Licence:	PD manifesto

Vážení spoluobčané,
milí přátelé,
těžko se tomu věří, ale letos uplyne už deset let od strhujících dnů, kdy se téměř celá naše společnost spojila k nenásilnému odporu proti totalitnímu režimu a kdy se tento režim definitivně zhroutil.

Co všechno se v té době zhroutilo?

Především bezpočet velkých zdí, které nesmyslně rozdělovaly lidi, národy i celé kontinenty. Zhroutila se železná opona oddělující evropské národy podmaněné sovětským impériem od národů těšících se ze svobody; spadla zeď berlínská i vnitroněmecká; zhroutily se zdi mezi občany, které vybudoval vše prostupující strach.

Tyto historické změny otevřely prostor svobodě slova, pohybu, sdružování i podnikání, tedy svobodám, které byly odepřeny celým generacím, a umožnily, abychom postupně vybudovali všechny základní instituce demokratického řádu a vytvořili hlavní podmínky pro rozvoj tržního hospodářství. Nebýt tehdejšího pádu všech velkých zdí, nebyli bychom dnes státem vskutku nezávislým a obecně respektovaným jak pro své reformy, tak pro svou iniciativní zahraniční politiku.

Hodnoty, z nichž se dnes těšíme, nevznikly ovšem samy od sebe, bez lidského přičinění. Rád proto dnes - v duchu naší novoroční tradice - děkuji všem, kteří se o jejich rozkvět zasloužili či zasluhují.

Můj dík patří starším lidem, kteří navzdory své mnohdy nelehké sociální situaci a navzdory všem svým trpkým životním zkušenostem - anebo právě dík jim - věří v demokratický pořádek a podporují ho.

Uznání patří i všem mladým lidem, kteří už vyrůstali v nových poměrech, vnímají je jako samozřejmost, nejsou pokřiveni životem v komunismu a šíří kolem sebe svobodomyslné a přemýšlivé občanské sebevědomí.

Poděkovat je ale třeba i těm, kteří museli prožít celé své mládí a mnohdy i léta zralosti v dusnu totalitních poměrů, a přesto si zachovali elementární lidskou důstojnost a dnes se sžívají s novou situací a něco dobrého v ní dělají.

Vždy znovu je nutné opakovat, že jsme vděčni všem, kteří ideálu naší svobody něco významného obětovali, riskovali pro něj život nebo ho dokonce položili, ať už to bylo v zahraničním či domácím odboji, v komunistických věznicích či v mezinárodních mírových sborech.

Můj dík patří všem, kdo svou prací, ať ve státním či soukromém sektoru vytvářejí statky a hodnoty, které zlepšují náš život a prohlubují jeho kulturu.

Patří samozřejmě i všem našim krajanům, kteří jsou duchovně i citově spojeni s naší zemí a nejrůznějšími způsoby jí pomáhají.

Zvlášť rád bych poděkoval těm, kdo na půdě různých nevládních organizací či občanských iniciativ věcně mapují stav respektu k lidským právům v naší zemi, respektu k přírodě, ke krajině, k památkám, k živým tvorům; těm, kdo si uvědomují obecné souvislosti jevů, myslí i na vzdálená místa či vzdálenou budoucnost a odvážně překračují okruh všech dílčích, okamžitých a pomíjivých zájmů; a samozřejmě těm, kdo v různých nadacích či občanských sdruženích nenápadně a solidárně pomáhají svým bližním a přispívají tak ke vzniku skutečné občanské společnosti.

Náš dík patří novinářům, kteří slouží pravdě, jakož i všem politikům, kteří se snaží - ať už na místní úrovni či na úrovni státní - sloužit odpovědně svým spoluobčanům v souladu s prapůvodním smyslem politiky jako péče o věci obecné.

Velmi zřetelně tedy dnes děkuji všem, kdo svou příslušnost k našemu společenství chápou jako výzvu k solidaritě a tvůrčí práci ve prospěch celku, jakož i všem, kdo s nadhledem, dobrou myslí a velkorysostí přijímají každodenní starosti, včetně těch, které vyplývají z dnešních problémů našeho hospodářství.

Dámy a pánové,

před devíti lety jsem v tento den řekl, že jsem určitě nebyl do svého úřadu vynesen proto, abych vám lhal. Nechci vám lhát ani dnes, a zmíním se proto po pravdě i o tom, co mne na našich poměrech stále víc trápí.

