Nový rok (Tyl)/IX.

Nový rok Josef Kajetán Tyl
VIII.	IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	IX.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek devátý. Praha : I. L. Kober, 1877. s. 240–247. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Zvenku potřásal palčivý vítr vetchými okenicemi, a hustý sníh posýpal cestu. Pusto, mrtvo bylo okolo chatrného domku na Františku, ale pod jeho osněženou skořápkou, mezi skrovnými stěnami starého kapelního mistra bylo — ne sice hlučivo a bouřivo — ale dvě čisté, dobré, šlechetné duše slavily tam radostný ples.

Přátelé byli odešli — starý seděl nyní ve své lenošce u kamínek, ježto posledními, slabými dechy dnešní svůj život projevovaly. Duše jeho byla plna radosti, plna vděčnosti. S hlavou sklopenou hleděl k zemi, a okolo úst mu hrálo malé usmívání. Myslilť na minulý den, na minulý rok, potom na příští den á na příští rok.

Bětunka seděla u klavíru a hrála oblíbený nápěv starého muzikanta, a známé, byt i trochu slabé, drnkavé zvuky jeho zaznívaly jim krásněji, an se oba tou myšlénkou těšili, že nebudou musit dávnoletý nábytek tiché domácnosti, milovaný nástroj prodati, jakož se poslední časy již strachovali.

„Vidíš,“ jal se nyní starý mluviti, „ji ti včera povídal, že mám dobrou naději. Víra má mne neošidila — zaplať Pán Bůh!“

„Vždyť já nepochybovala,“ odpověděla dívka u klavíru. „Již co dobrá křesťanka muselať jsem v brzkou pomoc doufati, ačkoli jsem se nenadála, že by doufání mé tak záhy a takovou mírou se vyplnilo. Dejž jenom dobrotivé nebe, aby se novoroční naděje naše neporušily!“

V tom začal někdo na domovních dveřích rachotit, a naleznuv je zavřeny, otočil se hlasitě mumlaje, a bouřil na okenici.

„Kdo to?“ ptala se dívka, zvědavě na odpoved čekajíc.

„Krkavec na poušti,“ ozval se venku hlas mužský, a Bětunka poznala rusovlasého básníka, „a hledám pro hladové potravu. Je tu ještě váš Johanýsek — respective všeobecný šašek?“

„Nedávno odešel!“ odpovídala dívka, k samému oknu přistoupivši.

Novotný něco brumlal. Nezdálať se mu tato zpráva tuze příjemná. Potom se zase ozval:

„Jakž pak, naše milostná hostitelko — nechtěla byste mi laskavě práh dveří svých přístupným učiniti? Vjelo mi něco do srdce a mám strach, aby mi to do rána nezkamenělo.“

„Hned, hned!“ řekla dívka a běžela otevřít.

„Je to dnes bláznivá noc,“ promluvil Novotný, když byl plný sněhu do předsíně vklouzl a se otřepávati začal; „bláznivá noc, a já jí padl do rukou jako lehký míč.“

„Co pak se vám přihodilo?“ ptala se dívka, pozdnímu hostu do světnice svítíc.

„I přihodilo se něco kulhavého,“ řekl tento, „čemu bych rád na nohy pomohl; nemohu k tomu ale dobře rukama. — Dobrý večer, miláčku Hudběny,“ uklonil se na to starému a přijav díky jeho s několika „Zaplať Pán Bůh“, mluvil zase dále k Bětunce. — „Abych se vám upřímně vyzpovídal, milostná hostitelko, ale nesmíte o tom tuze hlasitě mluvit, přicházím za naším polobratrem, aby hnul svým sáčkem, neboť jsou okamžení v lidském životě, praví padesátkrát tištěný a ještě dosti nevycezený Schiller —

Jsou okamžení v lidském životu,
Kdež prázdná kapsa blíž nám jest než jindy,
A chuti půjčit máme u přátel —

takové okamžení, moje rozkošná, přikvačilo tenkráte náhodou i na mne, a chtěje pomoc jiným hledati, musím nyní sám bez pomoci zoufati. — A neřekl zpropadený fraškář, kam se obrátí?“

„Mluvil o domově. Nesmíme ale i my zvěděti, co vás potkalo, že tak neobyčejnou hodinou ještě jednou do naší pouště přicházíte? Pravíte něco o pomoci, jižto pro jiné hledáte?“