Je to okolnost, že zlo, které jsme před devíti lety vyhnali dveřmi, se k nám začíná nenápadně vracet oknem. Zatím není příliš zjevné a nezachvátilo obecné poměry jako celek, není však proto méně nebezpečné.

Všimněte si: zbořili jsme sice už dávno velkou zeď, která nás oddělovala od demokratické Evropy, ale zároveň tolerujeme, že kolem nás a mezi námi zvolna a nenápadně vyrůstají zdi nové, o nic lepší než ty, které padly.

Tyto zdi nového druhu neoddělují od sebe jen jednotlivce či různé sociální skupiny. Ve varovně rostoucí míře oddělují i skupiny etnické. Jednou přitom mají podobu nálady protiromské, jednou protiněmecké; jednou protiruské, jednou protiamerické; jednou protičernošské či protiarabské, jednou obecně protievropské. Ba objevuje se tu i zeď, o níž jsme si mysleli, že nemůže být už nikdy vztyčena, totiž zeď antisemitismu. Mnozí z nás jako by dávali stále viditelněji průchod vlastnímu latentnímu rasismu či předstírali, že ho nevidí u jiných; mnozí jako by zapomínali, že měřítkem kvality demokracie je poměr k menšině, a začali znovu věřit v historicky tak neblaze proslulou ideu „práv většiny“; mnozí jako by se pokoušeli stovkami chytráckých argumentů zdůvodňovat sobě samým, proč je třeba relativizovat vlastní mravní imperativy; mnozí jako by opět nevěděli, že útok na svobodu jedněch ohrožuje svobodu všech.

Neúctou k lidským právům, rasismem a xenofobií to ovšem nekončí. Podivné zdi se začínají od jisté doby vynořovat i v politice: opět tu máme barikády, mobilizace, semknuté šiky, disciplinovaná hnutí i jejich různé zrádce. Ideál jedince, který se nestává sám sebou tím, že se uskutečňuje jako tvor společenský, ale jen či převážně tím, že se stará sám o sebe, jako by zaháněl tohoto jedince do jakési civilizační samoty, z níž mu posléze zbývá jediné východisko: mítinkový kolektivismus. Je to pochopitelné: tam, kde je svéprávná a zdola vznikající účast na životě veřejném trvale přezírána a podceňována, vniká nutně do poloprázdného prostoru mezi občanem a státem to nejlevnější a nejnebezpečnější: svůdná nabídka příslušnosti ke stádu či smečce. Jaký politický prapor vlaje na tribuně, není už tak důležité. Ostatně jedním se tento prapor vyznačuje vždy: má velmi syté národní barvy. Neboť oč jiného se lze opřít tam, kde selže vlastní rozum i vlastní svědomí, než o něco tak bez zásluh daného, jako je vlastní národnost?

A tak se tu znovu hlásí ke slovu naše známé a sebeničivé čecháčkovství jako krátkozraká starost jen o tu část vesmíru, která začíná a končí zdí vlastního dvorku oddělující to, co je automaticky dobré, od toho, co je automaticky podezřelé.

Krize sebedůvěry, prozrazující se potřebou člověka potvrdit si svou skvělost důrazem na rozdíl mezi skupinou soukmenovců a všemi ostatními, vede nutně i ke krizi smyslu pro autentickou lidskou pospolitost a pro elementární pravidla slušného lidského soužití. Z této krize pak vyplývá i mnoho dalších nedobrých věcí, které dnes můžeme kolem sebe pozorovat, od apatického vztahu k zákonům přes lhostejnost k osudu souseda až po veselý rozkvět politického intrikánství; od falšování historie a tvorby účelových mýtů přes vytvalou snahu ještě dál zatemňovat propojení ekonomiky s politikou až po pýchu zlodějů na ukradené milióny.

V prostředí plotů, dělících čar a nedůvěřivého či pohrdavého vztahu k jakékoli jinakosti bývají ovšem takové vlastnosti jako laskavost, vlídnost, nezištnost či bezelstná upřímnost předmětem tichého posměchu. Cynismu, kariérismu, závisti, zbabělosti a zlobě - zvlášť jsou-li zahaleny do svatouškovského hávu - se v něm naopak daří.

Duch zdí může mít nakonec jediný důsledek: nenápadné ochromení tak důležitých údů demokracie, jakými jsou princip občanské rovnosti, úcta k nezcizitelným lidským právům, vůle k soužití, respekt ke kulturní odlišnosti a svéprávné a odpovědné občanství.