„Pravím,“ dosvědčil rusovlasec, „a kdyby bylo místa nebo času k vypravování, pověděl bych vám příhodu — — ale ne, byl by to paskvil na všechny novelisty, kteří nevědouce, jak řadu povídek čtenářům podati, na večery a noci je rozdělají, jako lékárníci jistou míru prášku na několik porcí. A předce by to snad bylo něco pro vaše uši, vy milostné poupátko z umělecké květnice! Je to historie o nešťastné zpěvačce.“

„O nešťastné zpěvačce?“ podivila se dívka, a podivným tušením zachvěla se ňádra její. „Ó prosím, povězte, co vám dnešní večer tak nenadále ještě na oči přivedl. Týkáť se to nešťastné, a tuť najdete u nešťastných nejvřelejšího soucitu.“

„Nu, aby vás do rána zvědavost netrápila, zpropadeného šaška, alias našeho dnešního pokladníka dnes již beztoho nenajdu, tedy dovolte, abych u tichého oltáře vaší domácnosti trochu pookřál; náhradou vás budu nudit krátkou historií.“

Na to se pohodlně jako doma roztáhl na židli. Starý ani necekaje, ze své lenošky oba s něho nespustil, a dívka hleděla již netrpělivě, aby své vypravování začal.

„Budou tomu dvě leta, co jsem si vyjel navštívit několik přátel, ježto byl osud do nejladnějších krajin království našeho uhnízdil. V Turnově jsem nalezl krom zábav, jichžto spanilé okolí poskytovalo, i Thaliin chrám, v němžto věčněmladé bohyni přisluhovali kočující knězi. Člověku v Praze rozenému byla to pravá pochoutka. Až posud míhal se mi toliko dle pravých i nepravých popisů jakýtaký obraz venkovských divadel na mysli, nyní jsem měl na gigantické výtvory putujících umělců vlastníma očima hleděti. Abych se vám přiznal — mnoho jsem neočekával: všechny skoro nástiny podobných společností jsou jen proto zhotoveny, aby nám směšnou, černou a bolestnou stránku bídných kočovníků křiklavě vypodobnily.

Já se těšil na první večer více, nežli na novou tragedii na prknech zdejších. Večer přišel. Hráli jakýsi quodlibet — dvě malé veselohry a mezi tím poskytli něco zpěvavého. Já se chystal k satyrickým výjezdům, já se chtěl s celou zásobou vtipných prskavek na popoutné žáky bohorozených Mus vrhnouti, neboť člověk je křehek a slabosti bližního jsou mu vítaným terčem ousměchu — ale ze všeho toho se nic nestalo, naděje moje sklapla.

Společnost byla skrovná; ale na první pohled musil jsem vyznati, že to nejsou pouzí nádenníci ve svatyni Thaliině, že mají vůli i jakousi samostatnou sílu, a že jim to jde jako na šňůrce. A to mě těšilo. Já očekával mizerii, a shledal patrně naznačené i vyřknuté snažení.

Bylo po veselohře — a já v nejlepším rozmaru, kterýž jenom očekáváním příštího kusu poněkud šedivěl a černal. Měl jsem strachu. Byloť oznámeno třetí jednání Rossiniho Othella. Pravá maličkost. Prášek pro spaní.

Konečně se vyhrnula opona. Tu seděla Desdemona, harfa vedle ní, hlava na harfě. Teď otevřela oko a upnula je k plátěným sufitám. Mne projel mráz! To byl pohled, plný smrtelného tušení. Pak otevřela ústa. Byl to hlas vyzpívaný, to bylo na první čtvrtnotě pozorovati; ale hlas tento byl v moci její jako hříčka, vycházel z duše a byl vycvikovaný. U nás by ona Desdemona nebyla mohla zpívati; ale to vás ubezpečuji, že mě na zdejších prknech žádná umělkyně v této osobě tak nedojala, jako tato kočující, takořka jenom na předsíni chrámů posvěcených se potloukající zpěvačka. Bylo však na ní také vidět, že se byla jindy v jiných okresech pohybovala.

Jakousi neskončenou bolestí byla ochvívána celá její představa, a já nemohl oka s ní spustit, dokud neulehla na lože. Na to vystoupil Othello. Nový úkaz, nad nímžto jsem žasnul. Ani u něho nebylo v jícnu nic více, nežli několik zlomků bývalého zvuku; ale i těmito třískami, těmito sutinami vyváděl více, nežli mnohý vyhlášený zpěvák, jemuž byla sice příroda stříbra do hrdla nalila, kterýž ale na to stříbro nebyl uměleckou rukou sáhl. Temná zoufalost a žířící bolest vanula hrou jeho, a já si oddechl zhluboka, když se dýka jeho v nevinné krvi čisté Desdemony ztopila. Vyběhl jsem z nízkého divadélka. Zdali hra těchto dvou i jiné diváky tak projala, jako mne, to nevím, ale že jsem nebyl na omylu, uznávaje hru jejich za hlubokou, z nejtajnějšího nitra vycházející, o tom jsem, bohužel! nabyl brzkého důkazu. Ubohý Othello toho večera dozpíval: místo zpěvu vystoupla hrdlem jeho krev.

Celé město mělo účastenství v této nešťastné příhodě. Zpěvák i zpěvačka stali se předmětem obecné zábavy. Byliť manželé, nebo se za to alespoň vydávali, a protož je tato rána stejnou bolestí zasáhla. I zajímaliť nás nyní svými osobami rovněž tak, jako nás byli prvního večera svým uměním překvapili. Od nich samých nebylo ale možno nějakých zpráv dostati; žiliť ohrazeni tichou samotou, míjíce i při této nehodě každý spolek lidský. Ani ředitel, ani členové společnosti nemohli nám nějakých odpovědí podati, leda těch, že byli oba nedávno z ciziny k nim přirazili, a že zpěvák manželku svou jako pravý mouřenín Benátský hlídá. Jediný obstaralý, obnošený, světem otřelý herec, kterýž tu laskavé otce hrával, byl prý je oba před lety v Němcích u většího stálého divadla nalezl, a tudy něco více o nich věděl. Jistilť, že tehdáž oba v divadelním světě velké furore dělali, a chtěl dotvrzovati, že manželé nejsou, nebo tenkráte alespoň nebyli. Šla prý o nich pověst, že byla zpěvačka manželkou jiného a že ji zpěvák manžela odvedl.“

S napnutou zvědavostí poslouchala dívka i starý otec, ani oka s úst povídatelových nespouštějíce. To byly příběhy, jež byly vlastní dům jejich potkaly; to byla rána, jež byla vlastní jejich domácnost krvavě porouchala.

„A co se dělo s nimi dále?“ ptala se dívka se srdcem nepokojně tlukoucím.

„To vlastně nevím,“ řekl Novotný; „mnoho dobrého se jim ale zajisté nepletlo do cesty. Já odjel, a od té chvíle nepřišlo mi o nich ani slova k uším, až dnes večer, kdyžto jsem od vás odešel. Napadl jsem ji v kafírně — odpusťte, rozkošná, že s vámi o rejdišti světských pošetilostí rozprávím a ze svých poklesků se zpovídám — nalezlť jsem je oba v kafírně, kdež ona říkaje žebrotou zpívala. Zvědavost anebo jak bych nesklonitelný pud v sobě nazval, něco mě za ní pohánělo tak, že jsem ji až za tichý práh nynějšího přístřeší jejího stopoval. Je to bída, holá, hotová bída, ze zpěváka je tu pouhý stín, a kdyby nebylo světla její dobroty — ženské trpělivosti, nebylo by snad již ani po tom stínu památky. Kdyby bylo peněz, bylo by snad ještě pomoci, tu mi padl přítel Johanýsek na mysl; on mívá někdy v kapse zbytečný dvadcetník, a proto jsem také hned až k vám za ním pospíchal, aby mně snad do rána něco jiného nenapadlo.“

„A jak říkají této vaší podivné zpěvačce?“ ptala se dívka, v jejížto duši pořád větší bouře se zmáhala.

„I ty svatá nevinnosti!“ zvolal Novotný, ze svého sedadla vstávaje. „Kdo pak to může říci s jistotou? Je-li co pravdivého na pověsti, kterouž nám o ní přede dvěma lety starý herec dotvrzoval, tedy se před světem pravým jménem neblýská. Jinak ji nazývá zpěvák svou Beatou.“

„Beatou?“ zkřikl starý kapelní mistr, křečovitě ruce na prsou spínaje, „Beatou?“

„Beatou?“ zašeptala dívka polohlasitě, a rtové se jí chvěli.

Matka její nazývala se také Beatou.