Duchu zdí je třeba čelit.

Jsem přesvědčen, že to je v silách této společnosti. Stačí, když se ho nebudeme bát a když ho tak říkajíc obklíčíme svými lepšími vlastnostmi a začneme systematicky bořit po velkých zdech i zdi malé, které se pokouší tento duch stavět na vyprázdněných prostranstvích.

Naději vidím mimo jiné ve všech, jimž jsem před chvílí děkoval. Běží o jediné: aby v sobě obnovili či posílili chuť bojovat se zlem.

Vážení přátelé,

souběh dějinných pohybů tomu chce, že ve chvíli, kdy tu varuji před novými zdmi, začíná konečně nést své konkrétní plody naše úsilí odstranit všechny pozůstatky zdí starých.

Letos bude Česká republika přijata do Severoatlantické aliance, která se po letech úvah a váhaní začíná otevírat novým evropským demokraciím. Naše země tak bude mít poprvé ve svých dějinách pevné záruky vlastní bezpečnosti jako plnoprávný účastník systému kolektivní obrany demokratických hodnot v euroatlantickém prostoru. Nikdo dnes už nemůže říkat, že nás Západ nechce. Nadcházející členství ovšem pro nás neznamená jen bezpečnostní záruky, povinnost rychle a dobře si osvojit společné standardy a bez rozpaků přijmout příslušný díl odpovědnosti za mír. Znamená i právo legitimní účasti na rozpravách o budoucí podobě a úloze této aliance. Což podle mého přesvědčení znamená mimo jiné pokračovat v boření zdí a znovu a znovu zdůrazňovat, že rozšiřování Aliance ztratí smysl, skončí-li námi.

V letošním roce se pravděpodobně rozhodne i o tom, kdy se definitivně zboří další přehrada a my se staneme členem Evropské unie. Zda to bude dřív či později, záleží především na nás samých a na tom, jak dobře pochopíme význam evropské integrace. Toto „společenství hodnot a práva“ je prvním reálným pokusem Evropy uspořádat sebe samu vskutku spravedlivě. Nemáme právo odsoudit nastupující generace k izolaci a úpadku tím, že se na tomto pokusu nebudeme vinou vlastní nedbalosti podílet. Míra našeho zápalu pro vizi sjednocené a zároveň různorodé Evropy založené důsledně na občanském principu navíc jasně napoví, zda máme v sobě dostatek energie a sebevědomí k tomu, abychom definitivně zahnali do světa stínů démona zdí.

A dovolte ještě jednu poznámku na téma dělení a spojování: před šesti lety vznikla samostatná Česká republika. Mnozí z nás, Čechů i Slováků, těžce nesli ztrátu společného státu. Dějiny však šly dál, na novou situaci jsme si postupně zvykali, zbyla jen příchuť rozpaků ze slovenského vývoje. Myslím, že důvod k rozpakům pominul. Slovenská společnost ukázala svou politickou kulturu a zralost a nepřímo, ale s konečnou vážností tím dala najevo, že nikdo nemá právo ji poručníkovat, poučovat ji či znevažovat její vůli k vlastní státnosti. Zdá se dokonce, že teprve dnes dostává naše někdejší rozdělení pravý smysl: teprve dnes se totiž můžeme bez zábran a jako opravdoví partneři podílet na tvorbě Evropy, v níž panují vzájemná úcta a princip rovnosti a spolupráce všech.

Vážení spoluobčané,

s překvapivou rychlostí vyvstává na obzoru našich dní obrys nového tisíciletí. Pokusme se nadcházejícímu věku přibližovat pokorně, s úctou ke všemu skvělému, čeho různé lidské kultury v uplynulých tisíciletích dosáhly, a s pocitem odpovědnosti za to, že toto dědictví zůstane uchováno a bude se dál rozvíjet v prostředí planetárního porozumění. Pokusme se přijmout ideu světa beze zdí mezi lidmi různých náboženství, různé barvy pleti, různých tradic a zvyklostí, různých jazyků a temperamentů. Pokusme se pochopit odpovědnost každého z nás za budoucí osudy lidského rodu jako organické součásti všeho, co na této Zemi vzniklo a vzniká a co spolutvoří velký zázrak bytí.

Přeji vám hezký zbytek dnešního dne a všechno dobré v novém roce!